Historie se neptá kolik „přežilo“ vedení toho kterého politického uskupení rozmíšek vnitrostranických, nýbrž kolik účtování veřejných. A tudíž opravdu podstatných. To by měl být jeden z hlavních vzkazů delegátům a vůbec všem účastníkům víkendového sjezdu Strany zelených v Teplicích. Včetně hostům mediálním či z řad politické konkurence.
Rozpor máme jasný, v podstatě elementární: Bursík nebo Kuchtová. Vracet se pár dní před samotnou „slezinou“ k časům etablování strany a její sílící obliby jak u sdělovacích prostředků, tak 6,3 % zodpovědných občanů, kteří jí v červnu 2006 jako vůbec první z „nových“ zemí vytáhli do nejvyšších pater veřejného dění, nemá dnes už cenu. Tohle učinila současná první žena SZ, místopředsedkyně Dana Kuchtová v posledním čísle stranického zpravodaje (Bulletin 21). Nic zásadního, natož progresívního tím však svým souputníkům nesdělila. Její „ekologická demokratická politika“ je vlastně jakýmsi výcucem programu typické „zelené“ strany evropského střihu. Fajn, bohužel ale někdy z půle devadesátých let. A tím pádem i víc než deset roků starého. Relevantní vize do politické reality 21. století to - i přes fakt, že jsme oba Jihočeši, Dano - podle mého není.
Kandidátský projev Martina Bursíka v tom samém plátku může oproti tomu na některé ze členů SZ působit poněkud studeně, snad až cynicky, ale současný předseda už hledí jinam. V podmínkách jeho multifunkčnosti to ani jinak nejde. Bursík o sobě tvrdívá ledasco, je ale především politikem, stratégem. To zní pro mnohé možná primitivně, ale (i) díky němu termín „strana“ v názvu našeho uskupení doznalo pravého významu. Tenhle fakt opakovaně pochopili i ti ve výsledku nejdůležitější - voliči. Ano, jistě - bývá dozajista arogantní, někdy až netolerantní (tedy především dovnitř své strany - viz předsunutí termínu samotného sjezdu), ale takový zkrátka už politici ve vrcholných pozicích bývají. A nechci se jej nijak osobnostně zastávat. Myslím, že takové zastání ani nepotřebuje.
Sám jsem na začátku letošního roku rozšířil řady SZ nejen díky programovým, ale právě i oněm personálním důvodům. „Nejsem Paroubkův hlas!“ Pamatujete? A tohle zeleným vydrželo. Alespoň prozatím. Před šesti měsíci se stal spíš opak: subjekt, který vládl voliteli počítaných na prstech obou rukou, přišel jen krátce před prezidentskou volbou s dosud prakticky neznámým jménem. I tak pro něj přesvědčil hlasy nejenom levicového a současně opozičního(!) hegemona, ale podle průzkumů i značnou část veřejnosti. Být jen trochu jiné konstelace, mohl dnes Jan Švejnar sedět na Hradě a spolupráce mezi hlavou státu a vládou by vypadala jinak. Nevadí, popojedem´!
Dosavadní Strana zelených coby součást koalice toho má i v tomhle ohledu ještě hodně před sebou. Dejme jí proto o prvním zářijovém víkendu jasný mandát a tím pádem možnost své dílo (tj. vlastní úspěšnou budoucnost a důstojnou pozici na domácí scéně) dokončit. Pak už se děj třeba vůle Boží...
Rozpor máme jasný, v podstatě elementární: Bursík nebo Kuchtová. Vracet se pár dní před samotnou „slezinou“ k časům etablování strany a její sílící obliby jak u sdělovacích prostředků, tak 6,3 % zodpovědných občanů, kteří jí v červnu 2006 jako vůbec první z „nových“ zemí vytáhli do nejvyšších pater veřejného dění, nemá dnes už cenu. Tohle učinila současná první žena SZ, místopředsedkyně Dana Kuchtová v posledním čísle stranického zpravodaje (Bulletin 21). Nic zásadního, natož progresívního tím však svým souputníkům nesdělila. Její „ekologická demokratická politika“ je vlastně jakýmsi výcucem programu typické „zelené“ strany evropského střihu. Fajn, bohužel ale někdy z půle devadesátých let. A tím pádem i víc než deset roků starého. Relevantní vize do politické reality 21. století to - i přes fakt, že jsme oba Jihočeši, Dano - podle mého není.
Kandidátský projev Martina Bursíka v tom samém plátku může oproti tomu na některé ze členů SZ působit poněkud studeně, snad až cynicky, ale současný předseda už hledí jinam. V podmínkách jeho multifunkčnosti to ani jinak nejde. Bursík o sobě tvrdívá ledasco, je ale především politikem, stratégem. To zní pro mnohé možná primitivně, ale (i) díky němu termín „strana“ v názvu našeho uskupení doznalo pravého významu. Tenhle fakt opakovaně pochopili i ti ve výsledku nejdůležitější - voliči. Ano, jistě - bývá dozajista arogantní, někdy až netolerantní (tedy především dovnitř své strany - viz předsunutí termínu samotného sjezdu), ale takový zkrátka už politici ve vrcholných pozicích bývají. A nechci se jej nijak osobnostně zastávat. Myslím, že takové zastání ani nepotřebuje.
Sám jsem na začátku letošního roku rozšířil řady SZ nejen díky programovým, ale právě i oněm personálním důvodům. „Nejsem Paroubkův hlas!“ Pamatujete? A tohle zeleným vydrželo. Alespoň prozatím. Před šesti měsíci se stal spíš opak: subjekt, který vládl voliteli počítaných na prstech obou rukou, přišel jen krátce před prezidentskou volbou s dosud prakticky neznámým jménem. I tak pro něj přesvědčil hlasy nejenom levicového a současně opozičního(!) hegemona, ale podle průzkumů i značnou část veřejnosti. Být jen trochu jiné konstelace, mohl dnes Jan Švejnar sedět na Hradě a spolupráce mezi hlavou státu a vládou by vypadala jinak. Nevadí, popojedem´!
Dosavadní Strana zelených coby součást koalice toho má i v tomhle ohledu ještě hodně před sebou. Dejme jí proto o prvním zářijovém víkendu jasný mandát a tím pádem možnost své dílo (tj. vlastní úspěšnou budoucnost a důstojnou pozici na domácí scéně) dokončit. Pak už se děj třeba vůle Boží...
