Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Bosch doma aneb ’s-Hertogenbosch

Názory

  8:26
Když jsem v červenci 1990 poprvé šlápl na nizozemskou půdu, a byl to jeden z mých prvních dotyků se Západem, bylo to v městě ’s-Hertogenbosch.

V pubertě se to změní a člověku připadá, že umění by mělo být právě takové boschovské. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Před nádražím nás tehdy vysadila dodávka, kterou jsme stopli ještě v Německu. Jela v ní parta mladých lidí, kteří se vraceli z Berlína, kde Pink Floyd bořili Zeď, čímž jaksi vrcholilo to zázračné období let 89/90 – a to se za pár týdnů přivalily do Prahy Kameny.

A pamatuju si, že budova toho nádraží byla spíše malá a cihlová.

No, ale to město jsem neviděl. Byl už večer a my jsme pokračovali do Amersfoortu, kdy bydlel náš kamarád Otakar van... Byli jsme ze všeho tak vykulení, že jsme si hned koupili lístky (to bylo peněz!) a sedli na vlak (z jeho čistoty jsme byli vykulení též), který nás vezl tou vyžehlenou vodní krajinou, která se tehdy ještě myslím podobala té, co viděl Karel Čapek, tedy se stády krav, ovcí a koňů. Pasoucího se zvířectva je tam, zdá se mi, už nyní mnohem méně, zato mnohem více hal a staveb a jakýchsi objektů, sice úhledných a dobře spravovaných, skutečně v Holandsku smetiště jen tak nenajdete, ale přece jen zabírajících tu cennou plochu, to vzácné nizo-zemí, k němuž mám ten sentimentální vztah.

Důvodem návratu do toho města ale nebyla kontrola nádražní haly, nýbrž výstava nejslavnějšího rodáka.

A pamatuju si, že budova toho nádraží byla spíše malá a cihlová a samozřejmě barevně pěkně sladěná a dobře udržovaná, což je pro mě jeden z hlavních znaků civilizovanosti – stav nádraží. Tak jsem byl teď, když jsme se do Den Boschu, jak se tomu městu v obecné nizozemštině zkráceně říká, blížili od Utrechtu, zvědavý, jestli to poznám a zároveň jsem ale tušil, že to nádraží bude za to čtvrtstoletí úplně jiné, že mezitím došlo na to, co začínalo před těmi pětadvaceti lety.

A tehdy si onen Otakar, který se oblékal ve stylu jazzmana 30. let a nosil pravé borsalino a psí dečky a měl sbírku tří set hedvábných kravat a večer se vytrácel koupit do coffee shopu hašiš, tak tenhle originální Čechoholanďan zuřil, že se po celé zemi bourají a přestavují nádraží a z těch krásných cihlových stanic se stávají lesklá nákupní střediska, na nichž už není nic malebného a romantického a pitoreskního, jako bylo na těch starých budovách, které skutečně byly jak z dětské stavebnice, jako mi ostatně jak z dětské stavebnice přišlo celé Holandsko.

Na Hertogenboschi je zajímavé, že již není v Holandsku.

Takže samozřejmě: v Hertogenboschu je obrovské nádraží připomínající menší letiště. Ale jinak je to město půvabné, jak z té stavebnice.

Důvodem návratu do toho města ale nebyla kontrola nádražní haly, nýbrž výstava nejslavnějšího rodáka. Psalo se o ní dostatečně i u nás – můj článek, který vyšel v LN 29. dubna, byl možná jeden z posledních. V neděli 8. května boschovská výstava končí, takže kvůli ní již nemá smysl do Den Bosche jezdit, čímž nechci říct, že to tam nestojí za vidění. Ale lístky na výstavu jsou už vyprodané a kupovaly se tak tři týdny dopředu, i když se mi jevilo, že když tam člověk přijde, tak ho tam nakonec pustí. To naštěstí náš případ nebyl, já to pěkně vykorespondoval s tiskovým odborem, takže jsme přicházeli k budově muzea s pocity jaksi privilegovanými.

Kanály tam nějaké jsou, ale netečou pod každým domem.

Na Hertogenboschi je zajímavé, že již není v Holandsku, což bych já poznal dle toho, že je na suchu. Kanály tam nějaké jsou, ale netečou pod každým domem a též ráz stavení je přece jen trochu jiný, než ta asketická malá cihla odrážející se ve vodách grachtů. Řekl bych, že už je tam spíš patrné cosi francouzského nebo spíš tedy belgického, taková větší ležérnost, rozmanitost a strakatost. Domy na náměstí jsou třeba každý jinak omítnut a každý v jiném stylu, což by v Holandsku nebyly.

Ono to bude tím, že jsme již v Brabantu, v jedné z těch jižních provincií nizozemských, ve kterých se o trochu déle prosazoval románský duch katolických Habsburků, kterým město vyrval z rukou za třicetileté války Frederik Oranžský, pohrobek zavražděného „otce národa“ Viléma Oranžského, takže od té doby se i tady zpívá velebná hymna „jsem Vilém Nassavský, rodu holandského“, prý jedna z nejstarších hymen na světě.

Druhá část Brabantu je v Belgii, kde tvoří severní část země, třeba Brusel a Antverpy leží v historickém Brabantu. Známá malostranská hospoda U krále brabantského, kam chodíval Josef Topol, který v Thunovské ulici bydlel, má tedy svůj domicil tady v tomto kousku Evropy a souvisí to s historický králem Janem I. Brabantským, který měl rád pivo a vypadal, nebo se tak maluje, jako pivní faun Gambrinus... Ale to sem nepatří.

Město se nám zdálo bohaté i nyní.

Město se zdálo býti bohaté i nyní, ale největší rozkvět zažívalo v oné době, kdy se na náměstí v malířské rodině Antonína van Aken narodil malý Jhieronimus, tedy v 15. století. Brabant byl tehdy součástí burgundského vévodství, té nejrozkvetlejší části západní Evropy, v Bruselu vládl vévoda Karel Smělý, po němž vyženili tuto část Evropy Habsburkové.

Jestliže se Bosch narodil někdy kolem roku 1460, pak mohl jako dejme tomu šestileté dítě zahlédnout výpravu, která do města přijela z Čech – a měla namířeno „až na konec světa“ (1466). Alois Jirásek sice Hertogenbosch nejmenuje, ale v původním textu Václava Šaška z Bířkova popisujícím historickou cestu Lva z Rožmitálu stojí psáno, že „S’Hertogenboschje město rozlehlé, uprostřed velikých bažin nebo mořských zálivů, na rovině, a přístup k němu je toliko ze dvou stran. Rozkládají se totiž ony bažiny na jedné straně v šířce dvou mil a na druhé straně ještě mnohem šířeji. V tu stranu, kde není voda, jest cesta na několik mil písčitá. Kolem města je hojnost mlýnů, poháněných větrem.

Též ráz stavení je přece jen trochu jiný, než ta asktetická malá cihla.

Bažiny jsou bohužel vysušeny, písčité cesty zpevněny. Když roku 1520 přijel do města Albrecht Dürer, to bylo čtyři roky po Boschově smrti, zdálo se mu „čilým“. Mně se tak jevilo též. Úzké ulice byly zaplněny stolky, na nichž si západoevropský lid užíval jarního slunce. Na náměstí byla kavárna zcela obsypána. Lidé různých západních národů buď již za sebou měli, nebo se chystali na Bosche, který na ně zatím hleděl z nedaleké sochy. Sochař se sympatickým jménem August Falis jej ve dvacátých letech vymodeloval jako malého mužíka s přísnou tváří a štiplavým pohledem.

Vzpomínám si, když jsem poprvé viděl jako dítě jeho reprodukce v Pijoanových Dějinách umění (v šestém díle prosím), měl jsem pocit, že je to nějaká podivnost, která snad ani nepatří do slušné společnosti mezi Raffaela, Leonarda, Dürera... V pubertě se to změní a člověku připadá, že umění by mělo být právě takové boschovské, tedy jako halucinace, jako narkomanova vize, měla by to být permanentní orgie obraznosti, prošpikované sexualitou, magií a divokou výstředností. Pak se člověk uklidní a zjistí, že v opojení se pořád žít nedá a že i to umění by přece jen spíš mělo dávat smysl a mít nějaké hranice a řád a vlastně by člověka mělo spíš uklidňovat než drásat a rozněcovat jeho pudy. A tak i ta touha po „boschovském“ trochu slábne a člověk to vidí více z odstupu a zdrženlivěji. A něco si o tom přečte a dozví se, že to bylo složitější a přitom méně romantické, že Bosch souvisel více s dobou, ve které žil než s tou naší, že v něm bylo více intelektuální spekulace než spontánnosti, více moralizovaní než hýření a pudovosti, že to vlastně bylo umění velkého zvednutého varovného prstu než velkého vztyčeného falu, že to tedy bylo umění sycené strachem a obavou, jak život dopadne, co bude po něm, než touhou jím hýřivě prosvištět a přitom si toho co nejvíce užít. Ale to je vlastně aktuální. Nebo se mi to zdá tím věkem...

Více moralizování než hýření.

Tak jsme se zvedli z kavárny a šli na výstavu. Když jsme pak chtěli jít k Boschovu hrobu do katedrály svatého Jana (Sint-Janskathedraal), byla už zavřená. Tak třeba za další čtvrtstoletí...

Tohle je ten článek.

Za horizontem mistra Jeronýma

Ještě dva týdny (do 8. května) se budou sjíždět z různých koutů světa decentní návštěvníci do města, jehož nizozemské jméno budou vyslovovat, jak jim to jejich jazyk a zdatnost umožní: ’s-Hertogenbosch, tedy Vévodův les. Ten důvod zájmu je jasný: Hieronymus Bosch. Výstava konaná k pětistému výročí Boschovy smrti (pochován byl v katedrále sv. Jana 9. 8. 1516) v místním Muzeu Severního Brabantu (Noordbrabants museum) byla již i u nás nazvána výstavou roku, ne-li třeba desetiletí. Její výjimečnost je zřejmá: Bosch patří k absolutní špičce evropského umění a jeho obrazů se do dnešních dnů dochovalo tak málo, že jeden každý kus chová poctěná galerie, jichž není mnoho (u nás například žádný Bosch není, nejbližší je ve Vídni), jako oko v hlavě.

To neznamená, že je to nějaké zaprášené a unavené odkladiště starožitností.

Shromáždit tolik „boschů“ na jednom místě se povede jednou za generaci, k čemuž je nutné dodat, že domovské místo ’s-Hertogenbosch tomu dodává další rozměr. Malíř jehož předkové se jmenovali van Aken, neboť pocházeli z Cách, se tady nejen narodil (někdy kolem roku 1460), ale prožil tu i celý život, nejspíš aniž by město opustil. V místní katedrále Panny Marie byl též jako vážený měšťan a věhlasný malíř, „insignis pictor“ pohřben.
Aby nedošlo k mýlce: ’s-Hertogenbosch nebylo v té době žádné zapadlé městečko někde na kraji Evropy, právě naopak. Bylo to město v jednom z jejích dvou tří civilizačních center. Malé město to není ostatně ani dnes a místní muzeum je sice regionální, ale to v Nizozemsku (tady už nejsme v Holandsku...) neznamená, že je to nějaké zaprášené a unavené odkladiště starožitností, kam člověk vleze, aby se schoval před deštěm. Sídlí v krásném klasicistním paláci, který je zmodernizovaný, se vším luxusním zázemím a s krásnými sbírkami především nizozemského malířství „zlatého věku“. Ty byly dva, 15. a 17. století. Za Boschova života byl Vévodův les nejdůležitějším městem bohaté severobrabantské provincie, ve kterém kvetl obchod, cechy a řemesla. Byl tehdy větší než Amsterdam, srovnatelný byl s Delftem a univerzitní Lovaní. O jeho ambicích dodnes svědčí mohutná gotická katedrála, největší v celém Nizozemsku. Stavěla se za Boschova života a v její plaménkové gotice se stovkami pitoreskních chrličů lze – při troše vůle – nalézt obdobu s jeho groteskními oblůdkami a bizarními monstry, na nichž se oko pozorující hemžení na jeho obrazech pase s takovým zalíbením.

Za Boschova života byl Vévodův les nejdůležitějším městem bohaté severobrabantské provincie.

Těch obrazů, jež jsou považovány za Boschovy nesporné, není víc než dvacet. Pořadatelům se jich podařilo shromáždit do rodákova města dvě třetiny: je tu mj. Loď bláznů z Louvru, Nesení kříže z Vídně, Svatý Jeroným z Gentu, Svatý Kryštof z Rotterdamu, dvě Pokušení svatého Antonína, jeden z Prada, druhý z Kansasu – ten byl v souvislosti s výzkumem před výstavou uznán za pravého Bosche... Nechybí Příchod duší do Empyrea z Benátek, ona vize „jak bude po životě“ zpopularizovaná dr. Moodym...
Tyto slavné obrazy (všechno, co je od Bosche, je v podstatě slavné) byly na výstavě doplněny trojnásobkem děl, která s Boschem souvisejí, pocházejí od jeho žáků, současníků a napodobitelů; nebo jde o kopie, které vznikly nedlouho po Boschově smrti. To je případ kopie Boschova nejslavnějšího, a v dějinách umění asi nejpodivnějšího obrazu vůbec, triptychu Zahrada pozemských rozkoší, jenž se jen tak nehne z madridského Prada. V ’s-Hertogenboschi je nutné spokojit se s kopií středního obrazu (toho s oněmi rozkošemi) asi z roku 1530, již vlastní „soukromý sběratel“. Z Prada však zapůjčili Španělé jen o trochu méně fantaskní a enigmatický, zato podobně kypivý triptych Vůz sena, který je možné považovat za jádro výstavy a klíč k její koncepci. Je to totiž obraz naložen vším tím, co Bosche dělá Boschem, co je na něm tak záhadné, bizarní a středověké (srovnejme to s jeho současníky: Raffaelem, Leonardem, mladým Dürerem...) – a co zároveň člověka dneška, který pramálo rozumí složité symbolice přelomu 15. a 16. století, tak vtahuje a fascinuje.
Jde o tu neuvěřitelnou živost a názornost, která se na obraze odehrává a na kterou se člověk dívá, jako by ji měl před sebou a stačilo málo a celé dění by se začalo pohybovat jako hemžení v lidnaté říši Liliputů. Člověk je u vytržení z toho, co vidí a chvílemi ho může napadnout, jestli mezi těmi figurkami nespatří třeba sám sebe.
Jheronimus Bosch (tak ho píšou Nizozemci – a vyslovují „bos“) – je celý jedna velká záhada, i když možná menší, než by ho rádi někteří interpreti a fantasté chtěli mít. Dějiny výkladů a přijetí Bosche jsou samy o sobě zajímavé, možná nejzajímavější v dějinách západního umění. Není tak úplně pravda, že ho znovu objevili až surrealisté, byť ti na něj přísahali. Dávno před nimi ho milovali a obdivovali ti nejkatoličtější Habsburkové, díky nimž, především díky morbidnímu Filipovi II., je jich tolik v onom Pradu – a Escorialu. Toužil po něm i „náš“ Rudolf II., ale neměl to štěstí: v soupisu inventáře Hradu z roku 1621 se zmiňuje kopie Zahrady pozemských rozkoší... Bůhví, kde skončila.
Špatné to Bosch měl jen u racionalistů, klasicistů a jiných sucharů, kterým se zdál výstřední, podivný, ošklivý: ne že by v mnohém nebyl. Jistou averzi k němu je možné mít ovšem i z důvodů, za které není vůbec odpovědný, totiž že se ho zmocnil masový průmysl a popkultura, že jeho příšerky kdekdo napodobuje a dovolá se ho kdejaký kýčař a obskurant – anebo třeba narkoman, za nějž Bosche některé výklady také měly.

O jeho ambicích dodnes svědčí mohutná gotická katedrála, největší v celém Nizozemsku.

V prostředí živé (pozdně) středověké imaginace však na meskalinu být nemusel, na to mu stačila zbožnost a úzkostné myšlenky na poslední věci člověka. V rozporu s představou člověka oddávajícího se halucinogenům je i těch pár „portrétů“ a „autoportrétů“, které jsou s jeho fyziognomií spojovány: na nich vidíme tvář mužíka s trpkým a pichlavým výrazem, skeptika, který na svět mžourá skrze skla okulárů (tehdy je neměl každý...). Jako například v rohu obrazu Svatý Jan na Patmu (visívá v Gamäldegalerie v Berlíně), kde Bosch snad namaloval sebe sama jako malého hmyzího sketa s lidskou hlavičkou, na níž sedí kotlík s žhnoucími uhlíky. Ne, tohle není žádný hippie či fantasta, to je glosátor prodchnutý sarkasmem. Co člověk přece jen trochu připustí, je jistá zvláštnost dejme tomu v sexuální představivosti, která možná může být trochu sadistického rázu. Ale do toho bych se tu více nepouštěl...
Každopádně je Bosch hádanka. Třeba se neví, jak šla díla za sebou.
Ani u zmíněného Vozu sena se neví, kdy ho Bosch vytvořil, předpokládá se, že jde o dílo spíše mladšího věku (1485–1490) a že právě tady se poprvé objevila ona boschovská zoologická démonologie, která je zastoupena hlavně ve třetí, pekelné části triptychu, do níž dění na obraze ústí. Zatímco u Zahrady pozemských rozkoší si mudrci mohou hlavy ukroutit, co vlastně představuje (to je řečeno ve vší úctě, mimochodem právě vychází kniha s hlubinnou interpretací filozofa Zdeňka Neubauera), tady je věc jakoby zřejmá. Asi se není možné mýlit, že jde o symbol lidského světa s jeho pomíjivostí, marností, pošetilostí, zkrátka jedno úžasné vanitas.
Ve středu obrazu je obrovský valník se senem, na němž a kolem něhož se shromažďují bytosti lidské i nadlidské, sedláci i lidé urození, karikatury i realistické figurky, které vypadají jako malé loutky, se kterými se pak setkáme na obrazech Pietera Bruegela, jenž si toho od Bosche mnohé vzal a slavným portrétem, kde ho zobrazil jako ironického staříka s cvikrem, mu vzdal hold.
Když velký nizozemský historik Johan Huizinga v klasickém díle Podzim středověku píše o oné přelomové době, jako by popisoval dění na Boschových obrazech: „Všechny životní události nabývaly daleko ostřejších vnějších forem než nyní. Všechno, co lidé prožívali, mělo ještě onen ráz bezprostřednosti a absolutna, jaký mají nyní radost a utrpení už jen v dětství...“ To přece vidíme na Boschových výjevech: zřetelnost a výraznost, pečlivost při každém detailu, barevnost v každém cípu – a přitom vše ve fantaskních formách a obsazích, vytvářených jakoby infantilní obrazností lehce šíleného a geniálního dítěte. To právě dostalo na hraní lidské a zvířecí figurky, se kterými může provádět, co je mu libo, trhat končetiny a skládat je k tělu ryb, strkat do škeblí anebo narážet hlavy k trupu žab, provádět nejrůznější šílené metamorfózy – a z takových hybridů a příšerek pak skládat svět, který při své vykloubenosti a halucinačnosti je hluboce symbolický a smysluplný.
Na Boschových obrazech jsou hříšníci i kajícníci, lidé pošetilí i bohabojní, poctivci i podvodníci. Všichni se podílejí na chodu světa, jenž není ničím jiným než velkou hromadou sena. Jejich pozemské hemžení má jeden směr a jedno vyústění: do pekla, jehož děsivé výjevy Bosch sice nevymyslel, ale dotáhl do dokonalosti. Čmoud a sirný zápach, jak se vyjádřil jeden Boschův současník, z jeho triptychu Poslední soud (visí v městském muzeu v Bruggách a tato výstava jím vrcholí) vniká pozorovateli do nosu, až má skoro chuť kýchnout. Obrazy jsou naštěstí za sklem.
Triptych Vůz sena obsahuje pointu výstavy na vnějších křídlech, jež vidíme ze zadní strany. Je na ní zobrazen poutník, který se sám prokulhává tímto slzavým údolím a který se se smutným výrazem ve tváři lehce otáčí za tím pošetilým světem, jenž je jen kupkou sena, kterého si chce každý nahrabat co nejvíc. Je to „kulhavý poutník“, jak ho z úcty k Josefu Čapkovi nazývala česká kunsthistorička Hana Volavková (1904–1985), díky níž mohl český čtenář už od začátku 70. let číst v její monografii velmi fundovaný vhled do boschovského světa.
Poutník na rozdíl od většiny boschovských postav, jejichž obličeje jsou často grimasy nebo homunkulové, má individualizovanou tvář, se kterou se pak v úplnosti setkáme u obrazu, kde motiv Tuláka vyjádřil již v pozdní dokonalosti: jeho domov je v rotterdamském muzeu Boijmans Van Beuningen. Asi padesátiletý štíhlý muž v rozedraných kalhotách, s jednou nohou obvázanou, s křivou holí (pochopitelně falickým symbolem) a s nůší na zádech. Z rozpadlé hospody, kde zřejmě přenocoval, ho pozoruje stařena, ve dveřích postávají dvě ženy, s jednou z nich možná strávil noc. Jen pozorný divák si všimne, že v rohu močí muž. Poutník nechává to všechno za sebou a směřuje kamsi za obzor. Ten byl z a Boschovy doby stejně nejasný, jako je ten náš.

Výstava pokračuje od 31. května v Madridu.

Ten byl za Boschovy doby stejně nejasný, jako je ten náš.

Další fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!