6. dubna 2012 8:56 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Vzpomínky na Rotavu
II. aneb Já jsem přece pionýr

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 7Diskuse
Na naší rotavské škole bývalo veselo | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na naší rotavské škole bývalo veselo | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Na naší rotavské škole bývalo veselo. Vzpomínám si, jak jednoho dne roku asi tak 1978 zastavily před školní budovou tři volhy (to byl automobil státní moci a represe) a za chvíli se ozvalo ve školním rozhlase děsivé zapraskání, načež soudruh ředitel hrozivým, vzrušeným hlasem pravil: „Do ředitelny se okamžitě dostaví tito darebáci... "

Načež padlo několik jmen, jež tu nebudu uvádět, neboť jejich nositelé jistě ještě žijí, někteří možná i na Rotavě. „Chrr, chrr, opakuji, okamžitě se dostaví!“ Prásk. Zkoprnělé žactvo hledělo na soudružku učitelku, která hleděla též. 

Z líčení oněch nešťastníků pak vím, že na darebáky čekal už na chodbě rozzuřený a asi i pěkně vystrašený ředitel a jeho zástupce, který kluky popadl a mrštil jejich těla do vnitra ředitelny. Tam v cigaretovém dýmu sedělo k jejich údivu několik cizích mužů, kteří bez ustání mlátili do masivních psacích strojů, které si přivezli sebou. K smrti vyděšení kluci na ně jen zírali. Jeden z mužů zvedl hlavu, vyfoukl kouř a řekl: "Tak vy jste chtěli založit nacistickou organizaci a nastolit na okrese Sokolov Třetí říši? Přiznejte se, kdo vám pomáhal? Kdo vás vedl? Měli jste kontakty z Německa? Kdo z vás je německé národnosti? Kdo má doma Mein Kampf a Hitlerův obraz?

Klukům bylo třináct či čtrnáct let a předpokládám, že se rozbrečeli. Činnost jejich party zabývající se běžným sígrovstvím najednou dostala těžce protistátní charakter. Z větší části šlo dosud o předbíhání ve frontě na obědy, provázené občasnou šikanou spočívající v zabavování stravenek mladším a intelektuálněji založeným spolužákům, třeba mně. Vyvrcholení jejich záškodnické činnosti pak spočívalo v demolici telefonních budek a rozbití okénka městského bagru. Jako okořenění jisté hovadské, ale věku asi přiměřené lotroviny, která měla původ v neuvědomělé vzpouře proti tehdejší politické korektnosti, si nechávali říkat štumbanfýrere a obrgrupenfýrere, což nejspíš odposlechli ze sovětského seriálu Sedmnáct zastavení jara, na které hleděl, vzdor jeho značné rozvleklosti, tehdy každý, včetně nich. Svou roli sehrál nejspíš i fakt, že vůdcem skupiny byl chlapec z německé rodiny Ludwig, který slovanské hochy přesahoval o hlavu, která na rozdíl od jejich kulatosti se vyznačovala parádní nordickou šišatostí.

Já už bohužel nevím, jak to celé dopadlo, ale vzpomínám si na tu atmosféru hysterie a poblázněnosti, která zachvátila učitelský sbor a půlku Rotavy. Proslýchalo se, že ti muži ve volhách, byli vysocí důstojníci ze Státní bezpečnosti z Plzně, ne-li až z Prahy. Někdo jim musel dát tip a oni zřejmě doufali, že tady, kousek od německých, bohužel však východoněmeckých, hranic, by se dal vyrobit a zkonstruovat pěkný exemplární příklad o nebezpečí sudetoněmeckého revanšismu, o teroristickém podhoubí, které tu stále zůstalo a proniká do řad mládeže, na kterou působí ideologická diverze, produkovaná západními centrálami. Výsledek kauzy asi nebyl nijak ohromující. Na nic zvláštního se nejspíš nepřišlo, neboť ani nemohlo, kluci dostali trojky z chování, někteří z nich asi nemohli na střední školu, i když si myslím, že to ani nebyl jejich cíl. Soudruh ředitel zůstal ředitelem, zástupce taky, naše soudružka učitelka nějakou dobu koulela více očima a nejspíše jsme měli o několik pěkných hodin vyprávění o štěstí žít v Sovětském svazu více. Ti sígři se pak chovali nějakou dobu jako beránci, jako vzorní pionýři, s čímž mám spojenu osobní příhodu.

Asi čtrnáct dní po těchto událostech jsem na nějaké polní cestě potkal onoho Ludwiga s kamarádem. Blížil jsem se k nim a v tom mne začalo ovládat nepotlačitelné nutkání něco provést. Když jsem tedy stanul v dostatečné blízkosti, postavil jsem se do pozoru, zvedl pravici, vzorně vysekl nacistický pozdrav a pravil s pečlivou výslovností: „Hajtla, majn fýrer!“ Ludwig na mne užasle vytřeštil oči a za chvíli pravil: „Ty jo, tak nejen my, ale i Peňás, takovej pionýr, a je fašista! Tak to se řekne.“ V tu chvíli bylo již pozdě něco zachraňovat. Oni zmizeli a já se vracel domů s pocitem, že to sice byla legrace, ale že to nemusí dopadnout nejlépe. Prožil jsem dosti neklidnou noc, kterou jsem pak v životě poznal ještě mnohokrát. Ráno jsme šel napjatý do školy - a nemýlil jsme se. Už před vyučováním na mě čekala třídní, která mě odvedla stranou. Nevadilo jí ani, že už zvoní. Postavila se přede mě, chytla se za bradu a sklonila hlavu až k mé, jak to měla ve zvyku. „Tak povídej,“ pravila. To byl její často užívaný trik. „Prosím, nevím o čem,“ zkoušel jsem chvíli zapírat. Ale víš, pravila a dýchala na mě z takové blízkosti, že se mi točila hlava. „Vy myslíte, jak to... jak jsem si udělal včera legraci?“ řekl jsem a pokoušel se, aby to vyznělo jaksi lehce. „Nevím, jestli je to moc legrace zdravit nacistickým pozdravem Heil Hitler! Myslíš, že to je legrace?“ pravila ona. „To samozřejmě ne, ale já to tak nemyslel, vážně, já to myslel... jako, jako...“ Chtěl jsem nejspíš říct ironie nebo paradox, víte, jako v tom románu, Žert se to jmenuje, četla jste to určitě taky, chtěl jsme asi říct, ale neřekl, protože jsem nevěděl, že takový román existuje a ta slova jsem dosud nepoužíval. „Myslel jsem to jako... naopak.“ „Naopak?“ řekla ona. „To když pozdravíš pionýrsky, tak je to taky naopak?“ šla na mě s logikou. „Ale ne, já přece nejsem fašista, já jsme pionýr, vítězím v soutěžích o Zemi, kdy zítra znamená již včera,“ připomněl jsme soudružce učitelce poněkud podlézavě své úspěchy v kolaborantské soutěži, v níž jsem skutečně exceloval i na krajské úrovni. „To jsem si myslela doposud také, Jiří - tak mi říkala, když byl nějaký průser -, ale jak to teď mám vysvětlit soudruhu řediteli? A jak to asi vypadá před ostatním žáky, když se dozví, že ten vzorný jedničkář Peňás, kronikář pionýrského oddílu, zdraví spolužáky fašistickým pozdravem? Co?“

„Já už to nikdy neudělám“, špitnul jsem a sklonil zahanbeně hlavu. Je fakt, že od té doby nehajluju. V tom jsme se poučil.


Naše škola byla experimentální. Dokonce si myslím, že se tak i oficiálně jmenovala. Už v první třídě, což bylo v roce 1973, jsme se stali předměty pokusu, jehož důsledky dosud pociťuji. Neumím totiž počítat a už jen lehčí početní operace, například placení několika sedmdesátikorunovými stravenkami mi dělá soustavně potíž. Našim matematickým osudem byly totiž množiny. Představuji si, že v té době, zatímco společnost upadla do stavu mrtvolného klidu, došlo na poli matematickém k jakémusi krvavému puči, v němž byli potlačeni zastánci sčítání, násobení a dělení, ba nejtvrdošíjnější zastánci trojčlenek byli postaveni ke zdi. Zvítězila sekta množinistů, která hodlala po zemi rozšířit svou revoluční teorii, že hruška a jabko nejsou dvě, nýbrž jde o množinu prvků, jejímž sloučením vzniká množina ovoce, jež tvoří průnik s množinou zeleniny, která je neuspořádaná. A tak dál.

Abstraktní teorie množin, která, jak jsem pak mnohokrát slyšel, dává zabrat i trénovaným mozkům, se stala od první třídy metafyzikou našich lavic. Kam tehdy dětský zrak pohlédl, všude viděl jen samé hlavonožce či potapěče ve skafandru. Na první stupeň školy mám proto vzpomínku spojenou s neustálým malováním šišatých kruhů, do nichž vmalovávám další kruhy, které opatřuji jakýmsi anténami, k nimž připisuji čísla. Zvláštní pocity jsem míval při průniku, jímž nám nejspíš mělo být vysvětleno odečítání, ale já v tom myslím už vytušil jakýsi předobraz sexuálního pojímání dvou těles. Násobení a dělení nám pak bylo přiblíženo jakýmisi lívanci či pekáči, kolem nichž se táhly dva provazce štrůdlu. To už byl ryzí surrealismus.


Myslím, že občas tomu nerozuměla ani sama soudružka učitelka Drahomíra S. Dnes už je nebožtík. Byla to nesmírně ambiciózní a perfekcionalistická učitelka. Měla nás od první třídy až do osmé, byla velmi přísná, obávaná, svým způsobem manická, ale myslím, že k nám lnula jistou mateřskou láskou, kterou ale jen obtížně projevovala. Jejím majstrštykem byly ukázkové hodiny, na něž se jezdily dívat zástupy školských funkcionářů z celé republiky. Mám pocit, že jednou byl u nás i soudruh ministr školství, jenže to byli všichni tak zkoprnělí hrůzou, že se na něj ani neodvážili popatřit. Ukázková hodina matematiky se nacvičovala jak na divadle celé týdny, možná měsíce dopředu, pilovala se do nejmenších detailů, včetně mylných odpovědí, které byly přiděleny méně inteligentním dětem, jež inteligentnější pak vzápětí opravily, ale někdy to bylo i naopak, aby se ukázalo, že i dítě od pohledu blbé má šanci. Pak se blížil den inspekce a účitelka byla šílenější a šílenější. Konečně den D přišel, některé děti blinkaly na toaletách, na jiné šly mdloby, pak se dveře otevřely a do třídy plné v pozoru zpívajících dětí nakráčel zástup mužů v oblecích. Posadili se vzadu na připravené židličky a představení začalo. Učitelka koulela očima jak šílená, byla ale vlídnost sama, samé úsměvy, žádné řvaní, my se mohli přetrhnout v hlášení, přičemž každý věděl, kdy na něj přijde řada. A tak se to opakovalo každého půl roku. Když na to myslím nyní, žasnu nad tím, že taková zjevná šaškárna nebyla těm lidem nápadná. Možná byla, ale nechali to být. Počítat jsem se ale opravdu nenaučil.


Když dnes někdy líčím svá rotavská školní léta přátelům, kteří je většinou prožili v Praze, mívám pocit, že na mě hledí s mírný pohrdáním a s mírnou lítostí jako na exotickou bytost z daleké gubernie. V Praze na začátku 70. let například existoval skauting, byť jaksi v poloilegální podobě. Řada mých přátel v jeho prostředí vyrostla, což je na nich přece jen trochu znát. Já ne. U nás vládl od začátku tuhý pionýrský režim, který měl rysy až jisté militantní diktatury pro uvědomělé děti. Chození do pionýru se těsně prolínalo s chozením do školy, takže i na pionýrských schůzkách jsme nacvičovali ukázkové hodiny. Naší pionýrskou vedoucí byla pochopitelně třídní. Jednou si usmyslela, že snad k nějakému výročí osvobození nacvičí dlouhé recitační pásmo sestavené z válečné poezie. Byla to snad celá druhá světová válka ve verších. Hodiny a hodiny jsem drilovali recitaci těch veskrze dobrých básní, které jsme prznili. Já jsem obdržel největší pecky a to navzdory svým různým logopedickým vadám. S obzvláštní procítěností a patosem jsem recitoval: Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion a my je tolik milovali... A do toho jsem se vždy tak položil, že kdyby to nějaká Francie či Albion slyšely, hanbou by se propadli. S tímto šíleným, snad hodinu trvajícím pásmem, jsme pak objeli několik továren v okolí, kde naše učitelka zorganizovala představení pro pracující. Když na to myslím, mám pocit, že jsem mezi těmi tvářemi zahlédl sem tam i takový ten skeptický výraz, který mi naznačoval, ježišmarja kluku, ty seš blbej, snad z toho vyrosteš.

Byl jsem asi v sedmé třídě, když k nám na školu nastoupil nový učitel. Jmenoval se Jakl nebo Jokl, křestní jméno nevím. Říkalo se mu „pan profesor“, přestože to nebylo zvykem a na základní škole k tomu nebyl ani důvod. Nejspíš to byl pozůstatek z lepší části jeho života, z něhož mu zůstalo jen toto. Na školu do našeho zapadákova v pohraničí ho odložili na dožití nejspíš z trestu. Pan „profesor“ Jokl totiž pil, ba přímo chlastal. Trochu se potácel už ráno, když přicházel ke škole, a nejistotu mírnil přimrzlým plachým úsměvem. Nosil ošoupané sako a bílý zapraný rolák; takový ten model intelektuála, který dvacet let předtím proslavily postavy filmů Michelangela Antonioniho. K tomu černé zrcadlovky, šedou bradku a dozadu sčesané tmavé vlasy, jež si mazal snad nějakou brilantinou, ale možná ani nemusel, byly mastné přirozeně.

Byl cítit sirobou, tabákem, chlastem a asi močí, to ale rozlišuju až teď, mezi námi žáky se říkalo, že prostě smrdí. Jednou se stalo, že se ve školní jídelně, kde měl snad službu, pozvracel, viděl jsem, jak vyběhl ven a dávil u šaten. Všichni jsme pak dělali, že se pozvracíme také. Myslím, že potom už do školy nechodil, nebo možná začaly prázdniny.
Měl nás krátce na dějepis a snad na zeměpis. Mluvil tiše, když se postavil, raději se držel lavice nebo se opíral o tabuli. Nikdy nikoho nezkoušel, a když někoho vyvolal, vždycky ho pochválil, jak to umí a jak je šikovný. Všichni od něho měli jedničky. Já si mlhavě, ale přece pamatuju na hodiny, kdy mluvil snad o Karlu IV. a o Češích a Evropě, o smyslu pro spravedlnost a čest. Ale hlavně ve mně zbyl údiv, jak hezky ten muž mluví a kolik toho ví. Nic podobného jsem už asi nezažil.

O těch prázdninách pak učitel Jakl nebo Jokl umřel. Bydlel v přízemí v paneláku a z bytu se začal šířit zápach, ale dveře vypáčili až po několika týdnech. Říkalo se pak, že ho museli seškrabovat a že chlapi od funebráků při tom prý vypili lahve, které po něm zbyly, ale tomu nevěřím, určitě pili vlastní. Byl zcela sám, nikdo se po něm nesháněl. Byt se potom větral několik měsíců a dlouho v něm nikdo nebydlel. Oblíbenou zábavou uličníků bylo počíhat si na nějaké slabší dítě, chytit ho a přitisknout mu obličej k pantům. Ten strašný zápach si snad ještě dovedu vybavit. Víc po něm asi nezbylo.

Proč o tom píšu? Protože si na něho nejspíš nikdo jiný nevzpomíná. Nic o něm nevím, jen si představuju, jaké maléry, průšvihy a neštěstí ho přivedly na tu poslední štaci. Měl na ní alespoň jednoho posluchače. Tak mu to dlužím.

(Ty fotky z vnitřku školy jsem udělal loni na jaře, když jsme šel kolem školy, zkusil, zda není otevřeno, bylo, vlezl jsme dovnitř, asi po třiceti letech. Vzápětí mě chytila paní uklízečka, která mě bez milosti vyhodila. Měla pravdu.)

  • 7Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz