1. prosince 2009 8:36 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Cesta do Kouřimi
aneb jak jsem zrušil Lipany

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Výprava u Švehlova památníku u vsi Ždánice | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výprava u Švehlova památníku u vsi Ždánice | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Naše listopadová chlapecká výprava se uskutečnila v sobotu a spočívala v hodinové jízdě metrem do stanice Háje, pak padesátiminutovou jízdou autobusem č. 381 do vesnice Ždánice, z ní pak dvouhodinovou pěší chůzí do blízké Kouřimi, tam hodinovým posezením v restauraci u Sojků, načež byla zakončena dvouhodinovou jízdou vlakem do Prahy s přestupem v Pečkách.

Průměrný věk výrazně srážela účast mého osmnáctiletého syna, takže se pohyboval kolem 43 let. Ideovým původcem výpravy byl Zbyněk Petráček, který neúnavně objevuje kdejakou pozoruhodnost v krajině, kam pak individuálně nebo skupinově o volných sobotách vyráží. Tentokrát byl cílem Švehlův památník u oné Ždánice, což je kruhová stavba poněkud mussoliniovského charakteru, jejíž zbytky se tyčí na vrcholu kopce Panák západně od vesnice. Pomník ten byl vybudován dva roky po smrti velkého Antonína Švehly (zemřel v prosinci 1933), už za okupace z něj byla odstraněna jeho bysta, po válce, když byla z důvody velmi nízkých zakázána jeho Agrární strana, byl pomník "překódován" na pomník obětem nacismu Kolínska se jmény padlých. Ovšem už v roce 1948 tam byly odstraněny jména židovských obětí holocaustu. Teď tam už je jen ten žulový obelisk, ke kterému vedou travou prorostlé schody.

Kde je sever

Jenomže. Tohle všechno vím, aniž bych tam byl. Ve chvíli, kdy se moji přátelé tady shromáždili a Viktor Stoilov je zachytil, já jsem nebyl mezi nimi. Já jsem seděl v čínské restauraci nacházející se v takové podivné kovové věži na stanici metra Háje, pil čaj a jedl jarní závitky a Kryštof si objednal hrušku smaženou v medu, přičemž jsme se snažili zabít čas četbou novin (především LN) a hovorem, v němž jsem se svého syna snažil přesvědčit, že nás čeká velké dobrodružství. Důvod byl prostý, přijeli jsme na sraz o pár minut později a další autobus nám jel až za dvě hodiny. Tím jsme se nenechali odradit a přečkali jsme tu dobu do odjezdu téměř v meditačním klidu.

Listopad

Podle Zbyňkových instrukcí jsem pak vystoupili zhruba po padesáti minutách na rozcestí mezi Oleškou a Ždánicemi, načež jsme byli vyzváni, abychom šli na sever. Projevil jsem do mobilu mírnou nejistotu, kde sever je. Ty nevíš, kde je sever? zeptal se Zbyněk. Jo, vím směrem do Polska, dojdeš do Krkonoš, řekl jsem, ale teď nevím úplně jistě, jestli je to tou cestou vpravo, nebo vlevo. - To snad poznáš podle slunce, pomohl mi mírně znechucen Zbyněk. – Jistě, ono je ale úplně nahoře, takže nevrhá stín, trochu jsem ze sebe dělal hloupějšího než jsem. – Panebože, on neví, kde je sever. Jak chceš přežít, až dojdou týhle civilizaci baterky? – Nemělo cenu dál pokračovat, šli jsme po červené vlevo.

Cestou do Kouřimi

Počasí je tento listopad zvláštní. Listí sice opadalo, ale jinak je jak v lepším březnu. Člověk, když se zapomene, tak je rád, že je jaro. A to začal v neděli advent.

Za vesnicí Bulánka jsme spatřili záda našich přátel. Šli v houfu a scházeli cestou ke královskému městu Kouřimi, které bylo zalité medovým světlem podzimního slunce.

Kostel sv. Štěpána

Na Kouřimi je sympatické, že se po třicetileté válce rozhodla, že dál neporoste a zůstane tak veliká, jak jí to vyhovuje a jak si to určila středověkými hradbami, které tam zůstaly skoro netknuté. Přitom to kdysi bylo jedno z největších měst království, a to nemluvím o slavníkovské Staré Kouřimi, stojící kdysi kousek vedle, která konkurovala Praze, takže to dopadlo víme ja, a pak za Děpolticů, což byla s Přemyslovci spřízněná rodina, když se vzepřeli proti Přemyslu Otakarovi I., tak ani to nedopadlo dobře a ze starého hradiště se jen zakouřilo. Potom za krále Václava I., v roce 1260, byla založena nová Kouřim, tehdy bylo vyměřeno obdélníkové náměstí a také z té doby je krásný kostel sv. Štěpána v jeho rohu, který sice Josef Mocker koncem 19. století trochu příliš vylepšil, ale to hlavní zůstalo, takže, když stojíte před ním a trochu přimhouříte oči, odmyslíte si tu moc robustní barokní zvonici, tak si můžete představit, že jste v nějakém malém městě v Burgundsku, odkud se ten styl tehdy skrz cisterciáky šířil.

Filozof Zdeněk Vašíček uchopil klacek a jal se je stloukat padavčata na zem.

Tak jsme se již společně blížili k městu od západu a po polní cestě, která byla vroubena zplanělými ovocnými stromy. Na jedné jabloni zůstala hojnost plodů, které jsme se rozhodli ochutnat. Nejaktivněji si počínal nejzkušenější z nás, ve Francii dlouhá léta žijící filozof Zdeněk Vašíček, který se tam naučil gurmánství a cenné schopnosti ocenit i chutě na první jazyka dotyk odporné, jako třeba těchto houževnatě se držících padavčat. Uchopil klacek a jal se je stloukat na zem. Naplnili jsme si jimi kapsy a šklebíce ústa pokračovali jsme jaře v cestě.

Porovnávání údajů na mapě se skutečností

V jednu chvíli jsme se zastavili a porovnávali údaje na mapě se skutečností. Naše oblíbená mapa Klubu českých turistů tu poněkud selhala. Před Kouřimí se nacházejí dva zámečky: Diblíkov a Molitorov. Zatímco Diblíkov je znázorněn správně, pár set metrů dál stojící zámeček Molitorov je zakreslen na jižní straně, i když ve skutečnosti leží na severní. Nechtěl jsem se vracet k debatě se Zbyňkem Petráčkem o tom, jak spolehlivě určit světové strany. Ono to bylo vlastně jedno. Prostě jsme tam došli a viděli oba. Stály tam bez ohledu na to, jak si je namalovali na mapě.

Diblíkov

Jméno Diblíkov je po rodině Diblíků, což je jemnější varianta původních Ďáblíků z Votína, což je rod snad z 15. století. Na fasádě je letopočet 1903, to už to dávno patřilo někomu jinému. Co je v tom zámku teď, nevím.

Před Kouřimí se nacházejí dva zámečky: Diblíkov a Molitorov. Na snímku Molitorov

A vedle stojící Molitorov se jmenuje podle jistého Řehoře Molitora z Mühlfeldu, který ho vlastnil v 17. století. V roce 1838 ho koupil místní velkostatkář Rafaelů Veselý a jeho vnuk si ho na začátku 20. nechal upravit Dušanem Jurkovičem (to je ten, díky němuž vypadají Luhačovice jako by tam bydlel Radúz s Mahulenou), který to přestavěl ve stylu českoslovanském, což bylo tehdy oblíbené. Po únoru 1948 to těm Veselým sebrali, interiér byl rozkraden, něco skončilo v muzeu v Brně a na zámku byl internát. Teď se to asi spravuje, před vchodem je cedule soukromý pozemek.

Klasicistní kaplička

Okolí obou zámků je pozoruhodně zpustlé. Ruiny hospodářských stavení, sýpek a stodol, vše zarostlé, omlácené a bezútěšné. To jsme uprostřed Čech, žádné Sudety... Přitom to musely být mohutné a bohaté statky, těch krav, co tady muselo bučet, a koňů a podruhů a děveček a štolbů a pacholků! A nic, pár snědých můžu tam páčilo nějaké železo a my šli kolem a Jáchym Topol zažíval svůj obvyklý stav úžasu a vykřikoval, že tohle jsou Čechy, magická země zpustlosti, Pompeje ve střední Evropě, barbarská nádhera ničení, orgie úpadku, který se mění v krásu. Kde jinde by nechali v takovém stavu třeba tuhle klasicistní kapličku! Ale to je právě ta krása, jak u nás na ty věci serem! Tohle je surrealismus, to by Dalí a Buňuel měli radost, ještě tam chybí přivázaná kráva, která by ji zdobila kravinci, tím by se to povznesla do sféry ryzí poezie.

Před Kouřimí se nacházejí dva zámečky: Diblíkov a Molitorov. Na snímku Molitorov

Již jsme byli v Kouřimi. Prošli jsme skanzen s lidovými stavbami, kde jsme já již nefotil, protože už byla pomalu tma. Došli jsme na náměstí, v jehož středu je obrovský kámen zvaný Prokopa Holého, neboť nedaleko odtud jsou Lipany, na něž jsme občas pomysleli i po cestě, přičemž náš náhled byl konzervativní a na straně Panské jednoty. Já jsem dal k dobru historku z roku 1990, kdy jsem po škole začínal jako knižní redaktor v jednom malém nakladatelství. Mým úkolem bylo dovést do konce redakci obrazové publikace Kolínsko, kterou si objednal snad okresní národní výbor nebo cosi takového. Seznamil jsem se s autorem, s jistým historikem Jelínkem, což byl zvláštní chlapík s fotografickou pamětí a slušným vztahem k alkoholu, který se na kaýdé naše setkání vybavil několika lahvemi vína, které jsem s ním musel vypít. Již je chudák nebožtík. No, práce nám šla o ruky, já redigoval a tak. Nakonec bylo mým úkolem napsat text na tak zvanou chlopeň, čili na záložku obálky. Kolínsko mi tehdy bylo téměř zcela neznámé, tak jsem se s lehkou myslí pustil do fabulace. Pamatuju si tuto větu: "zde, v dávno již zaniklé obci Lipany se skončila jedna etapa české utopie..." Byl jsem na tu větu hrdý a poslal text do tiskárny. Když kniha vyšla, volá mi zoufalý Jelínek: "Ty kluku nešťastná, cos to napsal. Jaké zaniklé Lipany! Vždyť tam mají poštu, školu, hospodu, já se znám se starostou! Jak mu to mám teď vysvětlit?" Nevěděl jsem, co na to říct. Tak jsem tedy zrušil Lipany.

Pokračování příště.

  • 11Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz