1. července 2015 21:05 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Neznámý Winton. Unikátní fotografie a příběh zachránce 669 dětí, který ve středu zemřel

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
V roce 1933 mladý Nicholas Winton (vpravo) získal pilotní průkaz, závodně... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V roce 1933 mladý Nicholas Winton (vpravo) získal pilotní průkaz, závodně... | foto: repro z knihy Není-li to nemožné a archiv WIP a trigon ProductionReprofoto
Ten příběh už slyšel celý svět: mladý Brit Nicholas Winton v předválečné Praze organizoval transporty židovských dětí do Anglie a svoji záchrannou misi tajil až do roku 1988, kdy ho odhalila moderátorka televizního pořadu. Ve skutečnosti však bylo všechno docela jinak.

Tohle je pravda: na začátku roku 1939 strávil devětadvacetiletý britský burzovní makléř Nicholas Winton tři týdny v někdejším Československu. Původně chtěl s kamarádem na dovolenou do Švýcarska, ale narychlo změnil plány. Winton a několik dalších dobrovolníků pak osm měsíců koordinovali transporty dětí z Prahy do Anglie. Ale že by o jeho tehdejší pomoci stovkám dětí nevěděla ani jeho vlastní rodina? 

V letech 1938 a 1939 organizoval Winton  v Československu odjezdy židovských dětí do Británie a obstarával veškeré formality potřebné k jejich přepravě.

V letech 1938 a 1939 organizoval Winton v Československu odjezdy židovských dětí do Británie a obstarával veškeré formality potřebné k jejich přepravě.

„Je to pěkná pohádka, ale tak to vlastně nebylo,“ říkala jeho dcera Barbara Wintonová v říjnu loňského roku. 

„Otec se s tím nikdy netajil. V osmdesátých letech chtěl předat informace o této akci nejrůznějším židovským organizacím, ale z nějakých důvodů to k ničemu nevedlo. Začátkem ledna 1988 dostal tip na historičku Elizabeth Maxwellovou. To díky ní se daly věci do pohybu. V Sunday Mirror vyšel článek o zachráněných dětech a mého otce pozvali do pořadu Takový je život.“ 

Nicholas Winton byl od mládí vášnivým fotoamatérem. Když přijel v lednu 1939 do Prahy, fotografoval památky, ale brzy měl jiné zájmy. Chtěl zachytit poslední chvíle dětí před jejich odjezdem do ciziny.

Nicholas Winton byl od mládí vášnivým fotoamatérem. Když přijel v lednu 1939 do Prahy, fotografoval památky, ale brzy měl jiné zájmy. Chtěl zachytit poslední chvíle dětí před jejich odjezdem do ciziny.

A není to jediný mýtus o Wintonovi. Mylně se také soudí, že celou akci zorganizoval sám, že při záchranné akci v Praze strávil několik měsíců a že se už našlo všech 669 dětí, jimž před válkou pomohl na svobodu.

Rodinný příběh

Když otcovo angažmá vyšlo najevo, bylo Barbaře Wintonové čtyřiatřicet a právě čekala své první dítě. Její rodiče se těšili na vnouče, ale najednou se jejich rodina neplánovaně rozrostla. Desítky „dětí“ z celého světa se konečně dozvěděly, komu vděčí za svůj život. Pro řadu z nich se Nicky stal jakýmsi honorárním tatínkem. 

Nicholas Winton s rodinou.

Nicholas Winton s rodinou.

Od té doby celá rodina Wintonových ve svém domě v Maidenheadu u Londýna přijímala návštěvníky, kteří přijížděli vyjádřit svou vděčnost za záchranu života. Stovky dopisů a telefonátů z celého světa nejdřív vyřizovala Nickyho manželka Grete, po její smrti v roce 1999 tuto roli převzala dcera Barbara. Zblízka sledovala pátrání mnoha „dětí“ a před třemi lety si začala uvědomovat, že sama o své vlastní rodině moc neví. 

Zajímalo ji, jaký byl svět jejích prarodičů a jak ovlivnili Nickyho. Chtěla pochopit nejen rodinné vazby, ale také to, co vedlo otce k tomu, že se tak intenzivně věnoval záchraně cizích dětí. 

Svá zjištění pak sepsala v knize nazvané Není-li to nemožné: Životní příběh sira Nicholase Wintona, kterou vydala k otcovým 105. narozeninám. Koncem listopadu ji česky uvedlo nakladatelství Argo. 

