13. července 2011 15:49 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Lesní čtvrtí
aneb Grázl v Rakousích

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Rakousko je něčím Čechám velmi podobné, v jiném velmi rozdílné. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rakousko je něčím Čechám velmi podobné, v jiném velmi rozdílné. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Svépomocné cedule "Cesi nekrast tady" nahradily už před lety v dolnorakouských obcích při českých hranicích oficiálně vyvedené nápisy Vítáme vás, sousedé – Willkommen Nachbar. Věřím, že jak tu první prosbu, tak i ten druhý pozdrav mínili Rakušané zcela upřímně a bezelstně.

Mně se ostatně tak ono obyvatelstvo jeví: jako v podstatě dobrácké a v možnostech středoevropské mentality pohostinné. Čech je může jen příjemně překvapit. Třeba když neuteče bez placení z hospody nebo neukradne kolo, když není přivázané a on jde kolem. Já se snažil toho vyvarovat. Kolo jsem měl ostatně svoje, tedy půjčené od Viktora Stoilova (viz předchozí díl).

Vítáme vás, sousedé – Willkommen Nachbar.

Ze Slavonic jsou hranice hned za kopcem. První rakouská vesnice se jmenuje Fratres čili Bratři. Žije tam 25 stálých obyvatel a mají tam cosi velmi zajímavého. Na statku, u jehož vchodu visí rakouská a česká vlajka, zřídil muž s vizáží asketika a vizionáře, dr. Peter Coreth instituci Die Kulturbrücke čili Kulturní mosty, což je plod takových těch utopických, idealistických a dobře míněných představ, že když se budou intelektuálové a umělci z různých zemí scházet, bude na světě nějak lépe.

Tato hezká iluze byla – a snad ještě i je - velmi rozšířená a pěstovaná především v západním Německu a také Rakousku, díky čemuž mnoho lidí z Východu mohlo formou stipendií a stáží nebo jen tak na skok, na jedno dvě čtení nebo třeba diskusi, poznat civilizované poměry. Také sem, do Fratres, zajel nejeden český příjemce stipendií, jak vím a jak jsem si i přečetl v knize hostů, kterou mi Peter Coreth hrdě ukazoval.

Na statku visí rakouská a česká vlajka.

Ta jeho instituce na statku se skládá ze dvou částí: jednak tedy z toho nadačního domu, kam Peter Coreth sváží na ušlechtilá setkání celou elitu rakouské kultury, kterou okoření občas nějakým tím českým zástupcem: Jiří Gruša, Pavel Kohout, Karel Schwarzenberg, Michal Ajvaz... v roce 1997 se tady na skok zastavil Václav Havel, vystavovala tu řada známých výtvarníků.

A pak ta druhá část, pro návštěvníka, který sem jen tak přijede, asi důležitější, to jest Museum Humanum, což je skvělá umělecká sbírka mimoevropských kultur, kterou Peter Coreth shromáždil během svého globetrotterovského (světoběžnického) života. Byl v mládí zahraničním novinářem a všechny ty Buddhy, Šivy, Višny, africké masky, indiánské kačiny, haitské voodoo panenky a eskymácké amulety a další pozoruhodné krámy umístil do vitrín v bývalé konírně barokního statku 200 metrů do českých hranici. Nerozsortýroval je přitom muzeálně podle původů nebo doby vzniku, nýbrž napříč, antropologickým průřezem, jímž chtěl dokumentovat jednotný původ a základ všeho lidstva.

Muž s vizáží asketika a vizionáře Peter Coreth.

S ohledem na hraniční poměry jsem se zeptal, jestli má vitríny dostatečně opancéřované, on řekl, že ano. Bavili jsme se pak chvíli o Slavonicích, kam chodí do Besídky na večeři a kde máme tedy společné známé. Filozof Petr Rezek (viz předchozí fotoblog) tu měl například před nedávnem přednášku. Pak přešla řeč na vlakové spojení mezi Slavonicemi a Rakouskem, které neexistuje, přitom by mohlo, neboť před válkou se samozřejmě jezdilo. Peter Coreth řekl, že to je skandální a že to je kvůli místním rakouským politikům, kteří se pořád jen vymlouvají a vymlouvají. Mezitím jsem cítil, že mu někdo v maštali dělá oběd a tak jsem ho nechal jít se najíst.

S ohledem na hraniční poměry jsem se zeptal, jestli má vitríny dostatečně opancéřované.

Ocitnul jsem se sám mezi stovkami Buddhů a podobných bytostí. Jedna Šivova soška se mi zdála volně přístupná a možná by ji bylo možné nenápadně strčit do kapsy. Odolal jsem však pokušení a vzal jen propisku od knihy návštěv. A to ještě omylem. Pak jsem ji vrátil.

Ocitnul jsem se sám mezi Buddhy a dalšími bytostmi.

Totiž kraj, do kterého jsem na Viktorově kole nahlédl, svérázně proslavil slavný loupežník Johannn Georg Grasel (1790 – 1818), díky němuž máme v češtině označení pro poměrně rozšířený lidský typus. Grasel se během svého krátkého života dopustil údajně 205 trestných činů, většinou krádeží, loupežných přepadení nebo výtržností z bujnosti. Nebyl to žádný ušlechtilý Robin Hood, nýbrž spíše skutečně lotr a grázl, který se svou proměnlivou bandou táhl krajem jihu Moravy, severní části Dolních Rakous, kusu Jižních Čech a kde mohl, provedl nějakou alotrii. Párkrát utekl z vězení, ale nakonec ho blízko dolnorakouského Hornu chytili a odvezli do Vídně, kde byl rok vyšetřován. Nakonec ho spolu se třemi kumpány 31. 12. 1818 pověsili. Nyní je Grasel využíván k cestovnímu ruchu.

Nyní je Grasel využíván k cestovnímu ruchu.

Na kole se v Rakousku jezdí příjemně a to i po normálních silnicích, kde je většinou dost místa. Provoz tady v té části země, kde na rakouské straně dávají lišky dobrou noc možná ještě zdvořileji než na té naší, nebyl ostatně nijak hustý. Krajina je tu kopcovitá podobně jako na české straně, snad jen trochu uklizenější a jaksi vymetenější a odplevelenější, což bude tím, že tu sedláci mohli zůstat. Pole tu jako v Čechách střídají lesy, po nichž je též kraj pojmenován: Waldviertel, čili Lesní čtvrť. V Rakousích je též Wienviertel (k Moravě) a Mühlviertel (k jihu Čech), možná ještě nějaká čtvrť, aby to bylo kompletní. Lesní čtvrť se dělí na další úseky, takže já jsem teď jel po Thaylandu, což zní sice thajsky, ale znamená to Podyjí, neboť Thaya jest Dyje, jak ví každý.

Lišky tu dávají dobrou noc možná ještě zdvořileji než na té naší.

Že je člověk v Rakousku též pochopitelně pozná podle zvýšeného počtu Božích muk, krucifixů a jiných devocionálií, které i naši krajinu hojně dříve stigmatizovaly, ale díky pokrokovému a vědeckému vandalismu jsme se řady takových podivností zbavili.

Tady o ně zaostalé obyvatelstvo stále pečuje a udržuje v dobrém stavu.

Druhou zastávku jsem učinil v malém městě Dobersberg asi patnáct kilometrů za hranicemi. Tam jsem si přece jen dal řízek – a zaplatil. Mají tam zámek a malé vlastivědné muzeum. Vesnice je podélná a z kopce. Byla neděle a klid. V muzeu se mi věnoval milý pán, který byl rád, že se může ujmout výkladu. Po důkladném výkladu o jílu a geologickém podloží okolí Dyje mi také řekl, že původ vesnice je slovanský a ono Dober- pochází ze slova dobrý, on vyslovil samozřejmě "topry". A pak, aby mi udělal radost, řekl, že v roce 1425 to tu vyplenili husité.

Tam jsem si přece jen dal řízek – a zaplatil.

Dobrého muže, který mě ubezpečil, že si nemusím zamykat kolo, jsem se zeptal, kde je tady v okolí nějaká skutečná zajímavost, víte, ale nemyslím akvapark nebo překážkovou dráhu. Jemu zasvítily oči, vytáhl malou mapku a řekl, že opravdu, ale opravdu bomba (použil slov "highlights") je gotický kostelík ve vesnici Kleinzwettl a tam bych měl zajet.

Mají tam zámek a malé vlastivědné muzeum.

Tak jsem ho poslechl. Nasměroval tím moji cestu směrem na západ, přes městečka nebo spíš vesnice Kautzen a Gastern. Tím jsem se již vzdálil Podyjí a směroval do lesnatější a výše položené oblasti, která mi jistou mokřinatou melancholií trochu připomínala pláně šumavské. Auta mě míjela jen výjimečně, vesnice byly tiché a netřeba říkat, že upravené. Skoro nikoho jsem v nich nepotkal, takže jsem chvíli uvažoval o tom, že seberu nějaký květináč, kterých tu ostatně mají přehršle, zatímco na naší straně evidentně chybí. Pak jsem si uvědomil, že by se mi s ním špatně jelo, tak jsem svůj zlodějsko-okrašlovací instinkt potlačil.

Vesnice byly tiché a netřeba říkat, že upravené.

Kostelík ve vesnici Kleinzwettl (to zwetll souvisí se slovem "světlý", respektive posekaný, vymýcený, stejně se jmenuje známý klášter takových padesát kilometrů odsud) byl dojemný a zajímavý především tím, že kolem něj byla asi dvoumetrová zeď. Byl to totiž kostelík ochranný či obranný, zkrátka Wehrkirche. Příhraniční kraje byly vždycky rejdištěm loupeživých tlup, takže obyvatelstvu nezbylo než se na ně připravit. V případě, že tlupa přitáhla, schovalo se obyvatelstvo za obrannou zeď svého kostelíka. Stojí tu prý od dvanáctého století; zajímalo by mě, kdy ji takto použili naposledy. Když přitáhli v roce 1945 Rusové? Na ty by nestačila... Teď slouží k pověšení konví.

Kolem byla asi dvoumetrová zeď k pověšení konví.

Zde jsem v klidu posvačil, díval se do krajiny a rozmýšlel další cestu. Chvíli mě napadlo, že bych mohl vzít jednu konev, které tu měli tři. Toho by si třeba ani nevšimli. Zkusil jsem, zda by se mi vešla do batohu. Nevešla. Nechal jsem ji tam.

Krajinou stále jaksi zádumčivější, mokvavější a tedy jaksi šumavštější jsem pak šlapal směrem k městu s pěkným jménem Heidenreichstein – Bohatý pohanský kámen. Když jsem k němu sjížděl, vynořoval se přede mnou mohutný vodní hrad, působící až jaksi disneylandově. Mohutná kulatá věž vyrůstala ze skály, na níž se tísnily další části hradu, nad nímž trůnila velká věž, tentokrát hranolová. Za hradem byl rybník.

Vynořoval se přede mnou mohutný vodní hrad.

Podle erbu nad bránou s padacím mostem jsem poznal, že tu bydlí naše rodina Kinských. Pak jsem se však dočetl, že se sem nastěhovali až po válce a to nevím, která větev. Hrad byl ovšem založen už koncem 12. století a jako celý kraj kolem, byl nějak spojen s mocným rodem Kuenringů, z něhož pocházela intimní přítelkyně Přemysla Otakara II., matka jeho tří levobočků. Jmenovala se Anežka z Kuenringu a říkalo se jí Palcéřík, neboť, jak píše Palacký, "byla ostříhána po mužsku", takže vypadala jako páže a navíc byla prý zrzavá. To muselo býti pikantní, dodávám já.

Podle erbu nad bránou s padacím mostem jsem poznal, že tu bydlí naše rodina Kinských.

Městečko je to jinak pěkné i mimo hrad. Mají tu muzeum rašeliny, ale naštěstí měli již zavřeno, takže jsem si neušpinil kapsy, když bych do nich nějakou tu bahnitou břečku nenápadně rval. Dal jsem si zmrzlinu, za kterou jsem však zaplatil. Za oba kopečky.

Městečko je to jinak pěkné i mimo hrad.

Chvíli jsem uvažoval, že tam zůstanu na noc, ale pak jsem se rozhodl pokračovat. Stále jsem byl takových nanejvýš dvacet kilometrů od hranic, přičemž jsem se poněkud vzdaloval od Slavonic, kam jsem se chtěl do oběda i s kolem vrátit.

Směrem k hranicím však stálo ještě městečko Litschau, česky Líčov, nejseverněji položené město v Rakousku. Blížil jsem se k němu z jihu, podél říčky s přitažlivým jménem Reissbach (moje klávesnice neumí ostré es) čili Dračice. Tím údolím vedla též úzkorozchodná železnice, která spojovala město s Gmündem, který leží směrem na jih. Tento kout starého Rakouska měl tyto legrační železnice (Schmalspurbahn) zřejmě ve velké oblibě, takže je najdeme i na druhé straně hranici. K naší cti nutno říci, že mezi Jindřichovým Hradcem a Novou Bystřicí stále jezdí. Tady nikoli. Jsou věci, v nichž máme nad Rakouskem náskok. Víc mě toho ale momentálně nenapadá.

Směrem k hranicím však stálo ještě městečko Litschau, česky Líčov, nejseverněji položené město v Rakousku.

Líčov je pěkné městečko (tři tisíce obyvatel, v létě jistě víc), které je rozloženo na svahu kopce. Dole je další vodní hrad s velkou věží ze 13. století. Bydlí v něm rodina Seilern-Aspang, ale návštěvu mě nepozvali. Bylo to město pohraniční už ve středověku, takže když se potřeboval český panovník sejít s nějakým Rakušanem, zajel sem. To se týkalo Jana Lucemburského a jeho vnuka Václava IV. Husité sem také přitáhli, ale s jiným úmyslem, než třeba já nebo ten Václav, který tu chtěl, stejně jako já, hlavně přespat. Od té doby se město vzpamatovalo a dalo se do kupy, takže je to tu rakousky hezké a útulné: tedy gemütlich.

Líčov je pěkné městečko.

Také jsem se tu poučil. Zatímco o etymologii slova "grázl" jsem věděl, slovo "šraml" jsem sice také znal a občas ho – ne právě správně - používal pro pokleslejší formu promenádní hudby, ale o jeho původu jsem netušil nic. A ono to má taky souvislost s místním občanem! V tom Líčově se v roce 1811 narodil Kaspar Schrammel, což byl hudebník a komponista a hlavně kapelník orchestru, jenž svého času byl nesmírně populární a ceněný, ba i císař sám a dvě největší superstar té doby, syn a otec Straussovi ho oceňovali. A v češtině po něm zůstalo slovo pro ryčnou kutálku. Šraml.

V tom Líčově se v roce 1811 narodil Kaspar Schrammel.

Den už pomalu končil a já hledal nějaký nocleh. Avšak... V prvním pensionu obsazeno, místní malý hotel též plný, třetí unterkunft též. V Líčově se konal turnaj penzistů Dolních Rakous v golfu! Vše obsazeno. Vidina noční cesty k hranicím a rozbřesku pak tam, kdesi v opuštěných českých hvozdech, se přede mnou jasně otvírala. Poslední naděje na přenocování v civilizovaném Líčově mělo jméno Josef Tropf. A skutečně, muž toho jména byl mou záchranou. Zrovna vyšel ze sklepa, kam nesl nějaké jídlo... Samozřejmě, že nikoli, přistihl jsme ho při čištění bazénku na zahradě: Rakušané stále něco opravují a kutí, nejraději však se starají o květiny. Když zvedl hlavu, byl z Čecha až dětsky potěšen. Pár slov i znal, takže mi hned tykal.

A skutečně, muž toho jména byl mou záchranou.

Pokoj byl ve stylu Volk und Heimat, tedy velká vyřezávaná postel, nad ní srdce Ježíšovo, krucifix a krajinka s jelenem. Ale velmi útulno a čisto. Dobrý muž se mi pak snažil naladit český kanál, byť jsem ho o to vůbec neprosil. On říkal, že se dívá na české počasí, neboť to je pro něj důležitější, než jak bude v Tyrolsku. Omlouval se, že snídaně bude skromná, takže mi dá zvláštní cenu. Když jsem se zeptal kolik, řekl, že "normalerweise es kostet 25, aber jetzt 20". Okamžitě jsem mu řekl, že mu dám 25, o čemž on nechtěl ani slyšet. Navrhnul jsem mu tedy, že o něm a jeho pensionu napíšu a doporučím všem svým známým, aby při cestě do Litschau přespali u něj. Tak to tady činím. Pamatujte si Pension Josef Tropf, je to nahoře, takových 200 metrů nad kostelem. Místní vám rádi ukáží cestu. O mně se však raději nezmiňujte. Tu televizi jsme mu totiž v noci nenápadně odnesl do toho sklepa. Původně jsem ji chtěl vzít s sebou a slušně ukrást, ale pak jsem si uvědomil, že se mi sní špatně pojede. Ten Tropf se asi divil. Ale co mohl čekat, od Čecha? Naiva rakouskej.

Pokoj byl ve stylu Volk und Heimat.

Ještě epilog. Z Litschau je to už kousek k hranicím a pak do Nové Bystřice, odkud to už zase není daleko do Slavonic. No, asi třicet kilometrů. Mým úmyslem však ještě bylo stanout nikoli pouze v nejsevernějším městě Rakouska, ale též na jeho nejsevernějším místě. To se nachází za osadou Rottal, asi sto metrů od lesního hotelu Peršlák, který je už na české straně. Hranice se tam dá jednoduše přejet a jste u nás. Nedá se to minout.

Nedá se to minout.

Já to minul. Snad vinou jakéhosi očarování jsem zvolil opačný směr a lesními cestami se vracel zpátky směrem jižním, takže jsem po dvou hodinách urputného šlapání nahoru a dolu vyjel u Staňkovského rybníka, přes nějž bylo vidět na Chlum u Třeboně. Náhle jsem byl zcela v jižních Čechách. Bylo přede mnou ještě asi padesát kilometrů skrz Českou Kanadu a Novobystřicko. Poslední vlak do Prahy jel za tři hodiny. Viktorovi jsem sotva předal kolo. Ve vlaku si pak lidé ode mě odsedali. Jako od grázla.

Přes rybník bylo vidět na Chlum u Třeboně.

Příště opožděná reportáž z Karlových Varů a okolí. Čili fotoblog (pseudo)festivalový.

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.