20. srpna 2015 11:38 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: New York, New York aneb Kotel

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
New York | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy New York | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Tak dobře, ehm, New York... Kapitola jedna. Miloval New York City, i když tam nikdy nebyl. Miloval ho potom tím víc, když tam pak dva dny byl.

Ehm, tak by se dalo začít. Ale je to málo konkrétní. Tak tedy: Miloval New York, ty jeho šílené proporce, tu dymamickou linii mrakodrapů pyšně čnících proti nebi. Obdivoval jeho sexualitu, jeho prostopášnost, jeho zločiny z vilnosti, jeho úžasnou pohlavní nezdolnost, tu jeho erotickou výdrž, ty smyslné vibrace, kterými se třáslo celé to kypré Jablko, to velké neohlodatelné Big Apple...

Obdivoval jeho sexualitu, jeho prostopášnost, jeho zločiny z vilnosti.

Obdivoval jeho sexualitu, jeho prostopášnost, jeho zločiny z vilnosti.

No, je to trochu přepjaté. Tak jinak: kapitola jedna. Miloval New York. Nikdy tam zatím nebyl. Jako Kafka nebyl nikdy v Americe, ale své představy o ní měl. Pouštěl si George Gershwina, dokud ho nebrněly uši. Miloval newyorské filmy, jakmile se někde objevil záběr na stříkající hydrant nebo ta požární schodiště, zpozorněl a zjihnul. Miloval jeho mezirasové napětí, miloval pejzaté Židy v Brooklynu, uječené Italy na Mullberry Street a opilé Iry v Hell´s Kitchen, miloval Portorikány, Němce, Tibeťany, haitské vyznavače woodoo, kteří prodávali suvenýry z lidských kostí v Queens, dokonce i Rusy, když byli z New Yorku nebo z Coney Island, tak je taky miloval... Tedy - skoro. A miloval samozřejmě newyorské černochy, obdivoval ta jejich svalnatá těla, bělmo s narkoticky rozšířenými zorničkami jak démant Ritz, tu jejich jazzovou tesklivost, jejich oprávněnou kriminalitu, jíž odpovídali na bělošský útlak. Dokonce i to miloval, i když do Harlemu nebo Bronxu by asi sám nešel...

Jako Kafka nebyl nikdy v Americe, ale své představy o ní měl.

Jako Kafka nebyl nikdy v Americe, ale své představy o ní měl.

Ne, ještě jednou a upřímně: miloval New York, protože miloval kapitalismus, miloval přepych, luxus, lingerie a kokain. Miloval diamanty, a zlato a kaviár a šperky a snídaně u Tiffanyho, o kterých snil každé ráno u ovesných vloček, když si v duchu povídal s Audrey Hepburnovou. Z pachu peněz dostával závrať. Miloval finančníky a vrahy z Wall Street, miloval vykořisťování a jestřáby a americký imperialismus, který už bohužel ztrácel za jeho života na potřebné síle. Miloval atomovou bombu... Ehm, tohle by asi nešlo... Tady se nechal opravdu hodně unést, ještě by to někdo vzal vážně. Ne, samozřejmě, miloval to všechno, ale s mírou, vždy byl pro humanismus a lidský pokrok. 

Z pachu peněz dostával závrať.

Z pachu peněz dostával závrať.

Ale on New York opravdu miloval, ano, protože miloval Woodyho Allena, kterého tady naivně parafrázuje, a Lou Reeda a Leonarda Bernsteina a Isaaca Bashevise Singera a Andyho Warhola a Johna Lennona samozřejmě a taky Václava Havla, který New York také miloval, takže, když ho milovali tihle lidé, tak na něm něco muselo opravdu být, což by bylo i bez nich...

 Nejvíc ho miloval večer 11. září 2001, to byl bezmocný bolestí a úžasem, ne že ho někdo nemiluje, což by snad ještě pochopil, ale že ho někdo nenávidí, to pochopit nemohl, i když nyní už ano, protože vražedná nenávist, to je konstanta lidského rodu, bohužel, jak už ví, a takové úžasné věci, jako je New York někteří nenávidí jaksi z podstaty věci, protože nenávidí život, jehož je New York největším hmotným triumfem. 

Nejvíc ho miloval večer 11. září 2001, to byl bezmocný bolestí.

Nejvíc ho miloval večer 11. září 2001, to byl bezmocný bolestí.

Tak to by na úvod stačilo. Byl jsem tam jen dva dny.Samozřejmě jsem ochutnal jen kousek toho ohromného koláče. Kousíček.Vlastně jenom růžek Mannhattanu, trochu se nejdřív motal v okolí Upper East Side a pak několika těch ulic k Central Parku, ulic, do kterých strčíte nos a z kterých se člověku hned zatočí hlava, jak jsou nekonečné, takže mu brzo otečou kotníky a tak druhý den začne jezdit metrem, teda podzemkou, která je taky nekonečná a nekonečně pestrá, co se týče lidských typů a ras, takže nevíte, jestli je to zajímavější nahoře nebo dole.

Samozřejmě jsem ochutnal jen kousek toho ohromného koláče.

Samozřejmě jsem ochutnal jen kousek toho ohromného koláče.

A zase vás tam praští do očí ta papouščí pestrost, na kterou už si po pár týdnech v Americe zvyknete, ale tedy v New Yorku je to ještě trochu – nebo spíš dost - jiné. Tady bych řekl že to město, ten obrovský tavící kotel, z té milionové lidské masy udělalo ještě jinou látku jiné kvality než americké tavící kotle kultur jaksi nadělávají. Já nevím, jestli jsem si to nevsugeroval, ale tady jsem měl pocit, jako by z obyvatel toho města prosvítala ještě nějaká jiná substance než běžný pocit sounáležitosti a přitom individualismus, vlastnosti, kterých si jinak v Americe člověk vidí a vnímá u většiny pozorovaných. 

Řekl bych, že to, co jsem na těch lidech tady viděl, byla hlavně jakási ležerní, neokázalá, ale velmi stylová a propracovaně nenápadná hrdost, takový ten pocit: hele, nepodělám se z toho, že jsem z N.Y.C., ale stejně nikdo na mě nemá, protože tohle je kámo New York a já mám, spolu s deseti miliony dalších lidí to privilegium v něm žít a bydlet, i když to někdy není žádnej med a jsou chvíle, kdy toho má člověk plný zuby. Ale i tak je to nejlepší, největší a nejsenzačnější město na světě, a ty to víš, vo tom není žádá polemika. Tak se dívej, nikde nic takovýho neuvidíš.

New York, New York, what a beautiful town.

New York, New York, what a beautiful town.

New York, New York, what a beautiful town, začnete si brumlat ještě v taxíku z JFK letiště (zaručeně nejošuntělejší ze všech amerických letišť, co jsem viděl, ale to myslím k věci patří, protože, N.Y.C. nemusí dělat dojem, prostě nemusí, stačí mu, že je...), a pak vjíždíte jako já do toho města poprvé v životě, a tak se nadechujete a jste z toho dojati, protože opravdu není nic mohutnějšího, nic impresivnějšího a citově a vizuálně a esteticky masivnějšího než první pohled na tohle město, na tuhle megapoli, na tu ježatou nestvůru, na tuhle explozi tvořivosti a kypivé, nesentimentální a brutální krásy, kterou nelze popsat, o což se ani já tady nebudu snažit.

Směrem k těm bohatým okrajům Central Parku přibývají takové ty typy jak z Allenových filmů.

Směrem k těm bohatým okrajům Central Parku přibývají takové ty typy jak z Allenových filmů.

Nikde nemá člověk nemá tak silný pocit, že se na té babylonské stavbě podílel celý svět, každý národ. Jistě, některé národy více, s větší invencí a s větším profitem, takže ano, směrem k těm bohatým okrajům Central Parku přibývají takové ty typy jak z Allenových filmů, který tady někde bydlí: nesmírně dobře pěstěné paničky s decentním diamantovým náramkem, které sedí u stolku v nějaké předražené italské restauraci a s gracií pojídají decentní salát za čtyřicet dolarů, v očích chlad, sex, stesk a převahu. A pak takoví ti židovští borci, chlapíci nalehko, ležerní střih jejich obleků dává vědět, že pohlavní život ještě neopustili ani v sedmdesáti a udržují ho seancemi u svého psychoanalytika, jež dolaďují nějakým čínským afrodisiakálním kořením. 

Tady chtěli vytvořit to, čemu Američané říkali „město nahoře“.

Tady chtěli vytvořit to, čemu Američané říkali „město nahoře“.

New York, co jsem v té zemi viděl, je nejméně Amerikou – nebo je to aspoň dosti jiná Amerika. Říká se, že je to nejvíc evropské město, ale to se mi tak nejevilo, aspoň já v Evropě žádné takové město neznám. I Londýn je hodně jiný... Mně New York připadal jako zhmotnění něčeho výstředně geniálního, jako materializace ideálu tvůrčí nápaditosti a invence, která se tady nechála na relativně malém prostoru vyřádit, jak to nejlépe a nejsvobodněji uměla. Sem šli nejnadanější a nejvýstřednější lidé světa, lidé s nejmenšími nároky a největšími sny a touhami. Tady chtěli vytvořit to, čemu Američané říkali „město nahoře“. Proto ho také stavěli tak vzhůru, proto ho také hnali tak do nebes. Já vím, že ty reálné důvody byly přízemnější, ale myslím, že něco symbolického v tom je.

K čertu s vašimi sváry a vendetami! Ať jste Němci, Francouzi, Irové, Angličani, Židé nebo Rusové – šup s vámi do tyglíku!

K čertu s vašimi sváry a vendetami! Ať jste Němci, Francouzi, Irové, Angličani, Židé nebo Rusové – šup s vámi do tyglíku!

Mannhattan na mapě vypadá jak našikmo položená smrková šiška nebo nějaké svěšené vemeno nebo snad, no dobrá, tenký penis vražený mezi pevninu Brooklynu a New Jersey, přičemž je ovlažovaný řekou Hudson a East River. Z výšky je vyštrafovaný hustou sítí protínajících se úseček, v jejichž nepřesném středu leží zelený obdelník Centrálního parku. Z polohy naležeto vypadá jak jehelníček nebo lůžko fakírovo nebo jako fantastická hradba neskutečného města. Člověk pochopí tu touhu milionů lidí se za ty hradby dostat a začít za nimi svůj nový život. Tady bylo hrdlo toho „božího tyglíku“, toho velkého tavícího kotle, v němž se měly přeměňovat všechny národy Evropy v Američany. Jak napsal před sto lety ruský Žid Israel Zangwill ve hře Tavící kotel – The Melting Pot, která onu metaforu vytvořila: „Tady stojíte, moji milí v padesáti hloučcích, sdělujete si své životní příběhy padesáti jazyky a vaše pokrevní nepřátelství má padesát forem. Dlouho to tak nezůstane, přátelé, neboť záhy vejdete do Božího ohně... K čertu s vašimi sváry a vendetami! Ať jste Němci, Francouzi, Irové, Angličani, Židé nebo Rusové – šup s vámi do tyglíku! Bůh vás promění v Američany.“

(Bohužel je pravda, že takový tyglík fungoval skoro jen pro Evropany a bělochy...)

Samozřejmě jsem ochutnal jen kousek toho ohromného koláče.

Samozřejmě jsem ochutnal jen kousek toho ohromného koláče.

Stejně, největší záhada je, jak je možné, že se ten docela titěrný kus země, který běloši kdysi koupili od indiánů za pár železných sekyrek, nepropadne do ze země, že nezmizí s hukotem v moři, z nějž bude nad hladinu trčet pár věžiček, pozůstatků těch špičatých mrakodrapů, těch umělých horstev nahrnutých k sobě a udtržovaných v pozoru jakosi gigantickou silou.

Takže kolem půlnoci, ve městě, které nikdy nespí, se budete plazit jako přízrak.

Takže kolem půlnoci, ve městě, které nikdy nespí, se budete plazit jako přízrak.

Ve srovnání s jinými městy v Americe je New York špinavý až k umatlanosti. Já jsem navíc postupoval ve své cestě (viz předchozí díly) ze západu na východ, takže z vymyté, trávníkově sestřihané a pečlivě vylepané Kalifornie přes spořádaný americký střed, byl první náraz o to silnější. Jakmile jste v Jablku, praští vás do nosu mocný, jako by nasládlý zápach oleje, benzínu a splašků. Pak si ale zvyknete. Ale to nebylo jediné: s ním i jaksi těžký tlak, který mi další dny presoval hlavu skrz úzkou hradbu těch ulic, svislých a nekonečných avenue a trochu kratších a příčných street, které se podobají korytům mezi kyklopskými valy. První dny, a já neměl víc než dva a půl dne, je fascinace tím městem vykoupena strašným výdajem energie, která hrozí zástavou srdce. Než pochopíte, že to město nelze projít, že nelze se pořád divit a zvedat hlavu a žasnout představovat si třeba, že se jen tak půjdete projít do Central Parku a vyjdete někde u Ground Zero, vydáte ze sebe strašně energie, která vám bude chybět při běžných činnostech, takže kolem půlnoci, ve městě, které nikdy nespí, se budete plazit jako přízrak a budete chtít usnout na lavičce a splynout tak s armádou vágusů, kteří bůhví, zda taky nebyli před lety podobnými chodci jako vy. The Bronx is up and the Battery is down!, jak se zpívá v té písni. A stejně je to tam krásné, že i ten smrad a tlak vnímáte jako dar nebes.

V New Yorku, na Mannhattanu, má člověk pocit, že je ve středu světa.

V New Yorku, na Mannhattanu, má člověk pocit, že je ve středu světa.

V New Yorku, na Mannhattanu, má člověk pocit, že je ve středu světa, i když je dočasně v nějaké místnosti, třeba v té, kterou mu někdo půjčil na přespání. Když pak jdete po ulici nemusíte mít žádný cíl a stejně jste pořád uprostřed. Všude je něco, co v člověku vytváří dojem, že se tu koncentruje bohatství, moc a síla světa, nejen ale toho amerického. A zároveň jeho pomíjivost. Všechno najednou oproti té mase ztrácí smysl. O co se ještě má lidstvo snažit? Co ještě dál budovat? A jednou to stejně pomine. Možná už brzo, pomalu se to začne rozpadat, chátrat, trouchnivět. Lidé, ti, co zbydou, se pak odstěhují jinam. Jako kdysi Řím, tak jednou také New York. Zbudou trosky a po Mannhattanu se budou prohánět divoká zvířata. Ale předtím ještě to zažít v plné parádě, ten triumf techniky, architektury, logistiky, orgie marnotratnosti, která přitom nějak tajemně funguje a udržuje to obrovské město v chodu a v kypivém životě.

Kde byl Ten předem okouzlený naiva se byl podívat před Dakotu.

Kde byl Ten předem okouzlený naiva se byl podívat před Dakotu.

Nevím vlastně, co dál napsat. Člověk za dva dny stihne jen nepatrný kousek toho, co by chtěl stihnout, takže já tu píšu jen naivní vyznání, které bych možná napsal, aniž bych tam musel fyzicky být. 

Kde byl? Ten předem okouzlený naiva se byl podívat před Dakotu, kde umřel Lennon, dům byl pod lešením, kousek v parku bylo místo, kde silně již prošedivělí nostalgici drží u mozaiky Imagine pietu za svými představami o sbratření všech lidí. Šedesátník tam přehrával ty písně a lidé se tam fotili a broukali u toho, i když neuměli slova.

Byl se samozřejmě podívat na Ground zero, na památník obětí 11. září: dva obrovské zející obdelníky s věčně tekoucí vodou, slzami, které se tedy člověku přirozeně spustí též.

Dojel s turisty k soše Svobody.

Dojel s turisty k soše Svobody.

Dojel s turisty k soše Svobody, odkud je krásný výhled na ten mannhattanský trs mtrakodrapů, kde si člověk pořád představuje, že mezi nimi dva chybí. Socha Svobody je větší než si představoval a vlastně i hezčí, ale bylo by zbytečné líčit, co ho u toho napadalo, protože by zase byl sentimentální. Když pak o tom večer vyprávěl svému kamarádovi Lukášovi a jeho ženě Zuzaně, kteří bydlí už několik let na jižním Mannhattanu, udiveně se na něj podívali a řekli, že ještě neslyšeli o nikom z jejich českých přátel, kteřípřijeli do New Yorku, kdo by se na to jeli podívat.

Možná je přesvědčil, aby jeli. A když ne, tak se taky nic nestalo.

Jako by tam vlastně už ani nebyl.

Jako by tam vlastně už ani nebyl.

Jako by tam vlastně už ani nebyl.

Mapu s blogy Jiřího Peňáse naleznete zde.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.