OTÁZKA (18.3.2009 15:30) Jana Vážený pane doktore, zajímalo by mě, jak se lze vzrovnat s "následky" projevů cholerika. Ve chvílích zlosti a vzteku padají silná i vulgární slova, po uklidnění je mi řečeno, že v takových chvílích přece létají slova bez přemýšlení a že je nesmím brát vážně... "vždyť mě přece znáš, vždyť vidíš jinak moji lásku..." Jenže když je člověk v pondělí kráva a v úterý láska a toto se pravidelně opakuje, oslabuje to po určité době mé city. Navíc se mi stírá rozdíl mezi tím, co vlastně platí a co je jen prázdné útočné slovo. Sama jsem vyrůstala v prostředí, kde platilo "važ slova" a tak v soužití s člověkem, který má za slovním vyjádřením tu váhu úplně odlišnou, je pro mně velmi obtížné. Náš vztah není v počátcích, máme již malé děti a společnou představu o budoucnosti. Děkuji.

OTÁZKA (20.5.2009 17:23) Martina Dobrý den, potřebovala bych od Vás poradit. Zamilovala jsem se do jednoho muže. Je to učitel němčiny, učí mě. Odhaduji, že je mu něco málo přes 30. Přítelkyni nemá, a řekla bych, že asi ani žádnou nikdy neměl. Samozřejmě to nemohu tvrdit stoprocentně, ale domnívám se. Vím, že bydlí s matkou, ale jestli bydlí i s otcem a bratrem, to netuším. Je velice inteligentní, o všem má přehled. Působí docela chladně. Je velmi upřímný, hodně věcí ale pohaní a zkritizuje. Připadá mi někdy také trochu zmatený. Je slušný – vždy pozdraví a poděkuje. Cítím, že ke mně má důvěru a věří mi, když má někoho o něco požádat (a pokud u toho samozřejmě jsem), tak jsem to vždy já. Je přísný, hned člověka opravuje, když něco řekne špatně, vyžaduje naprostou přesnost (třeba ve výslovnosti), je to puntičkář. Připadá mi, že ženy nemá moc rád, někdy mám pocit, že si o nich myslí, že jsou to „nuly“. Jednou se zmínil o nějaké hodině fyziky, a řekl, že ženy by měly sedět vzadu, protože tomu stejně nerozumí. Připadalo mi, že ženy chtěl zesměšnit. Když se třeba na něco při hodině zeptá mužů (teď nemyslím gramatiku ani nic z němčiny, ale třeba „Co víte o …?“ nebo „Kdy byla založena…?“), a ten to neví, většinou nic nenamítá. Ale pokud má na otázku odpovědět žena, která ale odpověď nezná, tak jí říká, že by to měla vědět, prostě jak je možné, že to neví, atd. Nebo když třeba položil otázku (samozřejmě v němčině): „Co jste už dokázala?“ a žena odpověděla: „ Ještě nic“, tak řekl: „Jak to?“, „Jak to?“ Z toho plyne, že on si asi myslí, že už něco měla ve svém věku dokázat. Na druhou stranu si myslím, že je ten učitel galantní (přidrží ženě dveře apod.). Opravdu zvláštní vztah k ženám. Někdy mám pocit, že o ženy nemá zájem. Vždy, když ho vidím nebo potkám, tak jde sám, asi upřednostňuje spíše samotu. Někdy máme společnou cestu na autobus, připojí se ke mně a jdeme spolu. Jindy mě ale připadá, že mě úplně přehlíží, někdy mám pocit, že se mně vyhýbá, jen aby se mnou jít nemusel. Vůbec tomu nerozumím. Když [tato otázka byla zkrácena]

OTÁZKA (18.5.2009 16:30) jirka Dobrý den Pane doktore,mám problém s mou přítelkyní,před cca 3 měsíci mě podvedla a lhala mi do očí,že to není pravda,až tuto sobotu jsem zjistil,že to pravda je,chci jí odpustit,ale mám problém s tím,že nedokážu překousnout jen pomyšlení na to,že se "válela" s tím dotyčným a jsem celkem v rozpacích,když si k ní mám třeba jen lehnout.Opravdu nevím,jak mám tohle vyřešit.Děkuji za odpověď

OTÁZKA (18.5.2009 23:12) Lucia Krivosudska Dobrý deň,čítala som od vás knihu partnery a rozchody,veľmi ma zaujala.Som 16 rokov vydatá a mám dve deti.Manžel mi povedal,že má milenku,ale že najprv ma prestal lúbiť,až potom si ju našiel.Prišiel o prácu,povedal že už so mnou nemôže byť a odišiel s nou do Španielska za prácou.Ja som mu povedala,že ho s detmi lúbime a budeme nanho čakať.Povedal,že sa chce o nás starať.Máme za ním prísť na dovolenku do Španielska(samozrejme ona tam nebude).Dohodli sme sa že detom povieme,že do Španielska išiel sám za pracou.Znášam to dosť zle,psychologička mi povedala,že sa mam tváriť že mi na nom nezáleží,ale ja to tak necítim.Písali ste,že ak partner nie je manipulatívny typ,paradoxná fáza sa nedostaví.Bojím sa ,že je to môj prípad.Prosím poradte mi.

OTÁZKA (19.12.2008 22:33) Jindra Pane doktore, moc se mi líbí, jak odpovídáte. Píšu vám můj problém, protože jsem se do něj úplně zamotala. Je mi 30, jsem rozvedená, jedno dítě, a žádný z mých předchozích partnerů nebyl nejlepší (podle mých rodičů příšerný). Chytře jsem si našla přítele přes internet (80 km od nás), známe se rok a půl, ale vídáme málo. Poslední půlrok častěji - víkendy jednou za 14 dní, jednou týdně. Problém - nemůžem se vídat častěji - rodiče jsou "na prášky", když u něj s dcerou přespíme (někdy jsem lhala, že jsme u kamarádky). Nemůžem se setkávat u nás, protože bydlím u rodičů. Odstěhovat se do podnájmu mi přijde řešení přes ruku, protože nechci dceři dávat jiný domov a po čase zas případně jiný domov s přítelem. Navíc, co když rodiče budou mít pravdu (ještě přítele neviděli), a vyklube se z něho nějaký "neřád"? Nebo na něj změním já názor? Načteno toho mám spoustu, přemýšlím nad tímhle ze všech stran, až už opravdu nevím, jak z toho. Asi jen chovat se dospěle? Přítele se vzdát v současné době nedokážu, neudělal nic, co by mě od něj odradilo, (do ničeho mě netlačí, je neuvěřitelný kliďas, dodrží slovo, chová se slušně, jezdil za mnou těch 80 km i na jeden den, je mi s ním dobře, dobře se mi s ním komunikuje i miluje, všechno co děláme spolu je tak v pohodě, až mě to zaráží, dvě hádky nás od sebe neodradily, dcera se na výlet k němu těší, ráda ho vidí, ale potřebuje víc času), když půjdu do podnájmu, bude to krušné pro mé dítě, a když se rozhodnu pro tyhle dvě věci, rodiče raním, vyslechnu si pár zraňujících vět, a možná i ztratím. Manžela jsem si probojovala, ale po třech letech společného bydlení a problémů (naše soukromé problémy jsme zvládaly, ale rodiče, nemoci blízkých a úmrtí ne) jsem to prostě vzdala a odešla k rodičům. Tady vidím chybu, ale tehdy jsem cítila nátlak ze všech stran, a vybírala jsem si taky to "nejlepší" řešení. Nemáte na to nějaký nezaujatý pohled?

OTÁZKA (20.12.2008 14:46) Petra Vážený pane doktore. Líbí se mi Vaše argumenty ve zveřejněných dotazech, a tak jsem se rozhodla, že se na Vás obrátím se svým problémem. Je jím žárlivost. Kdykoliv můj o pět let starší přítel (25letý) pochválí nějakou modelku, moderátorku či herečku, začně má fantas pracovat, aniž bych si to přála: "Takovou, kdyby potkal, určitě mě s ní podvede. Jistě je lepší v milování než já!" Navenek nedávám na sobě nic znát a dotyčnou pochválím také (je-li skutečně pěkná, což většinou bývá). Občas si tak říkávám "Za nějaký čas mě stejně podvede, až jej budu začínat nudit" nebo "Beztak se s někým stýká" a podobně... Snažím se mu důvěřovat, jelikož máme krásný vztah (jsme spolu rok) a ani jednou jsme se ještě nepohádali (až na pár jeho výbuchů a řevů - je Beran ;-) Víte, můj partner mi připomíná mého otce a poskytuje mi vše, co mi otec nikdy nedával. Nikdy mě nechválil, jen kritizoval a měl přehnané nároky (které doposud má a myslím, že i nadále mít bude). Mým velkým problémem je, že určité věci ráda tajím (na jiné lidi působím až záhadně) a dělá mi problém říct si o své potřeby. Jak se zbavit toho proklatě nízkého sebevědomí? Myslím, že jsem velmi přitažlivá, ale na druhou stranu jsou i přitažlivější ženy, že... Přeji Vám nádherný den a děkuji Vám za Váš čas!

OTÁZKA (4.12.2008 19:34) Marcela Dobrý den pane doktore, mám jeden problém s přítelem. Před dvěma měsíci se ke mně nastěhoval, všechno bylo v pořádku. Ale v poslední době řešíme neustále jeden problém, a to je jeho pití alkoholu. Má tendenci každý den pít, po práci chodí se spolupracovníky do hospody, bohužel je to taková skupina lidí, co chodí vlastně skoro denně. Řekla jsem mu, že mi to už dost vadí, vždy přizná, že dělá chybu, přísahá mi,že nebude pít, a další den se to opět opakuje. Dřív také často pil, ale na kratší dobu přestal, dokázal nepít. Ale teď, jak má novou práci a ten zmíněný kolektiv kolem sebe, tak se to opět vše opakuje, a já už nevím, co dělat, aby to pití omezil. Tvrdí, že je to jeho způsob odreagování, a že neví, proč mi to tak moc vadí. Dřív si i přiznal, že má s pitím problém, proto na tu kratší dobu přestal. Ale teď se to celé opakuje. Předem Vám moc děkuji za radu, sama už opravdu nevím, co mám dělat.

OTÁZKA (4.12.2008 11:04) Josef Dobrý den, lze považovat pětiletý mimomanželský vztah ženatého muže za přechozený? Vztah spočíval ve schůzkách o frekvenci 2x týdně, společné týdenní dovolené. Nyní spolu čtvrt roku žijeme. Díky za názor.

OTÁZKA (3.12.2008 9:28) Anna-Greta Dobry den, muj dotaz je v porovnani s ostatnimi trochu hloupost, ale presto by mne zajimalo, zda se da muj problem nejak resit. Jsem cerstve vdana, s manzelem zijeme ve spolecne domacnosti pul roku. Mam problem s usinanim ve chvili, kdy nelezi vedle mne v posteli a je napriklad vedle v pokoji, dodelava praci, diva se na TV, pripadne je venku s kamarady. V tu chvili nejsem schopna "zabrat" a podvedome cekam, az prijde a pak teprve usnu. Je to velmi obtezujici ve chvilich, kdy potrebuji rano hodne brzy vstavat. Tato situace nenastava, pokud je na sluzebni ceste - kdyz vim, ze proste ten vecer doma nebude. V takovou chvili usnu uplne klidne. Da se s tim nejak pracovat? Dekuji.

OTÁZKA (30.11.2008 20:46) Marián Dobrý den, mr. Klimeši. Můj bratr pravděpodobně trpí nemocí bájná lhavost. Lže takovým způsobem, že už mu nedokážu věřit ani v naprosto nejbanálnějších otázkách. Nejvíc mě zaráží, že někdy jeho lži naprosto postrádají jakýkoliv motiv. Přijde mi, že se to časem zhoršuje. Dnes ani nevím, jakým způsobem si vydělává, velmi často mění své výpovědi. Namátkou jsem zkoušel volat do práce, kde údajně dělá a tam o jeho jménu nikdo neslyšel. Nevíte, co s tím? Pochybuju, že bych ho dostal k psychologovi nebo psychiatrovi.

OTÁZKA (25.3.2009 17:21) Anna Vážený pane doktore, už od dětství mě pronásledují dvě témata: emacipace žen a mimořádný strach z porodu. Proč jsem tak velice citlivá na jakékoli neodůvodněné podceňování žen a nespravedlnosti z toho plynoucí, když nemám žádné osobní negativní zkušenosti v tomto směru? Proč mě už od puberty pronásleduje hrůza z nepředstavitelné bolesti při porodu a proč jsem jako mladá byla tak chytlavá na hororové příbéhy na toto téma, ačkoliv mě tím nikdo nestrašil? Děti mít nemohu a když jsem to zjistila, trochu se mi ulevilo. I když - později jsem poznala gynekoložku, která by mi snad i s tou neplodností pomohla -díky novým lékům- ale hlavně jí věřím, že bych s ní i tu svou fobii možná přemohla. Děkuji Vám za odpověď a přeju Vám pevné zdraví.

OTÁZKA (21.4.2009 22:54) Petr S. Vážený pane doktore, v jedné z březnových odpovědí jste se zmínil o změnách osobnosti u léčených alkoholiků. Alkoholik starý svět usekne a katapultuje se do absolutního jinde, zkráceně cituji. To jsem udělal a daří se mi abstinovat čtvrtý rok. Změnil jsem bydliště, práci, telefonní číslo. Usekl jsem všechny vztahy - s přítelkyní, s kamarády i příbuznými. První rok jsem se cítil dost osaměle, pak jsem si bohužel zvykl, aniž bych si vůbec všiml jak. Teď mám obavy, zda budu ještě někdy schopný nějaký vztah navázat. Odvykl jsem si normálně mluvit s lidmi, přestože nejsem žádný zaražený introvert, v práci úspěšně komunikuji s mnoha lidmi, ale výhradně v pracovní, neosobní rovině. Vlastně si tam s nikým ani netykám. Občas nějaká ta porada nebo pracovní schůzka plynule přejde do soukromých hovorů a tyhle situace mi v poslední době způsobují už i fyzické potíže - zamotá se mi hlava a dostavám závratě, když se mě někdo zeptá, jak budu trávit víkend (ačkoliv jsem chvíli před tím vesele a v plné kondici plkal o logistických problémech firmy). V mém donedávna oblíbeném obchodě s čajem jsem se málem složil, když mě čajovníci začali lákat na diskusní večer o pu-erhu. Teď kupuji čaj přes internet. Musel jsem přestat kvůli stejným potížím chodit do knihovny. Knihovnice měly snahu komunikovat a já se bál, že jim tam omdlím. V posledním roce jsem nedokázal dorazit ani na jedno (přes internet domluvené) rande, neboť na fázi těšení se spolehlivě navázala fáze deprese, nechuti vidět kohokoliv a při snaze o sebepřekonání jsem se začal motat na ulici doslova jako opilec. Když udělám čelem vzad a řeknu si, že nemusím s nikým mluvit, když nechci, jsem rázem jako rybička. Myslíte, že se s tím dá ještě (bylo mi 40) něco dělat, nebo jsem prostě v rámci léčby závislosti přejel na jinou kolej i ve vztazích s lidmi ?

OTÁZKA (22.4.2009 9:31) Vašek Dobrý den, mám problém se svoji partnerkou a chtěl bych vás požádat o radu. Předem musím říci, že je nám spolu moc hezky a věřím jí(nemám důvod nevěřit), ale vadí mi pár věcí které mi nepřijdou normální. Jsme spolu 3 měsíce a předtím měla s bývalým přítelem vztah 6 letý. Vím, že k němu má blízko, ale už by s ním nic bližšího nechtěla mít. Problém je MOBIL. Někdy večer když jsme spolu a můžeme si užívat jeden druhého, tak si dokáže SMSkovat pořád až do noci s bývalým přítelem a jinak když nejsme spolu tak má kolem 10h provolaných s ním měsíčně(má tarif s ním neomezené volání). Zatímco my si sotva napíšeme pár SMS denně. Myslíte že je normální že spolu stále mají společný účet volání a ikdyž kamarádsky, tak si pořád volají a píší? Ničí nám to vztah, ale nechci dělat naschvály a psát si také s někým. Ví že mi to vadí...Mám jí říci mobil nebo já? Nebo myslíte že to časem ustoupí? Děkuji za odpověď.

OTÁZKA (23.4.2009 19:57) Marie Dobrý den, v roce 1974 mi po těžkém porodu v 7 měsíci zemřela dcera, v té době jsem měla 7letého syna a 5 letou dceru.Ztráta třetího dítěte však byla hrozná, dlouho jsem se z toho dostávala,ne však úplně, to nejde.Později se manžel se mnou rozvedl.Celý další život není dne kdy bych na holčičku nevzpoměla,nepíše se mi to lehce.Nyní jsem v důchodu.žiji sama, s dětmi a vnučkami mám velmi dobrý vztah. Ale stále mi chybí moje třetí dítě, strašně moc. Nemohu se s tím smířit, je stále věkem horší a horší. Žije se mi s tím strašně těžko.

OTÁZKA (3.3.2009 9:47) Dagmar Dobrý den, Zvažuji již delší dobu návštěvu psychologa, ale nejsem si jistá, jestli nejsem spíš už případ pro psychiatra. Jsem již dva roky doma po autonehodě, kdy se mi od základu změnil život. Přišla jsem o práci, přátele a můj muž si raději našel práci, kdy je doma všeho všudy pět dní do měsíce (tak nemusí nic řešit a dívat se na mě jak chátrám...). Vím, že to lidi jako já (myslím tím po nějaké nehodě) to mají těžké, musí se k tomu postavit čelem a řešit svoji situaci. Ale mě se jednoduše nechce. Nechce se mi mezi lidi (když už musím, jedině s hudbou v uších a pomalu se zavřenýma očima, vadí mi, doopravdy, třeba v autobuse se modlím, ať si ke mě nikdo nesedne),nechce se mi nic dělat, vše vykonávám jen jako stereotyp. Prý to je deprese. Ale já mám pocit, že to pomalu chci vzdát. Už mě nebaví běhat po doktorech, cítit se pod psa. Opravdu přemýšlím (tajně, jen tak pro sebe) o tom, že si vezmu život. Měla bych vyhledat něčí pomoc, ale nemám dobré zkušenosti s psychology, protože já vím, co by mi pomohlo, nepotřebuji rozebírat vztahy s matkou, nebo se šťourat v minulosti. Nevím spíše to, JAK se k tomu donutit, jak se přinutit vstát a nejednat jen jako robot. Proto si myslím, že by mi možná pomohl spíše psychiatr. Jen si to nedokážu přestavit, že někam přijdu a znovu budu nmuset poslouchat ty řeči o tom, co bych měla, jak bych měla jednat, fungovat, najít si něco pozitivního...jak říct lékaři, že tyhle řeči mi jsou pro mne k ničemu? Nechci se sama pokládat za někoho, kým nejsem, ale dříve jsem to byla já, na koho se lidé obraceli s problémy, dneska už vím, že jen říkat, že to bude lepší a radit (najdi si nějaké koníčky, nové přátele...blablabla), prostě nepomáhá. Já bych i chtěla něco změnit, ale opravdu se nemůžu přinutit.A tak se obracím na vás, co teď? Jak vlastně rozlišit, který z doktorů je pro mne vhodnější? Poraďte mi prosím, na koho se vlastně obrátit? Díky za váš čas, cením si toho. Dagmar