Devět set sedmdesát čtyři tisíc (974 tisíc, kolik zbývá do miliónu?) lidí tam bylo zavražděno, udušeno, zahrabáno a spáleno během čtrnácti měsíců. Treblinské plynové komory polykaly denně v průměru tři až čtyři tisíce bytostí.
Od června 1942 do srpna 1943 vozily vlaky směrem od Varšavy nebo od Bialystoku den co den tisíce a tisíce lidí, které tu čekalo už jen pár hodin života, možná jen hodina. Židy z okolních vesnic do padesáti kilometrů hnali pochodem. Tady se se selekcí nezdržovali, tady nestál Mengele a neukazoval napravo, nalevo, tady byla jen smrt.
V Treblince šlo všechno rychle, zvláště když Němci překonali první organizační zádrhele. Nanejvýš vybrali pár osob k odklízení, zakopávání a pálení mrtvol. Za nedlouho je měl čekat stejný osud. Měl čekat i Richarda Glazara. Tehdy mu bylo osmnáct.
2. srpna 1943 vypukla v Treblince revolta. Několik stovek vězňů, mezi nimi Richard Glazar, vyrazilo proti esesmanům a ukrajinským strážníkům. Vězni zapálili baráky a nechali explodovat benzínovou nádrž, používanou na výrobu výfukového plynu (cyklon B přišel až v Osvětimi).
Na plynové, tedy spíš výfukové, komory, které měli v úmyslu rovněž zlikvidovat, už nestačili. Vyvrátili ploty a asi dvě stě lidí vyběhlo do lesů. Přivolané jednotky SS a četnictvo, ba i vesnické obyvatelstvo, ti všichni začali okamžitě se štvanicí. Odhaduje se, že první dny přežilo sto padesát revoltujících vězňů. Konce války se dožilo osmapadesát mužů, mezi nimi Richard Glazar.
Německé vedení se po povstání rozhodlo Treblinku uzavřít a stopy po ní zlikvidovat. "Akce Reinhard", jejímž úkolem bylo vyvraždit polské židovstvo, byla koneckonců již téměř dovršená. Ještě předtím, než se rozjel stroj na zabíjení v Auschwitz-Birkenau, byly v Bełżci (Belzec), Sobiboru a Treblince zavražděny víc než dva miliony lidí, v naprosté většině polští Židé.
Není místo na světě, kde na tak malém prostoru bylo v tak krátkém čase zabito tolik lidí jako právě v Treblince. V tom místě s tak něžným jménem, jak z dětské říkanky.
2. srpna 2011 jsem vystoupil po dvou hodinách jízdy vlakem z Varšavy na stanici Malkinia. Našel jsem si ji na mapě, je zhruba na půli cesty do Bialystoku. Treblinka, která je šest kilometrů od Malkinie, je zaznamenaná jen na podrobnějších mapách a teprve na místě jsem zjistil, že se tím myslí vesnice, sotva pár roztahaných stavení.
Důvod, proč to jméno vstoupilo do lidských dějin, se nachází ještě dalších pět kilometrů dál, hluboko uprostřed borovicových lesů, jež v tento čas omamně voní pryskyřičnými silicemi a jemně šumí, že toužíte si do nich lehnout a aspoň chvíli v té lázni spát.
Na stanici jsem vystoupil myslím jediný a má představa, že snad by mohl do Treblinky jezdit nějaký autobus, se záhy ukázala naivní. Chvíli jsem uvažoval, že půjdu pěšky, je to po rovině, po novém mostě přejdu řeku Bug, který tehdy musel Glazar se svým kamarádem Karlem přeplavat, a za dvě hodiny tam musím být.
Jenže chodit po polských silnicích je výstřední nápad, neb se tu s chůzí nepočítá. Po kilometru jsem se vrátil do gminy (obec) a nechal si v jednom krámu zavolat taxíka. Za čtvrt hodiny jsme byl v Treblince, té historické.
Treblinka není místo pro turisty, sem se nejezdí jen tak, neorganizovaně, vlakem, jako se může přijet od Osvětimi, která leží v hustě osídlené aglomeraci, má vybudovanou infrastrukturu, hotely, restaurace, leží na turistické trase Katovice – Krakov.
Do Treblinky občas přijede autobus z Varšavy, po pár hodinách odjede. Ve výroční den povstání, tu byl autobus izraelských vojáků. Měl jsem pocit, že jsem je den předtím viděl ve Varšavě u pomníku Hrdinům varšavského ghetta.
Povstání ve varšavském ghettu (duben 1943) souvisí s revoltou v Treblince: po jeho vypuknutí poklesl počet transportů a vězňům z komand smrti došlo, že SS je brzy zlikviduje. Jejich přežití záviselo na pravidelném přísunu lidí odsouzených k smrti. Tehdy tedy začali plánovat vzpouru.
Několikrát byla odložena, hrozilo prozrazení, nakonec vypukla ve chvíli, kdy si vězni všimli, že donašeč mluví s esesákem.
Glazar to popisuje takto: "Vpředu, někde u našich obytných baráků padne výstřel, chvilka ticha – prásk – jeden granát, druhý, třetí, vidím, jak vybuchne vpředu na dlážděné cestě – vachman stojící za námi zmizí pod ostatními těly a někam se propadne, ten u plotu taky, jako když ho do země vbije – Josek a Heršek mají v rukou jejich pušky – Hurá! – nejdřív jednotlivě, nesměle – sám to nemohu dostat z prsou, chrčí mi v krku, teď to konečně prorazí – hurá! – spojuje se, sílí, sborové, táhlé hurá – a Treblinkou zní křik, jaký z ní dosud nevzešel – křik člověka..."
Richarda Glazara jsem poznal osobně, dělal jsem s ním v lednu 1995 rozhovor (přesně to bylo v 24. 1. 1995, neboť se mi podepsal do své knihy, kterou krátce před tím vydal TORST). Přijel tehdy do Prahy ze Švýcarska, kam odešel po srpnové ruské okupaci. Měl v úmyslu vrátit se do Prahy, kde se v roce 1920 narodil a kterou nepřestal vnímat jako své město.
Byl to příjemný a kultivovaný pán s pěstěnou bradkou a s živým pohledem v chytrých očích. Vzpomínám si, že si k nám během hovoru sedla jeho milá paní, kterou Glazar chvílemi držel za ruku.
Mluvil tiše, ale s přehledem. Byla v něm patrná hrdost na dobře prožitý život, na jehož začátku byla hrůza, kterou si umí představit jen ten žijící zlomek z těch, kteří tu hrůzu zažili. Oni si ji vlastně nemuseli představovat, oni ji viděli celý život před očima.
Během toho hovoru jsme se zmínili o jiných mužích, kteří přežili tábory smrti a napsali o nich knihy. O Primo Levim a Jeanu Amérym. Oba se rozhodli skončit život sebevraždou. Vzpomínám si, že Glazar říkal, víte, já jim rozumím, ale já na takový konec nemyslím a nemám to v úmyslu. Já jsem se totiž vzepřel, já se vzbouřil... To mě činí silným.
20. prosince 1997 spáchal v Praze, kam se vrátil, sebevraždu i Richard Glazar. Krátce po smrti své ženy skočil z okna. To ale jistě nebyl akt zoufalství, ale promyšlený čin muže, který se naučil už jako mladý muž hledět do tváře smrti a vědět o ní tolik, že setkání s ní už ho nemohlo nijak překvapit.
Na tom parkovišti, kde stál izraelský autobus a kde postávali židovští hoši v pěkných uniformách, je budka, sloužící jako pokladna, kde se dá opatřit plánek a základní literatura. Viděl jsem, že mezi knihami je také polské vydání Glazarovy knihy. Tady se jmenuje prostě: Stanice Treblinka.
Dal jsem se do řeči se sympatickým mužem, který se jmenoval Edward Koprziwka a byl ředitelem muzea. Řekl jsem mu, že jsem Glazara osobně poznal, a pak jsem se mu snažil mu vysvětlit, proč se v českém názvu mluví o "dětské říkance", nevím, jestli mě pochopil.
Nejlépe by se mi to říkalo německy, Treblinka – ein Wort wie aus einem Kinderreim, ale to se mi jaksi na tomto místě nechtělo.
Pan ředitel mě pak šel doprovodit do nového a důstojného Muzea Walki i Męczeństwa (Boje a mučednictví). Glazarův portrét tam byl vedle v Čenstochové narozeného Samuela Willenberga, dalšího z těch, kteří povstání přežili. Willenberg, který dosud žije (ročník 1923), je v Polsku známou a váženou osobností, napsal knihu Bunt v Treblince. A pak se ředitel omluvil, že se musí věnovat izraelskému zájezdu.
Železniční vlečka z Malkinie do Treblinky je dávno zrušená a koleje vytrhané. Na místě, kam vlaky přivezly skoro milion lidí, vede cesta, na níž jsou položeny obrovské "pražce". Po pár set metrech se člověk ocitne na prostranství, jež směřuje k mírnému návrší.
Monument z obřím kamenných kvádrů, které mají připomínat Zeď nářků, stojí na místě plynových komor. Puklina v kameni místo vchodu, kde prý visel tmavý slavnostní závěs ze synagogy s hebrejským nápisem "Toto je brána Páně, jíž procházejí spravedliví." (píše to Wolfgang Sofsky v knize Řád teroru: koncentrační tábor. Praha 2006, ale nedovedu si to představit.)
V srpnu 1942 tudy po boku svých dětí, skoro dvou set židovských sirotků, vešel pediatr a autor dětských knih, doktor Janusz Korczak. Pro mě vzor nejkrásnějšího lidství a humanismu. "To nic, to nic, děti," uklidňoval prý do poslední chvíle své vyplašené děti.
V Treblince bylo v jejím nejvražednějším období deset plynových komor. Cesta k nim vedla od "záchytného sektoru", kde se lidé měli svléci a zanechat cennosti a vlastně všechny ostatní věci. Esesáci jim oznámili, že jsou v přestupním táboře a po nutné očistě budou pokračovat dál. Zprvu skutečně tomu lidé věřili.
Odtud pak vedla úzká cesta, Schlauch, cynicky Cesta do nebe, která byla z obou stran lemovaná ostnatým drátem, do něhož bylo vpleteno chvojí. Cesta zatáčela, takže nebylo vidět na její konec. Nejdřív byli ovšem lidé ostříháni a oholeni. Pak už to trvalo jen krátce.
Nahnáni do plynových komor, po prvních zkušenostech nejdříve muži, pak ženy, namačkáni na sebe, dveře se zabouchnou, benzínové motory se spustí. Po půl hodině se dveře otevřou, mrtví se naloží na vozíky a židovské komando, které čeká nejspíše to samé, je odveze a vhodí do obrovských jam. I písčitá půda, v níž se tak dobře kope, hrála svou roli v podstatě primitivním, ale vysoce efektivním průmyslu smrti.
Tady nebyla ani krematoria. Až po půl roce nařídilo nové vedení jámy vyhrabat a rozložené mrtvoly spálit. To všechno se dělo tady. Nejhorší to bylo v létě. Glazar píše: "Treblinka v horku všechno rozkládá a dáví. Každá sebemenší ranka či píchnutí hnisá, protože na všem, čeho se dotkneš, už ulpěla smrt. Máš vodu v nohou a Treblinku v krvi – a víš, jak to poznáš? Někde na těle, nejvíce na nohou, se ti udělá bílý pupínek s malinkou černou tečkou uprostřed a za pár dní je z toho mokvající vřed s čepičkou strupu nahoře, pak druhý, třetí, čtvrtý. Vmáčkneš si prst do nohy a zůstávají tam jamky jako v blátě."
Ale bylo krásně, jak na začátku srpna může být. U monumentu se připravovala ceremonie, izraelští vojáci postávali a nebo posedávali, upřímně řečeno, byl na ně pohled jak na mladé antické bohy: štíhlí krasavci jak do nějakých čtyřprocentních žurnálů. Pár holek, některé správně jidisch zrzavé, jiné levantinsky olivové. Kolik z nich asi má předky v těchto končinách Evropy, kde bylo židovské osídlení vůbec nejhustší a kde celá ta pozoruhodná židovská civilizace zmizela během několika let? Na jedno z těch míst právě přijeli.
Já jsem se pak vydal do Trestního pracovního tábora (Karny obóz pracy), jehož zbytky se nachází asi dva kilometry lesní cestou od plynových pecí vyhlazovacího tábora. Ten byl založen o rok dříve a jeho existence sloužila jako krycí manévr: Němci mohli tvrdit, že Židy vezou do tábora Treblinka, který skutečně existoval. I tady, při otrocké práci v štěrkovém kamenolomu, samozřejmě umíraly tisíce lidí.
Šel jsme lesem, do něhož se přesně před šedesáti osmi lety rozprchli vězni, mezi nimi i Richard Glazar. Krásný letní les, sice díky borovicím trochu monotónní, ale vonící a jaksi měkký. Jistě tam porostou maliny a jahody a snad i nějaké houby. Na cestě u kaluží seděly stovky malých modrých motýlků. Všechno bylo příjemné a tiché a teplé. Došel jsem na místo, kde se také vraždilo, obhlédl základy, jež tam zbyly, a vydal se po stejné cestě zpátky.
Když jsem byl asi kilometr daleko, slyšel jsem cosi jako projevy a pak snad i zpěv. Když jsem došel, ceremoniál právě skončil. Židovští vojáci se drželi v kruhu kolem ramen, někteří měli na zádech izraelskou vlajku. Pomalu nakračovali v kruhovém tanci a zpívali. Měl jsem pocit, jako bych tam byl s nimi a věděl, co jim táhne hlavou. Tohle už nikdy. Já na to myslel také.
