V Česku se toho hodně namluví o národních zájmech. Kdo ale sledoval aktuální debaty nad výběrem eurokomisaře, musel seznat, že v naší společnosti se dvacet let od získání svobody radikálně snížila schopnost se na společném zájmu dohodnout. Šíře rozporů a neshod, ve kterých se nyní zmítáme, je téměř nekonečná. Nenechme si ale nemluvit, že je zároveň nevyhnutelná. Zkušenost ze zemí, které se společně s Českem před dvaceti lety zbavily totalitní nadvlády, ukazuje pravý opak.
Když jsem před čtyřmi lety učila na lublinské univerzitě na východě Polska, poprvé jsem si za hranicemi připadala vyloženě bohatá. A nikdy nezapomenu, jak jsem při nákupech v supermarketu házela balíčky s těstovinami do sbírky pro podvyživené polské děti, jejichž rodiče prostě neměli na to, aby jim zajistili denně teplé jídlo.
Polsko je skoro čtyřikrát větší země, než jsme my, a svých problémů má minimálně čtyřikrát tolik. Schopnost dohodnout se na společném zájmu tam ale v porovnání s námi funguje. Do čela evropského parlamentu prosadili Poláci svého europoslance Jerzyho Buzka a jednání o zástupci v evropské komisi nikdy nenechali přejít do frašky. Svého kandidáta na komisaře Janusze Lewandowského (nemá mít na starosti nic menšího než evropský rozpočet) oznámili už před pěti měsíci. A to přesto, že polští političtí předáci se navzájem nesnášejí málem stejně urputně jako Topolánek s Paroubkem.
Kde se tahle schopnost shody u našich sousedů vzala? Poláci nikdy nepodlehli pocitu bezmocného národa. Spíš naopak. Rozhodně mají ambice do evropské politiky zasahovat. Rozhádanost, která zemi navenek poškozuje, politikům u voličů body nepřináší. To může být pro české voliče do dalších dvaceti let svobody inspirativní příklad.
