Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Loos erotický aneb Plzeňské osudy

Názory

  18:22
Můj plzeňský průvodce, historik architektury Petr Domanický, mě čekal u andělíčka, u toho vyleštěného amuletu na straně chrámu sv. Bartoloměje, a hned jsme šli zopakovat vizitu, o které jsem psal před dvěma lety.

Nešetřil v něm mramorem a zrcadly, u nichž jsem předstíral, že mě velmi zajímají foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

(viz Magický Raumplan aneb Loos v Plzni)

U synagogy jsme nastoupili do tramvaje a jeli několik zastávek nahoru Klatovskou. Jízda Plzní je technologicky pokročilejší než Prahou, protože v tramvajích si tu lze koupit lístek tím, že přiložíte platební kartu k takovému přístroji. To jsem ̈učinil, i když Petr mi nabízel, že mi lístek koupí ze svého. A zase jsme jeli tou ulicí, která se kdysi, když to byla lepší adresa, jmenovala Ferdinandova a pak Českých legionářů a za komunismu třída 1. máje, protože se tudy nejspíš dobře pochodovalo, neboť ulice je to široká a dlouhá, takže když se na jejím konci, možná někde u borské věznice, lid seřadil, udělal si pak s mávátky pěknou procházku, jež vrcholila manifestací možná někde tam, kde stojí od roku 1995 obnovený pomník americkým osvoboditelům Plzně.

V jednom z jeho pylonů je prasklina, takže se bude muset vyměnit

V jednom z jeho pylonů je prasklina, takže se bude muset vyměnit, aspoň doufám, že se toho nevyužije jako záminka k jeho odstranění, jak se to stalo pomníku, který tam byl po válce a v květnu 1948, když ho místní demonstrativně obklopili květinami, ho ze msty komunistické úřady v noci odvezly a zahrabaly na nějakou skládku tak důkladně, že se už nikdy nenašel.

Před dvěma lety mi Petr Domanický ukazoval to, co tu zbylo v surovém stavu

Pak jsme vystoupili z tramvaje a došli k domu na Klatovské 110. Ten jsem už znal. Patřil Oskarovi a Janě Semlerovým, kteří ho koupili v roce 1932 a hodlali přestavět. Semlerovi (Oskar a bratr Hugo) byli dědici firmy, kterou založil jejich otec Šimon, jenž vyráběl v Chrástu u Plzně americké patentní lopaty, radlice a plechy a pak se dal i na jehly a cvočky a sponky a když Emile Berliner (tedy nikoli Edison, jak jsem si dosud myslel) vynalezl gramofon, tak se dali ve Vochově na výrobu „jehel do mluvících strojů“.

Když sem Semlerovi pozvali někdy v roce 1932 Adolfa Loose, byl v Plzni už jako doma. A nejspíš se jako doma cítil i u Semlerů, kterým hned navrhnul byt zvýšit o další dvě podlaží, neboť to Loos miloval asi nejvíc, tedy vedle krásných a luxusních materiálů a svého dandyovského způsobu života: zvyšovat úroveň. Jeho první žena Lina Obertimpflerová ve svých pamětech Kniha bez názvu píše, že když její rodiče pronajali mladým novomanželům byt ve Vídni, první Loosův nápad byl, že by vybourali strop, čímž by vznikl krásný prostor. Když Lina namítla, že pak by museli platit rodiče za dva byty, Loos mávnul rukou a pravil: maloměšťácké předsudky.

A nejspíš se jako doma cítil i u Semlerů, kterým hned navrhnul byt zvýšit o další dvě podlaží

Před dvěma lety mi Petr Domanický ukazoval to, co tu zbylo v surovém stavu. Dům už byl připravený na rekonstrukci, se kterou Západočeská galerie, kde je Petr expert na architekturu, právě začala. Bylo to takové, jako když se odstěhují nájemníci, ještě po nich zůstanou mastné skvrny, odér a pár zapomenutých ručníků. Teď, po dvou letech práce, je základní sanace obytných pokojů a především rozměrné haly hotová. Stěny z kanadské břízy a onyxové obložení jsou vyleštěny, podlahy z jakési vzácné dřeviny vypulírované. Na čelní stěně visí reprodukce obrazu Život ctihodnéhoTsongkhapy, jehož originál se dostal až do Austrálie: psal jsem o tom před těmi dvěma lety. (viz Magický Raumplan aneb Loos v Plzni )

Kdyby se obratil naruby, vznikla by ona kostka stojící ve Střešovicích

Dům Semlerů na Klatovské 110 je zvláštní v tom, že je to vlastně pražská Müllerova vila nacpaná do vnitřností obyčejného domu. Kdyby se obratil naruby, vznikla by ona kostka stojící ve Střešovicích, která se zase trochu podobá zřícenině hradu Rábí, z níž trčí hranolová věž, která působí vlastně funkcionalisticky. Podíl hradu Rábí na moderní architekturu by měl být tímto doceněn.

A je to jedna z poledních Loosových prací vůbec: zemřel koncem srpna 1933 v sanatoriu v Kalksburgu u Vídně; když pracoval pro Semlerovy, bylo mu 62 let a už je skoro hluchý, nosí sebou takové to hadicovité naslouchátko, jak je vidět na fotografiích z posledních let. Je v té době už opět sám, rok před tím od něj odešla jeho poslední žena, o čtyřiatřicet let mladší Klára/Claire Becková, seznámil se s ní tady v Plzni a jejich manželství trvalo necelé tři roky: tak to bylo se všemi Loosovými vztahy.

Pohlédl jsem na sytě zelené obruby okenic, jejichž barvu pravděpodobně...
Nešetřil v něm mramorem a zrcadly, u nichž jsem předstíral, že mě velmi zajímají

Představoval jsem si, jak se Loos prochází po tomto domě, ve kterém jsou ještě normální byty a kanceláře (původně to byl dům Pensijního ústavu Škodových závodů), a před očima mu vyrůstají ty krychle a hranoly, které do sebe pronikají a vnikají a tvoří onen slavný Raumplan. Adolf Loos měl v hlavě zařízení, které z věcí dvojrozměrných vytvářelo trojrozměrné. Tak to v knize Loos: Privátní portrét, knize plné obdivu, kterou napsala pár let po jeho smrti, popisovala Claire: to, co pro projekční kanceláře byla práce na měsíce, to mu naskakovalo v hlavě během okamžiku, jen potřeboval, aby to někdo, jak říkal, dal na papír.

K tomu měl pomocníky a kolegy, tady v Plzni a v Čechách architekta Heinrichu Kulku, který se narodil v Litovli na Moravě v roce 1900, takže byl o polovinu mladší než jeho učitel. Na fotografii (sloužila v roce 2012 jako plakát pro plzeňskou výstavu) ze svatby s Claire – k té došlo v roce 1929 - je to ten živě vyhlížející mladík s pěknými semitskými rysy: před nacisty utekl až na Nový Zéland, kde zemřel v roce 1971 jako úspěšný architekt. Ty dvě dámy, po jeho pravici Claire a na levo její matka, paní Becková, ty holocaust nepřežily. Uprostřed ženich Loos. Pan Otto Beck, otec Kláry, chybí, ten se svatbou nesouhlasil.

Uprostřed ženich Loos. Pan Otto Beck, otec Kláry, chybí, ten se svatbou nesouhlasil

Jak to asi vypadalo, když přišel Loos do bytu? Architekt vstoupí a rozhlédne se a začne ukazovat, co se musí zbourat, předělat, postavit, jaký materiál se musí objednat a koupit. Klient ho doprovází a zbožně poslouchá, přičemž v hlavě rychle počítá, kolik to bude stát, ale samozřejmě nic nenamítá, protože Herr Loos je přece génius a tomu nemá smysl odporovat, jen rychle zaznamenat každý jeho úžasný nápad. „Poznáte, až bude interiér hotový, jak na vás bude příjemně působit,“ říkal svým zákazníkům. A cifry naskakovaly. Ale jak Loos říkal: když si necháte navrhnout interiér ode mě, ušetříte, protože ho nebudete muset po zbytek života měnit. To se bohužel mýlil. V těch pokojích většina z nich dlouho nežila. Vlastně jen pár let.

Veranda byla užívána k stolování za teplejších měsíců. Těch jar a lét přitom nebylo mnoho

Hotová byla veranda, z níž byl pohled do zahrady. Ta snad také jednou bude k světu. Veranda byla užívána ke stolování za teplejších měsíců. Těch jar a lét přitom nebylo mnoho: rodina Oskara Semlera se sem nastěhovala v březnu 1933, po Mnichovu se jejich továrna na jehly ve Vochově ocitla v Říši, v roce 1939 rodina Semlerových za složitých okolností unikla do zahraničí, nakonec skončili v Austrálii. Po válce se jim dům už nevrátil, po únoru 48 byl pak zkonfiskován a byla v něm vojenská správa: předpokládám, že se sem chodilo na odvody, což byla věc, kterou mládež už nezná a může být ráda – mimo jiné se tam komisi ukazovala z nějakých důvodů řiť...

V roce 1969 byly byty Huga (ten je také na Klatovské o kus blíž k centru) a Oskara Semlerových vyhlášeny kulturní památkou, čímž byly zčásti zachráněny. V roce 2006 je získalo město Plzeň a před pár lety tady Západočeská galerie začala s rekonstrukcí. Ale o tom jsem také psal minule.

Interiéry voněly vápnem a zedničinou

V domě se činilo několik ukrajinsky mluvících pánů, interiéry voněly vápnem a zedničinou. Můj průvodce mě vedl z jednoho rozestavěného pokoje do druhého a vypadalo to, jako když tam člověk přijde s realitním makléřem vybírat si apartmá. Ano, tenhle byt má pět pokojů, dvě ložnice, jídelna, dětský pokoj, ne, to už nebude potřeba?, tak snad pro vnoučata... A samozřejmě, pokojík pro služebnou, jistě ten bude k užitku. Garáž ve dvoře, řídíte sám, nebo máte chaufferura?

Okna vedou na třídu Legionářů, nebo do Bezovky, dobrá adresa, určitě tu budete mít řadu obchodních přátel. Do synagogy je to coby dup, ale pokud byste snad uvažoval o konverzi, tak to jistě oceníte, že katolický kostel je hned dvě stě metrů od vás a je pohodlný a vyhřívaný, ostatně nechala ho postavit firma Müller a Kapsa, znáte pana Müllera Františka, ten si zase pro změnu nechal od toho pana Loose postavit tu vilu v Praze, to je ale náhodička... Všechno to nějak souvisí se vším, jak říkají vaši rabíni, že jo... Tak já vás nechám, abyste si to tady prohlédl a v klidu si to rozmyslel. Ale lepší adresu v Plzni těžko najdete.

Na čelní stěně visí reprodukce obrazu Život ctihodného Tsongkhapy

Apartmá jsem nekoupil a zahnal onu vidinu. Loosovi plzeňští klienti byli průmyslníci, obchodníci, doktoři, ona židovská buržuasie (Loos Žid nebyl a k buržuasii se jistě nepočítal, ba pohrdal jí – ale potřeboval), jejichž zánikem přišla tahle země o svou elitu, o spojnici s civilizovaným světem. A už nikdy se ji nepodařilo navázat. Jejich jazykem byla němčina, se kterou mluvili s Loosem, ale česky většinou uměli také a po roce 1918 cítili republikánsky.

Jejich kulturní orientace byla zcela moderní a kosmopolitní, ale přitom přirozeně německo-středoevropská, tedy vídeňská. Obojí jim zosobňoval Loos, se kterým se první generace plzeňských zákazníků seznámila už v roce 1905 právě ve Vídni prostřednictvím spletitých rodinných, přátelských a obchodních vazeb. Tehdy navrhnoval byt Alfrédu Krausovi, bratru velkého Karla Krause, Loosova ctitele. Afrédova manželka Rosa byla starší sestra Wilhelma Hirsche, který měl v Plzni továrnu na drátěné zboží (dráty a hřebíky nejspíš velmi frčely), jenž se v té době právě oženil a zařizoval si byt v Plachého ulici, na nějž se začátkem roku 1905 přijel Loos podívat, což byla jeho první cesta do Plzně.

Během chvíle Hirschovým načrtl na starou dopisní obálku návrh, jak by měl byt vypadat, což se nejspíš líbilo. Od Hirschů pak vedla cesta k dalším plzeňským rodinám, především k Beckovým, neboť Otto Beck se stal v tom roce 1907 společníkem Willyho Hirsche, a hned si nechal zařídit od Loose byt na Klatovské. Dceři Kláře, budoucí Loosově ženě, byly čtyři roky.

Pak přibyly další rodiny: Krausovi, Müllerovi, Semlerovi, Voglovi... Všichni nějak spříznění, seznámení, spojeni obchodem, vkusem, osudem, Loosem... Víte, jak se řekne polsky osud? Los...

Na jednom ze zvonků bylo napsáno „Loos“

Naše cesta pokračovala do bytu Viléma a Gertrudy Krausových v Bendově ulici 10. Na jednom ze zvonků byla napsáno „Loos“. Na ten jsme zazvonili, dveře zabzučely, vyšly jsme do druhého patra, kde nám otevřela slečna, ze které by byl Loos nadšen. Já byl také, ale skrýval jsem to. Loos miloval ženy a ženy milovaly jeho, přičemž nebylo vůbec jednoduché s ním žít. Ženatý byl třikrát, vždy krátce. Opouštěly ho ony, ale milovaly ho dál. Všechny o něm napsaly po jeho smrti knihu. Bral si ženy, nebo spíš dívky, které byly podobné jako on, tedy excentrické, svobodomyslné, nespoutatelné, až na to, že byly podstatně mladší, Lina, to ještě šlo, o dvanáct, zato druhá žena, tanečnice Elsie Altmannová o devětadvacet, Klára o čtyřiatřicet let....

Loos považoval ložnici - a koupelnu - za základ bytu

Byt inženýra Wilhelma Krause a jeho ženy Gertrudy, dcery majitele plzeňské chemické továrny na výrobu krému na boty a jiných sejrajtů, Theodora Taussiga, Loos navrhnul někdy v roce 1930. Nešetřil v něm mramorem a zrcadly, u nichž jsem předstíral, že mě velmi zajímají, ale sledoval jsem v nich onu slečnu, která nás provázela.

Když otevřela dveře do ložnice a já pohlédl na postel, pravděpodobně jsem zrudnul. Loos považoval ložnici - a koupelnu - za základ bytu, za místo, kde má být člověk nejvíce sám sebou, čemuž odpovídal její význam v bytě. První ženě, Lině Obertimpflerové, připravil ložnici obloženou závěsy a s obrovskou bílou postelí vystlanou bílými kožešinami, což bylo v tom roce 1905 zcela výstřední. Stejně se po roce rozvedli. Lina si našla pár měsíců po svatbě milence, načež Loos požádal o rozvod, který ovšem byl skandální, provázený sebevraždou onoho Linina milence, kterému Lina napsala, ať s ní nepočítá. Milenec se okamžitě zastřelil.

Když otevřela dveře do ložnice a já pohlédl na postel, pravděpodobně jsem zrudnul

Vztah skoro šedesátiletého Loose s pětadvacetiletou Klárou, dcerou jeho zákazníka a dávného obdivovatele Otto Becka, byl také vlastně skandální. Loos měl totiž krátce za sebou dosti trapnou aféru, v níž byl obviněn „ze svádění nezletilých“. Na podzim 1928 tím žila Vídeň. Dvě děvčata, jedno osmileté a druhé o dva roky starší, Loose obvinila, že je vzal k sobě do bytu, tam je svlékl, vykoupal a nahé pak maloval, načež se „nad nimi prohřešil“. Loos byl zatčen, přičemž při domovní prohlídce ve vídeňském bytě se našla krabice s asi tisícem pornografických snímků...

To mu velmi přitížilo, byť v tom byl nevinně: před desíti lety se je u něj schoval dr. Theodor Beer, pro nějž Loos navrhnul slavnou vilu Karma na břehu Ženevského jezera. Doktor Beer byl obžalovám z podobných mravnostních deliktů (vzhledem k tomu, že ony pornografie opravdu byly od něj, tak zřejmě oprávněně) a v roce 1919 si ve vězení propašovaným revolverem prostřelil hlavu. Loos byl po několik dnech propuštěn, v procesu ho pak soud osvobodil pro „nedostatek důkazů“. Tvrzení dívek nebylo uznáno jako hodnověrné. Dnes by to asi bylo horší Aféra samozřejmě Loose poškodila a silně ho odcizila městu, které miloval i nenáviděl. Není divu, že jak mohl, tak Vídeň opuštěl.

Ale mlčel jsem: myslím, že kdo se podívá Loosův portrét, do jeho krásné a přitom smutné tváře, uvidí to tam sám

Tuto historku jsem si však nechal pro sebe, neboť jsem si nebyl jistý, jak by tady zapůsobila. Mohl jsme přitom dodat ještě další: O Loosově prokletí, o jeho nakažení syfilidou v mladých letech, z něhož se sice vyléčil, ale spirochety zanechaly neodstanitelné stopy na jeho sluchu a na plodnosti, respektive tedy neplodnosti – to byl také jeden z důvodů konců jeho manželství. A zřejmě se dávná nemoc projevila i na jeho duševním zhroucení na sklonku života. Ale mlčel jsem: myslím, že kdo se podívá Loosův portrét, do jeho krásné a přitom smutné tváře, uvidí to tam sám.

Opustili jsme dům v Bendově ulici a já naposledy pohlédl na sytě zelené obruby okenic, jejichž barvu pravděpodobně doporučil velký Loos.

Pohlédl jsem na sytě zelené obruby okenic, jejichž barvu pravděpodobně doporučil velký Loos

Ještě jednu zastávku pro mě Petr Domanický připravil: byt Josefa a Štěpánky (Stephanie) Voglových na Klatovské 10. Je schovaný ve spletité síti chodeb, mezi kanceláři a různými úřadovnami, které se po válce nastěhovaly do někdejšího paláce, který v 70. letech 19. století pro sebe vybudovala rodina Škodových, ta základní – árijská – rodina plzeňská. Voglovi se sem nastěhovali roku 1928. Pan Vogl byl dětský lékař, u kterého se léčila dítka plzeňské buržuasie, paní Steffi byla nejspíš, jak se domnívá Petr, spřízněna s Beckovými, oněmi klienty a brzy i nikoli nadšenými příbuznými. Ti jim nejspíš Loose doporučili.

Po Loosovi tady zbyl obytný pokoj propojený s jídelnou, v níž se zázračně zachovalo travertinové obložení – a zrcadla a krb. Nábytek, tepichy a jiné zařízení jsou repliky, ale takové, že by je Voglovi poznali. Evidentně loosovská je ta klubovka vpravo, před níž jsem potlačil nutkání se na ni svalit.

Po Loosovi tady zbyl obytný pokoj propojený s jídelnou

Voglovi odsud museli odejít v roce 1939, naštěstí se usadili v Anglii, do Čech se už nevrátili. Měli víc štěstí než jiní Loosovi zákazníci: pokud se jim nepodařilo emigrovat, zemřeli buď v Terezíně nebo jejich stopy mizí dál na Východě, třeba ve vymrzlém rižském ghettu, kde v 15. ledna 1942 zemřela Klára Loosová, poslední láska velkého dandyho, láska, se kterou ho spojila Plzeň.

Kdo by to do té Plzně řekl...

Evidentně loosovská je ta klubovka vpravo, před níž jsem potlačil nutkání se na ni svalit

Další fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...