11. května 2013 17:45 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: S Brnem v Mnichově
aneb Moravský Wagner

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Nejlepší ale je, když vás vezme filharmonie, která ho tam jede zahrát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejlepší ale je, když vás vezme filharmonie, která ho tam jede zahrát. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Na Wagnera si do Mnichova může vyrazit každý. Nejlepší ale je, když vás vezme filharmonie, která ho tam jede zahrát. V mém případě to byla filharmonie brněnská, kterou jsem měl tu čest po dva dny sledovat při práci.

Oni přijeli již ve středu, já za nimi přijel v pátek odpoledne. V Mnichově jsem se setkal před Operou, kde měli před sto čtyřiceti lety premiéru Wagnerovi Mistři pěvci norimberští, s paní ředitelkou Marií Kučerovou, jež je u Brněnské filharmonie nová. Je to šarmantní dáma, kterou si hráči v orchestru jistě oblíbí, pokud se tak již nestalo. Paní ředitelka pracovala léta v brněnské televizi, kde se starala o hudební pořady. Ještě předtím se vědecky zabývala, jak jinak v Brně, Janáčkem, neboť je muzikoložka. Rozumí své věci tedy spolehlivě. V kavárně jsem u kávy poslouchal, co mě čeká a těšil se. Měl jsem na co.

Je to šarmantní dáma, kterou si hráči v orchestru jistě oblíbí.

První, páteční koncert, se konal v Herkulově sále mnichovské královské rezidence. Když jsem tam vešel, žasnul jsem nad jeho rozlohou a majestátní strohostí, jejíž původ jsem odhadoval v nacistické estetice, z níž v Mnichově stojí ještě pár zbytků – možná víc než v Berlíně, kde byly až na výjimky srovnány sed zemí. Až pak jsem si přečetl, že sál dostal podobu až po válce, když se obnovoval bombami poničený rezidenční komplex uprostřed Mnichova – také Mnichov byl bombardován. Architekt, který byl vyškolen v tomto duchu, prostě po válce dělal to, na co byl zvyklý. Ale to neznamená, že to není pěkný sál, a to, že by se asi líbil Hitlerovi, na tom nic nemění.

Když jsem tam vešel, žasnul jsem nad jeho rozlohou a majestátní strohost.

Členové orchestru ladili na podiu své nástroje a rozehrávali se. Postupně, ještě v civilních šatech, se scházeli na podiu a vytvářeli takovou tu kakofonii, kterou měl rád John Lennon – použil ji v té neposlouchatelné kompozici Revolution 9 na Bílém dvojalbu. Jestli to náhodou nevíte, tak hráči si před koncertem přehrávají sami pro sebe kusy partitury, přičemž mají uši tak vyšlechtěné, že v tom hlomozu slyší právě jen ten svůj nástroj. Také tím se odlišují od obyčejných lidí, kteří by neslyšeli nic. V sedm hodin začal koncert.

Jestli to náhodou nevíte, tak hráči si před koncertem přehrávají sami pro sebe kusy partitury.

O obou koncertech jsem pak napsal do pondělních Lidových novin takovou zprávu. 
    
Brno přivezlo do Mnichova Wagnera
Na dvou nejprestižnějších mnichovských místech k hudbě určeným, v residenčním Herkulově sále a ve skvostné dvoraně moderního centra Gasteig, vystoupila v pátek a v sobotu Brněnská filharmonie. S programem wagnerovským!

Německo a kulturní svět s ním slaví dvě stě let od narození Richarda Wagnera (22. května 1813 v Lipsku) – a sto třicet let od jeho úmrtí (13. 2. 1883 v Benátkách). Mnichov má mezi wagnerovskými městy zvláštní postavení: jde o kulturní metropoli, kterou nemohl wagnerovký vliv minout.

Skladatel zde prožil významných dvacet měsíců (rozložených mezi roky 1864 – 1866), těšil se tu až blouznivé přízni mladého krále Ludvíka II., čelil intrikám a dělal si nepřátele, jak to jen uměl. Zažíval tu však i lásku s dcerou Franze Liszta Cosimou, provdanou za dirigenta Hanse von Büllow, který chudák o ničem netuši – ta tu Wagnerovi porodila dceru Isoldu – , a uvedl tu poprvé Tristana a Isoldu... Zvláštní wagnerovský kult tu pokračoval i po jeho smrti a trval po celé dvacáté století, kdy jeho epicentrem byl – a je - sice hornofranský Bayreuth, ale odkud to z Mnichova není zas tak daleko – vždyť jde o stejnou spolkovou zemi. Předpokládám, že trvá i dodneška.


Nosit sovy do Athén a přivézt Wagnera do Německa je vždy riskantní. Brněnští filharmonikové pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviče do toho rizika šli. Upřímně řečeno publikum zhýčkaného Mnichova ukázalo, že není jednoduché ho přilákat. Němečtí pořadatelé si jistě představovali poněkud větší návštěvnost, přesto publikum, jež do obou obrovských sálů v ty pěkné jarní podvečery přišlo, bylo nakonec výkony nadšené, což nejspíš jako satisfakci pocítili i sami hudebníci. Jak mi řekla po koncertě jedna wagnerovská znalkyně, která prý chodí na všechno, co má s klasikem společného, už dlouho neslyšela tak procítěný přednes a tak, jak řekla, „šarmantní styl“, čímž zřejmě dala najevo své sympatie pro mladého dirigenta.

Nosit sovy do Athén a přivézt Wagnera do Německa je vždy riskantní..

Páteční koncert se konal v obrovském Herkulově sále, který je součástí mnichovské královské rezidence - jméno dostal po renesančních gobelínech, jež na stěnách představují Herkulovy hrdinské skutky. Koncert otevřeli Brňané Holdovacím pochodem (Huldigungsmarch), který Wagner složil právě během mnichovské epizody králi Ludvíkovi k narozeninám. Jádrem však byl cyklus Pěti písní na texty Mathildy Wesendockové, jež za doprovodu filharmoniků přednesla špičková mezzosopranistka, původem z Bulharska, Vesselina Kasarová. Jako ve Wagnerově případě nejednou, jde o plod erotického citu, kterým zahořel osmačtyřicetiletý skladatel k Mathildě, manželce svého mecenáše – Wagner byl odborník na milostné trojúhelníky. V horoucím přednesu mezzosopranistky Kasarové se možná odrážel ten dávný cit, kterého si Wagner natolik cenil, že ještě po letech prohlašoval, že nic lepšího než tyto písně nesložil... Odborníky jsou považovány za přípravu na Tristana, asi nejvroucnějšího Wagnerova díla vůbec.

Po přestávce zazněla strohou, ale velmi sugestivní architekturou Herkulova sálu Sedmá symfonie E-Dur Antona Brucknera. Vídeňák Bruckner, který byl díky své skromné a prosté povaze protikladem velikášského Wagnera, v ní rok po jeho smrti s velkým patosem vzdal hold svému mistrovi. Posluchač si mohl představovat, že Brno, které mělo vždy k Vídni blízko, tu Mnichovanům tlumočí cosi ze středoevropské mentality, k níž dodává specifickou slovanskou rozjitřenost – a díky srbskému dirigentovi i balkánský temperament. Mnichované to ocenili.

Vrcholem mnichovského vystoupení bylo ovšem sobotní koncertní provedení rané Wagnerovy opery Rienzi, poslední tribun. Toto jen zřídka hrané a uváděné dílo, které sám autor nezařadil do bayreuthského kánonu, představuje ukázku Grande Oper, velké opery, plné romatického a vypjatého děje, gest a citů.

Osmadvacetiletý Wagner se ve své třetí opeře chtěl vyrovnat s koryfeji tehdejší operní tvorby, Rossinim, Auberem, Meyerbeerem - a pokud možno je překonat - dle okamžitého úspěchu se mu to vlastně podařilo. Vybral si pro to historický příběh římského vzbouřence, Cola di Rienziho (zemř. 1354, v roce 1350 by nějakou dobu čestným vězněm na Roudnici, když se pokoušel přemluvit Karla IV. k intervenci v Itálii), „demokrata“, který je stižen nepochopením lidu a nepřátelstvím mocných – podobně jako se v té době cítil Wagner.

Operu, kterou z jakýchsi důvodů miloval Hitler, jenž zřejmě s její originální partiturou odešel do pekla, předvedli brněnští filharmonikové ve vše parádě spolu s Českým filharmonickým sborem. Sólové party přednesli špičkoví interpreti, především Michelle Breedtová, pocházející z JAR, v Německu léta působící Češka Kateřina Sokolová-Ruer a především výborný wagnerovský pěvec, Němec Endrik Wottrich. Ten připravil publiku kromě svého zpěvu ještě ten zvláštní zážitek, že v závěru představení bojoval srdnatě se záchvatem astmatu, takže scény, kdy se ubohý Rienzi chystá na smrt, byly předváděny se vší sugestivitou, skoro jako na opravdovém divadle, ba ještě víc – jako o život.
Mnichované, kteří přišli, dlouze aplaudovali, někteří volali Bravo. Brno se v Mnichově neztratilo.

(LN, 6. 5. 2013)

Gasteig, což je takový mnichovský Pakul, ale lepší než ten pražský.

Ten druhý koncert se konal v hudebním sále kulturního centra Gasteig, což je takový mnichovský Pakul, ale lepší než ten pražský. Byl postaven v osmdesátých letech, ale není to na něm moc znát: zdál se mi dobře udržovaný a přehledný, na chodbách čistá bistra s čerstvými houskami, umytá okna s pěknými výhledy ven směrem k Isaře a na mnichovské panorama s těmi kostelními věžemi, mezi nimiž vynikají ty dvě bambule Fraunkirche.

Na místě, kam se nyní chodí poslouchat hudba různých žánrů (kromě velkého koncertního sálu jsou tu i sály pro komorní hudbu nebo třeba pro moderní tanec), stál před válkou Bürgerbräukeller čili sál Měšťanského pivovaru. Vešlo se do něj dva tisíce lidí, takže se tam konaly velké politické mítinky. Tady na tomhle místě večer 8. listopadu 1923 provedl Hitler, oblečený do gumového pláště a vyzbrojený revolverem, s Goehringem a Ludendorffem po boku puč, který však druhý den v poledne skončil dosti trapným způsobem.

Hitler, který celou noc čekal, zda se k němu připojí reichswehr,  ráno vytáhl s hrstkou věrných do centra města. Než tam došli, zastavila je policejní jednotka. Při přestřelce u Odeonského náměstí málem přišel Hitler o život – kulka ho minula o pár desítek centimetrů a zabila jeho kumpána, do kterého byl zavěšený. Krátce na to byl zatčen a uvězněn ve věznici Landsberg. Přesně o šestnáct let později, 8. listopadu 1938, tu führera čekala časovaná bomba, kterou do jednoho sloupu v pivnici umístil hodinář a truhlář Georg Elser – Hitler však měl naspěch, svůj projev k výročí puče zkrátil, bomba sice vybuchla, ale ten, komu byla určena, už byl pryč. Hodinář Elser byl dopaden na švýcarských hranicích – zastřelili ho na konci války v Dachau. Na tom místě, kde stála pivnice a kde mohlo všechno dopadnout jinak, je pamětní deska a ten kulturák...

Byl postaven v osmdesátých letech, ale není to na něm moc znát.

Vzhledem k tomu, že provedení Rienziho bylo koncertní a bohužel text libreta nebyl součástí programu, příliš jsem netušil, oč se tam vlastně jedná  – člověk nerozumí většinou ani Prodané nevěstě česky, natož, aby rozuměl operní němčině. Mnohé však naznačoval, i když zcela jistě neplánovaně, souboj pěvce Rienziho s kašlem, který ho co chvíli přepadal. Muž chvílemi bledl, snažil se potlačit záchvat dušnosti, bylo vidět, s jakým úsilím přemáhá astmatický záchvat. Ale jakmile přišla chvíle pro jeho part, nadechl se - a s dokonalou intonací ho zapěl. Za chvíli už zase bojoval s kašlem, který silou vůle tlumil, jak mohl. Byl to, ehm, triumf vůle… 

Koncert dozněl, hráči až snad za deset minut byli svlečení ze svých fraků, postávali za kulturákem u autobusů. Někteří pokuřovali a otvírali plechovky „plzniček“, které si přivezli v autobuse. Vyhlíželi zase úplně normálně, jako by vylezli z šaliny a šli třeba fandit Kometě Brno.

Kdybych za nimi přišel a řekl jim, co mě tak napadalo, asi by řekli, ať si dám radši s nimi to pivo a uklidním se. Tak jsem raději nic neříkal, ale bylo by to asi toto:

Je myslím v oblasti lidského konání málo věcí dokonalejších a krásnějších, než je symfonický orchestr.

Vážení filharmonici, dámy a pánové, já jsem byl opravdu poctěn, že jsem vás mohl sledovat při práci. Tedy při práci… Ona je to práce, kterou se člověk, abych tak řekl, dotýká zázraku a tvoří velké tajemství vesmíru, jímž je ušlechtilá hudba. To se při vší úctě o každé práci říct nedá. Úplně vážně si myslím, že v oblasti lidského konání je málo věcí dokonalejších a krásnějších, než je dobře hrající symfonický orchestr. A je málo úžasnějších procesů, než když ta seskupenina mužů a žen, tedy vy, každý a každá poněkud jiným pohybem a či jiným orgánem, počnou vytvářet tu zvukovou harmonii, v níž jako by se člověk rozplynul a zase se složil zpět.

Skutečně nevím, je-li vůbec něco v lidské kultuře dokonalejšího, než je orchestr: to, že každý nástroj či hlas v něm má své místo, svou pozici a funkci, jež dohromady tvoří onen dynamický, proměnlivý a stále se měnící soulad, při němž - zažil jsem právě ty chvíle - vám přebíhá mráz po zádech či derou se vám slzy do očí. Je přitom docela možné, že vám, muzikantům se to zas tak zázračné či výjimečné nejeví, vy jste už nejspíš zvyklí a zkušení a prostě to umíte: jen tak přijdete, sednete si k partituře, vyndáte z futrálu housle nebo lesní roh nebo hoboj a začnete z těchto důmyslných, ale neživých předmětů  dostávat živé tóny, které přesně v pravou chvíli v souladu s jinými nástroji a jejich zvuky vytvoří ten zázrak.

Ale my, normální, to znamená hudebně netalentovaní lidé, bychom nad tím pořád měli žasnout. Vedle takových věcí, jako je jarní příroda nebo nebe s táhnoucími se oblaky, je to nejúžasnější věc ve vesmíru. Ten by sice fungoval sám i bez člověka, ale teprve s jeho hudbou je skutečně dotvořen. Ano, v podstatě si myslím, že symfonická hudba, je vrcholem lidského, s dovolením, génia, něco jako gotická katedrála nebo transplantace srdce nebo nějaké ty Einsteinovy vzorečky. Když si to člověk přebere, tak připustí, že něco na tom sebechválivém výroku toho melancholicky hořkého Rusa, že člověk, to zní hrdě, možná bude. Tedy když se ten člověk projevuje hudbou. Dobrou hudbou, samozřejmě.

Tak to jsem vám chtěl říct. Děkuji za pozornost.


V neděli ráno se filharmonici vraceli do Brna. Já jsem celý den potloukal po jarním Mnichově. Svět je krásný.

Skutečně nevím, je-li vůbec něco v lidské kultuře dokonalejšího, než je orchestr.

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz