Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Nibelung v Jablonci aneb Šlaráfie

Názory

  10:02
Sochu Rüdigera z Jablonce jsem léta znal z knihy historiků Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného Pomníky a zapomníky. Tam je na straně 163 fotografie heroické plastiky rytíře, jenž se sepjatýma rukama a hlavou zadumaně skloněnou stojí na jakési secesní kašně. Dílo působilo tak zvláštně a „nečesky“, že jsem si nedovedl představit, že by se někdo odvážil uvažovat o jeho obnově. No a proto jsem jel do Jablonce.

No a proto jsem jel do Jablonce. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

V Jablonci (nad Nisou) totiž bydlí Libor Behúl, který tam učí na gymnasiu dějepis a češtinu a ve volných chvílích se zabývá národopisem, tady samozřejmě sudetským. Výsledky svého bádání pak zveřejňuje na facebookové skupině Sudetenland CZ, což ho občas přivede do jistých problémů, když si na něho nedůtklivější vlastenci stěžují na školní inspekci. On to však bere s nadhledem, je to vyrovnaný muž a žádný renegát, prostě ho zajímá historie kraje, kde žije – zvláště když je to historie tak zajímavá.

Dílo působilo tak zvláštně a nečesky...

No a tento Libor, profesor jablonecký, mě upozornil, že v Jablonci se rozpoutává další kolo známých tahanic, zda minulost, byť ne nutně české, patří do této země, či nikoli. Nejčastěji jde o spory pomníkové či hrobní, zda tedy smí být na místě nějakého mordu kříž, zda mohou být zmíněna nějaká jména na pomnících, zda mohou, či nesmí být připomenuti dávní rodáci, byť by si takovou zmínku jejich potomci sami zaplatili.

Tady v Jablonci však teď jde o něco trochu jiného. Tady s tou představou vrátit na původné místo výrazný monument odsunutého lidu přišli sami Češi, tedy obyvatelé Jablonce. Ti se tady už většinou narodili a vyrostli a to město vnímají jako přirozeně své, takže jim nevadí respektovat jeho minulost, se kterou už nemusí soupeřit a nemusí ji popírat. Naopak ji objevují a rekonstruují.

V Jablonci jsem se setkal s Liborem a s jeho přáteli.

No a tak jsem byl na skok v Jablonci, kde to moc neznám, vlastně jsem tam byl všeho všudy třikrát, čtyřikrát, většinou jsem se tam jen tak otočil, když jsem jel na Smržovku, vlastně do Horních Lučan, kde bydlí na chalupě Petr Placák, jenž splývá stále víc s duchy Jizerských hor, až se jednou změní v nějakou bájnou rašelinovou obludu či mokřinový přízrak.

Tentokrát jsem však nejel za Placákem, ale za Rüdigerem, který by mu ovšem mohl svými archaickými sklony a zbrojnošskou etikou být blízký. No, nevím, zeptám se ho někdy.

V Jablonci jsem se setkal s Liborem a s jeho přáteli, kteří mi situaci vyložili u kávy v restauraci Na baště, z jejichž oken by byl Rüdiger vidět, kdyby tam zůstal či se vrátil. Zašli jsme i do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, kam nás pustil pan kaplan a já si znovu říkal, jaký je to zajímavý chrám, který má příbuzného, dokonce stejného jména, v Plečnikově kostele na Vinohradech, který se dokonce stavěl ve stejné době: oba byly vysvěceny v roce 1932.

A pozoruhodné je dále, že oba architekti, tedy jablonecký Josef Zasche i Josip Plečnik, zemřeli ve stejné roce 1957 a byli i stejně staří: bylo jim slušných pětaosmdesát let. Jenže jablonecký Zasche umíral ve vzdáleném vyhnanství kdesi u Magdeburgu, kam nepatřil, neboť celý život prožil v Čechách, zatímco Plečnik se vrátil do rodné Lublaně, kde byl i za Tita uctívaným klasikem.

Málokdo by asi rozuměl tomu slovu Schlaraffie.

Víc tady toho Jablonci psát nebudu. Mám v úmyslu se tam někdy brzo vrátit a napsat o něm něco víc, třeba o chátrajícím a nejspíš k zániku odsouzeném hradu veselého spolku Schlaraffie. Jeho bizarní ruiny, stojící kousek od autobusového nádraží, si myslím všimne málokdo a málokdo by asi rozuměl tomu slovu: Schlaraffie.

Jen asi znalec už ví, že to byl v Praze v polovině 19. století založený a pak po celé Germanii rozšířený spolek hravých a umělecky založených německých mužů, jehož náplní bylo vytváření bizarností a podivností. Měli vlastní regule, které byly trochu podobné zednářským, ale zparodované, vlastní hatmatilku, vlastní řády, rituály, zbraně a vlastní zasvěcení. Podmínkou byl smysl pro humor (Němci ho mají, i když trochu zvláštní) a záliba v tajemnu, středověku a komičnu. Jejich heslem bylo in arte voluptas: v umění je rozkoš. Prostě estéti.

Vlastně mě teď napadá, že blízká by jim mohla být činnost tajného spolku Bude konec světa B.K.S. českých uměleckých mistrů v čele s Františkem Skálou, čerstvým šedesátníkem. Doporučuju vaší pozornosti.

To ale jen tak mimochodem. No, tak pozůstatky té jablonecké šlaráfie čekají na svou zkázu, jíž asi už nic nemůže zabránit. Některé věci se vrátit nedají.

Konkrétním výsledkem toho jabloneckého výletu byl článek, který vyšel 18. února v Lidových novinách v mírně zkrácené podobě, tady je celý.

Byl zadumán a ve vážném rozpoložení.

Nibelungovo dilema nad Jabloncem

Stál nad městem a symbolizoval rozpolcenou identitu jeho obyvatel. Byl zadumán a ve vážném rozpoložení. Po válce už neměl co symbolizovat a musel pryč. To město se jmenuje Jablonec nad Nisou a vede se v něm o toho rytíře spor.

Ona rytířská socha byla dílem významného secesního sochaře Franz Metznera (1870 – 1919). Stála v letech 1930 až 1945 v art decové kašně před kostelem na jabloneckém Horním náměstí. Představovala Rüdigera von Bechelaren, mýtickou postavu ze středověkého eposu o Nibelunzích.

Nepřečkala první měsíce po konci války, kdy byla i s kašnou jako symbol němectví rozebrána a odklizena. Nikoli však zničena, což byl úděl jiných sudetských soch a památníků, třeba „příbuzného“ Nibelunga Siegfrieda z blízkého Liberce, který stál před radnicí a byl v květnu 1945 zcela zdemolován.

Socha Rüdigera měla víc štěstí. Už v roce 1950 se dostala do depozitáře Národní galerie a v roce 1968 ho odkoupilo jihobavorské město Kaufbeuren, kde se v nově postavené čtvrti Neugablonz usadilo několik tisíc vysídlených obyvatel Jablonce. Jméno té čtvrti, tedy Nový Jablonec, je mimochodem unikátní, neboť americké úřady v Německu nedovolovaly vysídlencům pojmenovat svá nová sídla jmény jejich domovských obcí. Tady to jaksi prošlo. V roce 1970 byl Rüdiger opět vztyčen a stojí v Neugablonz dosud. Na místě sice nenápadnějším než ve starém Jablonci, zato mezi svými, byť dnes již spíše jejich potomky.

Po Rüdigerovi zbyla v Jablonci díra, architektonická i symbolická.

Po Rüdigerovi zbyla v Jablonci díra, architektonická i symbolická. Ne že by si ji většina obyvatelé příliš uvědomovala, natož aby tím trpěla. Město se za sedmdesát let výrazně proměnilo a na jeho někdejší německost (v roce 1930 žilo v Jablonci 88 procent Němců) upomínají už jen bohaté architektonické památky z přelomu 19. a 20. století, velkorysá Nová radnice ze 30. let a dvě nejvýznamnější díla jabloneckého architekta Josepha Zascheho (1871 – 1957): secesní starokatolický kostel v dolní části města a nahoře modernistický chrám Nejsvětějšího Srdce Páně, před nímž Rüdigerova socha stála.

V padesátých letech vystřídal rytíře pískovcový rudoarmějec, který byl v srpinu 1968 zdemolován, tak ho začátkem 70. let nahtradil vojín jiný. Ten dosloužil po roce 1989: skutečně to pro něj nebylo nejvhodnější místo.

Dnes je před kostelem parkoviště a prostranství působí nehotově a improvizovaně. Fotografie z 30. let činí dojem naproti tomu velkolepý. Patos Rüdigerova gesta skvěle konstrastuje se strohým konstruktivistickým modernismem Zascheho kostela, který připomíná Plečnikův chrám na Vinohradech. Symbióza žuly, travertinu, bronzu a vody musela jedinečným způsobem oživovat a povyšovat náměstí, ba celou centrální část města, jíž byla kašna vyvrcholením. Pro ty, kteří fotografie znají, je město bez Rüdigera jako by bez pointy.

Chtělo by se nyní napsat, že není divu, že v Jablonci vznikla iniciativa na Rüdigerovo znovupostavení. Ale byla to fráze, neboť ke každé takové iniciativě je třeba odvahy a ochoty jít do nepříjemných polemik. Loni na podzim podepsalo několik jabloneckých osobností (mj. sochař Jiří Dostál, autor městských insignií Vladimír Komňacký a ředitel archivu Jan Kašpar) memorandum, v němž vyzývají k úvaze, zda by se Metznerova kašna nemohla na Horní náměstí vrátit.

Iniciativa získala podporu několika jabloneckých radních a též primátora Petra Beitla (ODS), který slíbil vyhotovení expertíz. Idei nahrává i skutečnost, že v letošním roce město bude slavit 150 let od udělení městských práv: Jablonec je získal v roce 1866, tedy relativně pozdě, prsty v tom měl nepřející Liberec... Nelze předpokládat, že by se Rüdiger mohl objevit v Jablonci už letos, ale dejme tomu, že jubilejní rok je příznivý pro úvahy, že by se vrátit mohl.

Město se za sedmdesát let výrazně proměnilo a na jeho někdejší německost upomínají už jen bohaté architektonické památky. Třeba radnice ze 30. let.

Jak se dalo předpokládat, idea narazila na odpor. Pravděpobobně ne řadových občanů, ti obvykle nemají na takové věci vyhraněný názor, byť ve zkušební anketě, co by se v Jablonci mohlo postavit, se socha často objevovala. Proti se hlasitě ozývají občané, kteří mají pocit, že jsou představitelé českosti a obránci národní cti. Rüdiger je dle jejich názoru symbolem němectví, a to jeho agresivní podoby, jež byla v roce 1945 poražena a socha tedy právem sňata.

Jablonec s Rüdigerem by se tak dle nich vracel do období, které je překonané, navazoval by na něco, co se současným, již ryze českým městem, nemá co společného, a jak řekl jednatel jablonecké pobočky Českého svazu bojovníku za svobodu, František Radkovič, mohl by, pokud by byl vztyčen, sloužit jako symbolické místo pro setkávaní neonacistů a revanšistů. To mimo jiné zaznělo na bouřlivém zasedání zastupitelstva 21. ledna.

Skutečností je, že Rüdigerova socha je opravdu každým coulem německá, ba přímo germánská. Tedy pokud si pod tím představíme něco blízkého Wagnerovu Soumraku bohů. Postoj figury je heroický a patetický, dokonalost brnění, do nějž je oděn, budí vzpomínky na filmy o křižácích, tragicky mytologické ladění je zcela vzdáleno představám, jak vypadá lyrický rek slovanského typu.

Kdo navštívil památník bitvy národů u Lipska, jehož sochařská výzdoba je rovněž dílem Franze Metznera (i z toho je patrné, o jak významného sochaře šlo), a pamatuje si na ony strašlivé „rytíře osudu“, strážicí hrobku bojovníků, může si představit, že jeden z nich vstal a došel do Jablonce. Obnovovali by tedy v Jablonci germánsko-nacionalistickou ideovou veteš?

Věc je samozřejmě, jak to v česko německých vztazích bývá, komplikovanější.

Jak uvádějí ve svém knižním bestselleru Pomníky a zapomníky historici Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný, socha Rüdigera se výborně hodila právě do Jablonce třicátých let, do města s rozpolcenou loajalitou. Rüdiger je totiž zajatec dvojí věrnosti. Je zavázán službou ke králi Hunů Etzelovi (Attilovi) tedy dalo by se říci Československé republice, a zároveň je pokrevně a přátelsky spřízněn s Burgundy čili Nibelungy (tedy řekněme s Němci), proti kterým má přitom pozvednout zbraň. V tomto nelehkém dilematu ho zachytil sochař Metzner, krerý sám pocházel ze Všerub u Plzně – což mu nebránilo vytvářet sochy, jež se pak i léta po jeho smrti tolik líbily německým nacionalistům, že s tím ani jeho předčasná smrt nic neučinila.

A aby to bylo ještě složitější, Metzner nevytvořil sochu původně pro Liberec, nýbrž pro Víděň, kde však na její instalaci neměli po válce peníze. Měl ho v roce 1924, pět let po sochařově smrti, Jablonec – Gablonz an der Neiße, který z něj v roce 1930 učinil jeden ze symbolů sebe sama.

Nyní je příležitost se k tomuto odkazu vrátit, i když jen symbolicky a v replice. Bude zajímavé ten spor o zadumaného Nibelunga sledovat.

Nyní je příležitost se k tomuto odkazu vrátit.

Tak to by bylo všechno. Ještě sem však dám dopis, který mi přišel od kamaráda Martina Kubíka, znalce železnic a jízdních řádů celé střední Evropy a nejlepšího výpravčího Českých drah, jehož stanice v Mníšku opod Brdy byla v tak výborném stavu, že ho museli sespendovat a poslat do předčasné penze.

Jablonec (Gablonz) patří spolu s Libercem mezi perlu sudetských měst. Všechna větší bývalá sudetská města od Mariánských Lázní přes Teplice, Ústí až po Jablonec spojovalo nejen německé osídlení, ale i někdejší provozy úzkokolejných tramvajových tratí, které byly až na jednu vyjímku v Liberci a spojovací meziměstskou tramvajovou trať do Jablonce zrušeny.

Navíc tramvajová síť v Liberci (Reichenbergu) se již léta přestavuje na normální nesudetský rozchod. Nechápu proč, ale s přestavbou rozchodu zaniká poslední pouto s dobou, kdy žili Němci a Češi v Sudetech dohromady. Doufejme, že návrhy umístit sochu rytíře Rüdigera dojdou realizace, stejně tak prodloužení (obnovení) tramvajové tratě do centra Jablonce. Škoda, že z Jablonce zmizela také meziměstská trať od ž. st. Rychov –Jablonec (1900–1965), tramvaje byly výborným ekologickým napojením na železniční trať Liberec – Praha.

S Jabloncem mě pojí i doba advokátské činnosti mého dědy, který v Jablonci druhdy zastupoval paní Zieglerovou, majitelkou realit v Praze, která i přesto, že byl její majetek komunisty ukraden, nikdy toto právně neuznala. Bydlela v Rosa Gasse. Růže však v Jablonci nadlouho přestaly kvést.

Martin Kubík

Podmínkou byl smysl pro humor (Němci ho mají, i když trochu zvláštní).

Další fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/