Obálka knihy Není-li to nemožné s podtitulem Život sira Nicholase Wintona, kterou napsala Wintonova dcera Barbara.

Obálka knihy Není-li to nemožné s podtitulem Život sira Nicholase Wintona, kterou napsala Wintonova dcera Barbara.

Procházela archivy, zpovídala příbuzné a Nickyho kamarády. Dozvěděla se, že její prarodiče pocházeli z Německa a jmenovali se Wertheimovi. Do Anglie se přistěhovali v šedesátých letech 19. století. 

Doma sice mluvili německy, ale jinak se ničím neodlišovali od ostatních středostavovských rodin. Židovství vnímali jako rodinné dědictví, ale nic víc pro ně neznamenalo. Chtěli splynout s anglickou komunitou, a proto své děti Charlottu, Nicholase a Roberta nechali pokřtít. 

„Při pátrání jsem objevila řadu zajímavých historek, třeba o tetičce Louise, která byla špionkou. Některé příběhy neznal ani můj otec. Byl hodně překvapený, kolik informací jsem našla. Najednou jsem toho měla tolik, že byl skoro problém vybrat to nejlepší,“ vzpomíná Barbara. 

Spletitou rodinnou historii popisuje Wintonova dcera Barbara ve své knize. Podařilo se jí zjistit řadu nových informací o Nickyho rodině (první zleva) a jeho příbuzných.

Spletitou rodinnou historii popisuje Wintonova dcera Barbara ve své knize. Podařilo se jí zjistit řadu nových informací o Nickyho rodině (první zleva) a jeho příbuzných.

Zásadní vliv na jejího otce měla internátní škola ve Stowe, kam nastoupil, když mu bylo čtrnáct. Ředitel školy J. F. Roxburgh vedl studenty k tomu, aby „byli přijatelní v tanci a nedocenitelní při ztroskotání lodi“. Nicky si tehdy začal psát deník. Zaznamenával si, co ho baví, co čte a kde byl se svým nejlepším kamarádem Stanleym. 

„Bez jeho deníků, dopisů a poznámek, které si celý život schovával, bych nikdy svoji knihu nenapsala. Pomohlo mi to pochopit, co otec prožíval,“ vysvětluje Barbara. Nicky na škole začal s koníčky, kterým se věnoval i v dospělosti. Přihlásil se do šermířského kurzu, choval holuby, učil se grafologii a fotografoval přístrojem značky Leica. 

V roce 1933 mladý Nicholas Winton (vpravo) získal pilotní průkaz a závodně šermoval.

V roce 1933 mladý Nicholas Winton (vpravo) získal pilotní průkaz a závodně šermoval.

Obzvlášť šerm mu pomohl získat větší sebedůvěru a postupně se stal jedním z nejlepších z celé školy. Koncem třicátých let trénoval na olympiádu – kdyby nezačala válka, mohl se stát britským reprezentantem. V sedmnácti odešel ze školy a začal pracovat v bance. Pronajal si byt se Stanleym, podnikali výlety a diskutovali o politice. Často mluvili o tom, jaká je situace v Evropě, a vnímali, že moc Adolfa Hitlera neustále sílí. 

„Wintonovými jsme se stali, když byla v Německu podepsána mnichovská dohoda. Rodina mého otce chtěla dát jasně najevo, že se distancuje od toho, co se v Německu děje. Změnili své německé jméno Wertheim na Winton. Vybrali ho náhodně v telefonním seznamu,“ říká Barbara.

Máme plán!

Její otec si přečetl Mein Kampf a bylo mu jasné, že Hitler nezůstane jen u teorie. Samozřejmě mu neušlo, že represe v Německu a v Rakousku uvrhly tisíce židovských rodin do zoufalé situace. Rozhodly se poslat své děti do ciziny, aby je uchránily před řáděním nacistů. V průběhu roku 1938 vycestovalo do Anglie deset tisíc židovských dětí z Německa a Rakouska. 

Po záboru Sudet se situace radikálně zhoršila i v Československu. V polovině října 1938 přijela do Prahy čtyřiatřicetiletá ekonomka Doreen Warrinerová, která měla v Čechách přátele. Původně si myslela, že zorganizuje sbírku pro židovské uprchlíky. Když si však uvědomila vážnost situace, okamžitě začala sepisovat jména těch, kteří akutně potřebují pomoc. Stala se styčným důstojníkem pražské kanceláře Britského výboru pro uprchlíky z Československa. 

