11. února 2015 21:21, aktualizováno  21:48 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Nebezpeční muži v
Horoměřicích aneb Housle

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Sobotní výprava z Horoměřic do Lysolají ji slibovala. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sobotní výprava z Horoměřic do Lysolají ji slibovala. | foto: Jiří Peňás
Sraz byl na Dejvické, pak se jelo linkou 356 do Horoměřic. Sestava byla obvyklá, muži na okraji tělesného a duševního chátrání. Parta hodných hochů, z nichž šel strach. Kombinace zbytků městské elegance a vágusovství. Rozklepané bytosti s romantickým pohledem na svět a s touhou po dobrodružství v srdci. Sobotní výprava z Horoměřic do Lysolají jej slibovala.

Toto bude krátká zpráva z krátkého výletu. Pro mě se začal tím, že jsem v onom autobuse zapomněl svou oblíbenou zelenou čepici. Byl jsem tak zaujat hovorem o událostech minulých dní (bylo pár dní po atentátech v Paříži), že jsem ji sňal z hlavy, kamsi položil a když Zbyněk zavolal: Horoměřice, vystupovat!, tak jsem zpanikařil a vyskočil z autobusu holohlavý. Vzápětí mi čerstvý větřík připomněl mé selhání, ale autobus byl už pryč a s ním i má čepice značky Bogner, nejdražší část mého šatníku, aspoň pokud jde o poměr ceny a plochy látky. Koupil jsme si ji kdysi omylem, v domnění, že je k tomu ještě svetr. Stejně jako tehdy, tak i nyní jsem zatnul zuby a nic jsem na sobě nedal znát, neobtěžoval jsem svou pitomostí přátele, neboť jsem nechtěl podporovat dojem, který ze sebe občas máme, totiž že začínáme býti sklerotičtí a plíživě dementní.

Stali jsme tedy v Horoměřicích, obci na sever od Prahy.

Stali jsme tedy v Horoměřicích, obci na sever od Prahy.

Stali jsme tedy v Horoměřicích, obci na sever od Prahy, na hranicích se Středočeským krajem, na počátku sprašových polí, táhnoucích se až k legendami opředenému Tursku. Jde o krajinu, v níž jakýsi lid žil od pradávna a pěstoval tu rozličné kultury, nejslavněji asi únětickou, neboť Únětice jsou kousek vedle. Nejzajímavější je na obci myslím dlouhé žluté stavení, původně hospodářský dvůr, kdysi snad i zámeček, který tam zřídili v první polovině 18. století strahovští premonstráté, kterým obec s různými přestávkami patřila. Součástí toho kdysi zámečku je kaple sv. Anny, vymalovaná zevnitř barokní freskou, kterou vytvořil premonstrát Siard Nosecký, jenž pocházel z české barokní malířské rodiny Noseckých – otec se narodil v Pečkách a umřel v Jihlavě, kde je v kostelech řada jeho prací. Kdybych byl na výletě sám, zřejmě bych se snažil do kaple podívat, hledal bych někoho, kdo má klíče a otravoval správce farnosti, ale tady jsem musel ctít kolektivní touhu rychle navštívit hostinec. Neobešli jsme proto ani tu stodolu, jež byla kdysi obklopena parkem, nyní zpustlým. Jen se podivili, že i tady stálo nějakému kreténovi zato na fasádu nejspíš nedávno pořízenou vysprejovat stupidní klikyhák, ale více slov nad tím ztrácet se nikomu nechtělo.

Roezl se narodil v roce 1824 tady v Horoměřicích panu zahradníkovi Roezlovi.

Roezl se narodil v roce 1824 tady v Horoměřicích panu zahradníkovi Roezlovi.

Ještě však snad by bylo dobré upozornit na drobný pomníček před místním úřadem, který je věnován nejslavnějšímu místnímu rodákovi horoměřickému, „lovci orchidejí“ a velkému cestovateli a prozkoumávateli v jeho době ještě panenské Ameriky severní, střední i jižní, Benediktu Roezlovi. Jeho pražská socha stojí na okraji Karlova náměstí: Roezl tam v holinkách zkoumá jakýsi kořen, snad puškovorce nebo čeho, zírá na něj trochu nedůvěřivě, což možná souvisí s postavou indiána-divocha, který sedí u jeho nohou a vypadá, že mu je špatně, možná v důsledku požití toho kořene.

Roezl se narodil v roce 1824 tady v Horoměřicích panu zahradníkovi Roezlovi, který se tu staral o ten premonstrátský park a sad. Ten je nyní zpustlý, jak už jsem napsal. Potřeba parků a sadů upadala s tím, jak se lidstvo vymaňovalo ze spárů církve a tmářství. Mladý Benedikt to ještě stihnul, takže si mohl vypěstovat vztah k rostlinstvu, což se mu potom při lovu orchidejí hodilo.

Zaujal nás portrét Sigmunda Freuda nad jedním stolem.

Zaujal nás portrét Sigmunda Freuda nad jedním stolem.

To už jsme však vcházeli do místního hostince. Posadili jsme se, někteří vytáhli cigarety a začali dýmat. Objednali jsme si kofoly, turka a já malý rum, abych spláchl žalost nad čepicí. Jakmile se zadýmoval prostor, někteří začali kašlat a chrchlat. Rozhlédli jsme se po hospodě: zaujal nás portrét Sigmunda Freuda nad jedním stolem. Tam se nejspíš scházejí místní intelektuálové, řekl někdo z nás. Nebo úchylové, řekl jiný. Možná si tam vykládají sny, řekl někdo. Nebo sexuální fantazie, dodal jsem já. Zeptali jsme se inteligentního číšníka, ten nám řekl, že to tam visí proto, že se tam hned každej rozkecá. To znělo logicky.

Nízko nad námi přelétávala letadla, neboť Ruzyně je nedaleko.

Nízko nad námi přelétávala letadla, neboť Ruzyně je nedaleko.

Vyrazili jsme pak z vesnice a záhy se ocitli na blátivé polní cestě, která vedla směrem jižním, tedy ku Praze. Byl teplý a jasný lednový den, takové předjaří uprostřed zimy. Nízko nad námi přelétávala letadla, neboť Ruzyně je nedaleko. Honza si vzpomněl, že má v mobilu aplikaci, jíž lze zjistit, co je to za letadlo, kam letí a jak se jmenuje pilot. Zrovna jedno éro nad námi letělo, jenže Macháček nestihl namířit. Chlácholili jsme jej, že za chvíli poletí další a také ano. Tentokrát byl Machy připravený: namířil mobil na letadlo, chvíli držel, v mobilu to začalo nějak podivně chrčet, zdálo se, jako by z něj vyšlo nějaké vlnění a v tom najednou vyšlehl z letadla plamen a za chvíli se již celé hořící řítilo kamsi směrem k Přední Kopanině. Zůstali jsme zírat. Ty vole, Machy, cos to udělal, vždyť tys to letadlo sundal, to je průser! vykřikli jsme. - Kluci, já jsem nechtěl, já myslel, že je to na zjišťování letových řádů, blekotal bledý Honza. Horizont, kam letadlo zapadlo, se mezitím zabarvoval temným oblakem. Ty jo, to je síla, radši zdrháme, tohle kdyby někdo zjistil, tak to nevokecáme. - Vzali jsme tedy nohy na ramena a prchali, jak nejrychleji to naše těla umožňovala.

Doběhli jsme udýchaní na okraj lesíka.

Doběhli jsme udýchaní na okraj lesíka.

Doběhli jsme udýchaní na okraj lesíka. Padli jsme vyčerpání na zem a chvíli leželi a vdechovali vůni hlíny a rozkládajících se živočichů a rostlin. Nikdo z nás nechtěl již pohlédnout směrem, kde spadlo letadlo a nikdo z nás se již ani nechtěl k události vracet. Dělali jsme, jako by se nic nestalo. Macháček jen nevěřícně zíral na svůj mobil a kroutil hlavou, jak se mohl proměnit ve vražednou zbraň. Zkusil z něj zavolat domů Helence - a fungoval. Pak s ním namířil na Ludvu, načež ten zařval: okamžitě toho nech! Honza ho poslechl, schoval mobil do kapsy a dělal, že se nic nestalo. Na tom jsme se všichni shodli.

Skrýval v sobě kouzelnou rokli zvanou Housle.

Skrýval v sobě kouzelnou rokli zvanou Housle.

Ten les, kam jsme doběhli, nebyl jen tak obyčejný, nýbrž pohádkový. Skrýval v sobě kouzelnou rokli zvanou Housle. Já měl náhle asociaci na knihu, kterou jsem kdysi vnucoval svým dětem, domnívaje se, že nejvíc je potěším nonsensovými říkadly, že pak z nich vyrostou citliví a hraví lidé. Ve skutečnosti vlivem moderní poetie vyrůstají spíše neurotici, ale na to se přišlo až později. Tak kniha se jmenovala Ostrov, kde rostou housle a ještě před rokem 1989 ji z různých říkadel složil Pavel Šrut. A tak jsem si i vzpomněl na básničku Kdyby prase mělo křídla, kterou tak krásně zhudebnil Petr Skoumal, že ji i po letech umím zazpívat celou, do čehož jsem se v tu chvíli k nelibosti přátel pustil. Kdyby prase mělo křídla, křídla jako pták, / vyletěl bych na praseti někam do oblak! / Uviděl bych Itálii, uviděl bych svět... A tak dál. Napadlo mě, zda by se písnička dala zpívat též muslimským dětem, kterým by se jistě líbila, ale zda by proti ní neměli něco jejich rodičové, ale to bych sem nechtěl tahat. Pak je ovšem v té původní básni Jamese Reevese verš, který myslím už Skoumal nezpíval (laskavý čtenář mě upozornil, že píseň nazpívali Lábus s Kaiserem): „jen aby je nenapadlo, ptát se, co mám za letadlo... To by bylo pane křiku, to by bylo rámusu, kdyby jednou se mnou spadlo a dalo se do klusu...“ A zas jsem byl u těch padajících letadel.

Okamžitě to v každém z nás vzbudilo romantické nutkání slézt po skále dolů.

Okamžitě to v každém z nás vzbudilo romantické nutkání slézt po skále dolů.

Ovšem přírodní památka Housle je pozoruhodná rýha v zemi, na kterou jsme nejprve hleděli ze shora a – kromě Zbyňka, který takové věci zná, byli překvapeni, kde se tu takový kaňon vzal. Okamžitě to v každém z nás vzbudilo romantické nutkání slézt po skále dolů, tam zapalit oheň a hledět do něj zasněným zrakem. Místo toho jsme spořádaně sešli po naučné stezce, kterou vroubí naučné cedule. Ty nahrazoval Zbyňkův výklad, který nás upozorňoval na odkryté břidlice, které se tu usazovaly jako bahno před více než půl miliardou lety, když tu bylo moře. To moře se jmenovalo proterozoické čili starohorní a asi se v něm moc koupat nedalo. Vůbec to bylo dosti nevlídné období, sotva nějaké bakterie a sinice a řasy, na konci možná nějaký láčkovec se objevil, ale jinak dosti nudná a pustá doba. No ale nějaké ty horotvorné procesy tam probíhaly a vše se usazoval a vrstvilo a tuhlo a když pak to moře ustoupilo tak už to bylo hotové. Ale pozor, pánové, řekl Zbyněk, to nahoře, to už není břidlice, ale to je pískovec a opuka, což jste doufám poznali. A pískovec a opuka, která je ještě mladší, to je sice taky usazenina, ale mnohem mladší, tak devadesát milionů let, svrchní křída, druhory, mezozikum, to si jistě pamatujete, triasjurakřída, to se lehce pamatuje, to už se tady, teda ne tady, tady bylo pořád druhohorní moře, ale jinde, kde to šlo, proháněli dinosauři, tyranosauři nebo třeba triceratopsové, takový ty třírohý příšery. – To muselo být krásné, zasnili jsme se.

Pronikali jsme do hlubin rokle s bušícím srdcem.

Pronikali jsme do hlubin rokle s bušícím srdcem.

Pronikali jsme do hlubin rokle s bušícím srdcem. Hleděli jsme na příkré stěny, které nyní v zimě byly holé a vegetace prosté. Velké kameny byl porostlé zeleným mechem, menší vypadaly jak rozházené lebky a kosti obrů. Je to takovej Grand Canyon pro chudé, řekl Tomáš a začal skládat básničku. Zbyněk pokračoval ve výkladu. Všechno to udělala voda a eroze, která odkryla ty geologický vrstvy, na který můžeme nyní čučet. A pak to dokonal člověk, kterej tady těžil šutr. Co by byla románská Praha bez opuky, co Praha, Čechy! Z čeho je rotunda na Řípu, strávně, z opuky. A díky tomu, že tady člověk těžil, tak to tady pěkně dodělal. To, co člověk obdivuje jako přírodní dílo, bývá často lidská činnost. Lom je většinou zajímavější než jenom kopec, toho si člověk ani nevšimne, pěkného lomu ano. - Kam ale ta voda zmizela? zeptal jsem se. Dobrá otázka. Brzy přijdeme na odpověď.

Já bych asi věděl, řekl Honza, já myslím, že je to proto, že se ta rokle tak...

Já bych asi věděl, řekl Honza, já myslím, že je to proto, že se ta rokle tak...

Hele, kluci, víte, proč se to jmenuje Housle, ozval se Honza, který poté, co sundal to letadlo, moc nemluvil. No, to je taky dobrá otázka, řekl Tomáš, zamyslil se, ale na nic nepřišel. - Asi nějací šumaři sem chodili, řekl někdo. – Nebo sem chodil Dalibor housti, řekl jiný. Dalibor Balšínek... řekl jsem já, a vzpomněl si na bývalého šéfredaktora Lidových novin. – Já bych asi věděl, řekl Honza, já myslím, že je to proto, že se ta rokle tak kroutí. - Jako se kroutí housle? Jo, jako kroutivý zvuk houslí, jo? Ty fakt nemáš dneska den, řekl posměšně Ludva. – Viděl jsi někdy housle, vole?, bránil se Machy. – Viděl. – No, tak tam je taková ta zakroucená díra, vlastně dvě díry, aby to rezonovalo, efa se jí říká, protože to má tvar písmene ef, chápeš, efa. - Jako Karel Effa, nedal se Ludva, jo, jako Effa. - No pozor pánové, vložil se Zbyněk, víte, že Karel Effa byl velkej tramp a že složil plno trampských písní, ten sem klidně mohl chodit na čundr. - Sem jo? vlezl tady do rokle a teskně vyl na měsíc, zapochyboval jsem. - No a proč ne?, řekl Zbyněk. Honzo, proč se to teda jmenuje Housle?, zeptal se Ludva. - Macháček ale na to už neměl nervy a jen rezignovaně mávnul rukou.

Na samém konci stezky vyvěrá ze země pramen, který je možná pozůstatkem té...

Na samém konci stezky vyvěrá ze země pramen, který je možná pozůstatkem té...

Lednový den mezitím pokročil. Obrátili jsme proto své kroky k východu z rokle a směřovali do Lysolají. Na samém konci stezky vyvěrá ze země pramen, který je možná pozůstatkem té vody, která vyhloubila kaňon. Kousek od trubky s trykající vodou stojí kaplička zasvěcená Panně Marii Sedmibolestné. - Sedm nožů bolestných proniká jejím utrápeným srdcem, neměla to chudák lehké. - Proč má ty nože, zeptal se jeden z přátel, jemuž jsou věci katolické mystiky poněkud cizí.. - To je svatá Kudla z Knajfy, vrhačka nožů, mučednice solingenská, řekl jsem a pokračoval, patronka všech estrádních umělců, šipkařů, lučištníků, střelců a pochopitelně vrhačů nožů. Uctívána je především lidmi od cirkusu, takže se sem 15. září, když je její svátek (to je opravdu svátek P. Marie Sedmibolestné) sjíždějí celé cirkusové rody a klaní se jí, pak si nabírají tu vodu ze studánky a omývají si jí rány, které vzniknou po nepovedených hodech noži. Pak se ožerou a hned to zkoušejí. Bývá tady vždy plno krve, fantazíroval jsem. - Přátelé mi ale příliš nevěřili a už se těšili, že si sedneme do místní lysolajské hospody, proslulé tím, že se tam od roku 1989 neuklízelo. To se vzápětí potvrdilo.

Netřeba dodávat, že v Lysolajích řeč přešla na lysohlávky, takže za chvíli již nám všem zněla v uších píseň: Člověk ze zoufalství snadno pomate se, muchomůrky bíle budeš sbírat v lese... V hospodě se neuklízelo od ruské okupace. Hoši s tím byli spokojení.

To je svatá Mesersina z Knajfy, vrhačka nožů, mučednice solingenská.

To je svatá Mesersina z Knajfy, vrhačka nožů, mučednice solingenská.

Všechny fotoblogy na www.jiri.penas.cz/fotoblog/

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz