19. prosince 2014 15:52 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Seifertova madona
aneb Zázrak v Tismicích

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Ty něžné oblouky tří půlkruhových apsid, z nichž ta prostřední jaksi připomíná... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ty něžné oblouky tří půlkruhových apsid, z nichž ta prostřední jaksi připomíná... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Měl jsem před sebou několik volných dní, které se na mě vyklopily z nevybrané dovolené. Cestovatelské plány jsem ale neměl žádné. Stál jsem v pondělí dopoledne na Masarykově nádraží a chystal se nasednout do prvního příměstského vlaku, který mě vyveze kousek za město. Za pět minut odjížděl panťák do Kolína. Výborně, pojedu do Českého Brodu. Bylo prvního prosince, den byl už v deset hodin potemnělý, jako by ani nezačal.
Půjdu kousek za město, do vesnice, která se jmenuje Tismice

Půjdu kousek za město, do vesnice, která se jmenuje Tismice

Za padesát minut jsem byl v Českém Brodě a měl už připravený cíl. Půjdu kousek za město, do vesnice, která se jmenuje Tismice. V ní stojí něco tak pozoruhodného, že každý, kdo tam poprvé přijde, s údivem vydechne: tohle a tady?! Mezi těmi pár domy nijak pěknými, ve vesnici běžně středočesky otlučené a fádní, s věčně se bortícím můstkem přes potok Šemberu, prostě na místě zcela tuctovém, o kterém říci díra je docela výstižné... A hle! Stojí tam podivný skvost: výjimečně zachovalá románská bazilika z konce 12. století, kostel Nanebevzetí Panny Marie, pískovcový klenot mezi haluznami. Zvlášť, když přicházíte do Tismic z jihovýchodu, od Vrátkova, po zelené, a mírně klesáte do údolí, vynořují se ušlechtilé tvary zadní části stavby, ty něžné oblouky tří půlkruhových apsid, z nichž ta prostřední jaksi připomíná pěknou zadnici ženskou. Možná by to připustil i zbožný stavitel.

A hle! Stojí tam podivný skvost: výjimečně zachovalá románská bazilika z konce...

A hle! Stojí tam podivný skvost: výjimečně zachovalá románská bazilika z konce...

Určitě by s tím souhlasil Jaroslav Seifert, od nějž jsem se o Tismicích kdysi dozvěděl. Tedy bohužel nikoli od něj osobně, ale z jeho vzpomínkové knihy Všecky krásy světa. Jednu kapitolu věnuje Tismicím, respektive sošce gotické madony, která stála na tismickém oltáři a na kterou se jel básník do Tismic dokonce i podívat. Seifert totiž miloval gotické madony. Obdivoval se jim nikoli kunsthistoricky a jaksi odborně, ale citově a esteticky. Pravděpodobně by nad tím paní profesorka Bartlová kroutila hlavou, neboť přece jako člověk z jiného historického diskursu nemohl rozumět kultovním předmětům jiné epochy, jejichž účelem navíc vůbec nebylo, aby se líbily.

Ale to by básníkovi bylo nejspíše jedno. On je miloval, právě proto, že se mu líbily, že ho oslovovaly právě tím, co asi postrádal na současném umění: představovaly mu líbeznost ženskosti, jeho něhu a jemnost, mateřství ve fázi ještě vlastně milostné, neboť právě čertvě vykonané; připomínaly mu jeho milovanou maminku a pak ty dívky a ženy, které během života poznal a na které jako stárnoucí muž pak sentimentálně vzpomínal. Sentimetalita je totiž silný pramen tvorby.

Seifert totiž miloval gotické madony

Seifert totiž miloval gotické madony

No a ta Seifertova tismická črta se týká hlavy tismické madony, jejíž sádrovou kopii Seifert koupil na doporučení profesora V. V. Štecha. Daroval ji své ženě k narozeninám a pak se i do Tismic vypravil. (Seifert píše, že Tismice nejdřív hledal na mapě jižních Čech, kde je, jak napsal „domov krásných gotických madon“ a pak byl překvapený, že je to kousek za Prahou). Zašel se podívat do kostela, popovídal si s farářem, který o madonu pečoval a nechal nad ní udělat jakýsi baladachýn. Po nějaké době za Seifertem domů přišel redaktor Kulturní tvorby pro interview – předpokládám, že to bylo v 60. letech. Redaktor uviděl hlavu madony (Seifert měl doma malou sbírku), no a Mistr se rozpovídal. A trochu se nejspíš nechal unést, takže když chtěl vyzdvihnout ten podivuhodný kostelík s madonou, vylíčil Tismice jako zablácenou obec plnou kaluží a pana faráře jako člověka s kýčovitým vkusem.

A ono to pak vyšlo. A byl z toho, jak píše Seifert, malér, neboť se v Tismicích urazili a divili se, proč klasik o nich tak mluví. Jiní mu zase psali, že není úplně rozumné upozorňovat na skvost, když se tolik krade... Už tehdy! Pak tismická historka ještě pokračuje vylíčením osudu Seifertova věrného přítele Bohuslava Chlumeckého, který to jel do Tismic vyžehlit. Na kole! Podařilo se mu to, ale na zpáteční cestě před Brodem spadl z kola a zlomil si nohu v krčku. Od té chvíle, píše Seifert, se až do smrti ploužil po Břevnově o dvou francouzských holích. Za pár let se bude s jejich pomocí pohybovat i sám básník... A v Tismicích bude za mnoho let celá kapitola z jeho pamětí celá k přečtení na turistické ceduli.

Bylo to tedy důležité město, významnější asi než teď

Bylo to tedy důležité město, významnější asi než teď

Do Českého Brodu jsem dorazil před polednem a obešel střed města s hlavním náměstím Arnošta z Pardubic. To jméno sem patří, neboť Brod, původně nazývaný Biskupský, náležel pražskému episkopátu, a za Arnošta, prvního pražského arcibiskupa a diplomata císaře Karla, dostal Brod kamenné hradby, dokončen byl gotický chrám sv. Gotharda a zřízen špitál pro dvanáct chudých a nemocných osob. Dále bylo už tehdy vydlážděné náměstí, postaven kamenný mostek, zameteny ulice a zřízeno ještě pár vrcholně feudalních vymožeností. Brod (Broda Episcopalis) byl tehdy v rámci možností kvetoucím městem, už tehdy tu převažovali Češi, kteří tu měli už v roce 1402 radnici – jako v prvním poddanském městě v Čechách - ta tam dosud stojí, i když ne už asi tak pěkná. Bylo to tedy důležité město, významnější nejspíš než teď. Příliš nadšeni proto nebyli měšťané brodští z husitské revoluce, která se k nim dostavila v dubnu 1421, kdy pražané a jejich spojenci po krátkém, ale úporném boji město dobyli a Brodští se pak volky nevolky zapojili do vojenského svazku pražských měst.

Asi se ten kožich lépe tesal

Asi se ten kožich lépe tesal

Zásadně vstoupil Brod do husitské historie ale hlavně tím, že nedaleko odtud, pod Lipskou horou, skončila její krvavá fáze. Vzpomínkou je tu secesní lívanec s asambláží (jako o „rozteklém dortu“ se o Šalounově Husovi vyjádřil – nespravedlivě - F. X. Šalda) sochaře Karla Opatrného z roku 1910. Podobnost s tím Husovým na Staroměstském náměstí nebude asi náhodná. Prokop Holý, který při tom zahynul, tu ční ovšem ve velkém gestu. Asi už vidí, že to s bitvou nevypadá dobře, že táboři a sirotci, kterým velel, udělali chybu, když uvěřili tomu, že rožmberský oddíl se po tábority zahajené palbě z houfnic stahuje a bitvu vzdává, i vyrazili ho zpoza vozové hradby pronásledovat. Už vidí, že to byl osudový omyl. A když vidí, že vrchní hejtman sirotčího vojska Jan Čapek ze Sán to taky vzdává a prchá směrem na Kolín, přišla chvíle na patetické gesto. Prokop se vztyčí u rozlámaného vozu a heroicky očekává svůj konec. Zajímavé je, že sochař opatřil velitele sirotků a kněze polem pracujícího těžkou šubou, když přitom se bitva odehrála 30. května 1434 za počasí zcela jarního, kdy jen mírný deštík na jejím začátku mohl způsobit drobné zimomření. Asi se ten kožich lépe tesal.

Zásadně vstoupil Brod do husitské historie ale hlavně tím, že nedaleko odtud,...

Zásadně vstoupil Brod do husitské historie ale hlavně tím, že nedaleko odtud,...

Mně by se v té chvíli ten zimník docela hodil. Nebe bylo zatažené, tmavé a jako by nasáklé nějakou zlobou. Zašel jsem se ohřát na jedné z hospod na náměstí, dal si čaj. V hospodě bylo sice zahuleno, ale teplo. Stylově by tam měl hrčet průtokový ohřívač, které tady v Brodu od roku 1925 vyráběl ve své továrně Karel Macháček, jenž tak vtipně pojmenoval svůj výrobek a vynález s věčným plamenem KARMA – KARel MAcháček. Fabriku mu po únoru 48 znárodnili a pak přejmenovali na Okresní podnik místního průmyslu, ale slovo karma dál žilo svým plynovým plamínkem, i když o přítomnosti vynálezce Macháčka v něm věděl málokdo. On sám umřel někdy na začátku 50. let v Klánovicích. Čest jeho památce. Zasloužil by si v Brodu ulici.

Svěřil jsme se jim, že mám před sebou cestu do Tismic

Svěřil jsme se jim, že mám před sebou cestu do Tismic

Nebe tmavlo a já ještě, než se vydal do Tismic, stavil se v informačním středisku na náměstí. Dvě milé paní tam seděly a byly myslím rády, že mi můžou nabídnout nějaké brožůry a radu na cestu. Svěřil jsem se jim, že mám před sebou cestu do Tismic. Okamžitě mi byl doporučen školní autobus, který za chvíli odjížděl. Zatelefonovaly ještě panu Přibylovi, který má klíče od kostela. Domluvili jsme se, že za půl hodiny tam budu. Paní se mě zeptaly, odkud jsem do Brodu přijel. Snad jsem je moc nezklamal, když jsme řekl, že z Prahy. Aspoň to nedaly na sobě znát.  Vydal jsem se na autobus. Děti se již scházely. Neměl jsem v kapse žádné bombony, i tak jsme se ale držel stranou.

Za deset minut jsem byl v Tismicích, které jsem před tím navštívil už dvakrát,...

Za deset minut jsem byl v Tismicích, které jsem před tím navštívil už dvakrát,...

Za deset minut jsem byl v Tismicích, které jsem před tím navštívil už dvakrát, naposledy před deseti lety. Nikdy jsem však nebyl uvnitř kostela. Pan Přibyl už stál u fortny a odemykal dveře. Pozdravili jsme se jen, on řekl, že vše najdu v brožuře, která je u vchodu. Zase jsme se rozloučili. Kostel byl zevnitř stejně krásný jako z venku. Románská prostota a vznešenost v jemném provedení, které by člověk očekával někde na Rýně a nebo v Podunají, v Čechách v centrech jako je Praha, ne tady, v zapadlé díře – to není myšleno zle - v drsných středních Čechách. Trojlodí kostela rozdělují arkády sloupů do intimního prostoru. Válcové dříky stojí na jednoduchých patkách a táhnou se k hlavicím s girlandami, které tam dodalo baroko. Na taburnáklu z téže doby se ve svatozáři ztrácela malá gotická soška, která se sem dostal za husitských válek – ona Seifertova madona. Z oken převýšené hlavní lodi pronikalo do prostoru nepatrné, už skoro zimní světlo, v němž se ztrácely fresky, z nichž nejstarší jsou fragmenty na vítězném oblouku ze třináctého století, jinak je výmalba barokní. Tématika je mariánská: Panna Marie jako útočiště v různých potřebách, jako přímluvkyně po boku Ježíše, Panna Marie Tismická v oblacích nad kostelem, k němuž se blíží procesí. Ta byla nejmohutnější v 18. století, kdy sem přicházely tisíce poutníků. Nejvíce o svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna. Kostel a okolní ambity, které tam byly v té době postavené, praskaly ve švech, z okolí museli přijít kněží farářovi na pomoc, aby se dostalo na všechny se zpovědí. Někdy se stávalo, že došly hostie. Zbožné Čechy, kam se to ztratilo? Prostě to odešlo.

Trojlodí kostela rozdělují arkády sloupů do intimního prostoru

Trojlodí kostela rozdělují arkády sloupů do intimního prostoru

Ale Panna Marie v těch časech činila zázraky až se z ní pot řinul: toho zbavila zimnice, jiného zase bolesti kolenou a píchaní u srdce, Máchala z Klášterní Skalice přestaly bolet oči, Šebestovou z Kostelce přešla bolest na prsou, kterou trpěla od porodu. Jindy zase pomohla jistému Soukupovi, který už padal ze střechy domu, ale na poslední chvíli se chytil parapetu. Vedle toho také Panna Marie Tismická dávala najevo, že se blíží pohroma. Dělala to třeba tím, že se z ničeho nic rozezněly zvony. Zakrátko se stalo, že se na tismickém rybníce prolomil led a pod ním se utopili dva kluci. Jindy se zase z ničeho nic otevřely dveře od kostela a na druhý den zabil blesk dvě osoby pod hruškou. Prvního ledna roku 1754 se zase otevřely z ničeho nic dveře a za dva roky nato napochodovali do Čech Prušáci a v červnu 1757 se ne zas tak daleko strhla bitva u Kolína, v níž ale dostali vetřelci za vyučenou.

Jindy se zase z ničeho nic otevřely dveře od kostela a na druhý den zabil blesk...

Jindy se zase z ničeho nic otevřely dveře od kostela a na druhý den zabil blesk...

To všechno jsem se dočetl v té brožuře, za kterou jsem strčil něco do kasičky. V tom kostele jsem ale jen tak tiše stál či se tiše přesunoval, prohlížel si ho v úctě, s vědomím, že ta nejstarší část, která ale tvoří jeho podstatu, je z konce 12. století. A to byly časy pro český stát dosti divoké a zmatené, dalo by se říct kritické, kdy se to mlelo drsným způsobem, neboť přemyslovští příbuzní svrhávali jeden druhého a zrazovali třetího a zajímali a věznili čtvrtého. A do toho musela zasahovat Říše a císař, který si pomalu se státem nesvorných a nedisciplinovaných Čechů mohl dělat co chtěl, takže jen jakási elementární životaschopnost a možná i náhoda zachránila jeho přece jen samostatnou existenci. V roce 1173, krátce předtím, než se začalo se stavbou tohohle kostelíka (uvádí se rok 1175), se dostal na trůn kníže Soběslav II. Patnáct let byl jako nejstarší Přemyslovec a tedy konkurent vládnoucím synovcům vězněn na Přimdě, kde mu byl žalářníkem jistý Šturma, kterého po svém osvobození nechal čerstvý kníže přivést do Prahy, kde mu nejdřív kázal useknout ruce a pak ho utratit „hroznou smrtí“, jak píše Mnich sázavský. Načež toho vzápětí litoval a strávil nějak čas oděn v žíněném šatě. Ale už po pár letech tento Soběslav, zvaný „kníže sedláků“, opět stolec ztratil, když byl poražen synovcem Bedřichem v bitvě na místě, kde je teď hospoda Na bojišti. A tahle truchlivá historie úkladů, vzpour, věrolomností, úprků do ciziny, sjednávání cizí pomoci, nájezdů na Prahu a jiných protivenství trvala ještě dvacet let, až do konce roku 1197, kdy si trůn přivlastnil Přemysl, který si přidal jméno Otakar. V té době už kostelík v Tismicích stál a stojí tady dodnes, jako záhada, kde se tady vzal: snad v souvislosti s pražským biskupstvím, kterému patřila trhová osada Brod.

V té době už kostelík v Tismicích stál

V té době už kostelík v Tismicích stál

Z Tismic jsem šel do Brodu pěšky. Nejdřív jsem vystoupal na mírné návrší. Obloha byla už skoro úplně zatažená a počal z ní padat studený déšť. Když jsem procházel potemnělou vsí Vrátkov, bičovaly mě již prudké kapky, kterým jsem čelil s odhodlaným výrazem. Blížil jsem se k Brodu a to už by se dalo mluvit o nanejvýš nepříjemné slotě. Moje bunda byla nasáklá vodou, která k mému překvapení na povrchu namrzala. Zezadu jsem cítil, že se můj oděv pokrývá krustou ledu, který zajímavě praskal. Ošlehán mrznoucím deštěm jsem vstupoval do města, kterým jsem odhodlaně prošel, jak nejrychleji to jen šlo. Téměř již vyčerpán jsem se doplazil na nádraží, odkud mi měl jet za deset minut vlak do Prahy. To jsem se již třásl. Vlak skutečně přijel na minutu přesně. Sedl jsem do něj, sundal bundu a v Úvalech už jsem spal. Dojel na Masarykovo nádraží, sedl do první tramvaje a za pár minut byl doma. Pustil jsem si internet a přečetl jsem si, že zemi pokryla ledová námraza, vlaky stojí a doprava kolabuje. Vydechl jsem údivem. Nemohl jsem jinak, než zázrak přičíst Panně Marii Tismické.

Teprve až po pár dnech jsem si v brožuře přečetl, že sochu tismické madony kdosi už 28. října (!) 1990 ukradl. Na jejím místě je umístěna její sádrová replika. I ona činí zázraky.

I ona činí zázraky

I ona činí zázraky

Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz