2. července 2015 14:15 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Buffalo v Coloradu
aneb Tráva v Denveru

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Toto geologické setkání dvou gigantických útvarů vytvořilo neskutečně nádhernou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Toto geologické setkání dvou gigantických útvarů vytvořilo neskutečně nádhernou... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
„Nevím, proč zrovna Denver. / Šel jsem po Denveru s Kábou. / Potkal nás stařičký Indián, / zastavil se a řekl: / Hi, Brothers! / Bylo to setkání dvou ztracených národů.“ Vratislav Brabenec, sbírka Denver, 2013.

„Nevím, proč zrovna Denver.“

„Nevím, proč zrovna Denver.“

No ano, Vráťa s Kábou čili Jiřím Kabešem, veteráni z Plastic People, se mohli vyskytnout v Denveru, protože Denver je křižovatkou amerických cest, město středu, město nedaleko a na dohled hřbetu Skalistých hor, kde se láme geograficky americký východ a západ. Tam leží čára rozvodí, ta magická hrana, po níž jedny dešťové kapky nebo čůrky tajícího sněhu stékají do Pacifiku a druhé do Atlantiku. 

Tady si člověk znovu uvědomí ohromnost té země, její nekonečnost a rozlehlost, která přesto má svůj práh, svou hraniční linii, kam nakonec všechno to vodstvo, které si prorazí cestu vyprahlými pláněmi a prériemi a pouštěmi a pak zase šťavnatými lukami a nekonečnými poli a pastvinami, podel velkých měst, megapolí a těch zapadákovů, prostě celou tou omračující Amerikou, dokud nespočine u cíle a nesmísí se se slanými vodami obou Okeánů.

Takže Denver, hlavní město Colorada.

Takže Denver, hlavní město Colorada.

Takže Denver, hlavní město Colorada, státu zbarveného železitými přísadami do ruda, státu, jenž se z poloviny rozléhá na nekonečných prériích Velkých planin (Great Plains), které právě pár mil na západ za Denverem končí a přenechává místo Skalistým horám (Rocky Mountains). 

Toto geologické setkání dvou gigantických útvarů vytvořilo neskutečně nádhernou a pravěce děsivou a bizarní krajinu, která vtáhne člověka do surrealistických obrazů, za které by se nestyděl Max Ernst, do těch jeho snových krajin s podivnými rozeklanými skalními útvary, zkamenělými živočichy a zakletými přízraky.

Do těch jeho snových krajin s podivnými rozeklanými skalními útvary, zkamenělými živočichy a zakletými přízraky.

Do těch jeho snových krajin s podivnými rozeklanými skalními útvary, zkamenělými živočichy a zakletými přízraky.

Vždy člověk srovnává. V Kalifornii jsem ze subtropické, sluncem drsně vylízané krajiny mohl mít pocit, že jsem na Evropském jihu nebo snad v severní Africe, třeba v Alžíru, kde jsem však nikdy nebyl. 

V Oregonu, jak jsem o tom psal, jsem viděl středoevropsky malebnou přírodu s lesy a krásnou řekou, jen jaksi silně zvětšenou a doplněnou o cizorodé prvky v pozadí, jakými byla ta řada sopek. V Utahu to už bylo jiné, to byla šedivá a slaná poušť, americká Gobi s louží divného jezera a zelenajícími se oázami, které tam vznikly díky pracovitým mormonům. 

Ale tady, kousek za Denverem, to byly snad druhohory, vizionářská scenérie s potemnělou šedozelenočervenou barevností El Grecových vizí, pohledů na Toledo před bouří, krajina ještěrů a plazů, stegeosaurů, takových těch obřích ještěrek s palcáty na hrbu, populárních příšer, jejichž sto čtyřicet milionů let staré kosti se tu ostatně našly, v roce 1877, kdy se tu hledalo ovšem cosi jiného, zlato, které sem od konce 50. let 19. století táhlo průkopníky a nadšence a zoufalce, dobrodruhy, rančery a trapery, greenhorny i veterány dobývaní Divokého západu, prostě lid všeho druhu, z nichž je nyní složen národ americký. Toho colorádského je pět milionů.

Ale tady, kousek za Denverem, to byly třetihory, nebo snad druhohory, vizionářská scenérie s potemnělou šedozelenočervenou barevností El Grecových vizí.

Ale tady, kousek za Denverem, to byly třetihory, nebo snad druhohory, vizionářská scenérie s potemnělou šedozelenočervenou barevností El Grecových vizí.

Měli jsme tam průvodce, „Denveřana“ Jiřího Vlčka, zajímavého a sympatického chlapíka našeho věku, kterého kdysi, ještě v dětství jeho rodiče přesadili z komunistického Československa do Ameriky, aby žil svobodně ve svobodné zemi a on je napůl rád a napůl se mu po těch Čechách nikdy nepřestalo stýskat. Tak kromě toho, že pracuje ve výzkumném ústavu, kde vyvíjejí vesmírné družice, protože Colorado je proslulé vědeckými ústavy, tak provází po Denveru české muzikanty a umělce a režisérky, když se tam objeví, a shodou okolností taky mě. 

Tak jsme byli naloženi do auta a vyjeli za Denver, do hor Skalistých. První zastávka byla v Red Rocks, deset mil západně od Denveru. Čekala tam na nás - už pár stovek milionů let - červená skaliska, který vypadala jako sbor obrovských zkamenělých žab seřazených do jednoho směru. Zíral jsem na tu armádu kamenných placáků udiveně a s nepředstíraným úžasem. Litoval jsem, že nemám po ruce geologicky vzdělaného Zbyňka Petráčka, jenž by byl jednak též u vytržení, ale na rozdíl ode mne odborně. 

Americký inženýr Wltchek se dmul pýchou, byť ony šutráky nebyly jeho dílem. Jako každá taková americká pozoruhodnost, byly i Červené skály opatřeny návštěvnickým centrem, v němž bylo možné si dát specializované pokrmy, stegeosauří fazole a bizoní bágel s jurskou polevou, k tomu nakoupit suvenýry, plastické brontosaury, tyranosaury, komunosaury a jiné saury, blikající, světélkující, poskakující, k tomu všemožnou literaturu ve formě seriozní i komiksové, trička, šupinaté džíny, snad i skafandr ve tvaru velemloka a další užitečné věci.

Čekala tam na nás - už pár stovek milionů let - červená skaliska.

Čekala tam na nás - už pár stovek milionů let - červená skaliska.

Ale ještě něčím jiným je pozoruhodný Red Rocks, totiž amfiteátrem, prý snad nejkrásnějším v celé Americe, což bych i potvrdil, byť znalcem amfiteátrů amerických jinak nejsem. Příkře se svažující stěna a přírodní skaliska vytvářející cosi jako dlaň, za kterou pak terén přechází do nekonečné krajiny, toť scenérie jako stvořená, aby se na ní něco hlučného předvádělo. 

Vystupovaly tu dějiny rock´n´rollu, rocku, beatu etc. Byli tady Beatles – 28. srpna 1964, ovšem byl to, jak jsem se dočetl, jediný jejich koncert na americkém turné, který nebyl vyprodán, nechápu proč. Natáčely se tady živé koncertní desky a koncertní videa, třeba U2 v polovině 80. let tu za silného deště předvedli svoji Under a Blood Red Sky, což jistě ví kolega Jan Dražan, který ví o U2 tu všechno a s Bonem si tyká a když je v Irsku, tak u něj bydlí a tohle má v malíku. 

A taky tady často hrál Neil Young a Bruce Springsteen a moc ráda to tady měly party jako The Grateful Dead a The Band. A za domovské místo to zde mohl považovat John Denver, autor krásné písně Rocky Mountains High, kterou u nás trochu legračně nazpíval Michal Tučný jako Paní má se má, který své – pro rockera - legrační jméno Deutschendor vyměnil za jméno města, které přece jen zní o trochu líp: denv... 

A skvělé to tady muselo být v tom květinovém létě 1967, kdy tady týden po sobě hráli a nyvě pěli Peter, Paul and Mary, Simon a Garfunkel a The Mamas and the Papas. A z představy, že tady v září 1968 hrál na kytaru prsty, zuby, nosem, bradou, svíjel se, křepčil, vyl a kvílel a přitom ještě kolem sebe plival hořící petrolej Jimi Hendrix, tak z toho už se mi zcela točila hlava a musel jsem se chytnout klandru.

Vystupovaly tu dějiny rock´n´rollu, rocku, beatu etc.

Vystupovaly tu dějiny rock´n´rollu, rocku, beatu etc.

Jeli jsme pak krajinou, která se měnila ve velohorskou. Stoupali jsme obřím údolím, kde jsme míjeli hornické usedlosti, kterých tu po vypuknutí zlaté horečky v roce 1859 vznikaly desítky. Teď jsou tam ranče nebo penziony, horská lyžařská střediska, prý jedna z nejlepších v Americe. 

Olympiádu tady však nikdy neměli, i když k tomu bylo v roce 1976 blízko, vlastně už ji měli přiklepnutou, ale pak se jí Denver vzdal, neboť převládl názor, že je to přílišná rozmařilost, příliš velký zásah do přírody a vůbec, že není o co stát. Tak to vzal Innsbruck.

Jeli jsme pak krajinou, která se měnila ve velohorskou.

Jeli jsme pak krajinou, která se měnila ve velohorskou.

Stoupali jsme směrem k lovelandskému průsmyku (Loveland Pass) chvílemi pršelo a pak zase svítilo slunce a krajina za námi nabírala každou chvíli jinou barvu, jak to colorádské slunce zařizovalo. V jednu chvíli jsem úžasem vykřikl, neboť jsem spatřil na louce u silnice pást se bizony, opravdová americká buffala. Byli asi čtyři a za ohradou. 

Ach, kde jsou ta ohromná tisícová stáda? Jejich vybití, to byl jeden z největších zločinů bílého muže, to se nedá nic dělat. Ten sice přinesl taky leccos dobrého a já nepatřím k těm proklínačům bílé rasy, ale to, co provedli s bizony, to byl fakt zločin, to se nedá omluvit. 

Vedl jsem tirádu, jako by za to náš denverský průvodce Jiří mohl. Vždyť, pokračoval jsem, tak zvaný hrdina divokého Západu, velký Buffalo Bill čili William Frederick Cody, to byl obyčejný vrahoun zvěře, za den byl schopen postřílet i sedmdesát bizonů, tatanků, jak jim říkali Siouxové, celkem jich prý zabil čtyři tisíce, prostě přiklusal na koni před stádo a začal to pálit do největšího houfu, to je fakt hrdinství, magor to byl, ještě byl za to placen společností Union Pacific, která likvidovala stáda i proto, aby vzala Indiánům potravu a vyhnala je do rezervací. Ne, to bylo hanebné, nikdy jsem nerozuměl, co na tom Buffalo Billovi, kašparovi ve střapaté bundě, mělo být zajímavého...

Jiří to poslouchal a pak se zeptal: Chceš se jít podívat na jeho hrob? Je tady kousek. – Oněměl jsem úžasem. Skutečně?! Tady je pohřben velký Buffalo Bill?! To jsme opravdu na Divokém západě! Zvolal jsem nadšeně. Samozřejmě, že to chci vidět! Buffalo Bill byl jedním z hrdinů mého dětství: Buffalo Bill, King of the Border Men!

Elevation sickness, sykl Jiří, který byl odolný.

Elevation sickness, sykl Jiří, který byl odolný.

Stoupali jsme do hor, sněhu přibývalo a vzduch řídl. Blížili jsme se k průsmyku Loveland Pass, který není pojmenovaný po lásce, nýbrž po jakémsi geometrovi. Tady je to rozvodí, čára mezi Pacifikem a Atlantikem, takže skutálet se na jednu či druhou stranu bylo by osudné.

Výška nad mořem je tu 3 655 evropských metrů, Sněžka má jen 1 602 metrů, vlastně si nejsem jistý, jestli jsem byl někdy tak vysoko, v Alpách jsme před lety s horským vůdcem Placákem vylezli na několik dvoutisícovek, ale přes tři tisíce to asi ani náhodou. Je ovšem, něco jiného, když na kopec vylezete po svých, a když vás tam vyveze auto, že ano... 

Na nejvyšším bodě průsmysku jsme vylezli z auta, udělal jsem pár kroků a zatočila se mi hlava. Zalapal jsem po dechu a měl co dělat, abych neomdlel. Elevation sickness, sykl Jiří, který byl odolný. – Snad ti nepozvracím auto, řekl jsem jako by lehkým tónem, ale viděl jsem, že můj průvodce mírně znervózněl, i když dělal, že nic. Po zbytek cesty jsem měl pocit, že mě trochu nedůvěřivě sleduje a když už jsme byli dole a já opět lehce dýchal, viditelně si oddechl.

Obyčejný hrob, jak je patrné na fotografii.

Obyčejný hrob, jak je patrné na fotografii.

Na zpáteční cestě jsme tedy postáli u hrobu Williama Codyho (1846 – 1917). Obyčejný hrob, jak je patrné na fotografii. Vybral si pěkné místo, kopec, z nějž je úžasný výhled do krajiny. Buffalo Bil zažil přerod ještě přece jen autentického Divokého západu v mýtus a legendu. Pistolníci a kovbojové sehráli svou roli a mohli odejít do historie, ale v tu chvíli se jich chopil a dotvořil showbusiness, jehož ranou hvězdou se Cody stal. 

Objížděl pak Ameriku i Evropu (někde jsem četl, že byl i v Praze) s cirkusem Buffalo Bill´s Wild West, kde byl impresáriem a hlavní atrakcí. Sekundovala mu čarostřelkyně Annie Oekleyová, která byla schopna z padesáti metrů sestřelit dobrovolníkovi doutník od úst – prý se jednou k tomu nabídl sám německý císař...  A Sedící býk, starý vysušený lakotský šaman z kmene Hunkpapů, slavný vítěz nad Sedmou kavalérií podplukovníka Custera u Little Bighornu roku 1876, kus nedávné krvavé historie, která se změnila v show, v atrakci, v business. Může na to být nahlíženo různě, ale třeba také jako na blahodárnou sílu Ameriky, která nakonec všechno promění v představení a obchod, čímž krutost historie zlidští a dodá jí jaksi méně dramatické, vlídnější a snesitelnější rysy.

Na protějším kopci vykukovala mezi stromy jakási stavba.

Na protějším kopci vykukovala mezi stromy jakási stavba.

Jiří, který sledoval mé pohnutí, mne upozornil ještě na jednu nedalekou zajímavost. Na protějším kopci vykukovala mezi stromy jakási stavba, jež mi byla čímsi povědomá, ba již jsem měl na jazyku, oč jde, ale přece jen výskyt té věci mi zde, kousek od místa posledního spočinutí bizonobijce připadala nepravděpodbná.

 Co to je, zeptal se. - To je Sleeper House, znáš to? - Sleeper House?! Opět jsem užasl. Ten bláznivý dům, kde se natáčel Spáč Woodyho Allena, ta skvělá scéna, jak fetují orgasmic, tak to je tady? Vždy jsem si myslel, že něco tak výstředního nemůže být jinde než v Kalifornii... Jo, to je von, řekl můj průvodce a já se opět podivoval, co všechno u toho Denveru je. Slavná futuristická stavba z roku 1963, kde o deset let později natáčel Allen jeden za svých nejvtipnější filmů (věřte tomu, Spáč, to je ryzí groteska, slapstick, jak tomu Američané říkají, jedna geniální scéna za druhou, třeba ta, jak Woody Allen a Dianou Keaton mají klonovat Velkého bratra, z kterého po atentátu zůstal jen nos, to je největší legrace natočená po velkých klasicích, co znám...), tak tedy tohle humoristické veledílo se natáčelo tady, kousek od Denveru... 

Tím jsem byl opět zasažen. Vila, která je ve všech přehledech uváděna jako převratné dílo organické architektury a která určitě inspirovala Josefa Kaplického k těm jeho buňkoidním tvarům, je prý právě na prodej... Mít tak pár desítek milionů dolarů, stěhuju se.

A ten Denver... Ne, žádné „chmury denverské“, jak stojí v Keroaucově Na cestě, kterou jsem během těch amerických dnů znovu přečetl. „Chmury denverské“ byl termín Allena Ginsberga, v románu má jméno jako Carlo Marx, který v tom městě na půli cesty mezi New Yorkem a San Franciskem prožil kus roku 1947 a to ve značných depresích, neboť se zamiloval nešťastně do Neila Cassadyho (Deana Moriartyho). Ten v něm vyvolal klamavou naději a pak místo Allana „píchal dvě holky najednou“, jak to lze číst na straně 41 vydání z roku 1994 v překladu Josefa Joska, a když je obě zvládl, tak teprv přišel na hotel za Ginsbergem, se kterým byl ochoten jen meditovat, což básníkovi nejspíš nestačilo.

Upadal proto do těch chmurných stavů, které mají pak jistý význam v americké moderní poezii, neboť od nich se pak její příští velký klasik musel odrazit k osvobození od žaláře tělesnosti, to jest k něčemu, čemu budhisté říkají nirvána. Té dosáhl jednoho dne roku 1949, kdy ležel v posteli, četl Williama Blaka a, ehm, onanoval a v okamžiku vyvrcholení, když právě dočítal báseň Blakeovu báseň Ach, slunečnice zažil nesmírně blažený stav plný jasu, při němž jako bleskem zasažený pochopil, že cesta existuje a pro něj má pobobu poezie jako vizionářského poselství, které bude zvastovat lidstvu. Tak to líčí kniha Johna Tytella, Nazí andělé.

A ten Denver... Ne, žádné „chmury denverské.

A ten Denver... Ne, žádné „chmury denverské.

Ovšem kdyby se Ginsberg a jeho přátelé ocitli v Denveru nyní, možná by jejich chmury účinně rozháněly vdechy legálně inhalovaného kouře, jehož původce by byl lehce dosažitelný a výdechy identifikovatelné. 

Ve státě Colorado je totiž už dva roky marihuana čili cannabis, prostě tráva legální, smí se pěstovat, hulit (ovšem nikoli v hospodách, tam se smí jen pít) a především kupovat, byť to všechno až od jednadvaceti, což je rozumné. Lid to v roce 2013 schválil v referendu a Nejvyšší soud potvrdil. Už dva roky se tedy mohou v Coloradu, a od letoška už i v Oregonu, bez obav balit jointy, což nevedlo ke zhroucení civilizace, ale jen černého trhu. Měl jsem opravdu pocit, že nasládle kořeněná vůně trávy mi proudí nosem dosti často a na ulicích v Denveru opravdu člověk dosti často spatřil nápadně veselé maníka či takové ty vysmáté pošuky a nevylučuju, ba předpokládám, že to opravdu bude tím.

V úžasném Denver Art Museum, jehož krásu tady už líčit nebudu, jsme se zájmem sledovali zábavně zhuleného kluka, který před některými obrazy dostával záchvaty smíchu, zvláště ho bral kubismus, před kterým se doslova kroutil a škubal, a bylo to tak nakažlivé, že to na člověka přecházelo též, třeba před americkým abstraktním expresionismem, takový Jackson Pollock, to fakt člověk šel smíchy do kolen. A konceptualismus... To už nešlo vůbec vydržet.

V úžasném Denver Art Museum, jehož krásu tady už líčit nebudu.

V úžasném Denver Art Museum, jehož krásu tady už líčit nebudu.

Nejsem náruživý hulič, je-li mi však brko ve společnosti přátel svěřeno, potáhnu si. Možnost koupit si matroš pod odborným dohledem jsem však nezavrhl, zvláště když jsem s tím úmyslem nebyl osamocen a můj pedagogický dozor se vyloženě na představu legálního rauše třásl. Na 16th Street Mall, hlavní pěší zóně, po níž jezdí co pár minut zdarma elektrobus, jsme za pomocí pestře vymóděného staříka s bublifukem, našli příslušný obchod.

Po osobní prohlídce, podobné skoro těm na letišti, jsme byli vpuštěni dovnitř a mně se po druhé zatočila hlava. Celý obchoďák s hulením... Velký sál byl plný marihuanových produktů všeho druhu, desítky druhů nejrůznějších odrůd, různého původu, tvaru, složení, barev, ty charakteristické chuchvalce a palice, stonky seschlé i ještě zeleň zachovávající, to vše různě balené a sortýrované, v nejrůznějších velikostech, v dokonalém designu. A k tomu nejrůznější přístroje, aparáty, dýmky, trubičky, zkumavky, měřidla, váhy, celá výbava alchymistova. A mezi tím postávali odborní pracovníci v bílých pláštích, ochotní a usměvaví, jak experti z kliniky vědeckého hulení. 

Omámeni tím vším, koupili jsme si dva koláčky, takové pišingry, sušenky, dětské piškoty připomínající. Večer jsme je rituálně pozřeli, ani drobek nesměl přijít na nazmar. Půl hodiny na to se mi hlava zatočila potřetí. Nebylo to sice jako když Ginsberg dočetl Blakea, ale taky to nebylo špatné...

Na 16th Street Mall, hlavní pěší zóně, po níž jezdí co pár minut zdarma elektrobus.

Na 16th Street Mall, hlavní pěší zóně, po níž jezdí co pár minut zdarma elektrobus.

Mapu s blogy Jiřího Peňáse najdete zde.


 

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!