3. července 2013 20:16 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Baroko v Siřemi
aneb Šťastný Kafka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Byl konec. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Byl konec. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Franz Kafka tu před pětadevadesáti lety prožil možná nejšťastnější měsíce svého života. To štěstí bylo paradoxní, jak taky u Kafky jinak... Byly to první měsíce, kdy věděl, že je nejspíš na smrt nemocný, ale nad tísní a strachem zřejmě převládala úleva z rezignace na velké úkoly (manželství, rodina!) a radost z klidu a tichého štěstí, které tu po boku milované sestry Ottly nalezl.

Franz Kafka tu před pětadevadesáti lety prožil možná nejšťastnější měsíce svého života.

Siřem je nenápadná, omlácená a vylidněná vesnice ve vnitřních Sudetech. Nedaleko Blšan, jižně od Žatce, tedy chmelařský kraj, nyní v úpadku. Autem tak hodina a půl autem od Prahy, ale hluboce v zapomnění a rozkladu – tím výjimečná ovšem v této zemi není. Domy před sto lety asi pěkné, dnes většinou k pláči: na jednom je zbytek jakési ozdoby: jeleni s větví v tlamě. Jinak skoro ani stopa nějaké estetiky, nějakého sklonu udělat aspoň příbytky, když ne ty v ruinozním stavu se nalézající stodoly, trochu vlídnějšími na pohled - což je nakonec asi i dobře. Náves s rybniční louží, zbytky dávno nenatřeného dráteného plotu, torzo barokní sochy - sv. Roch s boláky na stehně a psem, jenž je olizuje. Ochránce před morem.

Na jednom je zbytek jakési ozdoby: jeleni s větví v tlamě.


Nejstrašnější pohled je ale na kostel Neposkvrněného početí Panny Marie z poloviny 18. století. Zdevastovaný a do holých zdí vyrabovaný svatostánek, kolem zarostlý hřbitov s několika zachovanými náhrobky, na jednom si unavený anděl pokládá hlavu na sloup. U brány jiní dva andělé stráží vchod do míst, která tu nikdo nepotřebuje. Baroko v Čechách.

Zdevastovaný a do holých zdí vyrabovaný svatostánek, kolem zarostlý hřbitov.

Na jednom z domu, bohužel nevím, jestli to byl ten č. 6., kde Franz s Ottlou bydleli a hospodařili, je skromná plaketa, jediná připomínka pobytu: Kafka drží kočku. Výtvarník věděl, proč mu ji do těch rukou vložil. Kafku trápili v Siřemi myši, bylo to snad to jediné, co ho tu rušilo: ten „strašný, němý, rámusící národ“ mu pobíhá v noci po světnici, skáče po uhláku, piští, hryže dřevo, rámusí - a přitom je ticho. Ottla přinese bratrovi kočku, ta se pustí do díla a druhý den se - přežraná - pozvrací. Kafka, který nesnese ani pohled na maso v řeznickém krámě, napíše tehdy jeden z nejdokonalejších aforismů: Kočka mě zbavila myší, ale kdo mě zbaví kočky.

Domy před sto lety asi pěkné, dnes většinou k pláči.

Nebýt sestry Ottly a nebýt nemoci, Kafka by Siřem nepoznal a asi by ani nebyl velký důvod se sem vracet, jak to jednou za sedm let dělám já.

Záchvat se dostavil v noci na třináctého srpna 1917. Byl dlouho očekávaný a obávaný, přesto jaksi vytoužený: těžká nemoc propuká chrlením krve z plic. Kafka, kterému je 34 let, v té době bydlí v malostranském Schönbornském paláci, dnes je tam americké velvyslanectví. Bydlel tam v nevytápěném dvoupokojovém bytě. Vrací se tedy k rodičům na Staroměstské náměstí, nechává se vyšetřit, je mu diagnostikována tuberkulóza plic. V pojišťovně, kde je zaměstnán, dostává tříměsíční dovolenou, ta je mu pak ještě jednou na začátku roku 1918 prodloužena, penze mu ještě povolena není. Jeho milovaná nejmladší serstra Ottla – Otýlie mu nabízí, aby k ní přejel do Siřemi. Už několik měsíců se tam snaží trochu partzánsky  arodičům navzdory hospodařit na zanedbaném statku bratra svého švagra - Hugo Hermanna, jenž slouží jako voják na frontě. Kafka přijíždí a zůstává – s přestávkami – do dubna 1918.

