5. listopadu 2015 13:58 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Hrad de lux aneb
Ořechy ve Viandenu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Prý je nejhezčí v zemi, tedy v zemičce.. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prý je nejhezčí v zemi, tedy v zemičce.. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Lidé jsou závislí na různých věcech. Já cyklicky pociťuji závislost na touze spatřit hrad, pokud možno na kopci, a pak na něj vylézt, prolézt jej a potom, když to jde, prohlížet si ho z různých stran. V Lucembursku jsem tuto touhu uspokojil na hradě jménem Vianden. Prý nejhezčím v zemi, tedy v zemičce.
V Lucembursku jsem tuto touhu uspokojil na hradě jménem Vianden.

V Lucembursku jsem tuto touhu uspokojil na hradě jménem Vianden.

Městečko Vianden leží třicet šest kilometrů severně do Lucemburku, což je na Lucembursko na druhém konci země. Cesta také nebyla jednoduchá. V její půli bylo nutné přesednout z pohodlného vlaku, v němž štěbetaly lucemburské penzistky, do pohodlného autobusu, se kterým jsme pak překonávali výběžky ardenského pohoří, které je spíš takovou krabatinou. To město, kde se přestupovalo, se jmenovalo Ettelbruck a na jeho okraji jsem z okna autobusu zahlédl malý americký tank a u něj realistickou bronzovou sochu chlapíka v přilbě, který rozkročen drží na prsou dalekohled a hledí směrem na náměstí. To nemohl být nikdo jiný než generál George S. Patton, který svou 3. armádu hnal touhle poklidnou, tehdy však silně zasněženou krajinou o vánocích 1944, aby, jak se tenhle básník války poeticky vyjádřil, „zatočil mlýnkem na maso, do kterého právě Němci strčili hlavu“.

Tady, v severním Lucembursku se v té tuhé zimě 44/45 konal epilog války na západě: bitva v Ardenách, v níž se naposled Hitler pokusil zvrátit neodvratné a třeba ještě nějak si zachránit kůži. Američané a Angličané jí říkají Battle of the Bulge, bitva o výběžek, který Němci vyrvali v prosinci 1944 na postupujících spojencích a o který se na přelomu roku porvalo na obou stranách víc než půl milionu mužů, z nichž skoro každý desátý zahynul. Na obrovském hřbitově americké armády v Hammu na předměstí Lucemburku leží pochován i generál Patton, který však zemřel až o rok později, při podivné autonehodě mezi Heidelbergem a Mannheimem. Než zemřel, stačil sdělit, že by si přál být pochován mezi svými vojáky, se kterým tady v Lucembursku točil mlýnkem na maso.

Mrzí mě, že jsem se nebyl na hřbitov v Hammu podívat, to bývá časté, že dodatečně zjišťujeme, kam bychom ještě šli, ale už je pozdě, tak třeba příště, i když to příště už třeba nikdy nepřijde...

Ve Viandenu, kam jsme dojeli, bylo zrovna nedělní poledne a krásný říjnově barevný den.

Ve Viandenu, kam jsme dojeli, bylo zrovna nedělní poledne a krásný říjnově barevný den.

Ve Viandenu, kam jsme dojeli, bylo zrovna nedělní poledne a krásný říjnově barevný den. Lidí tam bylo víc, než jsme potkali za dva dny v Lucemburku. Vypadalo to jako by se tam sjelo celé Lucembursko, které dostalo nedělní nápad jet se podívat na svůj Karlštejn. Vianden je skutečně takový Karlštejn – a trochu Křivoklát. A podobně jako Karlštejn, je to též trochu umělý hrad, vlastně ještě víc umělý než Karlštejn, k čemuž se ještě dostanu. Ale příčina toho národního srocení ve Viandenu nebyla ani tak výstavní hrad, nýbrž Nussmoort čili Ořechový trh, německy Nussmarkt, který se tam právě k našemu překvapení konal. A tento ořechový trh způsobil, že městečko, ve kterém nežije ani dva tisíce obyvatel, praskalo ve švech a po jeho křivolaké ulici, která směřuje nahoru na hrad, se dalo pouze procpat skrz ony davy, které šveholily lucemburštinou, v menší míře francouzštinou, ale taky němčinou, neboť Německo je hned za říčkou, která se jmenuje Our a tvoří hranici, kterou samozřejmě zatím nikdo nehlídá.

Lidí tam bylo víc, než jsme potkali za dva dny v Lucemburku.

Lidí tam bylo víc, než jsme potkali za dva dny v Lucemburku.

Takže ty ořechové slavnosti nám trochu zkřížily představu romantického výletu do lucemburského vnitrozemí, které je zároveň pohraničím. Město byl zacpané, zarýglované, přelidněné a skoro neprůchodné, ale nebyl to dav nepokojný, natož agresivní, ale dav mírně se šinoucí kolem hojnosti stánků, na nichž se prodávaly různé věci nějakým způsobem spojené s ořechy či od nich odvozené, tedy nejrůznější pečivo a moučníky a zákusky a chleby a bagety, do nichž byly ořechy různě integrované, vpravené a vpečené, a pak také nespočet různých ořechy dochucených klobás, které od pohledu vypadaly až pornograficky přitažlivě, takže i vegetarián se choval jak Pavlovův pes. A také tam bylo plno stánků s ořechovými likéry a kořalkami různé barvy hnědi, medu a zlata, jak byly v tom alkoholu ty ořechy macerované a také tam byly stoly s ořechovým vínem a určitě se dala pořídit ořechové pivo a asi i ořechové limonády a možná i ořechové mlíko. A ořechy se tam prodávaly taky na stojato v pytlích a po kilech nebo jen tak po pytlících a bylo to všechno velmi přitažlivé, dokonce i vkusné a opravdu jaksi ořechově voňavé a vůbec ne upatlané a ošmatlané, jak to často na takových trzích bývá u nás, to se nedá nic dělat, to prostě je ten Západ...

Dav se mírně šinul kolem hojnosti stánků, na nichž se prodávaly různé věci.

Dav se mírně šinul kolem hojnosti stánků, na nichž se prodávaly různé věci.

Té tlačenice jsem využíval i k tomu, abych poslouchal jeden z nejexotičtějších evropských jazyků, fransko-moselký dialekt hornoněmčiny, která zní opravdu silně jako němčina, ovšem taková měkká a šišlavá a co chvíli do ní zalétne nějaké francouzské slovo jako třeba merci. Je to taky jeden z jazyků asi kodifikovaně nejmladších: oficiální mluvnice lëtzebuergesch vznikla až v roce 1977 a úředním jazykem je až od roku 1984 (spolu s däitsch a franséisch). Užívá ji necelých třista tisíc Lucemburčanů, především mezi sebou: noviny a knihy čtou německy nebo francouzsky. Ale je to jazyk národní identity. V roce 1941 se nacisté, kteří samozřejmě počítali s tím, že Lucembursko jednoduše přifaří i s obyvatelstvem radostně k Říši, rozhodli uspořádat referendum, o jehož výsledku nepochybovali. Lucemburčané měli jednoduše potvrdit, že jsou Němci, respektive Volksdeutsche a že lucemburština je jen dialektem němčiny. Referendum v říjnu 1941 skončilo pro okupanty fiaskem: absolutní většina Lucemburčanů odpověděla, že jsou lëtzebuergesch – Lucemburčani a že jimi chtějí zůstat. Mir wëlle bleiwe wat mir sin, jak jsem už psal v minulém díle, Chceme zůstat tím, čím jsme.

Té tlačenice jsem využíval i k tomu, abych poslouchal jeden z nejexotičtějších evropských jazyků.

Té tlačenice jsem využíval i k tomu, abych poslouchal jeden z nejexotičtějších evropských jazyků.

Bohužel to ale nebude tak jednoduché, protože etnických Lucemburčanů, podobně jako jiných starých Evropanů, ubývá: od roku 1967 každoročně více Lucemburčanů zemře, než se narodí, takže v zemi žije už jen 60 procent opravdových Lucemburčanů, zbytek jsou cizinci, byť již dlouho v zemi žijící, zatím (naštěstí) především Evropané, nejvíc Italové a Španělé, ale hlavně Portugalci, kteří sem přišli v 60. letech za prací a tvoří největší etnickou menšinu, až 12 procent obyvatelstva. Do země však kromě toho přijíždí denně pracovat sto tisíc především Francouzů, hlavně do Lucemburku, který má výrazně francouzský ráz a lidé jsou tu oblečení a vypadají jako ve Francii spíš než třeba v Německu: nevím, jak bych ten rozdíl popsal, ale je to prostě tak. (Potvrdila mi to ale taky jedna Pařížanka, se kterou jsem o tom mluvil...)

V tom Viandenu to měl rád Victor Hugo.

V tom Viandenu to měl rád Victor Hugo.

V tom Viandenu to měl rád Victor Hugo, po němž je tu pojmenovaný hotel a restaurace a má tu bustu, z níž hledí do řeky, nad níž se klene most, na němž stojí svatý Jan Nepomucký, což je vždycky příznak, že jsme jaksi civilizačně doma. Victor Hugo tu pobýval, stejně jako na dalších místech v Lucembursku a Belgii, během svého dlouhého exilu za vlády Ludvíka Bonaparta, s nímž měl tento prominentní romantik a anarchistický socialista napjaté vztahy. Ve Viandenu byl v roce 1862, to mu bylo už šedesát, dopisoval Bídníky, ale Chrám Matky Boží v Paříži, který ho jako mladého muže proslavil, byl už skoro třicet let napsán, takže nejde udělat oslí most k středověkému hradu, který by ho mohl inspirovat při psaní pasáží, v nichž se věnoval zevrubně, jak si z četby pamatujeme, gotické architektuře. Na hrad však zcela jistě hleděl, ostatně dochovala se jeho kresba, kde si, stejně jako by to udělal Mácha, hrad namaloval... Její, nevím zda originál, je k vidění na hradě.

Byla to prosím pěkně zřícenina či ruina, samozřejmě i tak impozantní.

Byla to prosím pěkně zřícenina či ruina, samozřejmě i tak impozantní.

Ovšem ten hrad vypadal za dob Victora Huga podstatně jinak než dnes. Byla to prosím pěkně zřícenina či ruina, samozřejmě i tak impozantní. Vypínala se nad městečkem, které za měsíční noci strašila svou romantickou pitoreskností. Hrad Vianden byl postaven na místě dávného římského kastelu a pak karolinského refugia během 11. až 14. století. Až do 15. století to bylo sídlo mocných hrabat z Viadenu – Grafen von Vianden, kteří měli těsné vztahy s německými císaři a pokrevně byli spřízněni s francouzskými Kapetovci. V roce 1417 přešlo hrabství s hradem na neméně mocný rod Nassau, který se od roku 1530, kdy získali hrabství Oranien, jmenuje Nasavsko-Oranžský a už pár staletí vládne v Nizozemí a od roku 1815 v Lucembursku, které se pak v letech 1830 a 1839 a pak ještě jednou v roce 1890 postupně a na třikrát osamostatnilo.

V roce 1417 přešlo hrabství s hradem na neméně mocný rod Nassau, který se od roku 1530, kdy získali hrabství Oranien, jmenuje Nasavsko-Oranžský.

V roce 1417 přešlo hrabství s hradem na neméně mocný rod Nassau, který se od roku 1530, kdy získali hrabství Oranien, jmenuje Nasavsko-Oranžský.

Toto trojí osamostatnění Lucemburska, které bylo, napadá mě, jakýmsi antipodem trojího dělení Polska, probíhalo v klidu, pokojně a civilizovaně, i když to byl komplikovaný proces, který, když se ho snaží člověk pochopit, trochu se zapotí. Začátek 19. století zemi zastihl jako součást rakouského Nizozemí, tedy měli jsme opět společného císaře, tehdy Františka. Pak přichází a zase odchází Napoleon, který zamíchá kdečím i tady, ale po porážce u Waterloo a po vídeňském kongresu (1815) vzniká samostatné Nizozemí pod vládou Viléma I. Nasavsko-Oranžského, jehož je Lucembursko součástí. Ovšem součástí zvláštní – jednak bylo povýšeno na velkovévodství, což byla kompenzace za některé ztracené državy v německém pohoří Eiffel, a kromě toho mělo zvláštní postavení ve Spojeném království Nizozemském - kde byla ještě Belgie, která se ovšem tehdy tak nejmenovala – neboť bylo, jako nejněmečtejší část Verenigd Koninkrijk der Nederlanden součástí Německého spolku (Deutscher Bund). A aby to bylo ještě komplikovanejší, tak úplně nejspeciálnější postavení měla pevnost v Lucemburku, která byla pevností federální a sloužila v ní pruská posádka, která tam byla až do roku 1867. Němci měli hlídat strategicky významný bod Evropy, kdyby Francouze zase popadla chuť na expanzi. Zajímavé, jak se role nebezpečných národů změnily...

Viléma II., který kyne s koně na svém náměstí v Lucemburku.

Viléma II., který kyne s koně na svém náměstí v Lucemburku.

Další etapou byl rok 1830, kdy vypukla známá operní revoluce v Bruselu. To je moje oblíbená revoluce. Započala, když v Theatre de la Monnaie při provedení jedné obzvláště zdařilé a burcující árie opery Francouze Daniela Aubera Němá z Portici, na níž je zajímavé, že hlavní hrdinka je celou dobu skutečně němá, tak zkrátka při jednom vysokém cé to lid už nevydržel a s výkřiky Aux armes! Aux armes! (Do zbraně! Do zbraně!) se vyhrnul ven na třídu Anspach a za chvíli došel na Velké náměstí k domu několika neoblíbených Holanďanů, kterým vyházel z okna peřiny. To bylo pokud jde o násilí skoro celé.

Lucemburčané, kteří byli stejně jako budoucí Belgičané katolíci, se k nim přidali, ale spíše jen manifestačně a ještě ne všichni: hlavní město Luxembourg zůstával věrný oranžistům, zatímco venkov šel spíše s Belgičany, kteří si na trůn mezitím povolali z Německa novou dynastii, která tam vládne dosud: Sasko-Coburg-Gotha... Devět let byla situace nejasná a nebylo jisté, jestli je Lucembursko belgické, nebo stále nizozemské. V zemi platil sice belgické celní tarif a belgické poštovní známky, ale když v nějakém městě, tedy spíš městečku, vyvěsil starosta belgickou vlajku, hned za ním přišel četník, aby mu domluvil a vlajku sundal. Teprve v roce 1839 byla podepsána smlouva, podle které se Lucembursko rozdělilo na belgickou, frankofonní část (dnešní provincie Luxembourg s hlavním městem Arlon) a převážně germanofonní část jižní, tedy to, co dnes je oním Lucemburskem. S Nizozemskem zůstalo spojeno formálně personální unií, představovanou osobou liberálního krále Viléma II., který kyne s koně na svém náměstí v Lucemburku, a vlajkou, která je stejná jako nizozemská, jen její spodní modrý pruh je o poznání světlejší, jako by vypranější.

K definitivnímu rozdělení došlo pak v roce 1890 po smrti Viléma III., který zemřel bez mužských potomků. A tak zatímco ve Nizozemsku se stala nástupkyní králova dcera, princezna Vilemína, v Lucembursku se držely staré (šovinistické) dohody Oranžsko-nasavského rodu, že ženské dědičky nemají nárok na trůn, byl-li by na živu jediný mužský příslušník rodu. Tím byl kníže Adolf Nasavsko-Weilburský, kterému bylo 73 let, takže brzy uvolnil trůn synovi Vilémovi, který pak měl šet dcer a žádného syna, takže straé sálské pravidlo o jediném mužské nástupci muselo padnout i tady, což uvolnilo cestu k trůnu krásné a veselé Marii Adelaidě, kterou dějiny vystavili těžké zkoušce během první světové války, jíž se Lucembursko stalo po Srbsku druhou obětí: Německo ho prostě bez ptaní během jednoho dne obsadilo. Když se Lucembursko znovu vynořilo do mírových časů, vypadalo to s monarchií na pováženou. Ba chvíli se skoro zdálo, že v Lucembursku vypukne něco tak nelucemburského jako je revoluce a nastolena bude republika, ale lid rozhodl a v referendu v září 1919 osmdesát procent voličů dalo svůj hlas monarchii.

V jejím čele pak stála až do své abdikace v roce 1985 ušlechtilá a lidem milovaná velkovédkyně Charlotta.

V jejím čele pak stála až do své abdikace v roce 1985 ušlechtilá a lidem milovaná velkovédkyně Charlotta.

V jejím čele pak stála až do své abdikace v roce 1985 ušlechtilá a lidem milovaná velkovédkyně Charlotta, během jejíhož panování se ze zemičky spíše podceňované stala zemička s nejvyšší životním standardem v celé Evropě... Ne že by se ona na tom mohla přímo podílet, časy absolutismu byly pryč, ale když máte v čela státu slušnou panovnici, jde to lépe. Teď jim symbolicky panuje Jindřich, Henri vu Lëtzebuerg. Té Pařížance připadá jako fešák... Má pět dětí, takže budoucnost rodu je zaručena. Revoluce nejspíš nehrozí. Byla by to věc velmi nelucemburská.

Má pět dětí, takže budoucnost rodu je zaručena.

Má pět dětí, takže budoucnost rodu je zaručena.

Prodrali jsem se ořechovým davem až na horu k hradu. Stál tam ve své velebnosti a rozložitosti jako slavnostně vystrojený žebřiňák. Byl to ukázkový hrad, na němž bylo možné demonstrovat všechny stavební slohy od raného středověku po postmodernu a to v lepší kvalitě než hrady obvykle nabízejí. Je to totiž hrad z velké části nově postavený, pro radost občanů a turistů. V roce 1977 věnovala velkovévodská rodina Oranje-Nassau hrad Vianden státu, který se daru chopil a z ruiny postavil reprezentativní atrakci.

Nám prohlídka zabrala takové dvě hodiny, člověk šel ze sálu do sálu, prohlížel si rytířská brnění, chladné zbraně, polena do krbů, černou kuchyni, obrazy s brunátnými či bledými tvářemi neznámých aristokratů. Jak to tak na hradě bývá. Občas s úlevou pohlédl ven z cimbuří a viděl vlnící se chlum lucemburského pohraničí, dole řeku a útulné městečko světle béžové barvy a šedými břidlicovými střechami. Bylo to rozkošné a útulné jak to v podzimní Evropě bývá.

Bylo to rozkošné a útulné jak to v podzimní Evropě bývá.

Bylo to rozkošné a útulné jak to v podzimní Evropě bývá.

Apendix: Když jsme vylezli v Lucemburku na nádraží z vlaku, spatřil jsem na peronu mladého muže, který chytal své malé rozdováděné děti, jež měly ve své bujarosti sklony skočit pod vlak. V otci jsem okamžitě poznal Jakuba Kodyma, svého známého z facebooku. Zajásal jsem a vrhl se k němu. On se zprvu polekal, ale pak měl snad radost též. Protože musel chytat ty své děti, neměli jsem čas na souvislejší hovor o zemi, v níž již několik let pracuje. Tak jsem ho o názor požádal dodatečně. Zde je.

V otci jsem okamžitě poznal Jakuba Kodyma.

V otci jsem okamžitě poznal Jakuba Kodyma.

Říká se, že pokud evropský úředník dostane na výběr Lucemburk, nebo Brusel, skoro každý se rozhodne pro Brusel. Nejen kvůli profesním možnostem, ale i pro samotné město. Lucemburk je malý, provinční, málo se tam odehrává a děje. Ale to je pravda jenom na první pohled, Lucemburk je takové docela nečekané město dole pod letadlem pro někoho, kdo letí do Londýna, Paříže nebo Madridu. Podobné místo stranou jako německá města a krajina, které všichni projíždíme cestou dál do hlavních destinací a málokdy z dálnice sjedeme a zastavíme se tam. Lucemburk je šťastný a zdravý kompromis mezi německou precizností a efektivností, a francouzskou ležérností a savoir-vivre. (Pro člověka české nátury skoro ideální místo, nekladoucí velké nároky na přizpůsobení byť ta německá složka někdy bývá pěkně otravná.) Jako impresivní ilustrace je možná zajímavá oslava, jíž jsme se k uzavření sezóny účastnili s pěveckým sborem, kam chodí naše děti: Státní správa lesů sídlí na bývalém statku v největším lucemburském hvozdu Gréngewaldu, statek je pečlivě opravený a zjevně v něm probíhá činorodá aktivita ku správě lesů pod velkovévodským erbem. A jeho nedílnou součástí je stodola upravená k pořádání oslav, s dokonale vyzděným ohništěm, erární pípou a barovým pultem a rámcovou smlouvou na dodávku nápojů. Také příroda, ardenské podhůří, se pro přistěhovalce nečekaně podobá té české, kopcům Vysočiny a skalnatým borům Kokořínska, což je obzvlášť patrné teď na podzim.

No a Lucembursko je ideálním místem pro rodiny s dětmi. Hřiště v každé ulici, mohutně podporované školství (mimochodem s povinnou docházkou od 4 let a garantovaným místem od 3 let, třikrát denně i s odpolením vyučováním - prušácká dimenze; ve třídě školky jsou dvě učitelky na dvanáct panáct dětí a tato velikost třídy zůstává i na škole základní), mnoho akcí pořádaných obcemi, spolkový život ve čtvrtích a vsích při každé příležitosti (v Lucembursku například nosí dárky dětem ne Ježíšek, ale Mikuláš-Kleeschen, čili brzy budou rybáři z naší čtvrti obcházet sousedy se sbírkou na balíčky dobrot a tombolu pro děti na vánoční besídce), muzea, divadla i filharmonie (kde letos rezidentně hostuje Magdalena Kožená) s mnoha příležitostmi pro rodiny a vstupné symbolické. Není tedy divu, že Lucembursko ani československá komunita v něm přílišně netrpí nízkou porodností.

Uprchlíci. Přestože i v Lucembursku jsou samozřejmě hlasy a celé strany (populistická ADR) vymezující se negativně, celkem tam (dokonce ani po hospodách) není slyšet nějaká konvičkovská nenávist. Bere se to jako danost, která se musí vyřešit. Lucembursko při svém půl miliónu obyvatel mělo loni asi 1200 žadatelů o azyl, skoro dvě třetiny (hlavně z bývalé Jugoslávie) zamítá. Zároveň je potřeba říct, že integrace je nekompromisní (v pravém smyslu slova), děti i azylantů chodí do škol a vštěpují se jim místní hodnoty, neexistuje nechodit na tělocvik či ve škole nemluvit o domácích (tedy katolických) svátcích, jak se často šíří v hoaxech o dekadentním Západě. Přestože lucemburský sociální systém vypadá na první pohled štědře, jsou i azylanti donuceni drahým životem chodit do práce, která v Lucembursku vždycky nějaká je. Pokud jsou problémy (byť ty jsou spíše s vyloučenější částí portugalské komunity gastarbeiterů v některýc čtvrtích a jižních městech), policie zasahuje „po německu“ a na žádné no-go zóny nedrží. Kupodivu toto všechno se neprojevuje většími problémy v soužití nebo pnutí ve společnosti.

Pivo. To je důležitá věc, lucemburské pivo je česká plzeňská klasika a vlastně není špatná, ale v Beneluxu člověk rychle přivykne trapistickým pivům a „ejlům“ z Belgie a také (pro Čechy překvapivě) ze severní Francie, z oblasti táhnoucí se mezi Lille a Dunkerque. Kdo jednou ochutná tahle svrchně kvašená piva, ocitne se na šikmé ploše pít ta česká jen z nostalgie a aby neurazil hostitele při návštěvě vlasti... Přeháním, ale jen malinko.

Prý je nejhezčí v zemi, tedy v zemičce..

Prý je nejhezčí v zemi, tedy v zemičce..

Informace o lucemburské historii jsem čerpal mj. z knížky z edice Stručná historie států Eduarda Hulicia: Lucembursko. Vydalo Libri 2009.

Blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.