23. června 2010 10:06 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Slavnosti v Brně
aneb Hereččino ucho

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
DSC_2401 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy DSC_2401 | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Cesta autobusem do Brna trvala čtyři a půl hodiny, z toho polovinu zabralo než jsme dojeli do Průhonic. Bylo to tím, že byl pátek odpoledne a na dálnici snad něco museli rychle vykopat. Někde za Vysokým Mýtem začalo na jedné straně pršet, takže se na druhé udělala krásná duha, která vydržela skoro až do Brna. Bavil jsem se tedy jejím pozorováním a přitom jsem si uvědomil, že o duze toho vím asi stejně, jako jsem věděl jako dítě a vůbec jsem od té doby v duhoznalectví nepokročil. V jiných věcech snad ano, ale v tomhle ani trochu.

Duha

Do Brna jsem přijel na festival Divadelní svět, který právě končil. Kdyby autobus přijel tak, jak měl, stihl bych od sedmi premiéru Havlovy skicy Rodinný večer, kterou v Mahenově divadle hrál Provázek, ale takhle jsem přišel na Zelňák a tam dávali věc, která se jmenovala "Havel píše Husákovi", ale stejně tak by se mohla jmenovat třeba "Nietzsche políbil koně a zešílel" nebo "TGM obhajuje Hilsnera" nebo také jen "Hodina tělocviku", neboť podstatou asi hodinové produkce bylo velmi zdatné metání kozelců a vydatná práce se svaly dvou sympatických mladíků z brněnské Reduty. Tím tedy pro mě divadelní program na festivalu bohužel skončil.


Havel píše


Šel jsem pak obvyklou cestou, Anglie právě nemohoucně dohrála s Alžírskem, čemuž se divili i Arabové v podniku, kam jsem se na to šel na posledních deset minut podívat. Byl jsem unavený po té cestě, ale jaksi ze zvyku a ze zvědavosti jsem přece jen vešel do Poslední leče, což je hospoda u sv. Jakuba, která nějak souvisí s Boleslavem Polívkou, a kdo tam neseděl?! Pluhy čili Martin Reiner se svou milou ženou Bárou! Z toho jsem měl velkou radost, protože přesně před deseti lety seděl Pluháček čili Martin (jeho jméno prošlo metamorfózou) na tom samém místě. Nakladatel Vieweghův a sám prozaik, kterého letos nominovali v Liteře Magnesii, se lety mění jen nepatrně, jeho žena vůbec. Zrovna byli v kině na posledním Woody Allenovi, tak je to zřejmě vtáhlo do hospody. Převyprávěli jsme si několik oblíbených historek, třeba o tom, jak Martin nacvičoval pochod na slavnostní přísahu před Husákem, protože on má za sebou zajímavé věci, neboť jakýmsi řízením osudu se ocitnul na vojenském gymnaziu, ze kterého se pak dostával jen tím, že musel do basy, ale ještě před tím nacvičoval ten pochod, měsíce to dřeli na Vypichu, jenže když začali pochodovat na Letné, tak se jim prý rozjely dlažební kostky, takže se jim zcela zbortily ty pochodové formace a celé se to rozesralo a byla to úplná fraška, a jak to Pluhy vyprávěl, tak měl potřebu to názorně předvést, vyskočil a chvíli mašíroval po hospodě.

DSC_2201

A když jsme chtěli přece jen odejít, tak u výčepu, koho nevidím, Bohdan Holomíček se svou Evou čili Evičkou! Bohdana vidím vždycky rád, on je to široko daleko asi nejoblíbenější fotograf vůbec, fotí samé usměvavé lidi, jiné asi ne, však si všimněte, až nějakou jeho fotku uvidíte, že když je někdo fotografován Bohdanem, hned se mu zvedne nálada, například Václavu Havlovi, který má od Bohdana asi nejhezčí fotky, nebo lépe: fotky, kde je nejlépe sám sebou. Tak to znamenalo, že jsme si museli ještě něco objednat.

DSC_2206


Bohdan tady s Evou fotografovali festival, takže v Brně byli už celý týden. Oni jsou to ale nomádi, kteří žijí část roku v transportním vozu, jednou jsou tam, pak tady, existuje značná pravděpodobnost, že jestli někoho někde potkáte, tak to jsou oni dva. Ano, jsou to nejpotkávanější lidé v Čechách. Tak jsme se u toho stolu fotografovali navzájem, bylo to jako když se potkají cvoci, kteří mají radost, že to cvaká, ještě štěstí, že nejsme zubaři, protože bychom si z radosti začali vytrhávat zuby. To je ovšem z Hrabala.

DSC_2209

Pak byl už čas se zvednout.

DSC_2220


Ráno jsem měl předpokládanou kocovinu, kterou jsem se rozhodl přemoci procházkou. Sedl jsem na tramvaj č. 1 a jel na konečnou. Dovezlo mě to na sever do Řečkovic, kde jsem před tím nikdy nebyl. Konečné šalin jsou pozoruhodná místa, jednou o těch pražských udělám speciální díl tohoto seriálu. O konečné v Řečkovicích však nevím, co napsat, byla tam trafika s asijskými delikatesami, jejichž představa mi stačila k zhoupnutí žaludku, a gymnazium hned u zastávky. To musí mít studenti dobré, nudle po vyučování. Nebo o přestávce jarní závitek.

Řečkovice

Šel jsem pak dlouhý kus pěšky zpět do města, což bylo mírně z kopce. Mají tam ulici Járy Cimrmana, tak jsem to blejsknul.

DSC_2287

Už mi bylo lépe, šel jsem tedy obejít výstavy. V Útulku šlechtičen mezi Kobližnou a Běhounskou (Moravské zemské muzeum) je výstava věnovaná Oldřichu Mikuláškovi, neboť to by bylo od Brna hnusné, kdyby si k jeho stovce (měl ji 26. května) nevzpomnělo. V jedné vitríně tam bylo několik předmětů po něm, brýle, baret, šála, tři kaštany (nemusely asi být autentické), které předpokládám nosil v kapse, což já taky dělám, protože je příjemné si s nimi hrát a hladit jejich oblost, je to takový růženec pro agnostika.


DSC_2231


Pak jsem zašel do Domu umění, kde je pěkná výstava Planeta Eden, plod dětské lásky dvou intelektuálů středního věku, Tomáše Pospiszyla a Ivana Adamoviče. U nás do sobotní Orientace psal psal Ondřej Štindl. Z jeho článku, s dovolením:

Výstavu, která si vytkla za úkol popsat "svět zítřka v socialistickém Československu 1948–78", uvozuje kouzelný citát z dopisu sovětského akademika Obručeva časopisu Znanije-Sila z roku 1954: "Je třeba: prodloužit lidský život průměrně na 150 až 200 let, dát do služeb člověka všechny přírodní síly (...) předpovídat a úspěšně zneškodňovat přírodní pohromy (...) naučit se řídit počasí, regulovat vítr a teplotu, jako dnes regulujeme řeky, přemisťovat oblaka a podle potřeby rozdělovat déšť i jasné počasí. Myslíte, že to je těžké? Jistě, je to neobyčejně těžké, ale je to nezbytné. Sovětští lidé chtějí dlouho žít, chtějí žít v hojnosti a bezpečí, chtějí být neomezenými pány své země, nezávislí na rozmarech přírody. To znamená, že to vše musí být vykonáno."Ideologie komunismu, která jinak asociuje obrazy gulagu, nesvobody a obecného úpadku, takto vyjádřena působí až dojemně naivně. Copak by asi soudruh akademik řekl na to, kdyby se dozvěděl, že uspořádání, jehož vývoj projektoval do vzdálené budoucnosti, skončí trapnou implozí 35 let potom, co tu svou dětinskou vizi popsal? Planeta Eden se snaží popsat příběh snu o dokonalé budoucnosti, způsob, jímž se proměňoval, i to, jak se měnil vzájemný vztah toho snu a vládnoucí moci.


Mezi těmi raketkami, světelnými města komunismu, orbitovými stanicemi, pokrokovými ufouny a dalšími kreaturami je také tento jedinečný obraz Věry Novákové z roku 1952. Jmenuje Po konci světa, dvě postavy, nový Adam a Eva, kteří už však okusili ne ze stromu poznání, ale ze stromu hrůzy, jdou zničeným světem a z temných oblak se k nim snáší Anděl, který nad nimi svými rozepjatými pažemi jako by rozevíral náruč neděje. Věra Nováková je úžasná umělkyně a já ji přeju mnoho zdaru a sil do dalších let.

DSC_2271


Vylezl jsem na Špilberk, kde je výstava, která mě, nostalgika, zajímala, neboť se jmenovala Brněnská osmdesátá, což je čas odvátého mládí. Doufal jsem, že bude pojata velkoryse, protože ta léta bylo Brno fenoménem nezávislé kulturní scény, byly tu, myslím, nejzajímavější rockové kapely, Ha Divadlo a Provázek pochopitelně, cosi velmi specifického tehdy Brnem vlálo, svět byl jaksi parciálnější a regionálnější, z Prahy do Brna bylo mnohem dál než dnes, takže se tak netříštily síly, Brno bylo jistě také provinciálnější než dnes, ale dařilo se tam místním mýtům, třeba tomu rudykovandovskému nebo jannovákovskému čili demiurgovskému, alespoň mám ten pocit. No, ta výstava je slušná, ale zůstala v mezích výtvarného Brna, z něhož tehdy čněl Vladimír Kokolia a pak možná Marian Palla, ale nejsem takový znalec, za prohlídku to stálo, ale hlubší dojem se nedostavil.

DSC_2301

Dal jsem se však do řeči s paní kustodkou, které jsem se zeptal na čerstvý karambol, který Špilberk postihnul před pár dny. Zřítil se tam kus pevnostní zdi. Šak se děte podivat, říkala ta paní. To byla žucha, ještě štěstí, že nikdo nešel kolem. A slyšela jste to? Udělalo to rámus? Tož baže, bylo to jako takové temné hučení, jak když teče ve skále voda. Pak začaly hókat sirény, za chvilu už tam byli hasiči, zavřelo se to, no bylo štěstí, že nikdo nešel kolem, říkala ta paní. To je z těch dešťů. A nebojíte se, že spadne celý Špilberk a propadne se do podzemí? Tož baže že nee, řekla ta paní a smála se.


DSC_2319


Tak jsem šel podívat. Byla to asi pomsta divokého barona Trencka, který tady byl kdysi, za Marie Terezie, držen, ale protože měl vlastně docela fešácký kriminál a mohl se věnovat zahradničení, tak to nebylo tak strašné.

DSC_2329


Ve čtyři hodiny začínala na náměstí Svobody, což je ten apelplac uprostřed města, Slavnost masek, jíž festival vrcholil a končil. První koho jsem potkal, byl režisér Provázku Vladimír Morávek, který se táhl s obrovskou dívčí hlavou. Nabídnul jsem mu, že mu pomůžu, on mi tu kedblubnu hned dal do náruče, takže jsem chvíli nesl obří hlavu a během té cesty jsem se Vladimíra ptal, jak se festival povedl. On říkal, že to bylo rozkošné, kouzelné a všichni měli radost, ovšem on tak mluví vždycky. Nezbylo mi, než mu věřit.

DSC_2331


Potom nastalo několikahodinové čekání na to, co se vlastně bude dít. Náměstí se naplnilo, lidé tam postávali, svítilo na ně slunce, chodili mezi nimi mladíci a děvčata na chůdách, vystupovali tam kejklíři a vrhači praporů a nějaké skupiny tam hráli, taneční spolky tancovaly. Byla to taková lidová veselice, ani nevím, jestli by se dalo něco takového udělat v Praze, protože nevím, kde. Ani Václavák, ani Staromák se na to nehodí, muselo by to být někde trochu bokem, na Kampě snad nebo na Letné, ale tam je teď ta díra, tady v Brně mají výhodu přece jen přirozené agory, tedy toho Svoboďáku, který je ale jinak dosti pustý a vymetený, takže každá příležitost ho něčím naplnit by měla být vítána, ostatně teď v sobotu tam bude kráčet Qeer Parade čili pochod LGBT (lesby, gayové, bisexuálové, transexuálové etc.), což by mohlo být také dosti barevné a spektakulární a Brňané, což jsou tolerantní a vlídní lidé, se již na ně jistě těší a přijdou je podpořit.

DSC_2334

Než samotná Slavnost masek začala, hemžilo se to v přilehlých ulicích zajímavými postavami a zjevy, které by mohly budit dojem, že utekly z rekvizitárny a kostymérny. Já jsem chodil těmi ulicemi,protože jsem byl netrpělivý a pořád úplně nevěděl, co se bude odehrávat.

DSC_2386

Opět jsem potkal Bohdana a Evu, což potvrdilo, že to jsou nejpotkávanější lidé na světě. Právě jsme byli seznámeni s programem.

DSC_2354


Pak to přece jen začalo a spočívalo to v tom, že brněnské divadelní soubory, nebudu je tu vypočítávat, tohle je třeba Provázek, celkem jich bylo asi deset, nastoupily v maskách na pódium a tam se chvíli, za zvuku hudby a pochodů, vystavily na odiv. Bylo to velmi působivé a fotogenické, lidé na to koukali s otevřenou pusou, já také, trvalo to asi hodinu a bylo by velmi vyčerpávající to popisovat.

DSC_2388


Tohle je třeba ucho Dity Kaplanové, brněnské herečky, kterou mám rád od raného mladí, kdy jsem ji viděl ve filmu Dívka s mušlí, kde hrála takovou utrápenou holčičku, protože její matka, tu hrála Evelyna Steimaropová a to přesvědčivě, je alkoholička a ona se chudák musí o všechno starat a z toho trápení jí nezbývá než utíkat do snů a fantazie, jíž představuje právě ta mušle. A pak hrála v pubertální komedii Matěji, proč tě holky nechtějí, což byl jeden z těch filmů, které měly ipsační charakter, neboť v nich nešlo o nic jiného než o čekání, kdy se zjeví konečně ňadro, které se nakonec přeci jen na chvíli zjevilo k úlevě v těchto věcech podvyživené chlapecké mládeže. Před pár lety jsem měl možnost se s touto interpretací Ditě Kaplanové svěřit, ona se smála a říkala, že to tedy netušila, jaký měla vliv a význam. Ale tušila.

DSC_2408


Podívejte se, jak jí to sluší. To je Mahenovo divadlo, které nastoupilo ve velmi opulentních krojích a la baroque. Všimněte se výrazu toho děvčátka za tou sukní. To zírá.


DSC_2414

Na konec se vyhodily konfety.

DSC_2424


A teď ještě, o čem budu psát příště. Druhý den jsem totiž pokračoval ve své moravské cestě. Málem jsem však ztroskotal hned na začátku, neboť vlak, jímž jsem chtěl jet, odjížděl ze šestého nástupiště, jež je ale skryté a skoro na druhém konci Brna, takže než vám dojde, kam musíte jít, vlak může odjet. Když jsem tam přece jen přisupěl, průvodčí už mával, pak se slitoval, počkal až doběhnu a zeptal se mě, jestli mám cvaklý lístek. Já řekl, že ne, ale lístek že mám. On mi ukázal takovou umatlanou krabičku, z čehož jsem pochopil, že tam mám lístek strčit. Učinil jsem tak - a lístek tam celý zmizel. Prostě tam zapadl. Fotografie zachycuje právě ten okamžik. Nakonec se průvodčímu podařilo papírek vyšťourat, zkušeně označit a já mohl nasednout.

DSC_2432


Kam jsem jel? Poznáte to z tohoto výjevu? Prozradím příště.

DSC_2470


  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz