Výpravu organizoval nakladatel Viktor Stoilov, který si tím chtěl dát skromný dárek k padesátým narozeninám, jež právě měl. V intimním kroužku tří přátel jsme překonali vzdálenost mezi Prahou a Klatovy s tím, že jsme si dali krátkou pauzu v Plzni, přes kterou se musí stejně jet, a něco po poledni jsme již byli v Klatovech na nádraží.
Nádraží je nejlepší vstupní branou do města, takže ty, co všude jezdí autem, lze jen litovat, že o to přicházejí. Klatovské nádraží bylo dokončené koncem padesátých let a je docela možné, že se toho od té doby v něm moc nezměnilo, což je i ku prospěchu věci. Třeba lístky se kupují pořád z těch kukaní, které už pomalu mizí i u nás a směrem na Západ, v Německu, jsou na nádražích už skoro jen samé automaty – je fakt, že tam zase mají pěkné bufety s čerstvými sendviči, což u nás tedy ani náhodou. Ty automaty mají své výhody, pokud jim rozumíte, ale pokud ne, tak jste za vola. Tady se Jáchym zeptal, kdy jeden poslední vlak na Prahu, dozvěděl, se že ve tři čtvrtě na devět, jenže to vzápětí zapomněl.
Koncem padesátých let se v Československu stavělo už zase jako by modernisticky, takže hala nádraží je pojatá a la krabicovitý funkcionalismus. Protože však pořád ještě nejsme od stalina daleko, zůstala tu nějaká ta socialistická sorela, tady především sgrafito, na němž jsou vypodobeni zástupci lidu v komiksovém pásu. Podobné fresky jsou na řadě našich nádražích, třeba na Smíchově, v Olomouci, v Hradci Králové, co si jen tak vybavuju.
Jde o vstupní informaci ve zkratce, takže z výjevu plyne, že jsme v kraji strážců hranic, kteří hledí kamsi za kopečky, v kraji, kde rostou houby a kde se děvče v lidovém kroji loučí s mladíkem, který se zřejmě za ty kopečky chystá vydat, neboť jeho ranec na zádech tomu nasvědčuje. Krvelačný pes už něco větří a my přejeme mladému emigrantovi mnoho zdaru a ať neváhá oné krvelačné bestii třeba rozpárat břicho. Pak je tam nějaká pionýrka nebo možná mladá vězeňkyně, která okopává sazeničku smrčku, na což hledí pan hajný, jenž možná bude nějakým neodsunutým šumavským Němcem, jak by nasvědčovala jeho ostře řezaná tvář a zpupný postoj. Za ním se stojí lesní dělník s troubelí, kterou našel v nějaké té chalupě po Němcích. Vlevo pak vidíme rozhovor dvou družstevníků či pracovníků na státním statku: ženy se snopem obilí a muže, který jí spravuje snad nějakou součástku na výstroji nebo co to může být, možná povříslo, což nevím přesně, co vlastně je. Zemědělská žena trochu nepřirozeně a koketně položila pokrčenou nohu na snop obilí a větrá se. Inu, žít se musí.
Poté, co jsme si tímto způsobem interpretovali i zbytek fresky, jsme se vydali do města. Cesta z nádraží do středu Klatov je dosti dlouhá, což jsem poznali ještě večer, když jsme se po ní nekonečně hnali, neboť si Jáchym nemohl vzpomenout, zda vlak jede o půl nebo ve tři čtvrtě. Ale zatím bylo krátce po poledni, chladno a šedivo, ale nesněžilo, jak hlásili, to až asi dál na Šumavě, která v Klatovech vlastně začíná.
Sotva jsme stanuli na hlavním náměstí, které se nyní banálně jmenuje Míru, oslovila nás elegantně oblečná dáma, která mi, díky tomu kloboučku, brýlím a pečlivé dikci, silně připomínala mou babičku, jež je již třicet let na pravdě Boží. Tato milá paní nám zdvořile nabídla průvodcovské služby. Zeptali jsme se pro jistotu na cenu, paní řekla čtyřicet korun na osobu za hodinový výklad. Okamžitě jsme souhlasili, především tedy já, klukům nic jiného nezbývalo.
Výklad paní průvodkyně byl profesionálně pedagogický a nesl se v duchu jiráskovského vlastenectví. Poslouchali jsme ho však zdvořile a jen v jednom okamžiku, když nás paní zasvěcovala do církevních dějin a vysvětlovala nám, že kníže velkomoravský Rostislav pozval do země slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje, aby vytvořili protiváhu německým mnichům a jezuitům, dovolil jsem si paní opravit, že jezuité přece jen vznikli až o sedm set let později, přičemž jak by se na Klatovsku, tehdy ještě ostatně neexistujícím, vzali Cyril a Metoděj, jsem zamlčel. Paní se na mě podívala takovým tím ostrým pohledem paní učitelky, která zjistila, že má ve třídě problematického šprta, ale poznala snad, že to nemyslím zle a řekla omluvně, že to musela zkrátit, protože na některé věci není moc času. To jsem samozřejmě uznal.
S paní průvodkyní jsme pak obešli čtvercové náměstí, kde bylo město snad roku 1267 (tradiční se uvádí 1260, ale podle novějších údajů to bylo později) vyměřeno, neboť královské město Klatovy bylo postavené na zelené louce, jak to tak s královskými městy bylo.
Zastavili jsme se před jezuitským kostelem (1656 – 1661), který připomíná sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, což bude tou bílou barvou a portálem od I. K. Dienzenhofera. A taky tou Černou věží, která zase trochu připomíná věž radniční a taky tím, že mám sklony hned všechno srovnávat.
Jáchym si musel zapálit, protože ho rozrušilo sdělení paní průvodkyně, že mrtvoly v katakombách byly obkládány piniovými šiškami, které byly schopny z nebožtíků vytáhnout tělesnou vlhkost a tak je příjemně a bezbolestně vysušit čili mumifikovat. Hned si to pak zapsal, aby to někde literárně použil. Katakomby se však rekonstruují, prý se jim tam propadá klenba nebo co a rakve s mumiemi se na čas odstěhovaly jinam, asi do Humpolce.
Nemohli jsme nevzpomenout na Bohuslava Balbína, asi jediného jezuitu, který byl jiráskovskou interpretací dějin připuštěn do českého nebe. Balbín tady, v jezuitské koleji, jak známo, dlel dvakrát, v letech 1663 – 66 a pak 1672 – 73 a ve volných časech tu latinsky sepsal svou Stručnou, ale pravdivou rozpravu o šťastném kdysi, nyní však přežalostném stavu Českého království, zejména pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách čili Obranu. Paní průvodkyně samozřejmě nemohla nezmínit, že Balbín v Klatovech de facto ve vyhnanství kvůli nepřízni úřadů, ale my jsme raději pomlčeli o tom, co se tak všeobecně ví, že ho sem jaksi uklidili pro jeho těsné vztahy s mladými seminaristy.
Výčet jmen osob, které chodily po úhlopříčkách klatovské čtverce je na tak malé město, ba řeklo zapadákov, překvapivě obsáhlý. Do školy tady chodil Jan Campanus Vodňanský, o kterém napsal pěkný román Zikmund Winter, narodil se tady a vystudoval (u jezuitů) Václav Matěj Kramerius, jehož rodný domek stál kousek za náměstím; zbourali ho až někdy v sedmdesátých letech a na místo postavili "komunistickou hrůzu", jak paní průvodkyně komentovala takovou běžnou železobetonovou krabici narvanou mezi barokní a renesanční domy.
Narodil se tady taky Karel Slavoj Amerling, buditel a pedagog, který v Praze založil Budeč, ústav rázu utopistického, o němž píše Vladimír Macura v knize Znamení zrodu. Studoval tady (samozřejmě u jezuitů) Josef Dobrovský, který se až tady naučil pořádně česky. A pak o sto let později (1869) sem na gymnazium přišel studovat Jaroslav Vrchlický, který se ovšem tehdy ještě nejmenoval vrchlický, nýbrž Emil Frída a ten pseudonym si vybral až tady, protože jako gymnazista nemohl publikovat pod svým jménem. "Zde písní mojich vypučely květy", stojí na pamětní desce. Nevím už, kdo z nás řekl, že by bylo hezčí, kdyby tam bylo "vypučely prsy". To jsme té paní také neřekli.
A to by v té věci snad stačilo. I paní průvodkyni to už stačilo.
My jsme tam ovšem přijeli kvůli výstavě Věry Novákové, které zároveň vydává Argo velkou a krásnou monografii, která se tam toho dne uváděla do světa. Z Prahy jsme tam nepřijeli jediní, naopak jsme se tam zdravili různě navzájem, byl tam třeba spisovatel Ivan Maroušek a filolog Karel Palek čili Fidelius a také tam byli bratři Jan a Petr Placákové, Petr se svou Táňou a svými třemi dcerami jako schůdky. A mnoho příbuzenstva paní Věry a Pavla Brázdy, což je její muž a umělec, bez kterého si poválečné české umění nelze představit. Vernisáž uváděl kunsthistorik Richard Drury, což je ten muž s vlnkou vlevo, vedle stojí paní ředitelka galerie U bílého jednorožce a pak paní Věra s Pavlem.
Fascinující je třeba tenhle obraz, jmenuje se Job a je z roku 1954!
Loni v červnu jsem s Věrou Novákovou mluvil právě o tomhle obraze, který visel na čestném místě na výstavě Roky ve dnech. České umění 1945 – 1957. Říkala o něm tohle: Joba jsem malovala v roce 1954, v hysterické době drastických politických a společenských kotrmelců. Ty mě osobně citelně zasáhly vyloučením ze studia Akademie výtvarných umění a tím i z normální společnosti. Pociťovala jsem to jako velkou křivdu. V té době jsem se setkala s příběhem starozákonního Joba, člověka, který se dostane do průšvihu bez jasného vlastního zavinění. Snaží se to pochopit, hádá se, pře se s Bohem a obviňuje ho. Okolí se mu posmívá, poučuje ho i obviňuje. Nechtěla jsem ale dělat ilustraci, popis jedné dávné události. Zaujala mě obecnost tohoto příběhu napříč prostorem a časem. Je to všeobecně znepokojivý problém zla ve světě.
Petr Placák chodil pak po galerii a fotil si jednotlivé obrazy, přičemž se u toho různě kroutil.
Petr tvrdil, že tohle jsem já.
Paní Věra podepisovala monografii a komentovala kdeco. Šampaňské však teklo velmi decentně, aby si někdo nemyslel...
Pak se tak postávalo a mluvilo o různých věcech, jako třeba v tomto případě o tom, zda je Bůh nebo není. (Brázda, Placák, Topol).
Pro cestu do Prahy jsme opět zvolili České dráhy. Vlak do Plzně byl tak přetopený, že kdyby to nebudilo pohoršení, svlékli bysme se do naha. Okna se otevřít nedala, protože by z nich asi skákali lidé. Když jsem se průvodčí ptal, zda něco vaří a jestli bych si mohl objednat guláš, řekla, že jsme rozhicovaní z hor. Když jsem se pak zeptal, jestli je nějaká norma na výtop vlaků, řekla, že hlavní je, aby cestujícím nebyla zima.
V deset hodin večer je na nádraží v Plzni, druhém největším městě Čech, pusto a sychravo. Otevřený byl jen jeden umatlaný bufet na druhém nástupišti západní části. K snědku pár vyschlých klobás, podezřelá žemle. Dali jsme si pivo, to je v Čechách jistota, možná jediná. Stoupnul si k nám kluk asi našeho věku, který pil pivo a k tomu lízal sůl z ubrousku.
Říkal, že to má na klouby a že se někde na venkově stará v nějaké barabizně o pět psů, přece je nenechá chcípnout. Vypadalo to, že raději nosí všechno oblečení, co má sebou. Ani jsme se ho neptali, jestli má kam jít spát. Bavili jsem se pak o našem místě v Evropě. Jáchym měl monolog: hele, tohle nikdy už nebude jiný, aspoň za našich životů, tedy nikdy nebudou na nádražích posedávat v sushi barech kravaťáci jak v Passau nebo v Řezně, kde si můžeš v trafice koupit noviny z celýho světa, tohle není a nikdy nebude Západ, tohle bude vždycky takovej ten omletej přechod mezi Západem a Východem, protože prostě takoví jsme, chceme takoví být. Tady nebudou na nádražích o sebe s omluvou strkat s kolama zdvořilí voliči zelených, kteří se právě vrátili z nějakýho bio-výletu, tady budou bloumat postavy z Dostojevskýho a Tolstýho. Svým způsobem to miluju. Ale musím aspoň vždycky na kus roku odsud zmizet. Jinak se člověk zblázní, zapadne do toho a utopí se v tom. (Pokud to tak Jáchym úplně neřekl, tak je to proto, že ho používám jako literární figuru, jak si třeba už nějaký čtenář tohoto útvaru všimnul).
Pak jsme nasedli na vlak do Prahy, který se jevil spolehlivým. Seděli jsme v kupé a hodnotili den. Ve Zdicích vlak spořádaně zastavil, ale pak se ozvalo takové jako odfouknutí a ticho. Za chvíli procházel průvodčí a hlásil, že zkolabovala lokomotiva a že se hledá náhradní, kdyby prý někdo o nějaké věděl, ať se přihlásí. Přejela za hodinu a já si vyfotografoval, jak se taková lokomotiva připojuje. Bylo k půlnoci. Pak už jsme do Prahy dojeli spořádaně a s hodinovým zpožděním. Ještě jsem na Smíchově zašel na sushi.
