23. dubna 2013 23:17 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Boží jazyk moře
aneb Irská cesta (I.)

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Irové, tato divoká, lehkomyslná, netečná, nespolehlivá a pověrčivá rasa. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Irové, tato divoká, lehkomyslná, netečná, nespolehlivá a pověrčivá rasa. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Nebe bylo světle a moře temně modré a vítr tak silný, že jsem měl pocit, že mi utrhne hlavu. Zcela výjimečně jsem byl rád za svou mírnou nadváhu, že mě tedy jen tak nějaký poryv vichru nevyzvedne a nesmýkne se mnou do vzduchu, nezatočí se mnou jak s nějakou vrtulí a nevrhne mě do vln, které se se mnou roztříští o skaliska tam dole, v hloubce dvou set metrů.

Nebe bylo světle a moře temně modré a vítr tak silný, že jsem měl pocit, že mi utrhne hlavu.

Šel jsem po okraji srázu prý nejkrásnějších útesů na světě, Cliffs of Moher v západním Irsku, v provincii Connacht, pobřeží Atlantiku. Moře se svým stupidně jednotvárným a přitom tak úchvatným příbojovým rytmem olizovalo do nekonečna ty kusy skály, které tady eroze obnažila do eroticky vystouplých oblin. Jako by svým věčným pohybem tam a zpátky ukazovalo, že na začátku všeho je tření, z něhož – samozřejmě za diskrétní pomoci Božího elementu – povstal první život, nějaká primitivní prahmota, které se pomalu začala uzlit v něco složitějšího, v nějaký zárodečný sliz, který pak za další miliony let vystoupí z moře, třeba tady na těch útesech, které toho byly možná kdysi svědkem. Vzpomněl jsem si na tu starou bajku o ptáčkovi, který si kdesi daleko v moři brousí zobáček o skalní útes a až ho celý obrousí a skála zmizí, uběhne jedna vteřina věčnosti. Nutně se pak musely dostavovat trochu komické úvahy, jak je to vše v životě prchavé a pomíjivé a přitom krása je věčná, ale tu můžeme vnímat právě jen díky své pomíjivosti.

Moře se svým stupidně jednotvárným a přitom tak úchvatným příbojovým rytmem olizovalo do nekonečna ty kusy skály.

Protože kdybychom byli nesmrtelní, pak by pro nás neměla cenu ani ta krása, kterou já tady můžu vnímat, právě proto, že je mi dána jen na chvíli, takže musím dávat bacha, abych onen vlastní zánik příliš neuspíšil, tím, že bych se přiblížil příliš k okraji srázu, který byl kupodivu nechráněný, protože plůtek z naskládaných kamenů (v tom jsou Irové mistři) vedl po druhé straně pěšinky, tedy chránil vlastně ovce, což svým způsobem bylo rozumné, neboť ovce, kterým je možná jedno, jakou mají vyhlídku, tu zůstávaly nejspíše i přes noc, což mohlo být sice romantické, ale asi až příliš.

Vzpomněl jsem si na tu starou bajku o ptáčkovi.

Do Irska jsem se vrátil po čtyřech letech od své první návštěvy. Tehdy, stejně jako nyní, tomu pomohla šťastná okolnost, že se velvyslancem v Irsku - Poblacht na hÉireann, stal můj kamarád Tomáš Kafka. Tehdy měl první rok za sebou, letos pomalu končí. Pár dní jsem tehdy strávil v Dublinu, pak jsem vyjel na menší okružní cestu po irském jihovýchodě: Wicklow – Waterford – Wexford – Cahir – Rock of Cashel – Kildare – Dublin. Psal jsem po cestě skoro každý den zápisky na svůj (foto)blog, ovšem tehdy ještě do Týdne, kde jsem byl zaměstnaný poslední rok. Koho by to náhodou zajímalo, najde je tam - nebo na internetové adrese českého velvyslanectví v Dublinu.

Ale teď, na podruhé, byť jsem se bohužel za ty čtyři roky znalcem Irska samostudiem nestal.

Letos jsem zvolnil tempo a rozhodl, že psát během cesty nebudu, nýbrž nechám na sebe vše pomalu působit, budu si o Irsku číst a teprve pak, až se vše usadí, tak něco o tom zdrženlivě napíšu. Protože tehdy jsem byl z Irska samozřejmě nadšený a okouzlený a skoro se mi ty banality psaly samy a lehce. Ale teď, na podruhé, byť jsem se bohužel za ty čtyři roky znalcem Irska samostudiem nestal a ani moje mizerná angličtina nepostoupila příliš vpřed, jsem měl – a stále mám – pocit, jako bych se pouštěl do něčeho, co je drzé a v čem se nedá uspět. Co vlastně psát o zemi, která je na jedné straně docela lehce dosažitelná, vždyť ji poznaly – a lépe - už desetitisíce Čechů, a navíc je to země populární, takže skoro každý má nějakou pozitivní představu o Irsku a Irech, třebaže konvenční a plytkou, ale to já vlastně možná taky..? A na druhé straně je to země tak těžko popsatelná právě tím, jak se jakoby lehce díky své nepopiratelné kráse a zelenkavě svěží přitažlivosti nabízí, čímž zároveň klame a mate. Ne, myslím, že je to země něžná a nad jiné přátelská, ale přitom drsná a v lecčems i temná a při trochu poctivějším pohledu těžko proniknutelná, s komplikovanou historií, hlubokou kulturou a složitou identitou.      

Ne, myslím, že je to země něžná a nad jiné přátelská, ale přitom drsná.

Už třeba jenom ta irština, jazyk, který je vizuálně skoro všudypřítomný, protože platí striktní zákon o povinné dvojjazyčnosti všech veřejných nápisů, ale de facto je to jazyk neslyšitelný, němý, bez mluvčích. Ano, užívá ji prý dosud sedmdesát tisíc obyvatel žijících v odlehlých oblastech na západě ostrova, na skalnatém poloostrově Connemara a v romantických pustinách kolem města Sligo, v kraji, který miloval národní básník William Butler Yeats, který, byť slávu a Nobelovu cenu získal za dílo v angličtině, snil o keltské renesanci, o tom, že národ bude spasen návratem ke svým gaelským kořenům. Těch sedmdesát tisíc vesničanů je něčím jako národním lingvistickým pokladem, udržovaným státem, který jejich jazyk potřebuje kvůli své identitě, jež je z velké části založená na tom, že Irsko je jiné než Británie. Jazyk, který je prakticky k ničemu, snad v něčem je ještě méně použitelný, než byla pro generaci našich pradědů starořečtina, neboť v ní si bylo možné přečíst Homéra a trochu člověk rozuměl nové řečtině, se irské děti učí povinně na škole od první třídy a na státních úřednících je vyžadována jeho aspoň základní znalost. Politik, který ho náhodou ovládá, má mnohem větší šanci, než ti, kteří mluví stejně jako všichni ostatní, tedy anglicky. Jak jsem slyšel, Ir soukromě přizná, že irštinu jako dítě, kdy se s ní trápil na škole, nenáviděl, ale zároveň jako dospělý ví, že se jí jeho země nemůže vzdát, i když by se jí tím velmi ulevilo.

Už třeba jenom ta irština, jazyk, který je vizuálně skoro všudypřítomný.

V Galway, přístavním městě na západě, jsem si v hotelové televizi nacvakal kanál, který vysílá v gaelštině. To jsem dělal pak vždy, když jsem se k televizi dostal. Měl jsem pocit, že jeho program tvoří rozhovory s několika stále stejnými farmáři, kteří ukazují, jak se dojí a stříhají ovce. A pak tam stále běží přenosy z gaelských sportů. Těmi jsou hurling, jenž se podobá pozemnímu hokeji, ale hraje se jakousi nemotornější palicí, která zároveň slouží trochu jako pánev, na které se nosí míč jako by to bylo vajíčko, dále jakási národní házená, ale hlavně irský fotbal. Na ten jsem fascinovaně zíral. Hraje se totiž rukama. Hráč svírá míč v dlaních, běží s ním a vždy po takových pěti metrech do něj jako by mírně kopne, ale jen, aby s ním mohl běžet dál. Pak, když se dostane k brance, do něj čutne vší silou, jako když v normálním fotbale brankář vykopává míč z náručí. Řekl bych, že jde o způsob, jak si zahrát fotbal na šišatém, drnatém a bažinatém hřišti, po kterém by se nekutálel míč. Bylo to však zajímavé sledovat a poslouchat komentátorovu plynulou gaelštinu, která akusticky díky svým chrochtavým zvukům  připomíná holandštinu, a představovat si, že podobnými, byť jistě velmi vzdálenými zvuky, se kdysi dorozumívali i obyvatelé té země, které koneckonců dali první a nejdůstojnější název, Bohemia, Bojohemum. Země Bójů.
Slyšel jsem však od Tomáše, že když začne Čech před Irem vytahovat svůj údajný keltský původ, moc velký dojem tím tady neudělá. Jednak si o tom Ir myslí své a za druhé on se o svou keltskou výjimečnost nechce jen tak s někým dělit. Ještě tak s nějakým Slovanem z polovýchodní Evropy...

V Galway, přístavním městě na západě, jsem si v hotelové televizi nacvakal kanál.

Do Galway jsem přijel v podvečer, pršelo a byla zima. Do vlaku jsem v Dublinu na nádraží Heuston jsem nastupoval za sluncem zalitého dopoledne. Když jsem po dvou hodinách vystupoval v Athlone, což je spíš malé město téměř přesně uprostřed ostrova, zatahovalo se, a když jsem, byl na druhé straně ostrova, který jsem přejel v jeho nejužší části, pršelo dosti pekelně. A strašně fičelo. Moje základní poučení o irském počasí však je, že absolutně nelze míti nic za spolehlivé dále  než půl hodiny a že během dne lze zažít všechny formy počasí, včetně náznaku dubnové sněhové vánice, která může za půl hodiny přejít do zářivě slunečného jasu.

Do Galway jsem přijel v podvečer, pršelo a byla zima.

Athlone leží na řece Shannon, která protéká od severu na jih krajinou jezer, která představují jednu z málo obohacení krajiny, která je v centrálních částech ostrova v podstatě rovinatá a tedy trochu jednotvárná. Vizuální zajímavost jí však dodává pečlivě ohrazená strakatina pastvin, na nichž se vskutku pase užitečná zvěř. Řekl bych, že směrem na západ ubývá skotu a přibývá ovcí a tedy také kamení, někde u Athlone dochází k vyrovnání poměru. Některé ovce jsou na hřbetu označené barvami, což prý je proto, aby si ženy vyzkoušely odstín, který použijí na své vlasy. Říkal to Tomáš.

Některé ovce jsou na hřbetu označené barvami, což prý je proto, aby si ženy vyzkoušely odstín, který použíjí na své vlasy.

V Athlone stojí za mostem hrad, který vypadá jako nějaká sešláplá obří krabice, které se po stranách něco vyboulilo. Masivní, pochmurnou a na estetiku zcela rezignující pevnost tu ve 13. století postavili vítězící Normané, kteří po Vikinzích představovali druhou nájezdnickou vlnu, která se přehnala přes galský ostrov. Zatímco Vikingové se uchytili na pobřeží a v ústích řek, kde založili obchodní města jako Dublin, Wexford, Waterford, Cork a Limerick, z nichž se pak stala největší města Irska, a do vnitrozemí je to ale příliš netáhlo, Normané si naopak počínali jako skuteční „okupanti“ či spíše koloni(ali)sté, kteří přišli ovládnout krajinu a dát jí svůj ráz. Kde se usadili, tam postavili hrad, panský dvorec, pak přišel na řadu mlýn, řemeslnické dílny, domy pro úřednictvo, řemeslníky a vazaly, samozřejmě kostel a klášter, ale už jiný, než byly staré původní kláštery irských mnichů, které se poněkud podobaly permanentním skautským táborům. Tohle byl již středověk, jak ho známe z jiných míst západní Evropy a jak se koneckonců, zčásti též díky (německým) kolonistům prosadil i u nás v Čechách. A podobně jako v Čechách zprvu v nich převládal cizí, tedy normanský, u nás německý, patriciát, neboť gaelští Irové zůstávali lidem venkova, lidem pastvin a chatrčí. Jak píší autoři Dějin Irska (NLN, 2012), které mi byly skvělým společníkem po cestě, na seznamech měšťanů najdeme výhradně jména vikingská (severská), normanská, velšká nebo anglická jako Le Decer, Lawless, Keppok, Golding, Forster, Newton, Bodenham, Hollywood a podobně, ale jen zřídka kdy se tam vyskytne nějaký Ó nebo Mac.“ Jak je to asi teď?

V Athlone stojí za mostem hrad, který vypadá jako nějaká sešláplá obří krabice.

Bylo pondělí, což mě zachránilo od návštěvy hradu. Obešel jsem ho tedy a oceňoval jeho masivní zdi a ošklivost. Podobný, ale mnohem větší, uvidím za pár dní v Limericku, který se však také opravuje. Hrad v Dublinu je pro změnu zavřený z důvodu právě probíhajícího irského předsednictví Evropské unii, což nevím, jak s hradem souvisí. Ono na něm ale stejně také není zvláštního. Nejkrásnější hrad, který jsem v Irsku viděl, je bez konkurence Rock of Cashel v provincii Munster - a ten je o pár století starší a stoprocentně irský (viz můj ftb z roku 2009).  

Obešel jsem ho tedy a oceňoval jeho masivní zdi a ošklivost.

Naproti hradu stála neméně ošklivá katedrála z třicátých let dvacátého století. Všiml jsem si, že katolické kostely jsou v katolickém Irsku paradoxně často mladé a trochu bombastické, ba trochu „polsky“ nevkusné. Mnohé byly postavená až po vzniku Irské republiky v roce 1923. Ty pěkné, staré a temné středověké chrámy s cimbuřím, stojící s letitou důstojností uprostřed měst, zůstaly v rukou protestantů, tedy anglikánů, přesněji menšinové Irské církve, Church of Ireland, ke které se hlásí třetina Irů, zbytek jsou katolíci (v severním Irsku je to naopak, i když i tady katolíků díky jejich početným rodinám přibývá). Katolická církev a Irsko to je samozřejmě velká a veledůležitá kapitola, kam patří stejně tak hluboce zakořeněná úcta a vděčnost, stejně jako v posledních letech různá odhalení o týrání a zneužívání, které její pozicí silně otřásají. Historicky je katolická církev však tím, co dodávalo Irům naději, posilu a smysl jejich existence. Po staletí to byla církev pronásledovaná a pány, tedy Angličany, opovrhovaná: patřit k ní, znamenalo být občanem druhé kategorie, páriou. Ještě Benjamin Disraeli (zemřel 1881), ministerský předseda za královny Viktorie, napsal: „Irové, tato divoká, lehkomyslná, netečná, nespolehlivá a pověrčivá rasa nemá žádnou spřízněnost s anglickým charakterem. Jejich ideály lidského štěstí jsou střídavě buď klanovými rvačkami nebo sprostým modlářstvím (katolicismem). Jejich dějiny zaznamenávají nepřerušený kruh pobožnůstkářství a krve.“  

Irové, tato divoká, lehkomyslná, netečná, nespolehlivá a pověrčivá rasa.

Tady, přes most v Athlone, se převalila na jaře 1691 vojska Viléma Oranžského, vedená nizozemským generálem Goderdem de Ginkelem, jenž pak dovršil triumf oranžistů v červnové bitvě u Aughrim. „Strašlivý masakr“ (sedm tisíc mrtvých) rozhodl o válce, které se v irských dějinách říká „dvou králů“, Cogadh an dá rí, katolíka Jakuba II. (Rí Seamus) a protestanta Viléma III. Oranžského (Rí Liam). Na počest bitvy u Boyne, při které rok před tím, 1. července 1690, Vilém porazil Jakuba poprvé, dosud pochodují ulicemi Belfastu a jiných ulsterských měst radikální protestanté, muži s oranžovými čepicemi a šálami, kteří demonstrují svou loayalitu s Británii a vůli nasrat katolíky. Katolíci si to samozřejmě nenechávali líbit a běžně takové parádní marše končily rvačkami a hořícími auty a domy. Už deset let je klid a oranžistické pochody už jsou prý spíš takovou zvláštní atrakcí. Ještě teď je ale v těch dnech po celém Irsku prý cítit napjatější atmosféra.

Tady, přes most v Athlone, se převalila na jaře 1691 vojska Viléma Oranžského.

Po cestě do Galway jsem si v dešti z oken autobusu všiml tabule připomínající onu bitvu u Aughrim. Přečetl jsem si, že  v ní přišel o život francouzský generál Saint-Ruth, velící jakubskému, irsko-francouzskému vojsku, které pak podlehlo panice a ztratilo dobře rozehranou partii. Po porážce se oranžistům vzdala irská posádka v Galway. Jako poslední, do podzimu 1691, vzdoroval Limerick. Uvědomil jsem si, že můj autobus a vlastně i moje další cesta se ubírá ve směru pochodu oranžských žoldnéřů, vojáků sebraných v Holandsku, Anglii, u francouzských hugenotů. Nebyl to vůbec můj úmysl. Poražení katolíci byli zanedlouho vystaveni tzv. trestním zákonům, které jim znemožňovaly jakoukoli státní službu, nemohli se stát důstojníky v armádě nebo námořnictvu, nesměli vykonávat právnickou profesi. Každý, kdo by se ucházel o nějakou takovou funkci, musel odpřisáhnout, že při svatém přijímání nedochází k proměně chleba a vína v tělo a krev Páně a že vzývání Panny Marie a jakýchkoli svatých je modloslužebnictvím. I po těch tři sta letech jsem hleděl na četné irské sošky Panny Marie po celém Irsku s jaksi větším dojetím, než se to mě, ke katolictví z estetických a romantických důvodů tíhnoucími skeptikovi, běžně stává.

Vzývání Panny Marie a jakýchkoli svatých je modloslužebnictví.

Druhý den bylo od rána až do pozdního večera krásně. Unikl jsem skupinám turistů, kteří nevydrží naštěstí projít větší úsek než ten hlavní návštěvnický kilometr. Byl jsem už sám, jen s tím vichrem a s racky, kteří s ním jsou srostlí svou miliony let trvající evolucí. Bylo to tak krásné, že se stydím o tom jen tak psát. Zase bych se asi dojal a napsal, že dokonalý tvar rackova těla musel být vymodelován se stejným Božím záměrem, jako ty erozí ožrané a jazykem moře vyhlazené Moherské útesy. Došel jsem na jejich okraj, který se na mapě jmenuje Hags Head. Už se nedalo jít dál. Otočil jsem se a sestupoval mezi pastvinami dolů do vesnice.

Pokračování příště.

Otočil jsem se a sestupoval mezi pastvinami dolů do vesnice.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.