12. prosince 2012 21:54, aktualizováno 13. 12 8:31 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Babička slaví sté
narozeniny aneb Rodný hřbitov

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Oba to byli hoši z lepších rodin. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oba to byli hoši z lepších rodin. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Vyškrtal jsem už skoro celou krabičku sirek a svíčka ne a ne hořet. Prsty už jsem měl popálené, ale sotva jsem dostal špatně hořící sirku ke knotu a ten se na chvíli blikavě rozprskal, hned zase zhasl, jakmile se dostal do styku s tou hmotou, z níž byla svíčka vyrobena. Byly to nehořlavé svíčky.

Nechal jsem marných pokusů a zůstal u toho malého hrobu jen tak stát. Těm, jejichž popel tam leží, by na nějaké svíčce stejně zas tak nezáleželo.

Omega ale vypadá jako podkova, takže člověk nevzdělaný klasicky by si mohl myslet, že tu jsou pohřbeni i koně.

Prostějovský hřbitov je krásný, já myslím, že patří k těm nejhezčím městským hřbitovům v téhle zemi. Na úplném konci 19. století si ho naplánovali místní radní, kteří se právě v těch letech pouštěli ve svém bujně se rozvíjejícím městě do velkolepých podniků: za pár let si nechají od mladého Jana Kotěry navrhnout nejmodernější stavbu na sever od Vídně, modernu, na kterou se Praha ještě dlouho nezmůže - prostějovský Národní dům. Ale o tom jsem tady psal před nějakou dobou (viz Návraty k placentě aneb V Prostějově na renko), stejně jako o mém vztahu k tomuto městu, v němž mám už nejvíc známých na tomhle hřbitově.

Hřbitov byl slavnostně otevřen 27. května 1900, jen nevím, jak se takový hřbitov vlastně otevírá. Prvním pohřbem? Slavnostním výkopem či průvodem k čertvým hrobům? Rozdáním poukazů se slevami? V každém případě nové století vítali v Prostějově rozumně, s vědomím, že mrtví budou dál přibývat a místo pro ně má být důstojné a pocit, když se k nim jde, jaksi metafyzicky povznášející. Ten je navozen hned monumentální vstupní bránou, na jejímž vrcholu klečí anděl, jenž troubí na trubku nejspíš k poslednímu soudu, ale protože jde o anděla kamenného, zvuk té jeho trouby, je jen vnitřní a imaginární, podle toho, jak na to člověk slyší. Nad postranními oblouky pak jsou v kruhu znázorněny symboly pro alfu a omegu. Omega ale vypadá jako podkova, takže člověk nevzdělaný klasicky by si mohl myslet, že tu jsou pohřbeni i koně. Já jsem však už jako malý byl poučen, oč se jedná, takže moje úvahy se mohly od raných let ubírat správným směrem, tedy ke konečnosti, k zániku, k rozpadu těla a k pomíjivosti všech věcí, jež jsou spojeny poutem materialistickým. Prostějovský hřbitov, kam jsem chodil jako dítě, doprovázeje svou babičku, k tomu byl vhodnou kulisou.

Měl jsem tam a mám oblíbené hroby, jejichž obyvatele jsem považoval za jakési své vzdálené příbuzné či aspoň krajany. Třeba hned na čestném místě na začátku centrální aleje hrob Ondřeje Přikryla, lékaře, lidumila, politika a pro mě hlavně autora epické básně o strécovi Čáskovi, kterému odletěl knoflék od gatí a přes noc k němu na úrodné hlíně Hané přirostly nové celé kalhoty. Tu dlouhou báseň v nářečí jsem uměl nazpaměť. Ondřej Přikryl (1862 – 1936) byl jedním z těch mužů, kteří po „úporném boji volebním“ dobyli na Němcích prostějovskou radnici, což byl první úspěch tohoto druhu ve větším moravském městě. Samozřejmě, že česko-hanácky mluvící obyvatelstvo mělo vždy v Prostějově početní převahu, ale volební princip „Bildung und Besetz“, tedy „vzdělání a majetek“, přál německé (či německo-židovské) patricijské menšině. V Prostějově, kde se český živel dral od poloviny století velmi úspěšně vzhůru, se Čechům, podařilo toto omezení (možná i v něčem rozumné) poprvé zlomit. Doktor Přikryl byl před první válkou třikrát zvolen do Moravského zemského sněmu. V těžkých válečných letech byl prostějovským starostou, v roce 1919 pak byl senátorem za Kramářovy národní demokraty, tedy konzervativec a nacionalista, nevím, zda by mi byl tímto sympatický. Při tom všem si našel tento muž s pěstěným knírkem čas na literární tvoření, které provozoval převážně v hanáckém dialektu: napsal dvanáct básnických knih, které se jmenují třeba Meze chasó, Bévávalo nebo Čase tvrči než ocel, což jsou básně z válečných let, z nichž mi utkvěla báseň Mrtvém bet, to neni slasť, v níž vojín zasypaný po výbuchu granátem hanácky medituje o posledních věcech člověka, přičemž jeho tuhnoucí hnáty již okusuje žaba a jiná žóžel.

Hned vedle je nádherný hrob s postavou „bolestného anděla“ od Stanislava Suchardy. Stojí na náhrobku Karla a Karly Vojáčkových. Onen Karel Vojáček byl tím první českým starostou na prostějovské radnici. Už v roce 1884 porazil ve volbách do zemského sněmu Johanna Zajiczeka, z jehož jména je patrné, jak to bylo s tou etnicitou vratké. Vojáček byl v Praze vystudovaným lékárníkem – apothéku měl v domě u Černého orla, si myslím, že se tam dají koupit prášky i dnes. Za jeho starostování se právě začal budovat hřbitov, který se mu akorát hodil – zemřel v roce 1898. Se ženou mají pomník před Národním domem – navrhoval jim ho rovněž Jan Kotěra.


A pak se cesta otevírá do obloukové arkády, kde jsou honosné hrobky, za které by se dal pořídit barák. Sem se posmrtně stěhovala prostějovská honorace. Některá jména přesáhla daleko místní význam. Nejvíc asi Wichterlovi. Bratři Lambert a Karel Wichterlovi– ten druhý byl otcem geniálního vynálezce Otty a sochařky Hany – převzali právě v tom převratném roce 1892 podnik po náhlé smrti otce Františka (1840 – 1891). Jejich firma na zemědělské strojů brzy fúzovala s konkurenčním prostějovským podnikem bratří Kováříků, čímž vznikla slavná akciová společnost Wichterle a Kovářík, zkrátka Wikovka. Všichni ti bratři byli pozoruhodní muži, vystudovaní technici a průmysloví dravci exaktního typu, ale zároveň to museli být lidé, kteří nebyli hluší a jaloví kulturně, kteří věděli, že život má také svou estetickou stránku, že bohatství, kterého se domohli, má být prostředkem, nikoli cilem. Wichterlovi si nechali postavit vilu ještě ve stylu dosti eklektického historismu na třídě, která vede k nádraží – je tam pamětní deska Hany a Otty. Díky jejich finanční podpoře mohl pro prostějovský kostel Povýšení sv. Kříže vytvořit krásnou Křížovou cestu nejprogresivnější umělec své doby, František Bílek A pro foyer právě postaveného Národního domu nechali zaplatit dva velké secesní obrazy Jana Preislera. Vily bratří Kováříků od Emila Králíka patří k první modernistickým stavbám svého druhu v českých zemích. Ale o tom jsem psal taky minule.

A pak ještě hrobka rodiny Rolných. Arnošt Rolný (1887 – 1950) byl pro Prostějov a šaty tím, čím byl pro Zlín a boty Tomáš Baťa. Reklamní slogan zněl „Obuv Baťa – oděvy Rolný“. Nebo taky „Oděv Rolný všem“. Podobně jako Baťa zavedl i Rolný pásovou výrobu, takže šít šaty nemuseli už jej krejčí a švadleny, a po Baťově vzoru založil obchodně živnostenskou školu, kde mládež nosila uniformy s R na hrudi a vedena byla k pečlovosti, skromnost a podnikavosti. „Vyučil se u Rolnyho“, slýchal jsem v dětství. Byl konkurentem druhé velké prostějovské oděvní firmy – Nehera, kterou vlastnil jan Nehera a doporučoval ji slogan „Nehera šije šaty dobře“.

Firmu Rolný, která byla založena už roku 1862, převzal Arnošt po své energické matce, v roce 1913, když vrátil z vídeňských studií. Během války se díky válečným zakázkám firma rozrostla a po vzniku republiky dál expandovala – první firemní obchod byl v Praze otevřen v roce 1922, v roce 1935 bylo po Československu obchodů s konfekcí se značkou Rolný devadesát pět. Za okupace mu Němci do podniku vnutili německého společníka Tegelmana, což po válce posloužilo jako záminka k znárodnění a začlenění do velkopodniku Oděvní průmysl, tedy ópé, byť ještě já jsem jako dítě slýchal, že pracuje u Rolných. Arnošt Rolný zemřel prý den předtím, než ho přišla státní bezpečnost zatknout – 24. července 1950. Oděvní průmysl zanikl v Prostějově před pár lety. V roce 1933 tu šaty šilo na sto podniků.

Když se pak odbočí doprava, dojde se bez větších obtíží k hrobu, kam jsme s babičkou většinou při cestě od hrobu dědova zašli též. K Jiřímu Wolkerovi, jenž mi byl blízký jak svým jménem, tak mě dojímala představa, že zemřel tak mladý, tedy ani čtyřiadvacetiletý (zemřel 3. ledna 1924, narodil se 29. března 1900), což mi ovšem v těch šesti sedmi letech připadalo jako nekonečné stáří. Nijak nápadný hrob si prý Jiří navrhnul sám, aspoň se to traduje. Též ten slavný epitaf, z něhož je na rovu odlita do bronzové desky jen půlka: Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. (Dřív než moh' srdce k boji vytasit, zemřel – mlád dvacet čtyři let.) Jaké to asi musí být, když je člověku třiadvacet a navrhuje si hrob a píše si na něj verše a to nikoli jako nějakou morbidní fantazii, ale skutečně s vědomím, že jde jako o praktické záležitosti, které se zanedlouho budou hodit?

Wolkerův hrob sousedí s příbytkem jeho přítele z mladí – on ovšem nic jiného než mladí neměl – s druhým velkým prostějovským literátem, Edvardem Valentou, který byl o rok mladší než Jiří. Znali se z gymnázia, debutovali ve stejném čísle Sborníku českého studenstva na Moravě a Slezsku. I Valenta psal nejdřív poesii. Oba to byli hoši z lepších rodin, Wolkerovi měli dům na náměstí, Valentův tatínek byl zubař specialista, umřel však, když byly Edvardovi dva roky, když mu bylo pět, zemřela i matka. Sirotci, Edvard a dvě sestry, Věra a Olga, pak vyrůstali v rodině příbuzného (z matčiny strany), továrníka a krátkou dobu dokonce ministra průmyslu ing. Františka Kováříka, ano, právě toho z firmy Wichterle – Kovářík. Byl to však studený odchov – Kováříkovi děti neměli a neměli pravděpodobně ani dost citu, kterým by obklopili sirotky. Starý pan Valenta o tom psal po mnoha letech svému prostějovskému příteli: „Měli jsme vždycky vychovatelky, o náš duševní vývoj se nikdo nestraral. Nikdy nás nikdy nepohladil, nikdy nepolíbil, nikdy si s námi nikdo nepohrál, nikdy nás nevzal na ramena, nikdy jsme neslyšeli jediné slovo lásky. Vysvědčení se samými jedničkami bylo samozřejmostí.“ Cosi tragického je v tom skvělém spisovateli, který, připadá poněkud upadá do zapomnění, přítomno i v jeho knihách. Má na tom jistě podíl ta blízkost smrti, kterou poznal jako malý a pak ještě jednou, když se v sedmnácti letech rozhodla skončit se životem jeho sestra věra – utopila se v Plumlovské přehradě.


Valenta nazval své paměti, které vyšly na poslední chvíli v roce 1970, než ho normalizační režim zase zakázal, Život plný psaní. Tím psaním naplnil svůj osud způsobem, který ve mně, v jeho čtenáři, vyvolává dojetí a pocit jistého - snad si to můžu aspoň tady a s velkou rezervou dovolit napsat - spříznění. Valenta byl především novinář, svého času jeden z nejlepších v této zemi, ozdoba Lidových novin, do kterých nastoupil, když ještě jejich hlavní sídlo bylo v Brně na České ulici. Opustil k velkému zděšení opatrovníků, oněch Kováříků, připravenou kariéru technického inženýra – přitom to byl výborný matematik a studium mu nečinilo nejmenší problémy – a nechal se zaměstnat zprvu jako stenografista v redakci Lidovek. Zvyk psát těsnopisem mu zůstal celý život a celé své literární dílo sepsal jím. Jeho literární talent a novinářský čich se brzy projevil – za pár let ho čekal sólokapr, byť se o něj dělil s kolegou Bedřichem Golombkem: knihy, které zpracovali podle zmateného, nesrozumitelného, ale úžasně poutavého vyprávění zábřežského světoběžníka Jana Welzla, byly sukcesem, kterých má česká literatura jen pár. Valenta byl úspěšný a žádaný: díky Baťovu stipendiu se mohl ve třicátých letech vypravit do světa, projel obě Ameriky, byl v Západní Indii, jeho cestopisy se dají číst ještě teď. Výborné, i když některé možná přece jen poněkud stárnoucí, jsou jeho romány: jeden, Kvas, je přímo o Prostějově a jeho vzestupu; Jdi za zeleným světlem je jeden z nejlepších poválečných českých románů – kdyby něco takového dnes někdo napsal, byla by to senzace a zázrak... Krásný je jeho životopisný román o Emilu Holubovi Druhé housle. Také toto je myslím název, který mluvil o něm...

Po únoru 48 byl Valenta jako literát nasáklý čapkovsko-peroutkovským liberálním duchem, likvidován, vykázán z literatury, dokonce půl roku vězněn. V roce 1956 vychází jeho bilanční román Jdi za zeleným světlem, který ho přece jen vrátí na scénu, ale i tak je na něj po zbytek života pohlíženo jako na někoho, kdo tu spíš zbyl z „oněch dob“. Poslední roky, opět vyřezaný z edičních plánů, prožil, skoro úplně hluchý a po mrtvici odkázaný na pomoc své třetí ženy, v Praze, v činžovním domě na ulici Milady Horákové, tehdy Obránců míru. Umřel jako persona non grata 21. srpna 1978, tedy přesně deset let po okupaci. Pohřben je ale tady, ve svém Prostějově, z něhož odešel jako mladík, ale který v něm nechal rýhu, kterou cítil celý život, v dobrém i zlém.


Ale to všechno, co jsem tady o těch hrobech a jejich obyvatelích napsal, je hlavně záminka, abych tu připomněl tu, s kterou jsem sem chodil jako to dítě a za níž se sem vracím jako stárnoucí melancholik. To u jejího hrobu jsem vyškrtal v mrazivém průvanu ty sirky. Kdyby tak věděla, že jsem o ní k jejím stým narozeninám napsal sloupek do novin (vyšel před měsícem v LN), to by se asi podivila. A pak by řekla, Jiřičku, tož neblázni...

Výročí Boženy D.
K významným letošním výročím patří sto let od narození Boženy Dolínkové (1912 – 1979). To, že jste o ní nikdy neslyšeli, neubírá nic na jejím významu a zásluhách. Tento sloupek bude proto věnován památce této ženy. Nikdo jiný než já to už se vší pravděpodobností nikdy neudělá.

Božena Dolínková, rozená Zbožínková, se narodila v selské rodině v malé hanácké vesnici Vrbátky, jež leží na trati mezi Prostějovem a Olomoucí. Její rané dětství spadá do času první světové války, která si vybrala oběti i v jejím příbuzenstvu. Prodělala těžký záškrt, ale vyléčila se z něj, na což pak po celý život vzpomínala: byla tak nemocná, že její spolužačky už přinesly svaté obrázky, aby jí je daly do rakve. Svým rodičům vždy vykala a říkala pantatínku a paňmaminko. Měla čtyři sourozence s pěknými jmény Ludvik, Lojzik, Fanóš a Jenda. Do konce života drželi pohromadě, jen učitel Jenda zemřel mlád, zanechav čtyři malé děti, s jejichž výchovou sestra Božena pak pomáhala. Po základní škole absolvovala kurs domácích prací při klášterní škole na Sv. Kopečku u Olomouce, čímž její vzdělání skončilo. Vzala si pak o tři roky staršího Bohumila Dolínka, jenž pocházel ze sousední vesnice Dubany. S ním se někdy na začátku třicátých let přestěhovala do Prostějova, tak jako mnoho jiných lidí z okolních vesnic. Bohumil byl účetním v prostějovském pivovaře, ona se starala o dvě cerky doma a přivydělávala si šitím na zakázku. Zákaznice byly spokojené, takže se jim nevedlo nejhůř. A to snad ani za druhé války, kdy jim s jídlem pomáhali bratři, kteří zůstali na venkově. Z Prostějova odešlo mnoho Židů do Terezína a pak dál, ale to Božena ani Bohumil ovlivnit nemohli. Nástup komunistů v roce 1948 nejspíš v jejich životě také mnoho neznamenal. Božena šila do znárodněné OP Prostějov, Bohumil dál chodil do Jednoty. Dcery rostly, vychodily akádu, pak si vzaly své muže, s nímiž nešťastně žily. Všichni už jsou také mrtví. Božena nejspíš nikdy nebyla v zahraničí, párkrát si však udělali s Bohumilem výlet do Piešťan a Trenčína. Nic zvláštního neměli, ale stačilo jim to. Když přijeli v srpnu 1968 zase Rusové, Bohumil přišel v poledne domů a řekl: Rusové só tady. Božena řekla: Poď jest a nalila mu polívku.

To vím přesně, u toho jsem totiž byl. Bylo mi dva a půl roku a je to první, nač si vzpomínám. Božena byla moje milovaná babička.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz