SE PTÁ
Čím dál váženější a milejší jmenovče, dluhům vděčíme i za Dostojevského román Hráč, když v Badenu prosázel šatstvo své ženy. Také mou literární plodnost zavinil živočišný strach z půjček, raději jsem žil o chlebu a hlavně víně. Víc bych rád zvěděl o společnostech s ručením omezeným a bez něj. Lexikon jsem potřeboval ke slovu debet, a k tomu mě už dávno straší rendita a kontokorent. Což takhle příště malý slovníček z oné oblasti finančnictví, v níž většina z nás plave a často i tone? Zdraví Tě zvědavec.
Milý literární jmenovče, slova jsou pracovním nástrojem tvé profese a i ve financích jsou dosti důležitá. Slova mohou fungovat jako přívětivý nosič informací, ale také jako nesmlouvavá hlídka střežící území, kam je přístup jen pro vyvolené.
Nikdy jsem se za vyvolence nepovažoval, takže se vždy snažím používat taková slova, která se na finančního laika nemračí. Leč ne vždy je to snadné. Nejobtížnější je to u termínů, které vypadají zdánlivě samozřejmě. Každý ví, co znamenají slova „hrubý“, „domácí“ a „produkt“. Ale ví opravdu každý, co je to hrubý domácí produkt? Sotva.
Ve slovníku lze najít definici, že se jedná o součet soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic do výrobních prostředků a čisté obchodní bilance za určité období, zpravidla jeden rok. Člověk intuitivně cítí, že vysoký HDP znamená prosperitu. A skutečně, růst HDP lidé vnímají příznivě: klesá nezaměstnanost, rostou mzdy. Politici si mnou ruce, plnit sliby se daří. „Růst ekonomiky“ je příjemné sousloví, které politikům rozšiřuje vzrušením zorničky.
Jenže ne vždy nesou příjemná slova příjemný obsah. Růst HDP může být způsoben růstem zadlužení. Za hezkým slovem se skrývá ošklivé: člověk jako by cítil, jak se mu „zadlužení“ chce svými chapadly dostat do kapes.
A jsem u termínů debet a kredit. Neboli dluh a úvěr. Jedna dvojice latinská, druhá česká, obě označují totéž. Z hlediska dlužníka je dluh neboli debet účetní položkou na straně pasiv neboli závazků. Z hlediska věřitele je úvěr neboli kredit položkou na straně aktiv neboli pohledávek. Slovní základ „věřit“, latinsky „credere“ je vyjádřením víry, že dluh svůj dlužník skutečně splatí.
Debetní karta nám umožňuje čerpat naše peníze z účtu. Proč debetní? Banka má naše peníze na svém účtu, je tedy vlastně naším dlužníkem. Naopak kreditní karta nám umožňuje čerpat úvěr od banky. Dovoluje nám tedy utrácet i peníze, které nemáme. Velmi nebezpečná hračka pro lidi, kteří se nekamarádí s kalkulačkou!
Ze stejné rodiny je kontokorent, účet, ze kterého můžeme čerpat více, než kolik na něm zůstává peněz. Čerpáme, nakupujeme, najednou jsme „v mínusu“ a ani si toho nevšimneme. Italsky se kontokorent řekne conto corrente, neboli doslova běžící účet, případně tekoucí účet. Velmi výstižné.
Banka, která kreditní karty a tekoucí účty poskytuje, může z nich mít pěknou renditu neboli příjem. Toto italské slovo je oblíbené hlavně ve finanční němčině, zatímco čeština dává přednost domácímu termínu návratnost. Rendere ostatně italsky znamená vrátit se, podobně jako anglické return.
Je asi hloupost slovně popisovat kreslené vtipy, ale nedá mi to. Muž s kyticí klečí před svou vyvolenou: „Vezměte si mě, Mary. Samozřejmě s vědomím, že minulá výkonnost není zárukou budoucích návratů.“ Nutné vysvětlení: Formulka o minulé výkonnosti a budoucí návratnosti je nutnou součástí každého informačního materiálu o akciích, podílových fondech či jiných investičních instrumentech. „Budoucí návraty“ a „budoucí návratnost“ se anglicky řekne shodně, future returns. Tolik tedy vtip z listu peněžníků, plutokratů a imperialistů The Wall Street Journal. Tak co? Jednoho kolegu málem shodil ze židle. Vážně.
Kromě návratnosti nesou cenné papíry také výnos. Pokud vám tato slova znějí jako synonyma, pak máte pravdu, ale jen pokud jde o češtinu. Angličtina rozlišuje return (celkový výnos) a yield. Druhé z obou slov znamená buď podíl dividendy k ceně akcie, podíl nájemného k ceně nemovitosti anebo úrokový výnos z dluhopisů jako obdobu úrokové míry. Čeština nahrazuje yield u dluhopisů výrazem „výnos do doby splatnosti“, což není právě elegantní. Nynější guvernér České národní banky Miroslav Singer sice onehdy navrhl termín „úroda“, ale bohužel se neujal. Dluhopisy – další termín. Název sám napovídá, že jde o dlužní úpisy. Termín obligace (doslova „povinnost“) nebo anglicky bond (z germánského základu „bind“ nebo vázat) znamená totéž. Tedy závaznou povinnost dlužníka splatit dluh.
Slovo „akcie“ není podobnou povinností obtíženo, neboť akciová společnost může vyplatit dividendy (tedy latinsky „něco, co má být rozděleno“) v případě zisku, ale v případě ztráty ji k výplatě nic nenutí. Toto slovo jsme převzali z francouzštiny, kde zní přesně stejně jako akce, děj, jednání, konání: action. Je to jasné: kdo založí akciovou společnost, musí se pěkně ohánět, jinak se mu penízky nevrátí, nebude žádná rendita a tím pádem ani dividendy. Společnost pak může zaznamenat bankrot, což v italském originále „banca rotta“ znamenalo rozbitý stůl. Naštěstí pro akcionáře platí princip omezeného ručení: bankrotář tedy přijde o peníze maximálně do výše jmenovité hodnoty akcií. Totéž platí pro společnosti s ručením omezeným.
Napadá mě – když se vrátím k politikům, o kterých jsem se zmínil na začátku – zdali by pro ně neměl naopak být zaveden princip ručení za dluhy, které svým počínáním uvalili na občany.
O autorovi| PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik, PAVLA KOHOUTA, ekonoma
