V roce 221 př. n. l. sjednotil první čínský císař Čchin Š’-chuang-ti sedm vzájemně soupeřících států a na ochranu severní hranice nově vzniklé říše nařídil budovat rozsáhlé opevnění. Tisíce otroků a odsouzenců stavěly hradbu, jež se stala součástí Velké čínské zdi. Císař doufal, že tak učiní přítrž nájezdům kočovných Siungnuů, jejichž impérium se rozkládalo na rozsáhlém území od Kazachstánu až po Mongolsko.
Mezi rokem 200 př. n. l. a rokem 100 n. l. neměli Siungnuové v této oblasti rovnocenného soupeře. Přesto toho o nich víme jen málo. Nepoužívali písmo, a historici jsou proto odkázáni na informace sepsané jejich nepřáteli. Čerpají především ze starých čínských kronik. Ostatně i označení Siungnuové pochází z čínštiny a znamená „divocí otroci“. Víme, že to byli nomádi, kteří trávili život na koňském hřbetě a živili se chovem dobytka. Bleskové nájezdy jejich hord děsily sousedy v širokém okolí.
