29. září 2010 10:18 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Sovinec v mlze aneb
Jindřich Štreit nedostupný

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Sovinec | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sovinec | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V Rýmařově mi bylo jasné, že jméno onoho města, které ve mně budilo jen sklíčenost, nebude od poezie, nýbrž do rýmy, kterou jsem tam dostal.

Ve střední Evropě už třetí den pršelo tak strašně, že to vypadalo, že jinak to už na světě ani nevypadá. Byl jsem v Jeseníkách, ale bylo to vlastně úplně jedno, kde jsem, vidět nebylo dál než na druhou stranu silnice. Fotoaparát byl zapařený, prsty prokřehlé, deštník zhroucený a můj svrchník provlhlý. Kdybych viděl na svůj nos, byl by rudý, na omak začínal být velmi citlivý. Brzy se dostavilo kýchání. Předpověď byla pesimistická a já vlastně taky. Snažil jsem se najít na věci lepší stránky: aspoň si ušetřím cestu do kopců, kam stejně chodím jen kvůli tomu, že je z nich dobře občas vidět dolů. Teď není vidět nic, tudíž nikam nepůjdu.

1670

Můj záměr podniknout cestu do Jeseníků a tam během tří volných dnů mimo jiné nasbírat cestopisný materiál pro tyto zápisky tedy ztroskotal. Nebudu tu proto líčit, jak stále pršelo, jaká byla zima, jak mně bylo zima a jak se mne postupně zmocňovala nachlazenost, jež se mě stále drží. Nebude sem ani strkat ty výjevy ze zamlžené krajiny, však každý ví, jak vypadá mlha. A svěřovat se s tím, kde jsem tedy našel přístřešek, mi také nepřipadá vhodné. Něco ale napsat můžu, když už jsem se na to tady dal.

V tom Rýmařově mě napadlo, že kousek odsud je Sovinec! To je samozřejmě jednak hrad dříve zvaný Eulenburg, který za normálních povětrnostních poměrů (ty ovšem v tomto kraji nejsou nijak zarušené) je velmi působivý. V průvodcích se můžete dočíst, že patřil od roku 1623 Řádu německých rytířů, kteří ho přeměnili v mohutnou barokní pevnost, s níž mělo roku 1643 co dělat osm tisíc Švédů, kterým, z dnešního pohledu nepochopitelně, stálo za to hrad dobýt.

Sovinec

Řádu to tady patřilo do roku 1939, kdy jim to nacisté sebrali a komunisté pak ani náhodou nevrátili. Za války tady byl lazaret a také vězení ro francouzského oficíry (kdo viděl film Velká iluze, mohl by si představovat, že lidem kolem Jeana Gabina tu velel někdo takový, jako Erich von Stroheim, jenomže to byla byla první světová válka, v níž ještě platily zásady důstojnické cti). Pak sem přitáhla Rudá armáda, následkem obytná část hradu vyhořela a od té doby je hrad spíše zříceninou. (Popisu bych se věnoval více, kdyby byl hrad vidět.)

Sovinec

A druhou pamětihodností je na Sovinci žijící vynikající fotograf Jindřich Štreit. Bydlí se svou ženou Agnes kousek pod hradem ve stavení bývalé školy, v níž také učil, dokud mu to komunisté v roce 1984 nezakázali.Odborníci Státní bezpečnosti tehdy ve Štreitových fotografiích odhalili hanobení státního zřízení a fotograf byl několik, měsíců vězněn v Ruzyni. Pracoval pak na statku jako dispečer, objížděl vesnice v okolí a dál fotografoval lidi, už ne z pozice učitele, tedy někoho, kdo patří k lepším lidem, ale jako jeden z nich, rovný mezi rovnými. Jindřichovy fotografie obdivuju léta a jsem moc rád, že jsem ho poznal trochu osobně.

Sovinec

A tak mě v tom rýmařovském dešti napadlo, že mu zavolám a sednu na autobus, který do Sovince jezdí třikrát denně a navštívím jej. Zvedl jsem telefon, našel jeho číslo a po krátkém zvonění se ozvalo: "Ahoj!" Já řekl "Dobrý den, Jindřichu, jsem v Rýmařově, mohl bych se u vás tak za hodinu objevit?" – A zase se ozvalo "Ahoj!" A pak nic. Zkusil jsem to znovu, již byl "účastník nedostupný". V tomto kraji to s mobily není vůbec zaručené. Nicméně jsem právě z toho, prezidentsky řečeno, "nesignálu", usoudil, že Jindřich bude na Sovinci. Poslal jsem ještě sms a odjel do mlhy, v níž byl ponořen celý Nízký Jeseník.

1672

V Sovinci nebyl signál vůbec. V Sovinci byla jen strašná mlha a zima. V Sovinci jsem ucítil, že k rýmě se přidává teplota a takové ty věci. V Sovinci nikdo nebyl a já nemohl najít ani tu školu, kde jsem před pár lety u Štreitů seděl, jedl bábovku paní Agnes a prohlížel si Jindřichovy fotografie. Po deseti minutách jsem toho měl plné zuby a toužil zmizet. Autobus tam kupodivu ještě stál, nastoupil jsem do něj odjel na jih. Za hodinu mi pípnul mobil:

Milý Jiří, díky za zprávu. Bohužel jsem v Novém Jičíně a potom ve Vítkově. Doma budu večer. Zastav se na hradě, kde dnes bude Čestmír Suška balit výstavu. Mrzí mě to. Agnes dnes učí v Rýmařově. Škoda. Jindra ze S.

Sovinec

A tak já tu dám alternativně kousky z rohovoru, který jsem před pár lety s Jindřichem podniknul. Začal jsem takto: Když k vám člověk přijíždí, tak se hrad Sovinec vynoří z údolí jako obrovský ještěr hlubin. Je to ohromně působivé, ale zároveň nás hned napadne, že tady musí být drsný život. Jak jste tady přežili třeba tu letošní dlouhou zimu?

Dál už mluví jen Jindřich Štreit:

Zimy jsou tady vždycky tvrdé a dlouhé, sníh leží až do půlky jara. Kdo tu nechce žít, tak tady nezůstane. Hodně lidí, kteří sem přijdou na skok, zůstanou tu rok dva a odejdou.

Já sem přišel dobrovolně a řekl bych s radostí. Rozhodně jsem neměl pocit, že přicházím do vyhnanství. Rodiče bydleli v sousední vesnici, já jsem v ní vyrůstal od desíti let. Otec byl také kantorem. Takže jsem se po studiích přirozeně vrátil domů.

Nechci, aby to znělo jako fanfaronství, ale mně záleží na tom, aby se o Sovinci a okolí vědělo, aby nějak vstoupil do širších souvislostí. Moje životní cesta má tři linie. Ta pedagogická byla přerušena v roce 1982, kdy mi bylo z politických důvodů zakázáno učit. Pokračovala až v roce 1990, kdy jsem se stal vysokoškolským pedagogem na pražské FAMU a později na Slezské univerzitě v Opavě. Druhá linie je spojena s výstavní činností tady na Sovinci, což pro mě bylo taky velmi důležité. Třetí a hlavní je samozřejmě fotografická. Má vždy svůj záměr a cíl a jde převážně o práci na dlouhodobějších projektech. Připouštím, že s přibývajícími lety člověk začíná o různých věcech uvažovat jinak, třeba právě o tom, jestli by neměl odejít do města.

1681

Vesnici, vesnický život jsem fotografoval odjakživa, ale že to je to nejkrásnější a pro mě nejdůležitější, jsem si uvědomil v polovině sedmdesátých let. Pochopil jsem, že jde o mé celoživotní téma, které chci stále ověřovat a prohlubovat. Znal jsem vesnici zevnitř, na vlastní kůži a mohl vidět věci, které by jiný přecházel nebo by jim nepřikládal takový význam. Myslím tím všední situace každodenního života v rodině, v práci i na veřejnosti. Nezajímalo mě, jestli snímky budou někde publikovány. Po politických problémech v roce 1982 jsem měl zákaz veřejného vystupování, ale vlastně mi to vůbec nevadilo, naopak. Pro mě to byl hnací motor, abych dál pokračoval. Byla to moje osobní zpověď a výpověď o současnosti.

Po revoluci se lidé určitě proměnili. Došlo k uvolnění, ale zároveň nastaly jiné starosti. Mí zahraniční studenti a kolegové říkají, že už nejsou tak groteskní, že lidé zvážněli a snad se stali důstojnějšími. Nevím... Z hlediska městského člověka jsou mnohé věci jiné.

Estébáci, kteří po mých fotografiích tehdy tak vyjeli, nebyli blbí, aby to neviděli. Místní lidé, které jsem fotil, museli často vykonávat rozhodnutí vyšší moci. Traktorista si nevymyslel, že zaparkuje traktor v kostele. To mu bylo přikázáno. Kostel sloužil jako traktorová stanice. Byly tam sudy s naftou, původní dveře byly vyraženy, místo nich nasadili vrata od garáže. Je to takový symbol tohoto kraje, jeho osudů, vztahu k církvím, k náboženství. Stejně jako v celých Sudetech, došlo tady k hroznému vykořenění.

1680

Snažím se, aby obraz, který vytvářím, byl co nejjednodušší. Symbol může být i velmi prostý. Příkladem toho by mohl být příchod zmrzliny na vesnici. V dětství jsem to považoval za ryze městskou věc. Kdepak aby někdo šel po návsi a lízal nanuk. Dosud mám se zmrzlinou spojenou jistou "slavnostnost", pocit spojený s výlety do města. Později se to změnilo. ¨

Na dobrou fotografii se musí čekat, nachodit kilometry, vyfotit tisíce snímků a pak z těch tisíců ten jeden vybrat. Hodně se pro mě změnilo, když mě vyhodili ze školství. Nastoupil jsem na statku jako dispečer a stal se jedním ze zemědělských pracovníků. Měl jsem u většiny z nich otevřené dveře. O každé rodině bych mohl udělat samostatnou výstavu. Já jsem je ale nejen fotil, snažil jsem se pro ně podniknout také různé věci, pořádal jsem zájezdy do divadel a na koncerty. Byli jsme i na třídenním zájezdu v Praze. Pro lidi z živočišné výroby jsem organizoval rehabilitace. To jsem dělal mimo svoji práci. Vedení statku pochopilo, že to dělám pro lidi, a proto mne podpořilo. Samozřejmě jsem byl stále pod kontrolou StB. Toho jsem si nevšímal. Říkal jsem si: Buď se uzavřu do bolestínství, nebo budu dělat, jako by se nic nestalo. Zvolil jsem to druhé.

1679
 

Lidé mě tu přijali mne za svého. Když k vám přijde někdo poprvé na návštěvu, tak mu věnujete pozornost, když je tam skoro denním hostem, tak si ho přestanete všímat, chováte se, jako by tam nebyl.

Znal jsem a fotografoval chlapa, který žil ve strašném nepořádku, pásl na statku krávy. Když žije muž sám, lehce spadne do stavu, který se dá nazvat hrozným. A tenhle chlap uměl dokonale francouzsky, protože patnáct let pracoval ve Francii, a když jsem mu chtěl udělat radost, tak jsem mu v Olomouci koupil L´Humanité, ve kterém si zaujatě četl zprávy. Pak jsem ho zase viděl opilého někde ve škarpě. Měl přezdívku de Gaulle. Všude se najde nějaká taková zkrachovalá existence.

Komunistické volby jsem fotografoval ještě dřív, než mě zavřeli. Nezajímala mě volební místnost, to je všude stejné. Vždycky jsem čekal, až komise vyjede za lidmi, kteří z nějakých důvodů k volbám nepřišli. Sedl jsem si s nimi do auta. Někdy na tom nebylo nic zvláštního, někdy se vytvořily zcela surrealistické kompozice, když například tři muži jdou za babkou, která na poli okopává brambory. Fascinovalo mě, jak lidé, kteří byli povoláním traktoristé a jinak se chovali úplně normálně, se ve chvíli, kdy nesli volební urnu, začali chovat úplně jinak. Vstoupila do nich jakási posvátnost, úřední důležitost, dostali na půl dne státní moc, celí se proměnili a najednou tu byli hodnostáři.

1678
 

Sledoval jsem dožínky, ty se slavily velkolepě. Státní statek v Bruntále k tomu vybudoval areál, do kterého se všichni zaměstnanci jednou za rok sjeli. Bylo to vybočení ze stereotypu, lidé se nastrojili do svátečního a odjeli si něco užít, hrála jim k tomu dechovka z Rýmařova, mimochodem výborná. Vůbec si myslím, že lidem moc chybí nějaké slavnosti, nějaké sdružování. Navíc, v této oblasti chybí to, co je jinde na Moravě běžné - náboženské poutě. Je tu však jedno úžasné místo, považuji ho za jedno z nejkrásnějších na světě - barokní křížová cesta u vesnice Ruda. Tam se každou první srpnovou neděli koná pouť. Samozřejmě jsem tam vždycky jezdil. Už od šesti hodin ráno jsem obcházel s kapelou vesnici. To byl budíček. Vznikla tam například fotografie výrostků, takových sígrů, kteří mají na krku na šňůrce perníkové srdce a najednou se promění v anděly. Teď už jsou to velcí chlapi a pořád se ke mně hlásí a říkají - já su ten s tim srdcem.

1682

Jsou to lidé, které jsem sledoval řadu let. U některých jsem se zastavil třeba pokaždé, když jsem projížděl vesnicí. Měl jsem zvláště rád jednu dvojici starších manželů, jejich fotografie je na titulu mé knížky. Byli úžasní. V tom, jak se k sobě chovali, co si spolu říkali. Měli třeba starý magnetofon, na kterém měli nahráno, jak si vzájemně říkají: ty jsi moje srdíčko, ty jsi moje kytička, ty jsi moje zlatíčko. A to si navzájem pouštěli a smáli se. Byla to krása.

Rád jsem fotil cikány. V sedmdesátých letech v několika cyklech. Mám snímek, který vznikl tak, že jsem viděl, jak na trávě spí chlap. Hlavu na polštáři, ale jen tak svalený jako děcko do trávy, celý potetovaný. A kolem něj hodují a pijí lidé, cigáni. Ptal jsem se jich, proč tady leží a proč jsou kolem něj. Oni mi řekli, že je od nich z rodiny a právě se vrátil z vězení. Tak to byl jeho první spánek na svobodě. A že by se s ním chtěli vyfotit. Tak si kolem něj stoupli jako nad nějakého uloveného jelena a já jsem je vyfotil.

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.