3. října 2013 22:12 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Patronka nosu aneb
Napoleon v Jablonném

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
V docela malém městě trůní ta stavba jako když tam přistane obrovská poklice na sýr. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy V docela malém městě trůní ta stavba jako když tam přistane obrovská poklice na sýr. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Mladé děvče katolického vzezření, které nás provázelo po chrámu, se zastavilo u bočního oltáře a pokřižovalo se. Já tedy též. Vedle mě se kdosi pokusil aspoň o mírnou úklonu. Byli jsme všichni vážní. Zírali jsme skrz sklo na horní část lebky, kterou překrýval průsvitný závoj. Čelist a větší část obličeje chyběla. Leb byla však krásně klenutá, ozdobená čelenkou ze zlatých plíšků. Děvče se modlilo.

Byli jsme všichni vážní.

Modlilo se tiše, takže nevím, jakými slovy. Jakub Deml navrhoval tohle znění modlitby:
Zdislavo, pochodni svatého Dominika,
osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná
celého národa, ať v něm už nezaniká
svornost a bratrská láska starodávná

Zírali jsme skrz sklo na horní část lebky, kterou překrýval průsvitný závoj.

Osviť náš Sever a rozehřej srdce chladná... Demlova báseň-modlitba z jeho Písně na blahoslavenou Zdislavu pochází z roku 1952. Netuším, jak byl ve svém západomoravském Tasově zašitý problematický kněz a prokletý básník informován o stavu na dosti dalekém českém Severu, ale jistě se k němu mnohé doneslo a zbytek si dovedl představit. Obyvatelstvo se v Jablonném a v okolním kraji v Podještědí během těch let skoro zcela vyměnilo a to které přišlo, většinou neoplývalo zvláštní úctou k místním duchovním tradicím a světcům, byť by to byli světci čeští. Nutno říci, že i to, které nedobrovolně odešlo, na ni v posledních letech zapomnělo a propadlo jinému kultu, kterému mohla ta křehká žena ze 13. století jen těžko vzdorovat.

Zdislava patřila k českým zemským světcům (bez ohledu na to, jestli již proběhlo svatořečení – to přišlo až v roce 1995), které uctívali Češi i Němci, ba ti tím více, že žili v jejím kraji – v tom se Zdislava podobala blahoslavenému Hroznatovi z jiného konce Čech: jeho kult byl silný především na Chebsku a Tepelsku – viz blog Loreta v Hroznatově. V německých modlitbách zněla ta ryze česká jména nejspíš zcela přirozeně a jako by tam patřila odpradávna. Pak to všechno zmizelo.

Teď má barvu jako nějaký kombinovaný piškot z místní cukrárny.

Ale jistě tady muselo něco zůstat, samozřejmě architektura, ten obrovský chrám sv. Vavřince, v němž jsou ostatky svaté Zdislavy přechovávány, ten jen tak zmizet nemohl. S jeho stavbou se začalo v listopadu roku 1699 a protáhla se až do v roku 1729: mezitím se vyměnilo panstvo - Berky vystřídali Pachtové z Rájova. . Plány dodal architekt Jan Lukáš Hildebrandt, podle něhož byla postavena půlka barokní Vídně: třeba horní Belvedér nebo kostel sv. Petra, který tenhle chrám v Jablonné připomíná. V docela malém městě trůní ta stavba jako když tam přistane obrovská poklice na sýr.

Viděl jsem v dvacetl let staré brožuře, kterou jsem si koupil u vchodu do dominikánského kláštera (ten Zdislava založila, proto je „pochodní sv. Dominika“), že chrám byl v osmdesátých letech celý světle žlutý – a oprýskaný. Teď má barvu jako nějaký kombinovaný piškot z místní cukrárny.

V docela malém městě trůní ta stavba jako když tam přistane obrovská poklice na sýr.

Ale zůstaly tu i jiné drobné připomínky kultu, který tu žil bez ohledu na jazyk obyvatelstva sedm století. Třeba Zdislavina studánka v kopci pod Lemberkem. Její voda, která vytéká z litinové trubky, má pomáhat od šerosleposti a od vyrážek. Obojí jsem vyzkoušel, zabírá to.

Ale zůstaly tu i jiné drobné připomínky kultu.

Děvče s pevnými lýtky, klášterně staženými vlasy a zaníceným pohledem v očích za silnými brýlemi nás zavedlo na začátku prohlídky do refektáře, kde nám dovolilo si sednout na lavice, které užívají dominikáni při společném stravování. Mou prosbu, zda bych si směl interiér i ji vyfotografovat, děvče vlídně, ale striktně zamítlo. Nezbylo mi než poslechnout. Její výklad o dominikánském řádu byl vroucí a věci oddaný. Zkusil jsme jen cosi namítnout ve chvíli, kdy děvče mluvilo o oprávněnosti inkvizice, kterou byli dominikáni, Domini canes, psi Boží, pověřeni, ale vzápětí jsem své námitky stáhnul jako nevhodné.

Lidé opravdu nemohou věřit všemu, to jasné, pak věří bludům. A ty se musí potlačit. Jak s nimi pak naloží světská moc, do jejich rukou svatá inkvizice bludaře odevzdá, to už není jejich věc. Měl jsem své pochybnosti, ale nebyl jsem si jist, zda na pravém místě. Děvče se však ve svém výkladu věnovalo především Zdislavě.

Jistě mluvila o tom, jak byla zbožná a vlídná a skromná a laskavá a vůbec byla ženou „svatého života“. Tak se o ní vyjádřil tak řečený Dalimil ve své kronice, kde o ní též rýmuje:
Pět mrtvých jest boží mocí vzkřiesila,
mnoho slepých prosvietila,
chromých a malomocných mnoho uzdravila
a nad jinými pracnými veliké divy činila.

A latinsky psaná žďárská kronika od mnicha Jindřicha Řezbáře (Cronica domus Sarensis) o ní s pěknou realističností píše toto:
S tváří vždy růžovou, šatem však oděna chatrným jenom,
jsou živa, jako by jeptiškou v nějakém klášteře byla,
sloužila Kristovým chudým co služka se starala o ně,
utírávala jim nosy a čistila ústa a pít jim
dávala, zvedala nemocné, na lože kladla a kryla
přikrývkou...

Utírávala jim nosy...

Dnes, když to sepisuju a vzpomínám na ten pěkný srpnový den, mám nos plný podzimní rýmy. Zdislava, která by mi utřela nos, není právě po ruce, takže si ho mezi odstavci utírám sám. Zdislavina péče o chudé a nemocné přitom nejspíš nebyla v rozporu s jejím manželským životem: se svým mužem Havlem z Lemberka měla čtyři děti, které stihla povít do svých dvaatřiceti let. Ale kdoví, zpráv je minimálně, jen ten Dalimil a mnich ze Žďáru, kteří je sepsali padesát let po Zdislaviny smrti. A pak samozřejmě lidový kult, který se mocně rozvinul v době barokní.

Zemřela pravděpodobně na tuberkulózu „Léta od narození Jezukrista milého / po tisíciu po dvú stú po pětidcát druhého“, tedy v roce 1252, kdybyste tomu Dalimilovi nerozuměli. Podle šetření profesora Emanuela Vlčka byla 160 cm vysoká a měla štíhlou a graciální, to jest křehkou postavu. Lebka byla malá, značně krátkolebá s podlouhlým obličejovým skeletem, nesoucím vysoké očnice a štíhlý nos. Tedy asi hezká drobná žena s něžným obličejem. Nechat si od ní utírat nos muselo být příjemné.

Z huňatého a neproniknutelného pralesa vystupovaly mýtiny a újezdy.

Onen Havel z Lemberka, manžel Zdislavin, který myslím nemá díky románu Aleny Vrbové V erbu lvice (já to nečetl) a filmu z roku 1993 (já ho neviděl) úplně nejlepší pověst – standardní středověký tyran – patřil k nejvýznamnějším osobnostem tehdejších Čech. Tak o něm píše Zdeněk Kalista, vedle Jakuba Demla a Jaroslava Durycha, ten o ní napsal prózu Světlo v temnotách, třetí velký vyloučený, který se Zdislavou zabýval.

V knize Cesta po českých hradech a zámcích, která mohla, stejně jako celé Kalistovo dílo, vyjít až po roce 1989, v kapitole věnované hradu Lemberku a tedy i blízkému Jablonnému o Havlovi Kalista píše, že byl netoliko budovatelem mocného hradu (míněn je samozřejmě Lemberk), ale v jistém smyslu budovatelem celého kraje, do jehož rámce svůj hrad zasadil. Kolonizační činnost v tomto severočeském pralese, kudy však vedla důležitá obchodní stezka do Žitavy a do Lužice, doznala právě v jeho době, tedy v první polovině 13. století, největšího rozmachu.

Ve jménech vesnic jako jsou Rynoltice (Rinoldi villa, Ringelsheim), Žibřidovice (Seifersdosrf od Siffrida), Petrovice (Petersdorf) či třeba Jitrava (Ditherivilla – Dietrichsdorf) jsou dosud zakletá jména lokátorů, německých podnikatelů, kteří uváděli kolonizaci v život. Z huňatého a neproniknutelného pralesa vystupovaly mýtiny a újezdy, na které přicházeli hospodařit sedláci a sedláčkové, kterým „německé“ zákupní právo skýtalo přece jen lepší podmínky k životu, neboť dávalo jejich postavení jakýsi řád a pravidelnost. Nemohli už být ze své usedlosti kdykoli vyhnáni, nemohla být na ně uvalena jen tak pro nic za nic nějaká daň, vybíraná, to znamená zabavovaná, v naturáliích. Měli zaručeno, že statek zdědí jeho potomci budou-li nějací. Neměnně stanovené dávky byly odváděny dvakrát do roka, k sv. Jiří a k sv. Havlovi. Tedy v dubnu a v říjnu. Byl to Fortschritt und Ordnung.

Zda nepřipravilo český národ o značnou část půdy na severu jeho domovské země.

Cenou za to bylo, že se kraj, do té doby však spíše pustý, poněmčil. Zdeněk Kalista, křesťanský humanista a nepochybný vlastenec – a Evropan, se k tomu vyjadřuje takto: „Klade se otázka, zda Havlovo dílo kolonizační nebylo podloženo jen ziskulačnou kořistivostí mocného velmože a zda nepřipravilo český národ o značnou část půdy na severu jeho domovské země“. A odpovídá: Havel byl nepochybně Čech – stejně jako jeho bratr Jaroslav. V listinách užíval latinské formy Gallus. Ani ze jména jeho praděda Markvarta, zakladatel rodu, prý nelze soudit, že byl Němec (skutečně?).  Nelze předpokládat, píše Kalista, že by se kolonizačného díla ujal z nějaké přízně k německému živlu. Že lokátoři byli Němci, mělo svou příčinu, že Němci přišli do země jako kverkové, tedy dnes by se řeklo těžaři, takoví malí Bakalové, a zde zbohatli při důlním podnikání, takže měli dosti peněz, aby je mohli pánu skládat co by záruku. Navíc ovládali a vyznali se v onom právu zákupním čili emfyteutickém, které se stalo základem lenního systému a díky němuž život poddaných dostal přece jen jakýsi právní rám. Civilizace se tomu dá také říct.

Jablonné se před válkou, kdy tu žilo 2 300 Němců a jen asi 180 Čechů, jmenovalo Deustch-Gabel.

Jablonné se před válkou, kdy tu žilo 2 300 Němců a jen asi 180 Čechů, jmenovalo Deutsch-Gabel, což je trochu legrační, neboť, jak každý ví, die Gabel je vidlička nebo také vidle. Německé Vidle..., možná Německý Vidlákov... No, Kalista vysvětluje etymologii jaksi seriózněji: latinské jméno Gablona pochází ze slova gabella, což znamená poplatek a tak se nazývalo místo, kde se vybíralo clo: německé Gabel je z toho odvozené a z něj pak české Jablonné. Ale v jiných dokumentech se zase město nazývá prostě Yabloni, což by spíše naznačovalo, že kořen je skutečně v nějakém slovanském Apfelbaumu, kdo ví...

Zde 19. srpna 1813 „pobyl jako v jediném větším místě v Čechách císař Napoleon Bonaparte.

Já jsem tu byl letos v srpnu po několika letech a nečekaně právě skoro na den dvě stě let po Napoleonovi! Na barokním domě, asi nejhezčím v městečku, visí u vchodu do cukrárny mramorová deska oznamující, že zde 19. srpna 1813 „pobyl jako v jediném větším místě v Čechách císař Napoleon Bonaparte.“ - Asi si sem šel pro zákusek, řekne kdosi vedle mě, jenž podobně jako já udiveně hledí na tu shodu. Kolikátýho je dneska? zeptá se - 17. srpna... že by jsme tu zůstali do pondělka? Třeba si sem dojde v nějaké podobě pro kremroli... Byly doby, kdy se schizofrenici nejčastěji převtělovali do Napoleonů, tedy aspoň to bylo takové klišé. Třeba se tu sejdou. Nebo by sem mohl přijet někdo z Francie, říká kdosi, nějaká delegace bonapartistů, nebo třeba aspoň velvyslanec, toho znám, ten by koukal...

Je fakt, že ctitelé Bonaparta jinde v Čechách nemají moc příležitost. Na Moravě mají Slavkov. Ale v Čechách jen ty málo známé bitvy u Chlumce a Přestanova u Teplic, však se blíží jejich výročí, poučoval jsem, to je někdy koncem srpna, ale ne že by to Češi právě prožívali – na rozdíl od Slavkova, tam to zná každý. Možná to bude tím, že Češi fandí spíš Francouzům, jaksi zapomínají, že proti němu bojovali a krváceli i Češi, hodně Čechů. A u Slavkova-Austerlitzu Napoleon vyhrál, v roce 1813 už všude prohrával, u toho Chlumce prohrál a pak debakl a masakr u Lipska, to bude začátkem října, nejkrvavější bitva 19. století. Až ve dvacátém století byla překonána – hravě.

V cukrárně, v níž Napoleon krátce „pobyl“, přičemž vyslechl místního ševce, od nějž se chtěl dozvědět něco o pohybu pruských a rakouských vojsk, načež odjel přenocovat do Žitavy, to bylo cítit jaksi po mase. Kremroli jsme si nedali.

Z terasy byl výhled na krásný morový sloup.

Šli jsme pak na oběd do restaurace U Českého lva na náměstí. Z terasy byl výhled na krásný morový sloup a já opět mohl své okolí týrat kvízem, jak se pozná který svatý: Vavřinec, to je lehké – rošt, na němž ho pekli, svatý Florián – konev, sv. Šebestián – šípy, no jo, sv. Jan Nepomucký, to ani nebudem zkoušet, sv. Vojtěch – pádlo, a drží ho tady, ale pozor, sv. Jáchym – cha, lopata... A jak poznáme sv. Annu, babičku Kristovu? správně, starší paní. A náš svatý Václav, no to je jasné, podle kníru, ale podle toho pravého, havlovského, žádný kartáč, mírně splývavý knír melancholického typu...

Sladký popel z Jablonného.

Léto tehdy ještě nekončilo, ale již bylo cítit něco ve vzduchu. To něco byla melancholie, která v srpnu už po čtyřicítce každému vane nosem a usazuje se jako jemný popel na duši. Může ten popel chutnat trochu i sladce, ale už je to popel. Mezitím léto opravdu skončilo a já jsem vděčný i za ten sladký popel z Jablonného.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.