Pocit méněcennosti je jistě neradostný. Je ale otázkou, zda to není výsledek našeho pokulhávání za ostatními.Nechtěl bych všecko házet na vládu, ikdyž některé zákony či rozhodnutí vzbuzují úsměv. Hádky v parlamentu, osočování jednoho druhým, vyřizování osobních účtů v touze získat na svou stranu a pro svou stranu tímto způsobem co nejvíce voličů... V jakém stavu je naše legislativa, v jakém stavu je naše justice, v jakém stavu je naše kultura a školství? Jak jsou trestány zločiny, korupce, co nejrůznější aféry?
Hrdě hlásáme, že jsme nejateističtější zemí Evropy, přitom nevím, zda si uvědomujeme, že se tímto způsobem hrdě hlásíme ke komunismu, protože před jeho nástupem jsme nejateističtější nebyli. Tím popíráme kořeny, ze kterých jsme vyrostli. Že o Evropské unii moc nevíme: zajímá se náš člověk o vědění a poznání, nebo mu často ke spokojenosti stačí bulvární či erotický časopis a pivo...? Tak bychom mohli jít ještě mnohem dále. Jisté je, že v Evropě se počítá nejen s ekonomikou, ale je zde cítit i jakýsi požadavek duchovní vyspělosti, morálky, slušnosti, čemuž se budeme muset ještě učit,- ovšem budeme-li chtít. Naříkání ještě nic nespravilo a taky nic nespraví.
