Někde u Frýdku-Místku nás obklopuje mlha tak hustá, že by se dala krájet. Vidět na krok není ani ve vesnici Malenovice, ležící uprostřed Beskyd. V novém domku na jejím okraji žije se svou rodinou Zdeněk Chlopčík, známý porotce ze soutěže StarDance (jako jediný se jí kromě moderátorů účastní už potřetí), dvojnásobný mistr republiky v latinskoamerických tancích a majitel taneční školy Elán v Ostravě. „Tady je opravdu krásně,“ vítá nás, „všude kolem vidíte hory. Když tu tedy zrovna není mlha.“
Usazujeme se na sedačku v obýváku jak z katalogu, okolo nás pobíhá třiapůlletý Samuel, v přenosné postýlce spí sedmiměsíční Victoria. Všechno je nablýskané a září čistotou. Manželka Zdeňka Chlopčíka, tanečnice Brigita, snáší na stolek valašský frgál s mákem, povidly či hruškou. Vaří, obstarává děti, a ještě se stihne zapojit do rozhovoru. U Chlopčíků vládne nefalšovaná domácí pohoda. „Tancování mi dalo opravdu všechno, vždyť vidíte sama,“ říká Zdeněk Chlopčík, který opravdu nevypadá na svých jednapadesát.
* Už od první řady StarDance jste se nebál říct, když se vám něco nelíbilo. Neměl jste někdy výčitky, že jste to s kritikou přehnal?
Výčitky určitě ne. Ale v neděli jsem se vždycky díval na záznam sobotního večera v televizi a ze záznamu všechno vypadalo krásně. Divák si asi často musí říkat, že moje hodnocení je kruté, ale naživo je všechno úplně jinak.
* Ani pochyby ohledně známky jste nikdy neměl?
Ne, nastavím si první tanec s nějakou rezervou a podle něj hodnotím ty ostatní.
* Za co byste dal někomu nulu? Třeba za sklopenou hlavu?
Ne, to jsou drobnosti. Ve StarDance bych nikomu nulu nedal, ale na soutěži je jednoznačně největší chyba, jakmile jde pár mimo hudbu. To pak u mě nemá šanci postoupit do dalšího kola. Tanec je pohyb na hudbu, ne pohyb k hudbě. Každý tanec má svůj rytmus, takt, charakter. Pokud pár tančí mimo rytmus, netančí.
* Jste i v životě tak nekompromisní? Třeba při výchově dětí?
Ne, ale v práci jsem, jak říkáte, nekompromisní. Vše se snažím dělat na sto procent a čekám to i od ostatních. Zrovna dneska jsme se o tom bavili – maminka mi pomáhala v tanečních, seděla u prezence, prodávala lístky na prodloužené. Když se mi něco nepozdávalo, maminka nemaminka, musela plnit příkazy. Ani na soutěžích, kde jsem porotce, páry nemohou čekat, že bych je rozmazloval.
* Hodnotíte i na mezinárodních soutěžích. Poznáte, kdy tančí Čech, Polák, nebo Němec?
Určitě, jsou různé školy tance. Jako národ se nejvíce odlišují Rusové. V pohybové průpravě, v baletní průpravě, jsou precizní. Jdou k podstatě věci, kdežto někteří tančí spíš na efekt, jen aby to pěkně vypadalo. V Rusku mají děti tréninky několik hodin denně. Kdežto u nás si dětské páry spíš hrají, než pilně trénují. Málokdy se najde dětský pár, který by byl uvědomělý. Dříči jsou i Italové – myslel jsem, že jsou spíš tak sluníčko, pláže, v poledne se nepracuje. Ale oni mají v tanci skvělé výsledky díky invenci i tvrdé přípravě.
* Máte dospělou dceru z prvního manželství, dvě malé děti s Brigitou. Dal byste je na tanec?
Asi bych nechtěl, aby moje děti dělaly vrcholový sport včetně tance, protože je to dřina na celý život bez jasné vidiny úspěchu… (syn Samuel se usadí vedle táty a nasadí nucený úsměv do objektivu fotografa) Same, nedělej to, nebuď kašpárek… Pokud ale děti řeknou, že chtějí tančit, tak jim to dovolím. Nechtěl bych je nutit k jednomu sportu, chtěl bych, aby byly všestranné. Vidím to totiž na soutěžích – dětský pár na parketu, za parketem stojí rodiče a prožívají to. Jeden víkend mají děti soutěž, druhý víkend také, pak jedou do zahraničí. Rok, dva, tři. Ale co dál? Vždycky se ptám, jestli rodiče vědí, co všechno tanec na vrcholové úrovni obnáší. Nejde jen o peníze, ty někdo má. Ale kolik energie tomu rodina obětuje, kolik krásných chvil by mohly malé děti strávit jinak. Desetiletý prcek sice tančí pěkně, ale musí vydržet do dospělosti, se zdravím, s psychikou. Děti si to neuvědomují, ale rodičům by to měl někdo říct.
* Co říkáte na kritiku, že se dětské tanečnice strojí a líčí jako dospělé?
To by mi nevadilo, tuhle dovednost použijí v dospělosti a bude jim jen ku prospěchu. Spíš mi vadí metody trenérů, kteří nutí holčičky, aby byly sexy. Dokonce jsem slyšel trenéra, jak křičel zpoza parketu asi na dvanáctiletou svěřenkyni, že musí být víc sexy. (Do rozhovoru vstupuje manželka Brigita: To bys radši neměl říkat.) Ne, říkám, co mi vadí a jak to je. (Brigita: Poznáte tanečnici i mimo parket. I tanečníka poznáte.) Chceš říct, že jsem postižený? (Brigita se směje) Zkrátka vadí mi, když někdo chce, aby holčička předváděla erotiku.
* Ale co má dělat, když tančí třeba rumbu? Ve StarDance se pořád opakuje, jak je rumba erotický tanec…
Měla by se naučit nášlapovou techniku, držení těla, práci paží a plynulost pohybů. O to v jejím věku jde, ne o to být sexy.
* V gymnastice nebo baletu se hodně mluví o anorexii. Hrozí to i u tance?
(Brigita: Ne. Pohyb je sám o sobě dost náročný, tloušťka vám nehrozí, energetický výdej je opravdu vysoký, když děláte tanec na špičkové úrovni.) Někdy se stane u juniorských párů, že mají holky silnější postavu. (Samuel se povaluje po tátovi. Zdeněk Chlopčík se ho snaží vystrnadit ze sedačky.) Sami, běž. Jedna dva tři. Tady nebudeš. (Brigita odvádí děti, Samuel se vrací: Ale budeš se smát, když tě fotí, tati? Budeš dělat tajtrlíka?)
* Tanečník ze StarDance Eduard Zubák říkal, že zná tanečníky, kteří nemají rytmus, kroky počítají, a přesto jsou dobří. Je to možné?
I já znám hodně lidí, kteří na začátku vůbec neslyšeli, ale díky rutině pochytili rytmy tanců. Dá se naučit, aby pár šel do rytmu, ale už nejde naučit, aby se sžil s hudbou, začal vyjadřovat něco, co sám díky hudbě cítí.
* Vždycky jsem si myslela, že tanečník musí mít hudební sluch. Když ale vidím třeba zpěvačku Ivu Frühlingovou, která rozhodně nevypadá na špičkovou tanečnici, pochybuji o tom. Co musí člověk mít, aby se stal tanečníkem?
Z osmdesáti procent je to dřina. Kroky se naučí i prasátko na kopýtkách. Ale tančení je o vnitřním pocitu, a to je dar od boha. Spousta vynikajících tanečníků sází na rutinu, ale aby se člověk stal opravdu špičkovým, musí mít ještě něco navíc. To je těch zbylých dvacet procent.
* Je to herecký talent? Nebo ten cit, co taneční pár předvádí, mezi nimi opravdu je?
(odmlčí se) Je tam. Je to rutina v tom smyslu, že když já jsem skončil s tancem, tak si má paní našla partnera a byli vynikající, i při erotické rumbě. Neměli spolu vztah, ale ta emoce, vycházející z tance, z hudby, byla pravdivá.
* Poznáte, jako porotce, když tančí manželé nebo milenci?
Ne, to nepoznáte. Nepoznáte ani bratra nebo sestru.
* Taneční partneři se k sobě musí hodit. Kdo byl adekvátní k vám? Se dvěma ze svých partnerek jste se nakonec oženil.
Jsem spíš typ dříče, nemám dar od boha, nemám extrémní charismatický talent pro tancování. Moje bývalá manželka, se kterou jsme vytančili mnoho, byli jsme druzí v republice, byla stejný typ jako já. Pak jsem potkal Brigitu, ta má naopak strašně mnoho talentu. I když nic neuměla, postavila se na parket a všichni koukali. I proto toho se svým minulým partnerem Tomášem Hoškem dosáhla tolik, byli pojem i ve světovém tancování. Brigita se rozešla s partnerem a měla spoustu nabídek ze zahraničí. Jenže my už byli spolu a ona se rozhodla pro rodinu, i když mohla ještě něco dokázat. (Samuel vykoukne na schodech a zakřičí: A tady bude ticho!) Ty běž nahoru, ty ticho! (Samuel zmizí)
* Kvůli čemu bývají konflikty v tanečním páru?
(přemýšlí) Asi nejhlavnější motiv je, že jeden si myslí o tom druhém, že je slabší a že ho brzdí. Tanec je párová záležitost. Když máte tým jako ve fotbale, jednoho hráče klidně nahradíte, v tanci je to padesát na padesát. Pokud je jeden vynikající a druhý průměrný, tak se stává, že ten vynikající to nechává tomu druhému sežrat.
* Bývá to důvod i k rozchodu páru?
Bývá, ale daleko podstatnější je ponorková nemoc. Páry jsou dlouho spolu, denně na tréninku. I trénink je stres, protože tělo vás neposlouchá. Něco se naučíte, to samé se musí naučit i váš protějšek a pak zjistíte, že vám to dohromady nefunguje. A teď se hledá důvod proč. V tanci jsou obrovské emoce. Je to stejné jako v lásce, od velké lásky je blízko k velké nenávisti. A najednou se začnete nenávidět, nenávidíte se jeden trénink, druhý, další. Mezi vámi narůstá zeď, pěkně cihličku po cihličce, až zjistíte, že na sebe přes tu zeď nevidíte. A mnozí nemají sílu tu zeď zbourat.
* Jaký byl důvod vašich rozchodů s partnerkami?
Ze začátku proto, že nechtěly makat, braly to jako zábavu. Tak jsem jim řekl nazdar.
* Není rozchod tanečního páru skoro jako rozvod?
Pokud máte náhradu, stejnou nebo lepší, tak je to v pohodě. Pokud ne, je to stresující. Někdy jsou rozchody snadné, dokonce příjemné, osvobozující, jindy kruté. V mnohých to zůstane na celý život, zanevřou na tancování kvůli tomu, že je partner nechal. Jako v životě.
* Vzpomínám si, jak si Tomáš Dvořák stěžoval na pánské kostýmy, na velké dekolty, ozdůbky. Vy jste s tím nikdy neměl problém?
Moje manželka třeba šije kostýmy. (Brigita s dětmi se vrací uvařit večeři: Nemluv pořád o mně!) Tak dobře, neřeknu přece, že já šiju kostýmy. Ale kostýmy se vyvíjejí stejně jako móda. Když jsem začínal, tančilo se v obleku, sako, motýlek, a v tom jsem tančil třeba chachu. Pak přišly kombinézy – měly dlouhé rukávy, pod nimi byla košile a motýlek. Ty už byly upnuté, šily se z krimplenu. Teprve pak přišlo to oblečení, o kterém mluvíte. To samé je i u holek, dřív byly spodničky z tylu, ani se nehnuly, na latinu byly takové kratší sukénky. Obecně ale u kluka kostým hodně závisí na tom, jak on sám vnímá tancování, svou osobnost. Někdo chce být pokamínkovaný, mít zajímavé oblečení. Já na to nikdy nebyl, mně stačily kalhoty a černá košile. Jsou tanečníci, nechci říct přímo narcisové, kteří víc dbají na to, jak vypadají.
* Vnímáte oblečení tanečníků jako porotce?
Všimnu si, že mi na tom páru nic nevadí, že vypadá super, že je dobře oblečený i nalíčený. Ale většinou ani nepostřehnu, jakou měl na sobě barvu oblečení. Ovlivní vás ale, jestli má někdo čisté, nebo špinavé boty, v hlavě vám zůstane: to bude šmudla… Zkrátka vše má vliv. I to, jak přichází pár na parket, jestli má ochablé držení, nebo přirozeně vzpřímené postavení. (Viktorka, sedící na klíně Zdeňka Chlopčíka, vydává hlasité zvuky) Viktorko, ty moc povídáš. (Brigita mezitím dělá jíšku do polévky. Viktorka putuje do židličky, kde se rozpláče.)
* Vy jste se prý začal věnovat tanci tak, že vás oslovili v tanečních...
Začínal jsem v roce ‘74. (Brigita: To jsem se narodila.) Netančil jsem od dětství, tenkrát byly taneční a pak taneční kluby, kam si trenér vybíral. V našich tanečních vyhlásili, že přišel trenér z tanečního klubu, a on tam obcházel a hledal. My zrovna tančili jive a já viděl, že je u mě. Začal jsem do toho šlapat, musel jsem vypadat hrozně. On si asi řekl, ten chudák se tady trápí, tak ho vezmu. (směje se) Byl jsem šťastný, přišel jsem domů a říkal nadšeně: Tati, víš co, mě vybrali do tanečního klubu, budu tančit! A tatínek, pocházel z chudé rodiny, řekl: Ty tančit nikdy nebudeš! A já: Proč? A táta: Nikdo v rodině neměl smokink, ani ty ho mít nebudeš!
* Odkud jsou vaši rodiče?
Tatínek je přímo zMalenovic, maminka z Ostravy.
* Setkal jste se s nějakým předsudkem vůči tomu, že jste tanečník?
Určitě, tenkrát každý, kdo tančil, byl pro ostatní teplouš. Teď už to i díky tomu, že existuje StarDance, není problém. Možná mají problém ti menší kluci, stydí se ve třídě říkat, že tančí. Já to ale bral vždycky jako výhodu oproti těm klukům, co třeba hráli fotbal – oni byli v kolektivu kluků, já byl neustále v kolektivu holek, navíc to byly krásné holky.
* Vy jste byl mistrem republiky v latinskoamerických tancích. Proč zvítězila latina nad standardem?
My s Brigitou tančili oboje, byli jsme i dvojnásobní mistři republiky v kombinaci standardních a latinskoamerických tanců, ale nešlo to. Jezdili jsme do Anglie, kde jsme brali lekce jak standardní, tak latinskoamerické. Bylo to náročné finančně, ale i časově. V soutěži máte pět tanců standardních, pět latinskoamerických, to je deset tanců. Týden má jen sedm dní. Nám šla líp latina, tak jsme pověsili standardní tance na hřebíček.
* Je nějaký tanec, který se vám líbí víc než ostatní?
Nerozlišuju to. Každý tanec je krásný, když ho člověk umí prožít.
* Ani vy, Brigito?
Mám ráda rumbu, protože je pomalá a člověk se u ní nezadýchá. (Zdeněk: Ty talenty! Moc se nezadýchat a jen se ukázat! ... směje se) Sám se vychvaluje a ze mě udělá kdovíco. Mám ráda i sambu, ta není moc pomalá. (Zdeněk: Nevychvaluju se, říkal jsem, že nemám talent od boha.)
* Při sledování StarDance se člověk dozví, že si partner Mahuleny Bočanové natrhl třísla, nebo, že si Aleš Valenta vyhodil ploténky. Co všechno při tanci trpí?
Trpí páteř, klouby. Hodně záleží na tom, aby člověk pochopil, co všechno jeho tělo potřebuje. Aby se dokázal na začátku zahřát, posilovat ty správné svaly. My tenkrát v 70. letech nic nevěděli. Třeba mi řekli na soutěži: Máš hlavu moc dopředu, chodíš shrbený, něco s tím dělej. A já nevěděl, co s tím mám dělat. Dneska, když někoho trénuju a on má problém s držením těla, zajdu za trenérem v posilovně a ten mu udělá trénink na zádové svaly a bříško. Já si tehdy vzal provaz a svázal si lopatky dozadu, chodil jsem jak debil, dokonce jsem v tom i spal…
* Vy jste spal svázaný provazem?
Ano, já jsem byl ujetej, vážně. (Směje se i s manželkou, Brigita: Taky si dával knížku na hlavu a seděl s ní.) To není pravda. Nedával.
* A co ta zranění?
Měl jsem například zánět v kyčelních kloubech, odtančil jsem s ním i mistrovství republiky v deseti tancích, nemohl jsem se ani rozkročit. Tenkrát se to naštěstí moc nedělalo, ale dnes se tančí tak, že kluk stojí rozkročený, přenáší váhu z nohy na nohu a pohybuje pánví, tanečnice okolo něj krouží...
* Já myslela, že tanečníci mají pořád podupané nohy…
Spíš přeražené nosy.
* To tak často padají na parket?
Ne, to ne. Ale tanečník dostane od partnera nebo partnerky do nosu. Třeba Laura Klimentová a Honza Kliment ze StarDance spolu tančí. Byli na nějaké soutěži v zahraničí a Honza ji během tance bouchnul do nosu. Ona se z té rány a bolesti motala, nějak dotančili, a když pak byli mimo parket, tak si Honza všiml, že má Laura nos nakřivo. Tak jí ho na místě narovnal.
* Je nějaký tanec, u kterého hrozí zranění nejčastěji?
Ne, to ne. Dnes se ale tančí ve větší rychlosti. Takže stačí špatně zkoordinovat pohyb nebo jinak vytočit loket a už to máte. Hodně bývají strhané nehty, když tanečnice tahá špičku po parketu. Ale to je maličkost. Tanečníci nemívají poškozenou nějakou část těla jako třeba lyžaři kolena. Tanec zatěžuje tělo rovnoměrně.
* Dbalo se tenkrát na životosprávu?
Ne. Když jsem měl první soutěž, tak jsem si dal si guláš ani nevím s kolika knedlíkama. Vyhrál jsem a říkal si: To bude asi tím, že jsem si dal guláš a byl takový pěkně těžký, stabilní. (Směje se. Přichází k nám Samuel a oznamuje: Já chodím ve tmě!) Tak jdi do tmy.
* … Bylo vám někdy na soutěži zle?
Z jídla ne. Ale na jedné z prvních soutěží jsem byl dost nervózní. Vypadal jsem asi nepřirozeně a trenér mi říkal: Musíš se uvolnit, zkus si dát štamprli. Dal jsem si tedy štamprli a myslel, že první tanec nedotančím, jak mi bylo špatně. Krev se tancem rozproudila a já málem neodešel z parketu. Pokud jde o životosprávu, každý musí poznat, co mu vyhovuje.
* Tančíte s manželkou?
Tančíme v tanečních skoro každý den.
* Jaký je ve vašich tanečních mezi středoškoláky nejoblíbenější tanec?
Myslím si, že rádi tančí chachu, foxtrot, nemají rádi polku.
* Polka je vážně hrozná.
Ale oni se u toho smějou! Já řeknu: Budeme tančit polku. A oni: Nééé. A pak začneme a oni se vážně smějou. Tam spíš jde o to, že polka je fyzicky náročnější, a jim se nechce dát do toho energii. Zpotit se. Ale bez toho tančit nemůžete.
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz
