16. února 2011 14:06 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Stěhování duší
aneb Z Roztok do Únětic

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Nádraží v Roztokách | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nádraží v Roztokách | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V Roztokách stojí asi nejhezčí nádraží na sever od Prahy, napsal jsem před dvěma lety na začátku tohohle útvaru, když jsem psal o Roztokách.

Nevím, čím jiným než nádražím totiž opět začít, když jsem tam přijel zas vlakem. Měnit ani nemám co na tom, že jsem tehdy poučoval, že ta pěkná budova tam stojí od roku 1911, ale Rakouská státní dráha tam vedla z Prahy do Podmokel-Bodenbach a pak dál na Berlín už o šedesát let dřív.

Roztoky se totiž staly na přelomu století oblíbeným výletním místem Pražanů a tehdy slušní i lepší lidí jezdili vlakem, tak chtěli mít také pěkné nádraží i s velkou dvoranou, aby se mohli schovat před deštěm, když šli z koupaliště a zatáhlo se.

Pokladna

Hned vedle stál zájezdní hostinec, ve kterém se bylo možné osvěžit po jízdě nebo před ní. Také tam byly jistě pokoje pro hosty. Možná tam byla dámská obsluha. Za komunismu to všechno zošklivělo, za kapitalismu pak nebyl důvod a vůle to dál držet.

Tak to zůstalo trčet. Kousek jsou dvě pizzerie – původně byly tři, ale jedna už zkrachovala, tak hlady neumřete. Šel jsem do jedné, dal si tagliatelle, což paní servírka vyslovovala středočesky tagliatele. Nudle tam plavaly v sýrovém v roztoku.

Bývalý hostinec
Já jsem do Roztok přijel, protože mi můj drahý protektor Tomáš Pěkný z Respektu napsal, že bych tam měl zajet, neboť je tam ve Středočeském muzeu výstava fotografky Markéty Luskačové, což si myslím, že bude jeho známá. Ovšem Luskačová je samozřejmě slavné jméno a velká postava české fotografie, takže by mě to zajímalo i bez toho doporučení, ale stejně.

Ona totiž fotí v posledních letech - mimo jiné věci samozřejmě – zdejší etnografický úkaz, totiž masopust provázený průvodem masek, které si vyrábějí sami roztočtí občané. Obnovili, nebo možná vůbec zavedli, to koncem devadesátých let místní křisitelé ze spolku Roztoč a letos, kdy připadá Popeleční středa na 9. března a konec masopustu se slaví v sobotu 5. března, se půjde v tu sobotu čtrnáctý ročník.

Píšu půjde, protože jde o to, že se namaškaření lidé sejdou tady na zámku a pak se jde přes Holý vrch do Únětic, kde se v místním kravíně, jež je předělán na kulturní centrum Kravín, koná zábava. Pochod si užijí asi více děti, odpolední a večerní zábavu v kravíně asi více mládež a dospělí. Tak tohle Markéta Luskačová už léta fotí a teď je z toho výstava. Jmenuje se "O koních, o smrti a jiných lidech" a končí 20. března, takže je dost času.

Maškary Markéty Luskačové

Zámek vypadá ze strany od řeky jako termoska. Původně to byla vodní tvrz, v srpnu 2002 se proměnila v podvodní a na dvoře vznikl bazén. Ta skvrna na omítce ukazuje, kam až sahala hladina, což se zdá neuvěřitelné, ale bylo to tak. A může třeba být zase. Takhle jsem tom psal před dvěma lety, tak ještě nějaké řeči historické. Koho to zajímá, najde si to.

Zámek z jedné strany

Na zámku je pěkná výstava archeologická, neboť kousek jsou ty Únětice, po nichž je pojmenovaných celých asi šest let (2300 – 1700 př. Kr.) v dějinách střední Evropy, což se žádné jiné díře v Čechách nepodařilo.

Největší zásluhu na tom má roztocký lékař, doktor Čeněk Rýzner, který měl tehdy dost času, aby mohl chodit s motykou po okolí a za pomoci místních občanů hledat starožitnosti, jak se za jeho dob říkalo všemu v zemi.

V roce 1880 začal v okolí Holého vrchu mezi Roztoky a Úněticemi odkrývat hromadné pohřebiště, jež skrývalo asi sedmdesát nebožtíků v poloze skrčené a s tváří přivrácenou k východu.

Zajímavé je, že když o tom podal rozsáhlé pojednání do Archeologických listů, psal o hrobech jako pozůstatcích z doby pohansko-slovanské, což byla ovšem obecná představa a třeba Mikoláš Aleš maloval svou elegickou lunetu Žalov pro Národní divadlo právě jako výjev z doby bronzové, neboť ta zamračená Morana, která ukazuje bohatýrovi, který je pochopitelně Slovan, ovšem má nějakou podezřelou eneolytickou sekyrku, kamsi na krchov, drží v náručí ruce únětickou keramiku. Žalov je samozřejmě část Roztok, kousek od Levého Hradce, kde stojí nejstarší kamenný kostel v Čechách, čímž se to tak všechno pěkně spojilo.

Zámek z druhé strany

Nejhezčí jsou ovšem tyto bronzové dýky. Ty byly v jednom depotu nalezeny až v roce 1928 na Kozích hřbetech, což je kamenné návrší u Únětic. Prý je tam schovali z důvodů rituálních, snad jako dar bohům nebo tak něco, neboť nic moc praktického, třeba někoho kuchnout, se s nimi provádět nedá. Jenom jestli... Kdyby mi to nebylo trapné, zeptal bych se někoho, jestli to jsou originály, že je tam mají jen tak pod sklem.

Dýky z Kozích hřbetů

Tak, u Zdenky Braunerové měli zatím zavřeno. Před těmi dvěma lety jsem psal, že význam tohohle domku by se v Čechách dal srovnat snad jen se zámkem ve Vrchotových Janovicích, kde za baronkou Sidonií Nádhernou sjížděli muži zvláštního nadání: R. M. Rilke, Karl Kraus, Adolf Loos, Max Švabinský...

Druhou, ale časově první Sidonií, což je ovšem také Zdenka, byla malířka Zdenka Braunerová (1858 - 1934), jež si tady vybudovala na začátku 20. století ze starého mlýna krásný ateliér ve stylu anglické "cottage", což není jenom sýr, ale také zahradní domek, který umí nejlépe postavit a obývat Angličané a hobiti.

A tato výjimečná žena a umělkyně k sobě vábila jak magnet muže, kteří něco v českém kulturním světě znamenali: jejím životem prošel Antonín Chitussi, který byl jejím učitelem, ale pak nejen krajinářství, a Vilém Mrštík, kterého si už skoro vzala, už se kvůli němu i stěhovala na Moravu a začala nosit kroj, ale pak z toho jaksi sešlo, neboť byla asi pro melancholického Viléma příliš velkým soustem, a Julius Zeyer, do kterého se Zdeňka zamilovala, ale ani Zeyerova plachá duše a jeho sexuálně nevyjasněná (takhle netaktní jsem tehdy byl, pozn. z 16. 2. 2011) identita nedávala šanci pro nějaký perspektivní vztah; a František Bílek, jehož talent poznala jako první a podporovala ho finančně a poslala do Paříže, kde ho doporučila svým známým, Alfonsi Muchovi a Hynaisovi; a znala se důvěrně také s literáty: vedle Mrštíka vzplanula láskou k F. X. Šaldovi, kterého tehdy milovala také Růžena Svobodová, která byla ale vdaná za F. X. Svobodu z Mníšku, kterého F. X. Šalda upřímně nesnášel, zatímco Růženu do nebe vynášel.

A okouzlil ji mladý Miloš Marten, což byl vedle Šaldy nejbystřejší kritik, estét a duch moderních směrů a jistě by něco znamenal, kdyby nezemřel v roce 1917 ve třiceti čtyřech letech na španělskou chřipku.

Zde prožíval, jak napsal: "hodiny pohroužení do hudby veršů a tančících světel obrazů, jež opíjely..."

A napsal jsem tam: "co si asi pod tím představit? Čeho to byl tento domek svědkem? Jak asi vypadal takový secesní mejdan? Kouřil se u toho hašiš, šňupal kokain, pil absint? Nebo se skutečně jen recitoval Březina a četla nová Šaldova esej? Na to jsem se milé paní strážkyně, jež tam prodávala lístky, nezeptal. Byla to taková křehká babička, ale třeba ví věcí..."

Mlýn Zdenky Braunerobové

A pak ještě tohle, kde se dostanu k těm dvěma dráčkům na štítě střechy: Braunerová měla samozřejmě štěstí, že se narodila do dobré patricijské rodiny. Její otec, František August Brauner (1810 - 1880), byl významný pražský advokát, jeden z mužů roku 1848, pak staročeský politik, kolega Palackého a Riegra, nakonec poslanec říšské rady.

Matčina rodina vlastnila dům na Národní, tehdy Ferdinandově třídě. Otec Brauner koupil v Roztokách mlýn, který nechal přestavět na vilu, kam se pohodlně vešla rodina Braunerova se dvěma dcerami, Zdenkou a Annou, i jejich letními hosty.

Ty dva dráčky s mlýnským kolem nahoře na štítě navrhla Braunerová, takové motivy měla ráda a často jimi zdobila grafické návrhy knih svých přátel, ona byla totiž také zakladatelka moderní české knižní grafiky. V domě jsou teď kanceláře ředitelství Středočeského muzea. Rekonstruováno je to po povodních před sedmi léty. Po nich byl zřízen i onen pavilon-cottage, jenž je naproti.

A ještě snad tohle: "V salónu, což je malá místnost v předpokoji ateliéru, je pohovka a za ní je hlava Julia Zeyera od Františka Bílka. Tuhle původem, temperamentem a koneckonců i věkem (Zeyer byl o třicet let starší než Bílek) nesourodou dvojici dala dohromady také Braunerová.

A ti dva se v sobě, dalo by se říct našli: jeden samotářsky zjemnělý estét, druhý poněkud jurodivý vizionář a extatik, ale oba vypjatě duchovní tvůrci kvalit a obsahů, které se pak snad už v českém umění nevyskytly. Já mám k Zeyerovi sentimentální vztah, protože jsem o něm, o jeho epice, psal diplomovou práci...

Ten Zeyer si mi poslední dobou nějak připomíná. Minule jsem tady psal, že si dělávám při chůzi se psem otočku u jeho pomníku nedaleko Bílkovy vily na Hradčanech, teď přijedu do Roztok a v pokladně muzea si chvíli čtu v Středočeském vlastivědném sborníku (2003) a první, na co mi padne oko, je článek o vztahu Braunerové a o sedmnáct let staršího Zeyera, po němž zbyla korespondence plná citového pohnutí, ale také zámlk, náznaků a především na straně Braunerové sice zdrženlivé a krocené, ale přece jen zřejmé exaltovanosti.

Z ní bylo patrné, do jak hlubokého citu tu propadla a jak těžce prožívala, když pochopila, že nebude naplněn: "Při vší bolesti je každá vzpomínka na Vás zároveň mou největší radostí", napsala mu. A Zeyer, který si vždy držel od žen distanc a jednu dobu vážně uvažoval od odchodu do kláštera, což mu snad právě Z.B. rozmluvila, tady snad jedinkrát pocítí cosi jako lítost nad svou volbou prožít život jako estétský samotář: "Co mohlo býti skokráte mým štěstím, jen přitěžuje břemenu, které vleku životem". Napíše jí v roce 1892, kdy už je po všem. Rozuměla tehdy slečna Braunerová, o co šlo? Asi ano. Lidé tehdy byli ovšem decentní.Zdenčini dráčkové

Tak s těmito úvahami v hlavě jsem se vydal podél Únětického potoka Tichým údolím neboli Roztockým hájem do Únětic. Cesta vede nejprve podél zadního traktu zahrad roztockých vil, jež jsou střídavě v lepším a horším stavu. Skrz některé ploty bylo vily vidět, skrz některé zdi nikoli.

Vily staré i nové

Únětický potok tekl klidně a průtok vody nebyl nijak znepokojující. Před těmi devíti lety během pár hodin před sebou metl, co mu stálo v cestě. Pak se zase uklidnil. Přečetl jsem si, že voda v něm není nic moc, protože do něj tečou sajrajty z polí a ruzyňského letistě. Žije v něm prý drobná ryba hrouzek a zkouší se do ní vysazovat pstruh.

Únětický potok

Na konci Roztoků narazíme na pomník někdejší výletnické slávy, na zbořeniště Maxmiliánku. Ještě nyní dobře poznáte, že šlo o výletní restauraci a hotel cenově velmi dostupný: všimněte si té jedné hvězdičky na ceduli, jež tam zůstala snad z pietních důvodů. Jak jsem se dočetl, restaurace tady stála od roku 1896, jméno dostala po nešťastném císařově bratrovi, kterého nechali povstalci zastřelit v Mexiku.

Nejdřív to byla hospoda ve stylu tehdy módní "švejcárny", pak se k ní postavil hotel, pohostinství se tu provozovalo sto let, fungovalo to ještě v devadesátých letech, pak se to zavřelo, nejspíše se to nějak blbě privatizovalo nebo co (docela by mě zajímalo, jestli to někdo ví) a jak to tak bývá, za pár let už je z toho několikrát vyhořelá ruina. Při tom je to kousek do Prahy, pěšky se sem dá dojít nebo na kole dojet.

Maxmiliánka

Šel jsem dál, minul jsem dva bývalé mlýny, v jednom se natáčel ten docela pěkný seriál podle Flaubertovy knihy Bouvard a Pécouchet Byli jednou dva písaři, ale to mi řekl až v pondělí v redakci Tomáš Pospiszyl, který mi také řekl, že okolí Roztok a Únětic je jeho vůbec nejmilejší místo v Čechách.

A též jsme se shodli, že máme rádi knihu archeologa Zdeňka Smetánky Legenda o Ostojovi, což byl sedlák, který právě tady kousek, u Levého Hradce, vedl v 12. století svůj krušný, ale v někdy snad i radostný život.

Cesta Roztockým hájem

Blížil jsem s k Úněticím, ale ještě předtím jsem se vydrápal na strmý sráz, na jehož vrcholu čněla skála, na kterou jsem se také vydrápal a pak se trochu děsil, jak slezu dolů. Tak jsem se k ní tiskl a pomalu se po ní sunul, takže kdyby mě někdo viděl, měl by dojem, že nějaký podivný tvor se snaží s tou skálou splynout.

Měl jsem takové neblahé tušení, neboť na té skále bylo kdo ví proč napsáno "rande se zubatou", na což jsem nebyl zvědavý. Jenomže jak se mi v mysli spojovaly ty motivy smrti a kostry a lebky, navíc k tomu přispívala mimořádná pošmournost toho dne, padla na mě taková tíseň, že jsem stále myslel na toho Alšova bohatýra, který se sklopenou hlavou následuje příkaz Morany, aby se odebral do věčných lovišť, jež se rozkládaly tady kousek u Žalova.

Ona skála se jmenuje Alšova vyhlídka, neboť Mistr Aleš tu prý, stejně jako já, hledíval do kraje. Vzhledem k jeho jihočesky zavalité postavě to musel být i pro něj výkon.

Z Alšovy vyhlídky

Co chvíli nade mnou přeletělo letadlo, jež se sklánělo k blízké Ruzyni. Po levé straně se táhnou Kozí hřbety, kde se našly ty dýky, po pravé jsou rozloženy Únětice. Dole lze rozpoznat rybník. Praha se ztrácí v šedi. Den byl extrémně šedý, po jaru ještě ani pachu.

Skála a letadlo

Došel jsem do Únětic. K únětické farnosti náležel onen prostý muž ze 12. století Ostoj, o jehož životě tak poutavě a podrobně napsal Zdeněk Smetánka. Kostelík stál snad na místě toho barokního kostelíka Nanebevzetí Panny Marie. Přečetl jsem si na vratech, že mše se tady slouží v neděli o půl deváté a v úterý ve tři čtvrtě na šest, večer samozřejmě.

Kostel v Úněticích

Hospody jsou ve vesnici dvě, jedna dole, druhá nahoře u hřiště. Starostou je tu někdejší člen skupiny Nerez Vladimír Vytiska, ještě nyní myslím vystupuje někdy se Sklepem a široká družina se Sklepem spřízněná jezdí do Únětic.

Myslím, že jistá uměleckost a inteligence je na té vesnici znát, ovšem decentně, aby to moc nedráždilo. Například kaplička je sice po na konci vesnice je sice uvnitř zdevastovaná, ale aspoň umetená, vyčištěná a vystrojená chvojím. Uprostřed je dětskou rukou vymalovaný obrázek Svaté rodiny.

Kaplička

Centrální budovou vesnice je ale kravín tedy Kravín, který po dobytku převzalo místní sdružení, jež tam pořádá různé akce, které se dají pěkně pořádat venku a nikomu nemusí vadit, že je u toho trochu hluk. Tam také dojde onen masopustní průvod maškar, který já tady o tři týdny předešel. Bylo teprve 13. února, téměř holomráz.

Kravín a kostel

Šel jsem si sednout na chvíli do hospody u hřiště, bylo tam teplo a pár místních u piva. V přítmí jsem pokradmu hleděl do jejich tváří, jestli tam nezůstalo třeba něco z únětické rasy. Nebo zda tam nesedí nějaký Ostojův potomek.

Přišel pak za mnou černý kocour s bílými psími dečkami a přitiskl se mi k noze. Fotografovat se nenechal, ale moc pěkně vrněl. Vlastně předl. Já totiž v podstatě věřím ve stěhování duší, metempsychózu. Asi to poznal. Vlastně určitě.

Vnitřek kapličky

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz