16. listopadu 2007 11:14 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Nepřipadal jsem si jako udavač

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 52Diskuse
Příběhy bezpráví | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Příběhy bezpráví | foto: Reprofoto
Dnešní, poslední díl seriálu Lidových novin se věnuje lidem, kteří se stali tajnými spolupracovníky Státní bezpečnosti. Zařadili jsme toto téma z jednoduchého důvodu: má-li si člověk udělat představu, co obnášel život v předlistopadovém totalitním systému, pak se agentům StB nemůže vyhnout.
Jsou nedílnou součástí „příběhů bezpráví“ - už proto, že mnozí skončili v maléru právě kvůli nim. Mezi agenty byly velké rozdíly: někteří spolupracovali s StB zcela přirozeně, patřilo to k jejich rozhodnutí dělat kariéru. Jiní to dělali pro peníze, další byli zlomení v kriminálech, další se jednoduše báli - zpravidla toho, že kdyby odmítli spolupráci, budou vyřazeni z normálního života (ztratí zaměstnání, řídké výhody atd.). U všech ale platí základní a jednoduchá věc, kterou ve sloupku na této straně píše Bohumil Doležal: „Udávat se nemá.“

Udávat se nemá
Způsob, jak se po listopadu 1989 přistupovalo ke „stínům minulosti“, velmi pěkně vystihla jedna karikatura Vladimíra Jiránka. Na obrázku hovoří manžel s manželkou a ustaraně jí říká: „Co teď bude s těma chudákama ubohejma, co nám zničili život?“ Uvažování o agentech a agentství se velmi často pohybovalo v těchto dimenzích. Dobrat se důvodů, proč to ten či onen udávající dělal, je skoro nemožné. Podstatné je, že je to uvažování naprosto nevěcné. Základní důvody těch, co agenty tak či onak berou v ochranu, jsou: za prvé, obviňování vychází z materiálů Státní bezpečnosti, jenže StB byla zločinecká organizace, a tak, jako je nevěrohodná sama, je nevěrohodná i její dokumentace. Za druhé, zabýváme se jen malými rybami, vlastně ubožáky, zatímco ti větší, praví viníci (pracovníci aparátu StB a komunistických orgánů, které StB řídily) zůstávají nepostiženi. A za třetí, jde o uplatnění zásady kolektivní viny: vychází se v podstatě ze zápisu v registru svazků a nebere se v úvahu, že mezi agenty byly rozdíly - byli například agenti horliví a dobrovolní, ale také nedobrovolní a záměrně nedbalí. K těmto argumentům nutno podotknout: Ad1: Je velmi problematické mluvit o Státní bezpečnosti v těchto souvislostech a bez dalšího vysvětlování jako o zločinecké organizaci. Silácké výrazivo slouží leda k tomu, aby zakrylo neochotu podívat se pravdě do tváře. StB byla policie (jistěže policie svého druhu) a jako policie taky fungovala. Jedním z jejích podstatných úkolů bylo poskytovat nadřízeným orgánům informace. Policie, která si vymýšlí, která pracuje tak, že fakticky tahá sebe samu i nadřízené složky za nohu, by byla k ničemu. Její velitelé i nadřízení to věděli a dokázali si v zásadě ohlídat, aby se to nedělo. Druhý argument je směšný: je to s ním stejné, jako kdybychom řekli: nedaří se nám stíhat vrahy, tak jakým právem pronásledujeme zloděje? Stát, jehož občané by se řídili touto zásadou, by byl velice rychle rozkraden. A konečně (za třetí): samozřejmě, že mezi donašeči byly rozdíly: někteří donášeli horlivě a rádi, některé bylo třeba k udávání zlomit brutálním vydíráním. Nicméně příliš nevěřím, že by někdo donášel úplně dobrovolně: lidé dobře vědí, že udávat (práskat, jak se říká lidově) se nemá a že práskači se těší ve společnosti oprávněnému opovržení. Teprve když tyto věci vytkneme před závorku, můžeme začít mezi těmi, kdo se StB upsali, rozlišovat a hledat polehčující okolnosti, které tu případ od případu jistě jsou.
Bohumil Doležal 

Málokdo má odvahu promluvit
Každý spolupracovník StB, s nímž jsme měli možnost mluvit, to dobře ví a už tehdy věděl. Ale jen málokterý v sobě najde odvahu a sílu, aby o minulosti vypovídal. Je to škoda: dokumenty StB, dnes už odtajněné, dávají totiž možnost poznat jen pohled policie a vyplývá z nich, co agenti dělali. Jejich osobnost ovšem zůstává skrytá.

Na otázku, proč spolupracovali, co cítili a jak se na věc dívají dnes, mohou odpovědět jen oni sami. Ze spisů StB a výpovědí jednotlivců se pak skládá příběh, který nám umožňuje zjistit, v čem jsme žili, co člověka v kritické chvíli ohrožuje a sráží, kde jsou jeho slabosti.

Petr Rádl, který s StB spolupracoval v 70. a 80. letech, je jednou z řídkých výjimek mezi mlčícími. Ozval se nám sám do Rádia Česko - a my jsme si jeho ochoty mluvit o vlastní minulosti od počátku vážili. O to víc, že Rádl netají své jméno - a když už se rozhodl věc zveřejnit, udělal to se vším všudy.

Petr Rádl nikdy nebyl veřejně činná populární osoba. Narodil se roku 1950 v Kolíně, jeho otec byl soudce, vyhozený ze zaměstnání za nacismu i za komunismu, maminka byla učitelka. Vyrůstal v 50. letech, ale říká, že jako dítě neměl ponětí o žádných perzekucích a teroru.

Rodiče ho od podobných věcí drželi stranou. „Byl jsem velmi věřící pionýr - a když si rodiče chtěli něco říct, vždycky nás poslali jinam nebo šli do vedlejšího pokoje. Ale babička... ta si žádné servítky nebrala a já jsem si z toho kolem desátého roku věku vytvořil názor, že babička je reakcionářka.“ Jak Rádl dospíval, začal mu otec postupně vyprávět o komunistických ničemnostech. V osmnácti letech prý věděl všechno - nebo alespoň to, co se tehdy vědět dalo.

V roce 1968 přijali Petra Rádla na Vysokou školu ekonomickou. Zažil ještě na vysoké relativně svobodnou atmosféru, ale pak už nastoupila normalizace. Rádl žil tak jako spousta mladých lidí: veřejně se neangažoval, jezdil na výlety do přírody, chodil do hospod. Jednoho dne v roce 1970 navštívila skupina kamarádů hospodu na pražském Hlavním nádraží.

Hodně pili a jeden z nich se pozvracel na záchodě. Neuklidil po sobě, vrátil se pak ke stolu a nikomu nic neřekl. Za chvíli se objevil esenbák v uniformě. Odvedl dotyčného opilce a ostatní šli na policejní stanici s ním. Všichni pak byli vyslechnuti, prohledáni (včetně obsahu tašek), zapsáni a nakonec propuštěni.

V pondělí přijďte k nám do Bartolomějský
Petr Rádl si myslel, že tím záležitost skončila. Po pár dnech jel domů stopem z Prahy za rodiči do Kolína. Vypráví, že mu zastavila škodovka, že řidič se mu zdál divný a pořád se ho na něco vyptával: „Asi tak čtvrt hodiny před Kolínem se zeptal, jak se jmenuju, já jsem odpověděl a on na to:,Já tě znám!‘ Pak mi řekl, že dostal náš spis k řešení čili oni z toho udělali kauzu. Řekl mi, že mám v pondělí přijít do Bartolomějský, že to nesmím nikomu říct a že se jmenuje Říha.“ Z auta vystoupil Petr Rádl vyřízený a dostal prý nezvladatelný strach.

Zjistil, že jednoho z kamarádů kontaktovala StB, o jejíž praktikách prý tehdy věděl a hned se mu vybavil (tehdy již v tisku popsaný) teror 50. let. Do Bartolomějské si netroufl nejít - muž, který se představil jako Říha, si ho v pondělí vyzvedl na vrátnici a odvedl do kanceláře. „Vytáhl z police absolutně nejtlustší šanon. Já jsem hrozně nervní člověk a byl jsem z toho absolutně zničenej...“

Co se v kanceláři dělo dál, není úplně jasné, ale z Rádlovy výpovědi si člověk může udělat docela plastický obrázek. StB zjevně tipovala spolupracovníky mezi studenty a nervózní ustrašený rozklepaný mladík se jevil jako dobrý cíl. Policista mu pohrozil vyloučením ze školy a domluvil se s ním, že se znovu sejdou, což Rádl odsouhlasil.

Tehdy se fakticky stal konfidentem tajné policie. Ještě nepodepsal dohodu o spolupráci, ale se „svým“ estébákem se začal scházet. Nepamatuje si prý, jaké informace mu předával, písemně nic, snad jen zprávu o situaci na jakémsi hraničním přechodu v cizině (pouštěli ho totiž z republiky).

Dokončil školu a schůzky trvaly dál: „Mně to na jednu stranu nepřipadalo, že dělám něco až tak špatného, jako že jsem nějaký udavač... On mi vždycky dával otázky a mě docela bavilo jim říkat nějaký věci, aby jim to bylo nepříjemný.“ Tak prý „informoval“ třeba o nespokojenosti lidí se zdražováním.

Zájem StB na nějakou dobu ustal. Rádl se oženil a začal pracovat u dráhy. Ovšem policie na něj nezapomněla - když nastoupil do zaměstnání, ozvali se mu telefonem. Podával různá hlášení, konkrétní jména lidí prý neříkal, ale vzápětí poví, že jedno přece: vedoucího podniku, v němž pracoval. „Ten vedoucí byl samozřejmě komunista a tak mi přišlo hrozně legrační říct, že nemá kladnej poměr k socialistickýmu zřízení.

Podle mě to žádný udávání nebylo, protože on samozřejmě ve funkci zůstal dál... Tak jsem si říkal: za to, jak mě buzeruje, se mu takhle pomstím.“ Rádl měl několik řídících orgánů: „Ten úplně poslední, ten byl inteligentní, toho jsem měl docela rád... Docela mi přišlo, že je na úrovni.“ S estébáky se scházel v restauracích, nebral si od nich peníze, jen si nechal zaplatit džus a tonik.

Dlouho nepodepsal žádný vázací akt - teprve v 80. letech, ale na jeho obsah si prý nepamatuje. Říká ovšem, že každý, kdo spolupracoval s StB, si toho byl dobře vědom: „Já vím, že dnes agenty rozlišují podle toho, že ten, kdo nepodepsal, nic nevěděl - a ten, kdo podepsal, byl vědomý spolupracovník. Já bych je spíš rozlišoval na ty, kdo šli sami a chtěli udávat - a na ty ostatní. Já jsem to dělal, protože jsem se bál, že když to dělat nebudu, že mě vyhodí ze školy nebo zavřou do vězení, a pak jsem se bál, že mě vyhodí z práce.“

Zda někomu ublížil, to nevíme
Petr Rádl skončil jako agent Státní bezpečnosti v roce 1985, kdy písemně oznámil, že už spolupracovat nebude a že vše řekl své ženě. Tajní ho pak nechali na pokoji.
Podle úředního zápisu v Rádlově svazku se s estébáky sešel zhruba osmdesátkrát. Měl krycí jméno Kolínský a předal celkem dvacet osm zpráv „ekonomického charakteru“ nebo se vztahujících k lidem, na kterých měla StB zájem.

Jestli Petr Rádl, průměrný a aktivní agent StB, ze strachu někomu konkrétnímu ublížil nebo ne, to nevíme. Tajná policie hromadila série informací, s nimiž pak pracovat mohla a taky nemusela. StB dlouho hodnotila Rádla vcelku pozitivně - v roce 1978 ho jeden z důstojníků charakterizoval jako „inteligentního, mladého a bystrého člověka, který se projevil jako vhodný typ tajného spolupracovníka“. Rádl o své minulosti říká, že nic špatného neudělal, ale současně dodává: „Je mi to strašně líto...“

Podrobněji zpracovaný příběh Petra Rádla si můžete poslechnout i jako rozhlasový dokument - najdete ho na adrese www.radiocesko.cz v archivu cyklu Příběhy 20. století.

Texty vznikly ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
Adam Drda, redaktor Rádia Česko
  • 52Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz