Před padesáti lety potvrdil Nejvyšší soud tresty smrti pro tři členy „teroristické protistátní skupiny“. Přinášíme rekonstrukci mimořádně pozoruhodného případu, který doposud nebyl historiky zkoumán.
Čtvrtek 10. ledna 1952, kolem deváté večer. Po státní silnici vedoucí z Kostelce nad Černými lesy do Uhlířských Janovic jede tmavá fordka. U odbočky na polní cestu k vesnici Chrastná auto zastavuje. K trojici mužů uvnitř přisedá čtvrtý a vůz pomalu vyjíždí do vsi vzdálené jen pár set metrů. Na hrázi rybníka auto brzdí a muž, který přisedl, ukazuje posádce po levé straně osvětlené okno domku číslo 37. Pak vystoupí a mizí ve tmě, zatímco vůz parkuje před označeným stavením. V něm se právě chystají do postele dvě ženy a dvě děti: předsedkyně místní organizace komunistické strany Anna Kvášová (44), její dvanáctiletá dcera Jana a tchyně jejího syna Hermína Súkeníková (53) s jedenáctiměsíční vnučkou Soňou Kvášovou.
„Moje matka seděla na posteli a rovnala si kmenové listy MNV Smrk,“ svědčila před vyšetřovateli Jana Kvášová. Po deváté hodině náhle někdo zaklepal na okno. Do předsíně vešel neznámý, asi pětatřicetiletý muž, představil se jako pracovník ÚV KSČ a oznámil Anně Kvášové, že musí jet v naléhavé věci na ústředí do Prahy, že svážejí i další funkcionáře z okolních vesnic. Anna Kvášová nepojala k muži velkou důvěru, snad proto, že jí vykal a oslovoval ji „paní Kvášová“, což bylo mezi stranickými funkcionáři v roce 1952 krajně neobvyklé. Když jí však muž řekl jména několika činovníků z okolí, kteří mají jet do Prahy také, upokojila se. Podle mužových instrukcí si dala do kabelky stranický průkaz a z vlastní vůle dvě jitrnice a chleba, kdyby se schůze protáhla. Nazula si modré sněhovky, oblékla dlouhý, černý kabát, na hlavu si vzala světlý květovaný šátek a omotala si tmavou vlněnou šálu s třásněmi. Narychlo se rozloučila s rodinou a vyšla k autu.
Co se dělo pak, známe pouze z pozdějších výpovědí tří mužů v autě, které se v detailech liší. Podstatné je následující: Auto nezamířilo na Prahu, ale opačným směrem. Asi po šesti kilometrech zastavilo za obcí Chlum v místě, kde k silnici ze Smilovic do Mirošovic přiléhá Ratajská obora. Muži vyvlekli funkcionářku KSČ z auta, odtáhli ji několik desítek metrů do lesa a posadili na hromadu klestí. Chvíli jí nadávali a pak jeden z mužů prohlásil: „Za udavačství musí být potrestaná.“ Když ostatní přikývli, vytáhl pistoli a zastřelil ji z bezprostřední blízkostí jednou ranou do hlavy. Pak majitel auta sundal falešné poznávací značky a všichni se přes Uhlířské Janovice vrátili zpět do Prahy.
Mrtvolu Anny Kvášové našel o dva dny později místní rolník.
Násilný odboj proti komunistickému režimu v 50. letech vzbuzuje stále emoce. Měli odbojáři právo fyzicky likvidovat opory rudé diktatury? To je otázka, která se bohužel klade jen při debatách o činech bratří Mašínů. Zastřelení Anny Kvášové je však i v kontextu tehdejšího ozbrojeného odporu extrémní případ.
Mašínové zabili uniformovaného příslušníka SNB a stříleli v sebeobraně. V lednu 1950 byl odbojáři v Hodoníně zastřelen jeden příslušník StB. Při pumovém útoku na sekretariát okresního výboru KSČ v Milevsku, který provedla v květnu 1950 organizace Černý lev 777, jejíž osudy nedávno popsal Tomáš Bursík z Úřadu pro studium totalitních režimů, zahynul také příslušník SNB. Vražda Anny Kvášové ze známých případů nejvíce připomíná zastřelení tří místních funkcionářů v Babicích v červenci 1951, ovšem s jedním zcela zásadním rozdílem: babický případ má dodnes nevyjasněné pozadí a je téměř jisté, že byl manipulován StB. V případě Anny Kvášové se dá naopak téměř s jistotou říci, že StB neměla na vraždě žádný podíl.
Proč byla Anna Kvášová zavražděna a kým? Odpovědi na tyto otázky hledali vyšetřovatelé SNB od 12. ledna 1952. Snažili se o to více, když se ukázalo, že zločin má pravděpodobně politický podtext. Anna Kvášová, od roku 1949 předsedkyně místní organizace KSČ a členka rady místního národního výboru ve funkci zásobovacího referenta, patřila k horlivým budovatelkám nového režimu na kutnohorském okrese.
Podle dobového posudku Okresního národního výboru v Kutné Hoře byla „obětavou funkcionářkou KSČ i MNV“ a „zúčastňovala se všech schůzí, na kterých dávala své správné připomínky. Byla vzorem v plnění povinností funkcionáře, byla nekompromisní, umírněné povahy, dobrá hospodyně a starostlivá matka.“ V roce 1950 na okresní konferenci KSČ „odhalila záměry vesnických boháčů, když prohlásila, že dělníci v továrnách mají hlad, zatímco sedláci na vesnicích dělají jen samé nutné porážky a šmelinaří“. Následně jí někdo rozbil okno. Sekretariát obvodního výboru KSČ v Kutné Hoře ve svém hodnocení zase zdůrazňoval, že Kvášová se snažila „potlačit vliv kulaků a založit JZD“.
Dnes má Chrastná 33 stálých obyvatel a události staré více než půl století si pamatuje již jen pár nejstarších. Všichni pamětníci, které se podařilo objevit, popírají, že by Kvášová udávala nebo škodila. „Ona si nikoho nevšímala. Byla předsedkyní strany, ale že by nechala někoho vystěhovat, to ne,“ říká Josef Beneš (83). „Nikomu tu nevadila.“ Jeho sousedka Marie Vlčková (75) říká, že Kvášová „nikomu neublížila“ a doplňuje paradoxní důsledek vraždy: „Když ji zabili, tak všichni šli ze strachu do družstva.“
Vedeni třídní logikou, sebrali vyšetřovatelé v Chrastné a okolí jedenáct „vesnických boháčů“ a řadu měsíců je vyšetřovali. Byl mezi nimi i Josef Pták, rolník hospodařící se svou sestrou na výměře 4,48 hektaru, který pokračoval i po roce 1948 v obchodech se zemědělskými stroji, což mu vyneslo pověst šmelináře. Státní bezpečnosti se však nepodařilo nikoho z vraždy usvědčit, takže vyšetřovaní byli zase propuštěni. Když šetření nikam nevedlo, policie případ odložila. Nebýt neuvěřitelné indiskrece, k níž došlo o pět let později, stala by se kauza součástí „akt X“ padesátých let. Avšak 28. listopadu 1957 se na okresní prokuraturu v Kutné Hoře dostavil místní advokát JUDr. Bohumil Holman a vypověděl, co se doslechl o den dříve v Praze. Toho dne se zastavil v Košířích u manželů Kubelkových, kteří byli jeho vzdálenými příbuznými a měli v Horních Krůtách, vesnici tři kilometry od Chrastné, ovocnou zahradu - poslední zbytek z asi dvanáctihektarového hospodářství, jejž nemuseli předat JZD. Kubelkovi popíjeli s Holmanem, který si přišel pro štěpy hrušní, domácí rybízové víno. Po chvíli se manželé začali před svým hostem hádat.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Josef Kubelka (56) vyčítal své manželce, že spí s Josefem Ptákem (50), ona jemu na oplátku, že byl u toho, „když to udělali Kvášové“. „Pepíku, proč jste to dělali, vždyť jste ji měli pouze svázat u stromu a ostříhat,“ křičela na pokraji hysterie Anna Kubelková (50). „Já jsem ji ani neznal, to má na svědomí Pták,“ bránil se Kubelka. Advokát Holman znal případ z tisku a také díky tomu, že zastupoval u soudu někoho, kdo vraždu Kvášové schvaloval. „Počaly se mi třást nohy a byl jsem ze sdělení Kubelkové krajně rozčilen, neboť jsem usoudil, že teroristického činu se zúčastnil Josef Kubelka,“ vypověděl Holman na prokuratuře a později před vyšetřovateli StB.
Věci dostaly rychlý spád. Státní bezpečnost zadržela manžele Kubelkovy. Ti po počátečním zapírání přiznali, že se na vraždě Anny Kvášové podíleli, a označili další spolupachatele. Vedle již zmíněného Josefa Ptáka (50) jimi byli Antonín Landstoff (43) a Josef Koupil (39). Zatčena byla také Landstoffova družka Marie Nová (42).
Po několika měsících výslechů, během nichž se obvinění usvědčovali navzájem, byla tato šestice spolu s dalšími čtyřmi osobami obžalována z vraždy, velezrady, nedovoleného ozbrojování a dalších trestných činů. „Na okolnosti té doby bylo vyšetřování relativně zákonné a neobvykle objektivní,“ říká kapitán Tomáš Lemfeld z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který se případem zabýval letos na jaře na popud jednoho příbuzného Josefa Ptáka. Přesto z vyšetřovacích spisů StB čiší snaha vykonstruovat z obviněných organizovanou „protistátní teroristickou skupinu“. Kritické čtení dobových dokumentů vede spíše k závěru, že čin byl projevem psychopatické osobnosti Antonína Landstoffa. „Landstoff byl marginální a vyšinutá osobnost,“ říká o klíčové postavě příběhu Tomáš Lemfeld z ÚDV. Narodil se roku 1915 v Souši u Mostu v chudé hornické rodině. Vyučil se nejprve slévačem a později pekařem. Za války pracoval v ČKD a během pražského povstání se měl účastnit bojů jako člen revoluční gardy. V červnu 1945 vstoupil do SNB a byl vyslán do Horního Litvínova, kde se podílel na organizování odsunu Němců. Brzy si na něj několik Čechů stěžovalo, že provádí nelegální domovní prohlídky a o své újmě vystěhoval i několik českých rodin. Později jej jeho kolega udal, že jako člen zvláštního oddílu v Československé továrně na pohonné látky krade nejrůznější věci. Již v té době Landstoff (podepisující se Landštof) šířil průhledné smyšlenky o své minulosti, například že bojoval jako partyzán v bitvě u Stalingradu. „Vcelku jest veškeré incidenty jmenovaného připisovati čistě jeho nešťastné pánovité arogantní povaze,“ zněl verdikt nadřízených. Landstoffova kariéra v SNB skončila v únoru 1946, když byl přinucen podat si žádost o propuštění ze sboru.
Nejdříve komunista, pak odbojář Landstoff v té době vystupoval jako uvědomělý člen komunistické strany (byl z ní vyloučen až v roce 1949), takže brzy po svém odchodu od SNB získal v Litvínově do národní správy pekařství. Opět měl řadu konfliktů se zákazníky i dalšími pekaři, kterým jako předseda pekařského družstva svévolně krátil dodávky mouky. V letech 1949-1950 pracoval Landstoff ve Středočeských mlýnech, nejprve v Kralupech, později v Nymburce. V roce 1950 začal dělat slévače v ČKD Stalingrad. Následujícího roku se rozvedl a začal žít s Marií Novou. Ta jej někdy v polovině roku 1951 seznámila se svou dlouholetou přítelkyní Annou Kubelkovou a jejím manželem.
Kubelkovi na rozdíl od Landstoffa patřili do roku 1948 do střední třídy, kromě zemědělské půdy v Horních Krutách, kterou pronajímali, vlastnili prádelnu a žehlírnu na Plzeňské ulici. Bezdětné manželství však nebylo příliš šťastné, Anna Kubelková byla od roku 1938 milenkou Josefa Ptáka, známého svého muže z mladších let, který nějakou dobu dokonce bydlel u Kubelků v podnájmu. Kubelkovi podporovali národněsocialistickou stranu a po únoru 1948 se podíleli na drobné protikomunistické rezistenci: na půjčeném cyklostylu vytiskli a na Kutnohorsku rozházeli letáky proti kolektivizaci, podíleli se na finanční sbírce na podporu rodinám perzekvovaných a pomohli uniknout do zahraničí jednomu pronásledovanému důstojníkovi. Ve svém bytě se scházeli s podobně smýšlejícími a společně poslouchali zahraniční rozhlas. Do této společnosti přivedla Marie Nová někdy v létě 1951 svého nového partnera.
Antonín Landstoff chtěl na společnost kolem Kubelkových zapůsobit, a tak znovu vytáhl historky o tom, jak byl za války partyzánem a teď je členem ilegální odbojové organizace, která má napojení do zahraničí, a dokonce že převádí lidi přes hranice. Pro umocnění dojmu přinesl na jedno ze setkání u Kubelkových dvě pistole a přítomným ukazoval, jak s nimi zacházet.
Anna Kubelková později vypověděla, že když se o ilegální skupině dozvěděl Josef Pták, řekl: „To by mohl u nás postrašit Kvášovou.“ Podobně líčil nápad na „potrestání“ Kvášové i její manžel: Pták „počal přede mnou a mojí manželkou mluvit o tom, že u nich v obci Chrastná je velmi agilní komunistická funkcionářka, a to Anna Kvášová, která usiluje o založení Jednotného zemědělského družstva v obci, a také Pták dále prohlásil, že Kvášová udává místní majetné občany. Jeho, Ptáka, prý chce dostat na Kladno, protože prý nepracuje a živí se pokoutně různými obchody. Josef Pták nadával na Annu Kvášovou a prohlásil, že by Kvášová potřebovala nějak potrestat, aby prý zchladla (sic) a nebyla taková.“
Fakt, že Kvášová Ptáka udala, potvrzuje i zpráva vyšetřovatelů pro ministra vnitra Baráka. „Před r. 1952 byl několikrát pro svoji obchodní činnost z popudu Anny Kvášové vyšetřován orgány VB,“ píše se v ní.
Landstoff byl Ptákovým nápadem na „potrestání“ Kvášové nadšen a podle výpovědi Josefa Kubelky prohlásil, že si „opatření proti Kvášové bere za své. K tomu že potřebuje někoho, kdo zná dobře cestu do Chrastné, a nějaké rychlé vozidlo. Dohodli jsme se, že cestu do Chrastné znám já, poměry v Chrastné v souvislosti s vylákáním Kvášové že zná a zajistí Josef Pták, a moje manželka již tehdy navrhla Landstoffovi Koupila, který přicházel v úvahu s automobilem.“ (Josef Koupil byl vedoucí lahůdek, který patřil mezi známé Kubelkových.)
Landstoff, Kubelka a Koupil, všichni ozbrojeni pistolemi, vyrazili 10. ledna 1952 kolem osmé večer do Chrastné, kde na ně čekal Josef Pták. Zatímco Landstoff tvrdil před vyšetřovateli i soudem, že byli dohodnuti na „odstranění“ Kvášové, manželé Kubelkovi, Pták i Koupil vypovídali, že měla být jen přivázána ke stromu a ostříhána. K této obhajobě se dnes přiklání i Tomáš Lemfeld: „V momentě, kdy vyjížděli na cestu, tak věřím, že ti dva měli v úmyslu ji jen vystrašit. Ale byli to zmatkáři, kteří se dostali do vleku Landstoffa,“ říká vyšetřovatel ÚDV a dodává: „Jeho čin s žádným odbojem a žádnými idejemi nesouvisel, řešil si tím jen své osobní problémy.“ Mluvka, který si vymýšlí Státní bezpečnost mohla pachatele pochytat již v roce 1952 - že se tak nestalo, je jednou ze záhad případu. Landstoff se totiž ve fabrice nadále chlubil svou odbojovou činností, o čemž jeho známý Alfréd Kubíček, agent StB s krycím jménem Alois, neprodleně informoval policii. Landstoff před ním fantazíroval o různých akcích a o plánech na odstranění tří hlavních komunistů v továrně a vyhození slévárny do vzduchu. Nakonec se oba dohodli, že odejdou do zahraničí; Kubíček to přirozeně udal a pak se vymluvil, že jet nemůže. Landstoff tedy odjel z Prahy jen s policejní sledovačkou a na nádraží v Certlově (dnes Rybník) byl zatčen. Při výsleších přiznal jak záměr emigrovat, tak své výmysly stran odbojové činnosti. V protokolu doslova stojí: „Dále jsem mu (Kubíčkovi) říkal, že akcí bylo provedeno spousta a já mu nějakou akci za hranicemi připíši k dobru. Na příklad odstranění prokurátora Krohy nebo s tím související případ blíže Kutné Hory, kdy tam byla odstraněna členka KSČ, MNV a JZD. Peníze k těmto akcím dostáváme buď od amerického velvyslanectví, nebo od činovníka čsl. církve.“ Když StB zjistila, že žádný Kroha neexistuje, jen ledabyle prověřila Landstoffovo alibi na noc, kdy byla Kvášová zavražděna, a věc uzavřela s tím, že je to „mluvka a věci si z valné části vymýšlí“. V listopadu 1952 byl pak Landstoff odsouzen za pokus o ilegální přechod státní hranice k velmi mírnému trestu šesti měsíců.
Obžaloba v roce 1958 se plně ztotožnila se závěry StB, že šlo o organizovanou protistátní skupinu, jejímž úmyslem bylo Kvášovou zabít. Proces, který probíhal od 25. do 27. března 1958 v Tylově divadle v Kutné Hoře, připomínal doprovodnou propagandou politické procesy doby stalinismu. Rudé právo věnovalo kauze čtyři články, byl o ní natočen „dokumentární“ film, v bývalém Baťově obchodě na Václavském náměstí v Praze a také v Kutné Hoře a Uhlířských Janovicích byla uspořádána výstavka fotografií obžalovaných a doličných předmětů, „pracující“ zasílali soudu rezoluce žádající nejpřísnější tresty. Na ty skutečně došlo: Landstoff, Pták a Kubelka byli odsouzeni k trestu smrti, Kubelková a Koupil na 25 let, Marie Nová na 15 a další čtyři obvinění na 4 až 15 let. Do očí bijící nepoměr mezi trestem smrti pro Ptáka, který vůbec nebyl na místě činu, a Koupilem, jenž dostal „jen“ 25 let, se dá vysvětlit tím, že Koupil mnohem více spolupracoval s vyšetřovateli a Pták pro propagandu představoval ideální figuru ideového vůdce protistátní skupiny.
„Za všechno může Tigrid“ Antonín Landstoff, Josef Kubelka a Josef Pták byli oběšeni 9. července 1958. Anna Kubelková zemřela 14. května 1967 v pardubické věznici. Josef Koupil byl z vězení podmínečně propuštěn v březnu 1969. Marie Nová se dostala z vězení na amnestii již v květnu 1960. Další čtyři odsouzení byli amnestováni v letech 1959-1962. V letech 1991-1992 byli členové skupiny částečně rehabilitováni: Landstoffovi, Ptákovi, Kubelkovi, jeho ženě a Koupilovi zůstal „zbytkový trest“ za vraždu ve výši patnáct let. Marie Nové byla rehabilitována úplně.
Případ Anny Kvášové se stal trvalkou v komunistické propagandě. V roce 1967 byli v Praze souzeni spisovatel Jan Beneš, režisér Karel Zámečník a v nepřítomnosti exilový novinář Pavel Tigrid. Obžaloba operovala také tím, že vrazi Anny Kvášové jednali pod vlivem Svobodné Evropy, řízené Tigridem. Ta dle obžaloby vyzývala k „provádění individuálního teroru proti funkcionářům strany“. (Tigrid byl odsouzen na 14 let.)V hanopise na Tigrida, který vydal jakýsi Petr Bednář o jedenáct let později s titulem Poslední role pana T., je Landstoff již přímým vykonavatelem Tigridova příkazu, vysílaného kódovaně Svobodnou Evropou. Chrastná je pak zmiňována v jedné řadě s Babicemi a Mašíny v brožurách propagujících boj hrdinných příslušníků proti zlotřilým diverzantům a agentům imperialismu.
V roce 1982 byl na místě vraždy vztyčen třímetrový mramorový monolit s pamětní deskou. Jeho okolí je přes svou odlehlost dodnes pietně udržováno, na rozdíl od zdevastovaného pomníku padlým během první světové války přímo uprostřed Chrastné. Také zemědělské družstvo, které Anna Kvášová zakládala, existuje dodnes. „Byla to bezvýznamná osoba, nikdo kvůli ní netrpěl, byla to taková obyčejná ženská, která dřela jako mezek,“ říká o Kvášové Stanislav Jírovský (81) z Chrastné. Kdyby ji Landstoff tehdy nezastřelil, nevěděli bychom o ní nic, stejně jako o statisících dalších „bezvýznamných“ budovatelů komunismu.
V článku jsou citovány vyšetřovací, operativní a soudní spisy uložené v Archivu bezpečnostních složek. Autor uvítá osobní svědectví lidí, kteří jsou s případem obeznámeni. petr.zidek@lidovky.cz
Anna Kvášová podle dobového posudku na okresní konferenci KSČ v roce 1950 „odhalila záměry vesnických boháčů, když prohlásila, že dělníci v továrnách mají hlad, zatímco sedláci na vesnicích dělají jen samé nutné porážky a šmelinaří“ Landstoffův čin s žádným odbojem a žádnými idejemi nesouvisel, řešil si tím jen své osobní problémy Tomáš Lemfeld vyšetřovatel ÚDV
Byla to bezvýznamná osoba, nikdo kvůli ní netrpěl, byla to taková obyčejná ženská, která dřela jako mezek Stanislav Jírovský pamětník z Chrastné
Kubelkovi podporovali národněsocialistickou stranu a po únoru 1948 se podíleli na drobné protikomunistické rezistenci: na půjčeném cyklostylu vytiskli a na Kutnohorsku rozházeli letáky proti kolektivizaci