Warrinerová sehnala dobrovolníky, kteří jí pomáhali s koordinací záchranné akce. Jedním z nich byl Nickyho kamarád Martin Blake – ten, který ho původně zval na výlet do Švýcarska a teď mu řekl, ať co nejdřív přijede do Prahy. 

Winton v Praze fotografoval děti, které se připravovaly na vycestování do zahraničí. Jejich snímky a další informace o záchranné akci si nalepoval do knihy, kterou v 90. letech věnoval Památníku holokaustu Jad vašem.

Winton v Praze fotografoval děti, které se připravovaly na vycestování do zahraničí. Jejich snímky a další informace o záchranné akci si nalepoval do knihy, kterou v 90. letech věnoval Památníku holokaustu Jad vašem.

„Myslím, že otci pomohlo to, co se do té doby naučil: rychle se rozhodovat, oddělovat emoce od praktických záležitostí a hlavně nadchnout lidi kolem sebe. Takhle to vlastně dělá celý život. Rozhodl se, že je tady úkol, který stojí za to splnit, a každý, kdo by mohl pomoci, samozřejmě pomůže,“ říká Wintonova dcera. 

Nicky se okamžitě zapojil do skupiny dobrovolníků vedených Doreen Warrinerovou. Brzy zjistil, že v Praze funguje několik organizací, jež mají velmi podobný cíl jako on a jeho kolegové. Některé pomáhaly židovským uprchlíkům, jiné katolíkům a další komunistům. 

Souběžně tak probíhalo několik záchranných akcí, kdy se dospělí snažili získat povolení pro své děti. Nicky obvolal všechny organizátory a řekl jim, že vytvoří jeden centrální seznam. Brzy na něm bylo několik tisíc jmen dětí z celé republiky. 

Hlavní úkol měl však před sebou: přemluvit britské úřady, aby daly povolení pro vstup židovských dětí do Anglie. Napsal své matce do Londýna: „Mohla bys zajít na přistěhovalecké oddělení ministerstva vnitra a zjistit, jaké záruky požadují, má-li být dítěti povolen vstup do země?“ A tím se rozjela celá záchranná akce, jež rozhodně neměla jen jednoho hrdinu. Podle Barbary nikdo z takzvaných Wintonových dětí netušil, kdo konkrétně stál za organizací jejich cesty do Anglie. 

Hugo (Meisl) Marom (vlevo), kterého jako dítě zachránil před nacisty NIcholas Winton (vpravo).

Hugo (Meisl) Marom (vlevo), kterého jako dítě zachránil před nacisty NIcholas Winton (vpravo).

„Jméno Winton jsem nikdy předtím neslyšel. Někdy na jaře 1939 nám rodiče řekli, že pojedeme v létě do Anglie. Kdo to organizuje, jsem vůbec nevěděl. Já i můj mladší bratr jsme se hlavně těšili, že pojedeme do ciziny a bude to velké dobrodružství,“ vzpomíná Hugo (Meisl) Marom, který žil před válkou s rodiči v Brně a o Wintonovi se dozvěděl až v roce 1988. 

O několik let později náhodou zjistil, že je naživu jeden ze spolupracovníků Warrinerové Bill Barazetti, a snažil se, aby se o jeho zásluhách dozvěděl celý svět. „Říkal jsem o tom Mináčovi, který tehdy připravoval první film o Wintonovi. Jemu už se ale další hrdina do scénáře nehodil. A tak se vlastně veškerá pozornost strhla na Nickyho“ říká Marom.

Tváří v tvář minulosti

Nicholas Winton strávil v Praze pouze tři týdny, za tuhle krátkou dobu se jemu a dalším podařilo vymyslet plán, jak děti poslat do Anglie. Pobyt si chtěl prodloužit, ale jeho šéf na burze se mu vysmál, nechápal, proč by měl jeho zaměstnanec pomáhat nějakým chudákům z Prahy, a vyzval Nickyho, ať se co nejdřív vrátí. A tak Winton přijel 21. ledna do Londýna. Přes den pracoval na burze a po večerech měl další „zaměstnání“. Rozesílal po ceinzerce lé Anglii fotografie dětí a sháněl pěstounské rodiny. 

Na české straně sváděli nemenší boj jeho kolegové. Warrinerová, Trevor Chadwick a Bill Barazetti pracovali od rána do večera v kanceláři nedaleko pražského Národního muzea, v Rubešově ulici. Nejenže vyjednávali s úředníky, ale hlavně s rodiči, kteří stáli hodiny a hodiny na chodbě a doufali, že až na ně přijde řada, dostanou jméno svého dítěte na seznam. 

Další ze snímků, které pořídil Nicholas Winton, když v lednu 1939 přijel do Prahy.

Další ze snímků, které pořídil Nicholas Winton, když v lednu 1939 přijel do Prahy.

Wintonovi na anglické straně a jeho kolegům na české straně se od března do srpna 1939 podařilo zorganizovat osm transportů. Ten největší s 250 dětmi měl odjet 1. září, ale vypukla válka, vlak zůstal stát na Wilsonově nádraží a děti se musely vrátit domů. 

Záchranná mise skončila a Nicky řešil, jak bude dál pokračovat. Práci na burze měl sice rád, ale poté, co zažil v Evropě, měl pocit, že jsou důležitější věci než cenné papíry. Dal výpověď a začal pracovat u Červeného kříže jako řidič sanitky. 

Na jaře 1940 se Winton (uprostřed) přihlásil k Červenému kříži, kde pracoval jako řidič sanitky.

Na jaře 1940 se Winton (uprostřed) přihlásil k Červenému kříži, kde pracoval jako řidič sanitky.

V roce 1940 ho poslali do Francie. Po roce a půl náročné práce požádal o přijetí do RAF. Stal se leteckým instruktorem a školil hlavně britské a francouzské piloty. V listopadu 1944 ho armáda poslala do Evropy jako koordinátora putovní výstavy o RAF, jež měla ukázat práci pilotů. Poslední zastávkou výstavy byla Praha, kde Nicky strávil několik týdnů na přelomu let 1945 a 1946.

Život po válce

V roce 1946 byl Winton demobilizován a přemýšlel, jak by se mohl podílet na obnově Evropy. Přijal místo v ženevské kanceláři Výboru pro uprchlíky. Měl na starosti vyřizování repatriací utečenců, kteří se vraceli domů. 

Po několika měsících ho přesunuli na jinou pozici, na níž měl třídit válečnou kořist. Každý den rozbaloval bedny plné cenností: prstenů, náhrdelníků a zlatých zubů, které nacisti zabavili v koncentračních táborech. Fotografování už dávno nebylo pro Nickyho koníčkem, ale nutností. Musel nafotit stovky předmětů, které možná patřily rodičům a příbuzným „jeho“ dětí. 

Oblíbený motocykl Nicholase Wintona.
Mladý Nicholas Winton za volantem.

Čtyřicetiletý Winton měl za sebou několik let práce pro ostatní a jeho soukromý život zůstával v pozadí. V roce 1948 dostal práci v pařížské Mezinárodní bance pro rekonstrukci a rozvoj. Prvního dubna přišel do kanceláře a představili mu novou posilu – sekretářku Grete Gjelstrupovou z Dánska. Brzy zjistili, že se jim líbí společné procházky, návštěvy muzeí a výlety na venkov. Po půl roce se vzali a od roku 1950 žili v Anglii. Koupili si dům v Maidenheadu a Nicky přijal místo finančního ředitele. 

Manželům Wintonovým se narodily tři děti: Nicholas, Barbara a Robin.

Manželům Wintonovým se narodily tři děti: Nicholas, Barbara a Robin.

V roce 1952 se jim narodil syn Nicholas Paul, o rok později Barbara. Nejmladšímu synovi Robinovi lékaři zjistili Downův syndrom. Wintonovi přátelé mu radili, ať jej umístí do ústavu, ale on odmítl. 

„Držel se stejných zásad jako už mnohokrát: není-li to nemožné, musíme to zkusit. A takhle to má vlastně celý život. Když šel do důchodu, konečně mohl věnovat veškerý čas tomu, co ho baví nejvíc: práci pro nejrůznější charitativní organizace. S tvrdohlavostí, kterou všichni tak dobře známe,“ říká Barbara Wintonová, která převzala štafetu po svém otci a pracuje pro několik dobročinných spolků. 

Její otec prý rozhodně nestál o to, aby lidé říkali: To je ale hrdina, já bych nic takového nesvedl. „Pokud by ale čtení mé knihy někoho přimělo, aby si pomyslel: ‚Náš svět teď není v pořádku. Já to ale v mezích svých možností mohu změnit a také to udělám,‘ byl by můj otec šťastný,“ říká Barbara.

  • 2Diskuse
Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz