Nerozhodnou o tom žádné volby, protože žádné volby toho jména se až do další "oranžové revoluce" na Ukrajině konat nebudou. A já se velice obávám, že se v této obrovské, veledůležité zemi, už nebude ani žádná revoluce.
Selhali jsme politicky, zablokovat v roce 2008 v Bukurešti vstup Ukrajiny do NATO byl strategický zločin a kdyby se to tehdy nestalo, nebyla by dnes třetina Gruzie okupována Rusy a Janukovyč by volby na Ukrajině prostě nevyhrál. Ukrajina by v této chvíli v NATO být ještě nemusela, na to by bylo opravdu brzo, ale stačilo jí dát naději, rozsvítit oranžovou a jasně říci, že po oranžové přijde zelená. A to se nestalo, byť alianční diplomaté to mohou vysvětlovat a ohýbat jak chtějí.
Podobné to bylo s Evropskou unií. Evropská unie - kromě Východního partnerství, které bylo plusem pro země jako Arménie nebo Ázerbájdžán, ale Ukrajinu spíše urazilo - neudělala pro oranžový Kyjev zhola nic. Přitom pokud je NATO pro část Ukrajinců problém, do unie chtějí bez pár sovětských výjimek všichni.
To, proč jsme my Evropané tyhle volby na Ukrajině prohráli, jsem na vlastní kůži poznal na naší báječné schengenské hranici v Přemyšli. Přestože jsem měl u sebe český, tedy unijní pas, tak jsem se cítil jako v osmdesátých letech za komunismu. Poláci nejen že se mi zcela bezdůvodně přehrabovali ve věcech, rozebrali prakticky celý vagón, ale tím to neskončilo. Ta největší potupa mě čekala při východu do města. Přestože už jsem byl deset minut předtím pohraniční policií zkontrolován, čekala mě na nádraží ještě jedna fronta, na jejíž konci byl mohutný, sprostý s prominutím debil. Ten kladl Ukrajinkám přede mnou lascivně otázky, co prý chtějí v Polsku dělat, čím si budou vydělávat peníze....
Bylo to slizké, hnusné slovní znásilňování, které se v trochu jiné podobě nevyhnulo ani několika ukrajinským mužům. Když hnusák uviděl můj český pas, tak tom svém odporném ksichtu vyloudil křečovitý úsměv a zeptal se, jak je v Praze. Bohužel, mile to neznělo, protože mu ještě od těch chudáků Ukrajinců odkapávaly sliny. V hlavě se mi vybavil podobný zážitek s českou pohraniční policií, kdy jsem se ještě před zrušením hranic vracel z Oděsy ukrajinským autobusem. Podobných týpků tam bylo hned několik, atmosféra stejná, jen nás nechali ještě k tomu vydusit pár hodin na hraničním přechodu. To víte, ukrajinský autobus, říkal mi smutně řidič. A cizinecká policie v Praze? Běžte si tam někdy stoupnout a uvidíte, uslyšíte sami … Doporučuji.
Ukrajinu jsme prohráli. Mimo jiné proto, že jsme se za celých těch pět oranžových let nenaučili k Ukrajincům chovat. Jako k lidem.