Její barokní robustní tvar skutečně trochu připomíná zámek.

Poprvé jsme byli v Siřemi s Jáchymem Topolem a Viktorem Stoilovem a - naší ukrajinskou kamarádkou Alou, dámou s psíčkem, jak jsme jí říkali pro její zcela aristokratické zvyky a chování – a psa pekingského typu. Siřem se pak mihne v Jáchymově knize Kloktat dehet. Bylo to v roce 1998, v prosinci, což je čas obzvláště vhodný. Bylo mrazivo a po pochodu z Měcholup, kam jsem přijeli lokálkou z Žatce, jsme přišli do vesnice ze strany, kde se jako první před člověkem vynoří ta za soumraku trochu strašidelná stavba kontribuční sýpky. Její barokní robustní tvar skutečně trochu připomíná zámek, zvláště, když se člověk zasní. Kafka začal ten svůj Zámek psát začátkem roku 1922, to už čtyři roky do Siřemi nejezdil, nežila tam ani Ottla – ta vrátila statek Hugovi Hermannovi, když se na podzim 1918 vrátil z války. Představa, že to musel byt právě tento „zámek“, tedy tato ratejna stojící na kraji vesnice, na nějž Kafka myslel, stojí jen na dohadech a představách – jako o předobrazu se píše taky o frýdlantském zámku, o jakémsi stavení v Oseku  u Strakonic, odkud pocházel Franzův otec, někdy o Hradčanech a snad i jiných strašidelných barabiznách. Ale proč vlastně by to nemohla být tahle stodola..? Jakási přizráčnost, spojená s jistou komičností, kdy se ze sýpky stává sídlo nedosažitelného úřadu, se do Kafkova světa docela hodí. Představuju si, jak Kafka chodil během té zimy 1917/18 před večeří na procházku za ves a díval se na siluetu tmavnoucího stavení, které stojí na mírném návrší. A představoval si, jak před ním pošlapává zeměměřič K., jenž by rád nastoupil do služby, jenž neví, jak se do zámku dostat, když to navíc není žádný zámek, ale ta sýpka plná myší.

A představoval si, jak na něj hledí zeměměřič K.

Do Siřemi, tehdy Zürau, přijede Franz 12. září. Už po týdnu pobytu za Kafkou přijíždí z Berlína jeho snoubenka Felice Bauerová, oběť jeho nesmírné korespondenční vášně: psal jí skoro každý den. Po pěti letech jejich vztah spěje ke konci: v červenci se s ní sice podruhé zasnoubil, ale Franz dobře ví, že je to nesmysl. Do deníku si píše: „Měl jsem tomu zabránit. Představuji si to tak, že nese, a to především mou vinou, nejvyšší míru neštěstí. Já sám... jsem úplně bez citu a stejně tak bezmocný... Ona je nevinně odsouzena k těžkým mukám; já způsobil tu křivdu, která ji mučí, a kromě toho obsluhuji mučidla.“ Kafka však nemá sílu s tím něco udělat. Zmítají jím rozpory, které zná každý člověk, který není schopen zasadit ránu osobě, k níž cítí hluboký cit, jenže ten je více soucitem a lítostí než láskou. Ví přitom, že ji jen zbytečně mučí a že ona rána by byla lepší a milosrdnější, než ji stále udržovat v klamné a bolestivé naději.

Nemoc poskytuje Kafkovi konečně záminku. 30. září Felici, to už je zase doma v Berlíně na Immanuelstrasse v Prenzlauer Bergu, jí posílá dopis, který Elias Canetti v eseji Druhý proces nazval „nejtrapnějším, který od Kafky máme“. Ve snaze najít omluvu pro jednání, o němž pisatel ví, že je křivdou a zradou, je však text dokonalý: „Vskrytu totiž nepovažuji tuto nemoc za tuberkulózu, nýbrž za svůj celkový bankrot. Věřil jsem, že to půjde dál, a ono to nešlo. (...) Už nikdy se neuzdravím.“

Ten rybníček byl tedy svědkem konce jednoho z literárně nejproduktivnějších milostných vztahu moderní literatury.

Ten rybníček byl tedy svědkem konce jednoho z písemně nejproduktivnějších milostných vztahu moderní literatury. V jednom z posledních dopisů, které ji poslal (16. října) vzpomíná na její siřemskou návštěvu a znovu provádí jakousi podrobnou vivisekci svých vlastních pocitů: „uvědomoval jsem si přízračnost, přesahující veškeré moje síly (...) a zůstával jsem při tom poznání poměrně klidný, svíraje pevně, velice pevně rty.“ Jinde pak popisuje, jak kočár s Felicí a Ottlou, která ji doprovázela na nádraží (asi do Měcholup), vyjel ze statku, objel rybník, takže se ještě jednou přiblížil ke Kafkovi, který pohleděl Felici do tváře, vědom si toho, že ji definitivně – a vlastní vinou - ztrácí. Viděli se pak však ještě jednou – o Vánocích 1917 v Praze, kde definitivně zrušili své – druhé – zasnoubení. Ottle napsal: „Dny strávené s Felicí byly strašné.“ Když ji doprovodil na nádraží, zašel za přítelem Maxem Brodem a v pláči se zhroutil. Byl konec. Kafka byl ale svobodný. (Felice se příští rok vdala, vzala si bohatého obchodníka, v roce 1931 se odstěhovali nejprve do Švýcarska, pak do New Yorku. V roce 1955 velmi výhodně prodala dopisy, které ji Kafka psal. Ty nejdůležitější, protože konečné, tady v Siřemi, kterou ona také na pár dní poznala. Zemřela v roce 1960.)

Byl konec.

Franz však nejspíš trpěl jen krátce. V Siřemi zažívá krásný podzim, nekazí mu ho ani válka, zde, na vsi je potravin dost, ještě něco mohou posílat do města. Kafka dokonce přibere, váží 61 kilogramů. Do deníku si napíše: „Krmení koz, pole proděravělé od myší, sbírání brambor („jak nám ten vítr fouká do prdele“), trhání šípků, sedlák Feigl (7 děvčat, jedna malá se sladkým pohledem, s bílým králíčkem na rameni (...), sedlák Kunz (mohutný, s hrdostí vypráví o veledějinách svého hospodářství, ale přívětivý a dobrák.)“

Největší štěstí však zažívá s Ottlou. Té je pětadvacet let, strašně touží být něčím užitečná a dělat něco, co má, podle ní, smysl. Ve městě se dusí. Uvažuje chvíli o tom, že půjde do Palestiny, pak tedy dá přednost Siřemi. S hospodařením nemá žádnou zkušenost, ale nebojí se. Nebojí se ani konfliktu s rodiči: má známost s Čechem Josefem Davidem, studentem práv, kterého když představí rodičům, nemají z toho žádnou radost, ale jsou nakonec vlídní a uznalí, jen jim poněkud vadí, že jejich budoucí zeť ostentativně odmítá použít byť jen někdy němčinu. Oni sice česky mluví a rozumějí, ale lépe se vyjadřují přece jen v němčině. Vlastenectví Josefa Davida se projeví ještě jednou. V roce 1942 se s Ottlou rozvede. Ta tím ztratí ochranu, kterou jí manželství s Árijcem poskytovalo. V srpnu 1942 jde do transportu, nejprve do Terezína, o rok později umírá v Osvětimi, nejspíš mezi dětmi z Bialystoku, o které se starala v Terezíně a s nimiž byla poslána do plynové komory. Jako předtím její a Franzovy sestry Vally a Elli...

Kafka drží kočku

Franz ji miloval a kdyby mohl, žil by nejraději s ní. Brodovi o ní psal dokonce v tomhle duchu: „S Ottlou žiju v malém dobrém manželství; v manželství vzešlém nikoli z násilně spoutaného proudu, jak je to obvyklé, nýbrž z přímého pozvolného proudění s mírnými zátočinami.“

Felici Bauerové ji popisoval takto: „Ottla se mi občas v dálce jeví jako matka, jakou jsme ji chtěl: čistá pravdivá, čestná, důsledná, pokora a pýcha, citlivost a distance, oddanost a samostatnost, plachost a odvaha v neklamné rovnováze.“

Ti sedláci Feigl a Kunz, které Kafka znal a zmínil se o nich v deníku, byli po skončení války vyhnáni. Možná ještě žili a třeba si i na Kafku pamatovali, kdoví... A kdo ví, jak se právě oni, pokud tedy ještě žili, chovali za nacismu, co si o něm mysleli, třeba mu podlehli jako ostatní, některým v tom ale třeba mohla bránit katolická víra, která tady jistě byla silná. Kousek nad Siřemí je velká a netypická kaple s reliéfem svatého Václava, kterého provází anděl s palmovou ratostí. V rohu je jméno, který tuhle lidově vypadající devocionálii, jejíž stáří odhaduju tak na sto let, objednal či vyrobil: německé jméno a domicil Podersam, tedy Podbořany. Úctu k zemskému patronovi cítili v té době Češi stejně jako Němci, to byla jedna z věcí, která mohla zemi s oběma národy spojovat. Ani Žid Kafka by proti tomu jistě nic neměl.

Úctu k zemskému patronovi cítili v té době Češi stejně jako Němci.

Když na Žatecko a Podbořansko po válce přišli dosídlenci z Volyně, neměli chudáci samozřejmě o nějakém židovském spisovateli nikdo ani tušení. V padesátých letech sem podnikl výlet Václav Havel s Milošem Formanem, mezi pražskými intelektuály se už o Kafkovi zase vědělo, ale přesto to musel být výlet objevitelský a exotický. V roce 1997 se zde Havel na jedné z cest na pár minut zastavil znovu, od té doby už i místní cosi tušili. Když jsme tam o rok opozději, zašli do hospody – muselo to být ale v sousedních Liběšovicích, protože v Siřemi hospoda není – zvedli místní pijani hlavu od piva a utrousili něco jako: á, ti jsou tady kvůli tomu Kafkovi. Dnes už tu asi každý ukáže tu sýpku, co je "ten zámek, jak o něm psal“. Před těmi čtrnácti lety byla skoro rozpadlá. Před sedmi se mi zdála opravená a dole stál kočár, kterým prý Kafka jezdil na nádraží do Měcholup. Přijel jsem tam na jakési Kafkovy slavnosti, lze-li to tak říct, měl tam přednášku profesor Josef Čermák, byli tam veteráni teplického a severočeského undergroundu, Patrik Linhart, Vladimír Drápal neboli Lábus, členové Vyžvejklé bambule, možná i nějaký místní by se tam nešel. Nahoře byla upravená místnost, kde se tehdy hrálo divadelní představení, snad o nějakém broukovi...

 Když jsem tam byl nedávno po těch sedmi letech zase, vůz jsem tam neviděl, na dveřích zrezivělý zámek, kolem spoře posekaná tráva. Co taky s takovou ratejnou, třebaže zámeckého typu? Ledaže by na člověka přišla chuť sednout si do trávy a čekat, jestli se sem na večer nepřijde projít pan doktor Kafka. Hodně v poslední době kašle, ale venkovský vzduch mu prý dělá dobře. Navíc se zdá nějaký veselejší.

(Psáno 3. července, v den 130. výročí Kafkova narození.)

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz