Nic proti tomu. Sice stačí pár minut hledat na internetu a najdete desítky fotografií, na kterých je Mirek Topolánek s otevřenými novinami, ale to jsou asi jen mimikry. Asi jako když George Bush na slavné fotografii zíral do dalekohledu s nasazenými krytkami. Ale není v tom sám.
Že přestal číst noviny, řekl nesčetněkrát Miloš Zeman („cena novin je vyšší než cena informací v nich obsažených“, viz rozhovor s Renatou Kalenskou) či Václav Havel (ten přestal roku 2005, opět dle rozhovoru s Kalenskou).
K podobnému rozhodnutí dospěl také fotbalista Marek Heinz („Já noviny nečtu ani nekupuju – jenom jednou, když jsme s manželkou potřebovali umýt okna.“).
Topolánek své „nečtenářství“ novin deklaroval v posledních týdnech hned několikrát. Zároveň se však rozhodl, že ve vztazích s médii začne novou kapitolu. Rozhodl se pořádat pravidelné brífinky neboli setkání s novináři. Podobně to dělá většina světových politiků. Český premiér to však vysvětlil zvláštně. Nebude s novináři mluvit o svých plánech a myšlenkách, nýbrž bude „vyvracet mýty a lži“ uplynulého týdne.
Topolánek tak jde – chtě nechtě – ve stopách politika, který ho „vyprázdnil“ a „učinil falešným“ hned v první vteřině po zvolení předsedou ODS. Ano, vždyť i Václav Klaus má na své webové stránce rubriku Co Klaus neřekl, kde dementuje výroky médií. Je však překvapivě střídmý: za dva roky pouhých 22 příspěvků.
Topolánek má na novináře zjevně větší pifku. Už v roce 2005, kdy byl pro média bodrým Valachem bojujícím se zlovolnou ČSSD, v rozhovoru pro časopis Respekt prohlásil: „Po četbě novin sice pět minut kopu do nějaké skříně, ale pak se uklidním.“
Zajímavé. Na podzim 2005 jsem Topolánka jako reportér časopisu Reflex doprovázel na Moravu a pamatuji se, jak se netrpělivě až nedočkavě dožadoval čerstvých výtisků novin. Dalo by se to téměř nazvat abstinenčními příznaky náruživého čtenáře. A když si je u benzinové pumpy konečně koupil, probíral se jimi se zjevným potěšením. Nahlas však vykřikoval invektivy na adresu autorů, vydavatelů i citovaných osob.
Cosi jako nenávistná láska Němci tomu říkají „Hassliebe“ a Angličané zase „love-hate relationship“. Zkrátka cosi jako nenávistná láska. Politici touhle úchylkou prý trpí často.
Například i někdejší britský premiér John Major. Ten dostával noviny už kolem půlnoci, kdy mu jeho spolupracovníci vozili první vydání přímo z tiskárny. Jenže se skoro vždy při jejich čtení tak rozčílil, že pak nemohl usnout.
Politici přenášejí své zvyky také na okolí. Nevíme, jak Paroubkova nová životní partnerka, ale jeho manželka Zuzana tvrdila, že radši než noviny má „časopisy o psech a dětech“. S výjimkou příspěvků svého manžela, které čte údajně vždy – to je ovšem informace pocházející z roku 2005.
Nikdy žádné noviny podle svých slov nečetla manželka bývalého premiéra Stanislava Grosse a na čtení novin nemá čas ani manželka prezidenta Livia Klausová. „Co je důležité, to mi řeknou lidi,“ řekla v rozhovoru z roku 2004.
Odpor k novinám však není jen výsadou politiků. Že nečtou noviny, se – kde jinde než v novinách? – v posledních letech zapřisáhli například režisér Jiří Menzel, moderátor Jan Kraus, fotograf Jan Saudek či režisér Filip Renč.
To je zvláštní. Čtenářů novin v západním světě ubývá, ale to se týká téměř výhradně mladších věkových skupin do třiceti let. Tito lidé se noviny zejména kvůli internetu vůbec číst nenaučili a možná ani nenaučí. Chuť číst noviny je naopak poměrně silná ve střední a starší generaci. A roste také se vzděláním.
Noviny jsou zkrátka médiem elit. Tahle teze také stále častěji proniká do reklam na deníky. Čtení novin se v nich prezentuje jako noblesní zvyk chytrých a vzdělaných lidí.
Nemáme veřejnoprávní noviny, ale jen televizi. Ve skutečnosti je však pro společnost tisk důležitější než veřejnoprávní televize. Nikoliv televize a ani internet, ale noviny vytvářejí mediální agendu, mohou se tématům věnovat do hloubky, a podávat tak zprávu o společnosti. Škoda že zrovna české elity včetně politiků noviny tak rádi zostuzují.
Jistě, už slyším jejich argument, že za to můžeme my sami, kdo noviny píšeme a vyrábíme. Ale ať tedy potrefené husy namíří svůj hněv na konkrétní autory či tituly, a ne na médium jako takové. Zvlášť když dobře víme, že noviny ve skutečnosti čtou, a to docela náruživě.
Takový Paroubek to nemůže popřít, protože to by pak těžko vysvětloval, jak to, že na každý článek o sobě reaguje protičlánkem. Jako třeba tento týden, kdy polemizoval s komentářem Lidových novin a text zveřejnil na svém blogu.
Protože si nemohl „topolánkovsky“ ulevit tím, že noviny nečte, napsal to přesně opačně: totiž že má pocit, že jediným čtenářem Lidových novin je on sám. Pěkné! Až někdy potká svého kolegu Topolánka, mohl by mu vyřídit můj laskavý vzkaz: Prosím, ještě to s těmi novinami zkuste.
