16. března 2011 17:12 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Pražské prase
aneb Kam zmizel Šalda?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
13.3. 106 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 13.3. 106 | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V sobotu dopoledne jsem zprávu, že Japonsko postihlo zemětřesení, sice zaznamenal, ale to bylo asi tak všechno. Teprve teď, když jsem stahoval fotografie z toho dne, jsem si všimnul, že jsem zastavil a sesedl z kola na Maltézském náměstí u paláce Turbů, v němž sídlí japonské velvyslanectví, a kus ho, víceméně náhodou, vyfotil, byv upoután tou krásnou, stokrát viděnou a nikdy zevšednělou malostranskou scenérií, která se tetelila v předjarním vzduchu.

Vlajka s rudým sluncem byla obtočená kolem žerdi, ale to bylo nočním větrem, který byl v podstatě milosrdný a neškodný. Pak jsem jel dál. Ty hrozné zprávy měly teprve přijít. Jel jsem tamtudy před pár hodinami: vlajka stažená na půl žerdi, dole pár květin.

Japonské velvyslanectví

V Praze byl ale klidný den, v němž se klubalo jaro. Slunce bylo již cítit na kůži, byť jen pár hodin. Vegetace ještě dlela ve stavu umrtvení, ale bylo jasné, že za pár dní se to začne už urputně klubat ven. A za chvíli tu budou bzučet první mouchy, pak snad i včely. Na venkově se probudí pár zbylých žab, které sice brzy v této zemi vyhynou, ale nyní se budou snažit proti tomu aktivně cosi udělat, tak se budu hledět spářit. Všechno to bude velmi nadějné, a navzdory všem klackům házeným člověkem pod nohy přirozenosti, na chvíli i krásné. Já tenhle čas miluju stále víc a víc, což bude těmi léty.

Skoro jaro

Na Letné viselo prase. Bylo už dávno poražené, rozpárané a jaksi základně ošetřené. I vnitřnosti z něj byly již vyndané a pak zase nandané, ovšem navěšené na hák, aby tam nevisely jen tak. Nedýmalo se z něj a ani kapka krve z něj nekápla. Vypadalo jakoby voskově. Bylo to prase sice skutečné, ale ukázkové a edukační. Bylo součástí naukové a výkrmné akce Národního zemědělského muzea Letenské prase aneb Česká zabíjačka. Ne že bych tyto akce vyhledával, ale věděl jsem o tom a měl jsem cestu kolem, byl bych tedy ještě větší pokrytec, než jsem, kdybych se tam nezašel podívat.

Prase na Letné

Budova muzea je funkcionalistická, což se k moderní, průmyslové zabíjačce jaksi docela hodí. Porazit prase, stejně jako jakýkoli jiný dobytek, je však možné jen na veterinářské povolení, což asi muzeum nemá. Lidé, kteří na dvůr, kde se to celé konalo, přišli, se museli spokojit tedy již s prasetem zabitým. Stoupli si před něj a trochu zaraženě na něj hleděli. Každý si asi v hlavě představoval něco trochu jiného. Možná někoho napadlo, že vlastně nějak podobně by mohl vypadat i zavěšený člověk. Rychle jsem se snažil tu představu zaplašit. Za chvíli k tělu přistoupil sympatický mistr řeznický Hudera a jal se zájemcům ukazovat, co je co a jak to vypadá zevnitř. Někdo za mnou špitl: to je porno.

Odhalení vnitřností

Pak řezník Hudera vytáhl vnitřnosti a ukázal je publiku. Vzpomněl jsem si, že jsem někde četl, že prasečí srdce je pro laika k nerozeznání od lidského. Raději jsem ale mlčel. Potom pan Hudera vzal širočinu a několika přesnými seky prase rozpůlil. Někdo se zeptal, kolik takové prase váží. On řekl osmdesát kilo. Zhruba jako já, řekl jsem si sám pro sebe a zase myslel na to samé.

Doma jsem pak našel reprodukci Rembrandtova obrazu Porážka, který visí v Louvru. Byl jsem až doposud přesvědčený, že jde o prasečí tělo, ale teď si vůbec nejsem jistý. Prase na Letné bylo mnohem štíhlejší, útlejší, zkrátka subtilnější. Není to tedy spíš kráva nebo vůl?

Jistěže jsou asi různé druhy prasat: jedny jsou vykrmovány spíše na sádlo, jiná na maso, další chovány jen tak pro zábavu a potěšení. A pravděpodobně to prase na Letné bylo typu moderního až postmoderního, vytrénované anaboliky, aby mělo hodně masa bez tuku, prostě jak dobře živený sportovec. Ale přece. Tohle Rembrandtovo, předpokládám, že holandské dobytče, mi teď přijde i na baroko přece jen příliš robustní...

Krásně o tom obrazu píše - či spíše mluví, neboť on už byl v té době slepý a on své texty díky své genialitě diktoval - velký historik Zdeněk Kalista v knize Tvář baroka. Píše (mluví) o "hrůze hmoty", díky které se tento obraz blíží "obrazům martýrií světců, se kterými je na první pohled v hlubokém rozporu". Kalista píše: "Zadíváte-li se na Porážku trochu déle a pozorněji, nakonec poznáte, že při vší drastičnosti námětu se tu představuje něco, co nelze postihnout prostými smysly, že tu umělec chce postihnout víc než pouhou smyslovou realitu, že chce reálnou skutečností proniknout k něčemu, co leží mimo její obvod. Porážka znázorňuje tíži hmoty, měřenou duchovně, tj. jak se odráží v duši umělcově, jak se mu jeví v jeho vnitřním životě. (...) I v ní poznáváme Boha skrze tento svět, jak jsem kdysi charakterizoval základní tendenci barokního životního a uměleckého slohu, neboť v ní se nám jeví metafyzické hodnoty, jejichž vyvrcholením je nakonec představa Boha skrze umocněnou realitu."

Není to krásně řečeno? Ale jestli to je prase nebo kráva, tomu se velký historik lišácky vyhnul.

Rembrandt

Mistr Hudera pak přistoupil k předvádění zabijačkových činností. Když právě tlačil prejt důmyslným strojkem do připravených střívek za účelem vzniku jitrnice, spatřil jsem, že vedle mě stojí a poněkud vzrušeně dýchá můj nedávný kolega Aleš Stuchlý, v civilu hudební publicista a lovec zvuků.

Příprava jitrnic

Stál tam s celou výpravou mladých intelektuálů, včetně své pěkné ženy Kláry. Když jsme překonali rozpaky ze setkání na místě poněkud problematickém (jako bychom se potkali třeba v sexshopu), začali jsem se bavit na úrovni. Především jsme si připomněli tradici vídeňského akcionalismu, jehož nejslavnější představitel, Hermann Nitsch, provozuje už řadu let na svém zámečku v Prinzendorfu, kousek od našich a slovenských hranic, krvavá mystéria, během nichž padne za oběť několik dobytčat, především prasat, v jejichž čerstvě rozpáraných břiších se zúčastnění pod vedením poněkud šíleného Mistra ráchají holýma rukama, a pak se různě navzájem mažou po nahých tělech krví a jiným tělesným materiálem. Tyto dionýské, nebo spíše prasečí orgie, jichž se zúčastňují samí študovaní a kultivovaní lidé, překvapivě nejsou rozháněny policií, nýbrž jsou vnímány jako součást rakouského kulturního dědictví, a již dávno vstoupily do kapitol moderního umění.

Aleš Stuchlý a Klára

Tady na Letné však nešlo předpokládat, že by se dění vyvinulo směrem k orgiím. Lid už spokojeně posedával po lavicích, jedl prejt a zabijačkovou polévku, kterou si koupil v přilehlých stáncích. Mistr Hudera pokračoval ve svém výkladu a pak, když viděl, že naše skupinka je jeho prací zaujatá, vybídl nás, abychom si zkusili práci s jeho širotčinou. Aleš se jí s chutí chopil, přičemž nos přitiskl až k samému rozporcovanému tělu, které tam dosud viselo na háku. Taková jemná forma dionýské orgie...

Aleš Stuchlý a orgie

Druhou část tohoto dílu věnuji krátkému výletu do Hostivaře, kam jsem se jel podívat druhý den, tedy v neděli. Hostivař je bývalá vesnice přilepená k Praze už v roce 1922, tedy ještě za života nejslavnějšího obyvatele, sedláka a politika Antonína Švehly (1873 – 1933), jenž tu měl velkostatek a grunt. Kdyby měl něco proti připojení, asi by to jako předseda vlády, jímž byl třikrát, prosadil. Otázka, je zda by se mu současná podoba jeho rodné vsi líbila, ale na tom už neměl vliv, neboť dlel v této hrobce na hostivařském hřbitově.

Švehlův hrob

Ze staré Hostivaři zbylo pár statků, u kterých chybí pole, z některých je pseudorustikální hotel, z jiného školící centrum nebo co. Za komunismu polorozpadlé statky, včetně toho Švehlova, jsou jakžtakž opraveny, ale samozřejmě jsou to v nejlepším případě kulisy, do nichž už se asi těžko někdy vrátí život, včetně takových věcí, jako je vůně hnoje a chlévské mrvy.

Hostivař

Nejhezčí je ve staré Hostivaři náves kolem kostelíka Stětí sv. Jana Křtitele. Přestože se o Hostivaři jako o vsi zmiňuje už Kosmas, tak první písemná zmínka o něm je až z roku 1352, kdy už tu jistě nějakou dobu stál. Kdyby to někoho zajímalo, tak jsem se teď podíval do Kroniky české a ta Kosmova zmínka souvisela s rokem 1068 (to Kosmas žil a tedy pamatoval) a s konfliktem mezi knížetem (posléze prvním králem) Vratislavem II. a jeho ambiciózním bratrem Jaromírem, který se chtěl stát pražským biskupem, což Vratislav nechtěl, obávaje se, že by to bylo příliš.

A právě Jaromírova družina "zarazila tábor v lukách u vsi Hostivaře a poslala doptati se knížete, zda chce svá slova dotvrditi skutky." Jak to bylo dál, není teď důležité. Kostelík je tak prostý, že není ani jisté, jak je starý. Může být z desátého, ale také možná až ze 13. století, jak se domnívá profesor Zdeněk Dragoun, který tam prováděl v minulých letech výzkumné práce. Uvnitř jsou nástěnné malby, dojemně primitivní malby, které však jsou vidět jen při bohoslužbách a to zrovna nebyly. Ten jakoby vysekaný otvor v kněžišti je původní okénko. Moc světla asi nepropouštělo.

Kostel v Hostivaři

Ves je ze tří stran tísněna paneláky, ohradami a silnicemi, po nichž se jezdí sem a tam. Řádí v ní navíc nějaký vandal se sprejem, kterého přitahují obzvláště nové fasády, na něž stříká své debilní čmáranice. Jeho kreténismu neušel ani dům (fara?), na jejíž fasádě je připomínán pobyt někdejší bestselleristy Václav Beneše Třebízského (1849 – 1884), jenž se kdysi četl tak hojně jako dnes Viewegh, než ho vytlačil Jirásek.

Fara a sprejer

Protéká jí Botič, což je nejsmutnější potok, který znám, neboť je ze dvou třetin zakopán do země. Tady však má ještě štěstí, neboť je ještě na začátku a je tu chráněn dokonce úředně, když asi tak kilometr jeho proudu je prohlášen za "přírodní památku Meandr Botiče", přičemž správně má být Meandry, ale úředník, který to psal asi nevěděl, co to ten meandr je. Ještě holé křoviny, co kus zdobí igelitové pytlíky, ba najde se v potoku občas i cosi většího, neboť naše občanstvo se vyznačuje snahou svou přírodu zdobit a obkládat ji věcmi, které nepotřebuje. Občas to po nich ekologisté vyzbírají, za což sklidí nepochopení, ba i posměch, neboť bůhví, nejde-li rovnou o ekoteroristy. No nic...

Meandry Botiče

Pražan zná z Hostivaře především Hostivařskou přehradu, kde se dalo ještě před pár lety koupat, ale už jen na vlastní nebezpečí. Z vlastní zkušenosti vím, že ta voda byla stále hnusnější a hnusnější, takže když jste tam vlezli po kotníky, neviděli jste prsty u nohou. Loni se začala přehrada, která byla dokončena v roce 1963, vypouštět a čistit. Při té příležitosti se tam našla mrtvola, což by si člověk neměl připouštět, až se tam snad za rok půjde koupat.

Hostivařská nádrž

Na tom tobogánu, jenž je vidět na druhé straně, se mi před takovými deseti lety stala legrační věc. Neboť můj chrup potřeboval renovaci, nechal jsem si dělat můstek. To je docela náročná operace, jak mnozí vědí. A nějakou dobu to trvá. Měl jsem tedy upilovaných několik zubů do tvaru upířích tesáků, takže jsem jimi mohl strašit. Navíc byly docela citlivé na dotek či jen studenou vodu, proto nejen z důvodů estetických se nasazuje jakási provizorní protéza, se kterou máte vydržet ty dva tři týdny. No a já jsem se s touto protézou v puse spustil ve svých tak pětatřiceti letech po tobogánu a jak jsem byl zřejmě rozrušen tou jízdou, zapomněl jsem tlamu zavřít, načež po nárazu o hladinu mi ona protéza vyletěla ven, načež se pod ní zavřela hladina. To jsem se pak divil. A nasmál.

Zrádný tobogán

Ale když už jsem byl v Hostivaři, chtěl jsem na hostivařském hřbitově uctít muže, jenž tam leží a jehož majestát už bude navždy čnít nad vším, o co se v jeho oboru bude v této zemi kdokoli pokoušet. V Hostivaři je v hrobce svých rodičů, kteří tady na stará kolena bydleli, pohřbený F. X. Šalda. U jeho hrobu jsem stál před asi patnácti lety, to jsem měl jaksi šaldovské období, pročetl jsem celé jeho Zápisníky etc. Poněkud komicky jsem napodoboval jeho styl, ať už vědomě, nebo imitačně a samovolně. To, myslím, mě již opustilo, vědom si toho, že FXŠ je úkaz ze zcela jiné, titánské doby. Ale hlubokou úctu k němu cítím, to ano. Tehdy jsem jeho hrob, pokud si pamatuju, lehce našel. Teď jsem po tom docela malém hřbitově prochodil asi tři čtvrtě hodiny, přečetl snad všechny nápisy na náhrobcích – a rodinu Šaldovu jsme nenašel. Přitom tam určitě je. (Náhrobek, na němž chlapec hraje na housle dívce, Šaldův zcela jistě nebyl.)

Hostivařský hřbitov

Zmaten tou věcí, jsem došel na Toulcův dvůr, což je pravděpodobně jediný funkční statek, který přežil, ovšem díky speciálnímu ekologickému programu. Tak jsem podruhé za dva dny pozoroval prase, vlastně prasata. Tentokrát živá. Vypadala mnohem lépe, než to na Letné.

Živá prasátka

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.