Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Tři klasici aneb Ráno v Carlsbadu

Názory

  12:23
PRAHA - Jedno karlovarské ráno jsem se probudil o trochu dřív a šel se projít proti proudu Teplé, tam za Pupp, kde jsem se v noci zdržel při nějaké zcela zbytečné záležitosti dále, než bylo mým úmyslem.

Über allen Gipfeln... foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Já to mám totiž tak, že s kocovinou nevydržím v posteli, musím ji rozchodit a rozehnat na čerstvém vzduchu. A tak jsem si vyšel po Goethově stezce, což je taková pěšina, ani vlastně nevím, jestli se dá říct, že pěkná, každopádně je na ní dosti pomníků a votivních cedulí, na něž mohl můj zkalený zrak popatřit.

Těmi děkovnými cedulemi to začíná. První je maďarská: „Hiába ellenség a lelki világunk... Karlsbab 1933“. Pokračuje to chorvatskou „Slava Tebi, vrelo zdravlja, divot čudo na čudesi / Dare što ga smrtnicima poda Tvorac na nebesi!“ A pak dalších osm veršů, jimiž  vděční Hrvati děkují Varům. Pak následují Slováci z roku 1928: „Karlovým Varom prajú rozkvetu liečení vďační Slováci.“ Stručně a jasně. Následují čeští hosté z let 1895 – 96, kteří holdují Jungmannovým veršem. Už se mi to nechce opisovat, dám to sem obrazem. 

Už se mi to nechce opisovat, dám to sem obrazem.

Potom je tam ještě nápis rumunský a od nějakého proferora filologie z Hamburku. Dal to tam v roce 1915 a kupodivu to tam zůstalo dodneška. Zvláštní je, že chybí cedule ruská... Potom je tam už v jiném stylu, sand z betonu, cedule, že tady v roce 1946 napsal svoji poslední reportáž Egon Erwin Kisch. Jmenovala se Karel Marx v Karlových Varech, vyšla v roce 1948, kdy Kisch zemřel, čímž si, lze předpokládat, ušetřil oprátku, která by na něj jako na typického kosmopolitu a sionistu za pár let možná čekala. Těžce nemocný Kisch svým Marxem ve Varech chtěl trochu vyžehlit obraz německého města a německých hostů a vůbec toho „německého“, jež v těch letech a pak ještě dlouho poté mělo z Varů zmizet.

Jmenovala se Karel Marx v Karlových Varech.

Měl zmizet i ten Goethe, jehož bysta je o pár kroků dál. Je z roku 1883, kdy ji ovšem s velkou slávou odhalili před Puppem, tedy na místě mnohem viditelnějším. Pomník byl též opatřený poněkud slavnostnějším soklem, na kterém byl reliéf s antickým motivem. V lednu 1946 ho místní referent pro „národní očistu“ navrhl odstranit a bustu (používám obě možnosti) schovat do muzea, což se také na pár let stalo. Na zajímavé stránce www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz je ono referentovo zdůvodnění citováno: „O genialitě Goethově a jeho světové slávě není třeba se šířiti. Jeho význam v dějinách Karlových Varů, které si oblíbil, které navštívil 12krát, které opěvoval a jejímž geologickým průzkumem se zabýval jako jeden z prvních, je nesporný. Uznávajíce toto vše, zjišťujeme naproti tomu, že byl typickým představitelem němectví. Je známa jeho úcta až servilnost vůči aristokracii a panovnickým rodům, která tak nepříznivě kontrastovala s nezávislostí a sebevědomím Beethovenovým. Vzpomeňme známé scény, kdy oba géniové se na procházce setkali s kavalkádou šlechty. Ačkoliv byl velikánem literatury, jako člověk byl malý, jeho lidský profil je nám cizí a ne příliš sympatický.“
  
To mně je Goethe v té konkrétní věci setkání v Teplicích (červenec 1823) sympatičtější. Beethoven se zachoval nevychovaně a nezdvořácky. Psal jsem o tom v díle o Teplicích: Bavor v Teplicích aneb Ludvíku, smekni!

 Busta čili bysta byla v muzeu jen do roku 1952 a pak ji kupodivu z něj vytáhli a umístili sem, na zašitější místo a na jednodušší sokl bez onoho reliéfu, který skončil bůhví kde. Goethe neurčitého věku hledí s lehce vyvrácenou hlavou  prázdnými zřítelnicemi možná do věčného ženství, jež nás táhne hinan čili vzhůru. Nebo zírá do korun stromů, nad vrcholky všechny, kde je ticho, ni vání necítíš, kde jednou ty také tak utichneš... Mimochodem, ta nádherná, v němčině sametem noci dýchající báseň, Poutníkova noční píseň (Über allen Gipfeln...), je o smrti.

Hlava je dílem stuttgardského sochaře Adolfa von Donndorfa.

Hlava je dílem stuttgardského sochaře Adolfa von Donndorfa – má po Německu pár monumentálních soch, třeba ve Výmaru jezdecký pomník Goethova zaměstnavatele a mecenáše, vévody Karla Augusta, který ostatně byl též častým karlovarským hostem. S jeho příspěvkem, docela slušným kapesným, 40 luisidorů, Goethe do Varů přijel poprvé, to bylo 4. července 1785, kdy mu bylo 36 let a už delší dobu cítil, že se s ním něco děje. Nejenže má žaludeční potíže a trápí ho dna neboli pakostnice, ale též na něj doléhá cosi jako krize středního věku. Nějak nemůže s ničím pohnout, nic ho nebaví, u ničeho nevydrží, život jako by pro něj přestal mít smysl. Tady, ve Varech, kde zůstal napoprvé 45 dní (později sem bude jezdit zpravidla na tři měsíce) zřejmě dochází k obratu. Poté, když se zase vrátí do Výmaru, píše příteli, že těmhle lázním „vděčí za uplně jiný život“. Následkem obratu je i velkolepý, i když tajný, plán na cestu do Itálie, na kterou vyrazí rok na to inkognito právě odsud, z Carlsbadu, o třetí hodině ranní 3. září 1786. Za jednou z nejslavnějších cest evropské kultury je pak Goethův restart, započatý ve Varech. Vrátil se sem pak ještě desetkrát. Poslední sbohem dá „kouzelným českým končinám“ v září 1823. Se zlomeným citem (Ulrike von Lewetzow) odjíždí čtyřiasedmdesátiletý Goethe a ví, že už ho toho v životě moc nečeká. Umírá ze devět let. 

Čeho jsem zde nabyl v žití

Vděčnost Carlsbadu zveršuje v této poněkud vznešenecké xénii – xenie je takový příležitostný epigram:
Čeho jsem zde nabyl v žití
Co jsem zde směl odhaliti
Radosti i vědomosti
Výčet vpravdě dlouhý dosti,
Nechť je stejným potěšením
Sečtělým i nezkušeným.
Tak to zručně přebásnil Jiří Dědeček, u něhož si to objednal Klub přátel Karlových Varů. Což se muselo stát někdy v minulých  letech, protože, když jsem tudy šel naposledy, asi tak před léty deseti, nevšimnul jsem si toho. Čtu to na desce, která je upíchnutá vedle té s Johannovou německou, kurentem vytesanou, básničkou...

Procházka pak pokračuje dál kolem galerie umění

Procházka pak pokračuje dál kolem galerie umění, kde zrovna měl výstavu Jaroslav Róna, který přes den chodil sem a tam po kolonádě a splýval s lázeňských hosty jihoruského typu.

Kousek za ní je velký polokruhový altán inspirovaný řeckým duchem, řekněme delfskou věštírnou. Uprostřed je reliéf s profilem připomínajícím Indiána pádícícího prérií, jest to však Friedrich Schiller, Goethův druh a druhý klasik výmarský.  Pomník je dílem významného secesního architekta Friedricha Ohmanna, který byl stejně tak Vídeňák jako Pražák – v „jeho“ Kramářově vile bydlí čeští premiérové. Kdo z nich to asi tak věděl? Ohmannův Schillerdenkmal stojí tady, poněkud skryt nepřejícím zrakům, od 10. listopadu 1909, kdy se slavily klasikovy 150. narozeniny. S takovou architekturou šlo po válce nejspíš pohnout stěží, snad tak ji odstřelit, což by přece jen bylo příliš okatě barbarské. Tak místní národní referent navrhoval na oné schůzi v roce 1946 aspoň jeho nacionalizaci: „O Schillerově významu v dějinách světové literatury není třeba ztráceti slov. Proti jeho dílu a lidskému charakteru není námitek. Je však otázkou, jsou-li důvody proto, aby byl kterýkoliv německý básník připomínán českému obyvatelstvu tohoto města.“

Navrhoval proto, že by se německé nápisy vybrousily, reliéf se Schillerovou hlavu sundal a dal do muzea a místo něj by se tam instalovala zaručeně česká hlava Antonína Dvořáka. Když si však nechali spočítat u místní firmy, kolik by to stálo, nechali Schillera na pokoji a on se kupodivu bez větší úhony dočkal v roce 1996 zasloužené renovace.

„O Schillerově významu v dějinách světové literatury není třeba ztráceti slov.“

Schiller nebyl takový karlovarský fanatik jako jeho jeho starší a vznešeněji a jaksi tady i lázenštěji založený soused. Léčil se tady v roce 1791: to tady Goethe nebyl a oni dva se seznámili až v roce 1794, ovšem jejich vztah zdaleka nebyl tak idylický, jak to třeba vypadá na pomníku ve Výmaru, kde se oba titáni drží svorně za ruce a hladí v dál, nejspíš do Elysea. Spíš to byl vztah dvou konkurentů, kterým nezbývá než se respektovat. Třeba ve Varech společně nikdy nebyli. I když mohli. Schiller sem přijel v onom roce 1791 s počínající tuberkulozou, bylo mu sotva dvaatřicet let. Jak píše Johannes Urzidil v té krásné knize Goethe v Čechách, Schillera příliš česká (böhmisch) krajina ani obyvatelstvo příliš nezajímala, necítil tu takové osudové spříznění a rozechvění, jako tu zažíval Goethe; možná na to, aby vztah navázal, neměl ani tolik času, umřel už v roce 1805. Teprve rok nato sem Goethe znovu začne se vší houževnatostí jezdit. Na rozdíl od přírodovědecky založeného Goetha, zajímala Schillera především historie: v Chebu si nechal ukázat místa spjatá s posledními dny Valdštejnovými, neboť pracoval na své monumentální trilogii Wallenstein. Tu potom, to  už po Schillerově smrti, opakovaně čte Goethe a několikrát Cheb, s myšlenkami na Schillera, navštíví. Prý má v očích při četbě často slzy a pronáší věty jako: „Jak jsem mohl s mužem, který napsal něco takového, žít kdy v neshodě!“

Jak jsem mohl s mužem, který napsal něco takového, žít kdy v neshodě!

No, a člověk jde dál a najednou ucítí něco, co začíná jen jako  vlání, pak to zesiluje, vítr už věje, přechází to ve fujavici a ta se na konec mění ve vichřici. A to už se proti němu v předklonu vyřítí třetí génius, sám Ludwig, jehož postoj však nenese rysy antického klidu a patřičnosti opodál trčících hlav výmarských klasiků. On na rozdíl od jejich olympanství je rozerván, smýkán osudem, bičován poryvy a hnán vichry, rván romantickým života pocitem. Ta ta ta táááá, ta ta ta táááá...       

Beethovenův karlovarský rok je 1812. To mu je jedna čtyřicet let, je na vrcholu tvůrčí a lidské zralosti a měl by si užívat plodů své geniality, kterou – až na výjimky – si nikdo v hudební Evropě netroufá zpochybňovat. Ve skutečnosti má zase sebou roky mučivých obav a nejistot, kdy se jasný obzor, který stál před jeho titánskými zraky, temně zatahoval. Už kolem roku 1798 se objevuje první příznak choroby, která mu bude ničit celý život. 

Ta ta ta táááá, ta ta ta táááá...

Zprvu mu pouze zvoní v uších. V roce 1802 si uvědomuje, že jeho sluchová choroba je nevyléčitelná, v říjnu sepisuje takzvanou heiligenstadtskou závěť, nazvanou podle vesnice na okraji Vídně, v níž se zoufalý Ludwig snažil nalézt klid. V dopise adresovaném bratrům se v podstatě loučí se světem: „Jak jsem měl proboha přiznat, že mám zhoršený právě ten smysl, který bych měl mít vyvinutý lépe než jiní, smysl, který byl kdysi skutečně tak dokonalý, že jen málo mých kolegů se takovým sluchem mohlo pyšnit? To bohužel nedokážu, proto mi prosím promiňte, když už nebudu vyhledávat vaši společnost, kde mi bylo nejlépe.“ A dodává: „Kéž by mně Prozřetelnost ještě jednou darovala a aspoň jediný den, kdy bych se mohl ze srdce radovat!“
 
Génius se proti osudu bouří dílem. Jsme v čase romantismu, a i když Beethovenova hudba není striktně řečeno romantická, nýbrž je dovršením Haydnova, Mozartova a Schubertova klasicismu, on jako osoba byl – svým vzhledem, chováním i názory – romantik zcela určitě. Neodvratně hluchne, ale jeho tvůrčí schopnosti jsou nedotčeny, ba rostou. Nemůže už veřejně koncertovat, je odkázán na výtěžek ze skladeb. Horečně pracuje. První náčrty Páté symfonie vznikají v roce 1804, po dokončení Eroiky a před začátkem práce na Čtvrté symfonii, která byla uvedena v roce 1806. Osudová  vzniká během roku 1807, hotov s ní je na začátku roku příštího, v létě jdou noty do tisku, v prosinci je poprvé uvedena ve vídeňském Theater an der Wien. Zpoždění způsobilo dvojí obsazení Vídně Napoleonovými vojsky. 

Dojem byl už tehdy monumentální, i když se objevily i hlasy, že jde o „orgie rámusu a vulgarity“ (skladatel Louis Spohr). Člověku ale běhá mráz po zádech dodnes. Cítí, že se na něho valí něco mohutného a nadlidského, příval, který zvedá srdce a hlavy vzhůru a napřimuje jeho vědomí. Ano, je možné se porvat  se silou osudu, chytit ho za chřtán, praštit s ním ozem, nakopat ho do zadnice, zuby mu povyrážet, ne, nejsi, člověče, bezmocný! No, ještě být tím géniem... 

A tak na tom místě tedy stojí Beethoven, což není tak špatná náhrada.

Na onom zajímavém serveru se dočítám, že Beethovenův karlovarský pomník stojí na místě od roku 1929. Vystřídal na něm honosný pomník císaře Františka Josefa, který na místě stál docela krátce, od roku 1910, kdy se slavily císařovy 80. narozeniny. Po roce 1918 se však přežil a musel být v nové republice odstraněn, na což byl i zákon („na ochranu republiky“). Císařova socha byla nejdřív několik let zabedněna, aby ji nepoškodili vandalové a šovinisté, což bývá často stejný sorta lidí, a také proto, aby nedráždila pražské úřady, v nichž mohli sedět šovinisté. V polovině 20. let se ujednalo, že císařova socha se odveze do Rakouska, do Eisenstadtu, kde o ni měli zájem a kde potom stála až do války, kdy ji pravděpodobě roztavili. Nacisté habsburgy nesnášeli podobně jako naši pokrokáři. V Karlových Varech, kousek od zregulovaného břehu Teplé a na okraji louky, která se tehdy jmenovala Beethovenova, zůstal tedy kamenný podstavec, který měl být také kompletně odstraněn, aby prý se „nestal nositelem tendencí, které ho vytvořily“...

A tak na tom místě tedy stojí Beethoven, což není tak špatná náhrada, to by snad ani amuzický císařpán neprotestoval. V soutěži na vyhotovení sochy pak zvítězil místní sochař Hugo Uher, žák profesora Suchardy na pražské UMPRUM. Odhalení se mělo konat v roce 1927, ke stému výročí Beethovenova umrtí, ale jaksi se to protáhlo až do roku 1929. Sochu odlil Franta Anýž z Holešovic. Čili příkladné dílo česko-německé. Jenže onen Hugo Uher se nešťastně oženil se sestřenicí karlovarského knihkupce Karla Hermanna Franka, což se mu stalo osudným. V červnu 1945 byl ve svém bytě v Karlových Varech zatčen,  nejprve internován v táboře v Nové Roli a pak převezen do věznice na Pankráci, kde v prosinci zemřel.

Jeho Beethoven měl více štěstí: Nám už známý referent v lednu 1946 ho vidí pokrkově: „Je-li písemnictví vždy v míře větší nebo menší produktem nacionálním, je hudba svými výrazovými prostředky mezinárodní, zůstávajíc ovšem svou podstatou produktem toho, kterého národa. Takovou je především hudba Beethovenova, největšího z tvůrců novodobého komposičního umění, ducha universálního a všelidského. I jeho lidský profil, hrdého a čestného trpitele, je krásný a blízký soudobému nazírání. Bylo již vzpomenuto onoho známého setkání s aristokratickou kavalkádou, kdy Beethoven kráčel dál nevšímavě a s hrdě vztyčenou hlavou, zatím co Goethe se pokorně klaněl..“

Jenže onen Hugo Uher se nešťastně oženil se sestřenicí karlovarského knihkupce...

Zase... Beethoven ale mohl zůstat, stačilo sundat dva reliéfy, kde vadily německé nápisy. Před dvěma lety, to už uplynulo dvě stě let, co tu Ludwig byl, se ty plakety, ovšem že jejich kopie, na místo vrátily. Čest těm, kdo to zařídili. Pro jistotu jsou z plastu s bronzovou patinou. Němčina by nevadila, ohroženy by byly pro svou kovovost. Vlastně je to pokrok. Na těch německých nápisech stojí „Hudba má v muži vykřesat z duše oheň“  a „Ukaž svou sílu osude, nejsme pány sami sebe“.

No, tak dobře, nejsme pány sami sebe, to jsme viděli včera večer, pomyslel si ranní chodec, ze kterého kocovina přece jen už trochu vyprchala. Nezbývá mu, než se vrátit do toho reje marnosti, pomyslel si. Nu což, děj se, osude!
A vykročil zpět s myšlenkami na hotelovou snídani.  

Nejsme pány sami sebe.

www.jiriripenas.cz/fotoblog/

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!