Sváděli ji s oblibou bolševici, ale první se podle pamětníků rozpoutala už za protektorátu Böhmen und Mähren. Funkce takové metafory je zjevně dvojí: za prvé, má dodat obyčejné práci ráz něčeho patetického a posvátného. A za druhé a hlavně: bitva chce kázeň a poslušnost. Kdo by se snad chtěl chovat jako svobodné a zodpovědné individuum, jeví se jako kverulant a patří ke zdi. V bitvě je množství, které poslouchá, a pár generálů, kteří velí.
Další komentáře a názory Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Nyní zařinčel zbraněmi Jiří Paroubek. Hodlá na politické scéně svést hned pět bitev: o vládní reformu, o volbu prezidenta, o americký radar, o Čunka, o Kubiceho. Pan Paroubek je zásadně proti. Tak to v bitvách bývá, bojuje se proti někomu či něčemu.
Česká politika by se tedy měla proměnit v bitevní pole. Zatím připomíná spíš hospodskou rvačku. Začal to kdysi Zeman, který šel vládě po krku: postup běžný pro pranici. Paroubek ho úspěšně přetrumfl. Odvolává se přitom na Topolánka a jeho řeči o noci dlouhých nožů: snad by se u svého rivala mohl inspirovat něčím méně neomaleným.
Taky je zajímavé, jak dlouho lze s politickou bitvou, přesněji řečeno rvačkou, vydržet. O problémech by se mělo jednat a hledat styčné body. Je zjevné, že to často nejde. Pak platí protinávrh a rozumná argumentace. V postkomunistickém světě je nahrazuje ulomená noha od hospodského stolu. Ten, co jí mává, si může namlouvat, že třímá v ruce meč. Může to namlouvat i veřejnosti. Dřív nebo později to ovšem praskne.
