Onen sobotní pohřeb byl už dostatečně popsán - u nás v novinách v pondělí Zbyňkem Petráčkem - a já nevím, co bych k tomu ještě přidával. Je docela možné, že by nás, ty různé ceromoniální popisovače, poslal již Ivan do prdele, kam jistě patříme. Na druhé straně si myslím, že ze samotného pohřbu, jeho průběhu, charakteru a naladění by měl radost, ale co já vlastně vím... vždycky je to mluvení za mrtvé poněkud směšné. Ale lidí skutečně přišlo mnoho a byli mezi nimi lidé nejrůznějšího druhu, samozřejmě převládal jaksi rozpoznatelný underground v penzijním nebo těsně předpenzijním věku, ale bylo tu dost i lidí mladých a také těch, které bych označil za obyčejné, normální obyvatelstvo vesnického typu, taková ta sůl země, která sice podobným životním stylem, jaký vedl Magor, nežila dohromady ani týden, ale přesto mu jaksi rozuměla. Nebo prostě byli odsud, z těch vesnic, Magora znali a tudíž věděli, že na pohřeb se jít sousedovi sluší.
Nechám na povolanějších lidech, aby jednou vypsali.
Nechám na povolanějších lidech, aby jednou vypsali, jaký byl Jirousův vztah k tomuhle kraji, koutku Vysočiny mezi Telčí na severu a Dačicemi na jihu, kam je však nutné vzít ještě Starou Říš, ležící kousek směrem východním. Pokud vím, tak Jirous, který pocházel z Humpolce, se sem dostal díky své druhé ženě Julianě Stritzkové, vnučce velkého nakladatele staroříšského Josefa Floriana. Po svatbě v roce 1976 žili v jejím ateliéru v Praze, který jí byl po procesu s Plastiky, tedy krátce nato, zabaven, takže když se Jirous vracel z vězení, bylo to už do Staré Říše. Tam také pak adresoval své dopisy z kriminálu, když byl zavřený potřetí a počtvrté a tam také vyrostly jeho dcery, Marta a Františka. A tam žije paní Juliana dosud.
Prostřední Vydří, kde stojí na návsi polorozbořený statek.
Posledních pětadvacet let je s Magorem však spojeno především Prostřední Vydří, kde stojí na návsi polorozbořený statek, jenž, dokud to ještě šlo a bylo teplo Magor příležitostně obýval a tam i pořádal různé lidové slavnosti, které mu nakonec v polovině 90. let úřady zatrhly, ne už z důvodů šikanózních, ale proto, že šlo očividně o život. Pár let nato také skutečně spadla stodola, pod kterou naštěstí nikdo nebyl.
Pak se zvedl a šel třeba za humna.
Já ten kraj znám jen nepatrně, vlastně vůbec ne. Až teprve do blízkých Slavonic, které jsou ještě jižněji, jsem začal díky Viktorovi Stoilovovi, který tu má dům, v posledních letech jezdit. Magor občas Viktora, svého nakladatele, navštěvoval, občas u něho přespal, do návštěvní knihy se svým pěkným písmem zapsal, záhon zryl či dřevo nasekal, snad i něco uvařil, což docela uměl. Vesnický Magor byl, jak jsem hodnověrně slyšel, bytostí dosti odlišnou od toho běsa, v nějž se byl schopen proměnit v městském či jiném davu. Seděl tiše, četl si, pomalu upíjel pivo. Pak se zvedl a šel třeba za humna.
Ze hřbitova, kam bylo Jirousovo tělo zakopáno, lze dohlédnout na návrší, odkud vedla jeho poslední cesta. Přečetl jsem si v brožúře, kterou jsem si pak koupil v tamním krásném kláštěrním knihkupectví, že na tomto místě, tedy na onom kopci, se od poloviny 17. století objevovala v noci, zvláště v sobotu, v den zasvěcený Panně Marii, zvláštní blikající záře. Majitel panství, jistý Gerhard Jindřich Butz z Rolsbergu, požádal teologicky vzdělanější osoby, aby posoudily, o co jde. Ty usoudily, že jde o jev nadpřirozený a jako takový si žádá uctívaní. To je tedy počátek mariánského kultu v Kostelním Vydří.
Ze hřbitova, kam bylo Jirousovo tělo zakopáno, lze dohlédnout na návrší, odkud vedla jeho poslední cesta.
Protože věci za baroka něšly tak rychle, teprve až začátkem 18. století se na kopci vybudovala skromná kaple, jíž byl zasvěcen obraz Panny Marie Karmelské, který je nyní umístěn v oltáři, pod nímž v sobotu spočívala Jirousova rakev. S tím obrazem poradil místním poslední potomek Slavatů, Jan Karel Jáchym Slavata (1640 – 1712), sám generál karmelitánů, osoba církevní a velmi vzdělaná. Dočetl jsem se o něm, že když mu, poslednímu potomku známého českého rodu, navrhovali, aby požádal o uvolnění z kněžského slibu a oženil se, čímž by snad zachránil rod, odvětil, že svět bude docela dobře existovat i bez Slavatů, což se mi jeví jako sympatické...
Ke kapli s líbezným obrazem, putovaly od roku 1709, kdy byla kaple vysvěcena, ročně tisíce poutníků, v roce 1780 jich prý přišlo třicet tisíc. Místo přečkalo i josefínské reformy, v polovině 19. století pak byla rozšiřována a přestavěna na kostel, k němuž byly přistavěny další budovy. Klášter karmelitánů byl však založen až roku 1909, když se slavilo dvousté výročí od založení poutního místa. Inciátorem příchodu řádu byl brněnský biskup Paul Huyn, který, jak jsem si též přečetl, byl popudlivé povahy, takže během obhlídky nejprve seřval místního pana faráře Dvořáka a následně ho poslal do penze. Na uvolněné místo pak měl v úmyslu instalovat řeholníky. Karmelitány.
Na uvolněné místo pak měl v úmyslu instalovat řeholníky. Karmelitány.
Jediní dostupní karmelitáni byli však v Rakousku a tedy německého původu. Vydří ovšem bylo české a tudíž farníci nebyli nápadem brněnského preláta, ostatně rovněž Němce, právě nadšeni. Co mi připadá však zajímavější, že většina z nově přišlých řeholníků sloužila před tím dlouhá léta v Texasu a Lousianně, kde měli na starost pastoraci mezi dosti divokým obyvatelstvem: černochy, indiány z kmene Komančů, kovboji a přistěhovaleckou bandou, která se sbírala z chátry celého světa. To by mohlo být Magorovi docela blízké! Museli to být tedy ostřílení a tvrdí chlápci, kteří se hned tak něčeho nezalekli. Jejich představený se jmenoval Pater Telesfor a měl tak majestátní plnovous, že se mu přezdívalo Gott-Vater. Je prý vymalován na na výjevu se světci karmalitánského nebe nad oltářem.
Je prý vymalován na na výjevu se světci karmalitánského nebe nad oltářem.
Dále jsem se dočetl, že po vzniku republiky řeholníci německé národnosti všichni odešli do Rakouska a klášter po dvaceti letech málem zanikl. Udržet se ho podařila díky Pateru Albertovi Velebovi, kterého, jak čtu v brožuře, Bůh vyvolil k tomu, aby karmelitáni v Kostelním Vydří zůstali i po roce 1920 a to přesto, že páter Veleba nebyl žádným svatouškem, píše se v brožuře, ale "holdoval alkoholu“, v čemž by si s Magorem samozřejmě též dobře rozuměli.
V květnu 1950 byl klášter přepaden, zbylí řeholníci zatčeni a internováni v Želivě, kde si pobyli většinou do poloviny 50. let. Klášter de facto zanikl, Karmel žil mimo Vydří. Na konci roku 1989 bylo v Čechách a na Moravě jedenáct bratří se sliby a tři novicové. Ti všichni žili ovšem mimo Kostelní Vydří. To se mezitím stalo útočištěm saleziánů dona Boska. Právě saleziánský kněz Ladislav Heryán celebroval zádušní mši za Magora. A pomáhal mu můj kamarád ze studií Zdeněk Jančařík, seleziánský kněz a ředitel nakladatelství Portál. Magor byl v tomto směru v dobrých rukou.
Magor byl v tomto směru v dobrých rukou.
Hřbitov v Kostelním Vydří mi připadal malý a útulný. Magorův hrob je u zdi. Rakev v něm byla uložena a ležela spořádaně, přikryta sypkou hlínou a květinami. Ještě asi hodinu po uložení k ní chodili další a další lidé a hleděli do hrobu a fotili si ho. Ta představa je stejně něčím neskutečná a rozum se jí přece jen vzpírá, byť od dětství přeci každý ví, že jednou umře. Mě, když jsem tam také stál, začaly napadat absurdní věci, že třeba uklouznu, zakopnu a sesunu se do toho hrobu, což bude trapné, nebo že se to stane někomu jinému, třeba Dáše Vokaté, která tam však stála jak strážkyně a opatrovatelka odkazu.
Ta představa je přeci jen něčím neskutečná a rozum se jí přece jen vzpírá.
Pak už nastal rychle soumrak, lidé, kteří se před chvílí zdravili se lidmi, které v takovém množství už dlouho nepotkali, se opět loučili a rozjížděli se různými směry.
Lidé, kteří se před chvílí zdravili s lidmi, které v takovém množství už dlouho nepotkali.
Na Magorův statek v Prostředním Vydří (Wydrzie Mediocri) jsme přijeli s Viktorem, jeho ženou Míšou, Halkou Třešňákovou a překladatelem Josefem Rauvolfem už za úplné tmy. Na dvoře tam postávalo u skomírajícího ohýnku pár lidí, vzadu někde stál sud s pivem, které téměř vůbec neteklo. Jáchym a Placákova rodina, Betyna Landovská a Andula s Terezou, samí známí z Prahy, vlastně nevím, jak se ti lidé domluvili, že se pojede právě sem.
Ale neviděl jsem z ní vůbec nic.
Druhá, mnohem větší skupina, byla u Skaláka, tedy u Miroslava Skalického, v jeho už proslulém Mlyně u Želetavy. Ale tady byla tichá sešlost, jako by vábená vymrzlým domem, ve kterém se už dávno asi nedalo bydlet a já si nemohl nevzpomenout na rozhovor, který jsem s Magorem před pěti lety udělal a který jsme pak nazvali Zahradu mám zpustlou. Tak to byla ona. Ale neviděl jsem z ní vůbec nic. A tak to bylo dobře.
