24. listopadu 2007 8:58 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Petr Rychlý: Spořte s Čunkem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 21Diskuse
Petr Rychlý. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Rychlý. | foto: Reprofoto
Herec Petr Rychlý o proměně televizního baviče v Dona Quijota, o tom, jak dostal přezdívku Petr Píchlý, o SMS od Viktora Preisse, bydlení ve spořitelně a peklu s rovnátky

Herec je námezdní krysa,“ říká Petr Rychlý (42), vysoký muž s milimetrovými vlasy – pozůstatek televizního ozařování televizní rakoviny televizního gynekologa Čestmíra Mázla z televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Zkrátka jen ta skoro holá hlava je skutečná. Ta tam je doba, kdy ho mnozí „nemuseli“, protože sedm let ze sebe týden co týden na Nově sypal vtipy a dost u toho tlačil na pilu. Ta tam je doba, kdy na jevišti vinohradského divadla šest let držel kopí někde poblíž Viktora Preisse. Dnes má herec, kterého třikrát nepřijali na DAMU pro nedostatek talentu, svého agenta, aby vůbec zvládl nápor práce a mediálního zájmu.

V Divadle Na Fidlovačce jde z jedné velké role do druhé, je za hvězdu, na kterou chodí diváci. Petr Rychlý se ale pořád chová docela normálně. Kdysi, ještě v Divadle pracujících v Mostě, mu totiž osvětlovač pan Brož dal tvrdou lekci. Mladíkovi omámenému vlastní důležitostí doporučil: „Hele, vem si pivo a jdi si sednout jinam.“ Od té doby se otec čtyř dětí zařekl, že se bude vždycky chovat tak, aby už nikdy nemusel v hospodě pít pivo sám.

* Kdy v životě jste si připadal nejtrapněji?
No, jednou jsem zažil opravdu dost velký trapas. Měl jsem vystupovat na nějakém večírku. A většinou když si vás někdo pozve, už to má otipované, jestli vás ta společnost bere, protože můj humor zkrátka někteří nemusí. Ale tady to organizátor udělal jako překvapení. Což byla ta nejhorší věc, co vymyslel, protože když jsem vstoupil do sálu, hned mi bylo jasný, že z těch sta lidí sedmdesát Rychlýho nemůže. To vidíte na očích. A teď tuhle společnost bavte! To bych teda nikomu nepřál, to se vám minuta promění na hodinu. Samozřejmě jsem prohrál. Naštěstí jsem tentýž den vystupoval ještě jinde, říkal jsem tam to samý a spravil si chuť, protože tam se to trefilo.

* Zažil jste někdy něco trapného i na jevišti? 
Samozřejmě. Mně se třeba ještě v divadle v Mostě při představení Život je sen, kde jsem hrál sluhu Calderona, stalo, že jsem si vrazil dýku do břicha. Byla to obyčejná rekvizitní dýka, která se mi při parakotoulu vysunula z pochvy a já se na ni během dlouhého monologu Báry Mílové napích’. Bára stála vepředu na jevišti a vůbec neviděla, jak se plazím do kuřárny, protože mi došlo, že to kurňafix asi nedohraju. V kuřárně říkám: „Hele, já jsem píchnutej...“ A kolegové: „Prosím tě, nech si ty blbý fóry. A vrať se na jeviště, nebo bude průšvih.“ Krev mi netekla, protože to bylo utěsněné dýkou, přes to jsem měl silonové triko a vestičku. Nikdo mi nevěřil. Takže jsem se dostal do nemocnice až asi za půl hodiny, až když paní hasička pochopila, že to není legrace, a zavolala sanitku. Naštěstí to šlo vedle žaludku. Do rána to nechali otevřený, pořád mě kontrolovali, ráno mi břicho zašili. A kolegové, co myslíte? Když jsem přišel do divadla, řvali na mě: „Hele, přišel Petr Píchlý!“

* Když jste kdysi v televizi podepisoval smlouvu na Natočto!, nebál jste se, že je to smlouva s ďáblem? Že se ze šuplíku televizního baviče herec velmi těžko vyškrabává? 
Já to tenkrát podepisoval v naprosté euforii, zdálo se mi úžasné, že budu mít jednou týdně program, už jsem se viděl jako druhej pan Rosák. Ale že si to zazdím třeba navždycky, to mě vůbec nenapadlo. Neuvažoval jsem o tom, že si už třeba nezahraju v televizní inscenaci, že už ke mně režiséři nebudou mít důvěru. Byla velká klika, že pan režisér Ján Sebechlebský nikdy neviděl Natočto!, a tak mě obsadil do Ordinace v růžové zahradě.

* Když jste byl bavičem, dovolovali si k vám lidi na ulici víc než teď? 
To je pro mě vlastně docela zajímavá sociologická sonda. Když jste bavič, tak to na těch obličejích na ulici vidíte. To máte jenom dvě varianty: úsměv, nebo totální nenávist neboli „toho nežeru“. Zato když jste v televizi za pana doktora, je zvláštní, jak je to hned jiné: „Jé, pan doktor si k nám jde nakoupit!“, samý úsměv. Ale naštěstí se nestává, jako se stávalo Ladislavu Chudíkovi, že by se mi pacientky hlásily na vyšetření. Tak naivní nejsou.

Petr Rychlý coby doktor Mázl ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. * V době, kdy jste ještě moderoval Natočto!, jste sbíral vtipy. Ještě pořád je máte rád, nebo vám je televize navždycky zprotivila? 
Když jsem to natáčel, byl jsem už z vtipů opravdu znechucený. Taky dobrých fórů, a ještě k tomu slušných, které se dají vyprávět v televizi, je hrozně málo. Ale teď je už zase sbírám, když mám dobrej fór, úplně zajásám. I když myslím, že v dnešní době moc dobrých fórů není. Moje představa je, že fór vzniká tak, že se někomu stane nějaká trapná situace. Vypráví to pak kamarádovi, ten to zas vypráví dalšímu a postupně se to takhle upeče. Dnešní vtipy jsou hodně krátké, dost drsné a nemají kolem sebe už žádnou poezii. Myslím si, že vtipy ničí média jako internet a mobilní telefon. Protože jak něco slyšíte, hned to někomu voláte, neprojde to zkrátka pekárnou.

* Který vtip máte momentálně nejradši?
Teď mě třeba hrozně pobavilo: Nespořte s liškou, spořte s Čunkem!

* Počítám-li i vyženěnou dceru, máte celkem čtyři děti. Jak vás berou? Jsou na vás pyšné, nebo se za vás spíš stydí? 
Já mám pocit, že děti se z takové zvláštní loajality k otci neprojevují úplně pravdivě. Prošlo to taky různými fázemi. V současné době si ze mě moji starší synové Matěj a Ondra spíš dělají legraci. Matěj už je plnoletý, takže najíždí na dialog jakoby kamarád s kamarádem.

* A takový dialog vypadá jak?
Má odvahu říct, co mu na mně vadí. Například když prý s nimi chci promluvit vážně, začnu hovořit neskutečně spisovně. Musí se držet, aby se nezasmál, což zase vypadá, že se tváří drze. A taky prý po každé větě řeknu: „Jestli mi rozumíš...“ Ale na základní škole to měli hodně težký, bohužel právě tehdy se potkávali s popularitou toho baviče Rychlýho. Takže se Matěj kolikrát i popral, když nějaký spolužák řekl něco v tom smyslu, že jeho otec je kretén.

* Dneska se rodiče často učí od svých dětí. Co jste se vy naučil od svých dospívajících synů?
Oni tu snahu mají, vysvětlují mi třeba, že jsem sto let za opicema, že zbytečně moc klikám na počítači, nebo mi najdou nějaký pěkný internetový vyhledávač, ukážou mi, jak se třídí fotografie. Je to perfektní. Odjedou a já za tři dny vůbec nevím, co mám dělat. Takže se zase vrátím ke svému kamennému klikání a stydím se jim zavolat.

* Nenaučili vás kouřit trávu?
To ne. Matěj si prošel kuřáckým obdobím, ale tvrdí, že už přestal. A já mu věřím, protože mé děti nikdy nelhaly. Já jim taky vždycky říkal, že za lež budou trestáni, ale když řeknou pravdu, vždy se to dá řešit. Jako že se pravda vyplácí. Jednou jsem Matějovi kontroloval sešity a on najednou: „Tati, já se musím přiznat, zfalšoval jsem tvůj podpis.“ Pro mě byla ta jeho upřímnost takový šok, že jsem musel na dvě minuty odejít. A když jsem se vrátil, řekl jsem mu: „Za to, jak jsi byl upřímný, nebude žádný trest.“

* Kdysi vás celkem třikrát nevzali na DAMU – kvůli nedostatku talentu. Jak to, že vás to neodradilo?
Byla ve mně obrovská touha tuhle práci dělat, i když mě to samozřejmě zranilo, dodnes mám ty zamítavé dopisy schované. Já toužil už po konzervatoři, ale tu mi rodiče zakázali, kopli mě místo toho na ekonomickou školu. Já si vlastně s divadlem začal díky paní Dagmar Jandové-Víchové, mé divadelní víle. Byla u nás na záskok na češtinu na základní škole, asi ve druhé třídě. Četli jsme při hodině nahlas knížku. A už tenkrát jsem se hrozně rád předváděl, už jsem měnil hlasy, už mě to bavilo. Ona si toho všimla, pozvala mě do divadelního souboru, v deseti letech jsem začal hrát divadlo. Pak mě upozornila na konkurz v divadle v Mostě, který jsem udělal. Tak to všechno začalo.

* Šest let, kdy jste byl později v angažmá v Divadle na Vinohradech, jste, podle svých slov, jen „držel kopí“ vedle Viktora Preisse. Neviděli váš talent? Nebo tam bylo hodně kohoutů na jednom smetišti?
Těch důvodů bylo víc. S odstupem vidím, jak velký skok bylo přejít z oblastního divadla do Prahy, ještě do vinohradského divadla, kde byla hvězda na hvězdu. To je, jako když hokejista přestoupí do NHL a najednou hraje vedle Maria Lemieuxe. Taky jsem určitě nebyl tak vyhranej, abych dostával větší role, i když jsem to tenkrát cítil jako nespravedlnost. A režisér Luboš Pistorius, který mě na Vinohrady doporučil, tam pak už nepracoval. Možná že se mi taky nepovedla role v Poprasku na laguně, prostě mi nesedla, byl jsem v křeči. Takže jsme pak, jak jsme s Mirkem Vladykou v legraci říkali, dostávali jen ty bezejmenné role.

* A to jste si prý kvůli vinohradskému divadlu nechal vytrhnout dva zuby...
To je fakt. Protože když mě poprvé slyšela na jevišti paní Jirásková, řekla, že mluvím jako čuně. A měla pravdu, měl jsem děsný sykavky. Na doporučení Jiřiny Jiráskové jsem pak chodil na hlasovou průpravu, ale tam se zjistilo, že problém není v technice, ale v zubech. Takže mi ve vinohradské nemocnici vytrhli dvě pětky a dva roky jsem nosil rovnátka. Bylo děsné s tím mluvit, jazyk se mi napichoval na drát, zkrátka peklo.

* To jste nosil rovnátka i na jevišti?
No, i na jevišti. Takže jsem s tím mluvil ještě hůř než čuně. Ale když se na to teď zpětně dívám, získal jsem na Vinohradech krásná přátelství. A když držíte to kopí vedle Viktora Preisse, máte zase čas pozorovat ho, učit se. Například co mě u něj úplně zarazilo, byla důslednost mluvy, jak třeba doslovoval koncovky. Například ve slově společnost opravdu řekl takové -t-, až mi to na jevišti přišlo trapný. Ale když jsem se šel podívat z hlediště, najednou jsem slyšel, jak to jeho -t- je nádherné, čisté. Taky mě udivovala jeho zarputilost do práce, on nevypustí jedinou zkoušku a na každé opravdu mákne. Obdivoval jsem ho a obdivuju dodneška.

* Hrajete dnes Na Fidlovačce roli Dona Quijota v muzikálu Muž z La Manchy. Před vámi ji hrál právě Viktor Preiss, dokonce za ni dostal Cenu Thálie. Nebál jste se, že ho budete podvědomě napodobovat?
Musíte si to co nejdřív vymazat z hlavy. Ale dnes je to kompletně nové obsazení, i závěr je jinak udělaný než na Vinohradech. A Viktor Preiss mi hned před první čtenou zkouškou hodně pomohl. Poslal mi textovou zprávu, kterou mám navždycky schovanou, přečtu vám ji. (hledá ve svém mobilu) On byl v té době v nemocnici. „Péťo, budu na vás myslet, a až budete zpívat,mít sen a jen jemu se vzdát‘, ať je vám hezky u srdce, protože takové divadlo má smysl. Držím vám palce, těším se na setkání, až přijdu zatleskat. Zlomte vaz! Viktor Preiss.“

* Jak se vlastně k mladíkovi z mosteckého Divadla pracujících chovali slavní pražští kolegové?
Právě Viktor Preiss byl první, kdo mi podal ruku: „Budeme si tykat, já jsem Viktor.“ A já tenkrát běžel domů, jako bych dostal vysvědčení s vyznamenáním. A doma křičím: „Helejte se, to není možný, já si tykám s Preissem!!!“ Moje problémy na jevišti vinohradského divadla nesouvisely se souborem, ten mě přijal velice laskavě.

Druhý pokus. Podruhé se oženil s profesionální tenistkou Janou Pospíšilovou.* Mnoho z vašich tehdejších slavných hereckých kolegů ale dodnes nemá svého agenta, jako máte vy...
Já se v tom nekoupu, jestli jsem, nebo nejsem hvězda, spíš to používám vyloženě pragmaticky, že se tím rád uživím, jestli mi rozumíte... Dělám práci, která mě baví, a těší mě zájem. Ale já jsem kdysi měl čumák nahoře, právě v divadle v Mostě. Hrál jsem hlavní roli, která se povedla, to jsem samozřejmě cítil. A aniž jsem si to uvědomil, začal jsem se chovat jako kretén. Ale nádherně mě srovnali. Byl jsem tehdy ještě svobodnej, hodně jsem se kamarádil s klukama od techniky. Tak jsem si k nim jednou sednul, že si s nimi dám pivo. A osvětlovač Vlastimil Brož, dneska je to umělecký řezbář, povídá: „Hele, vem si to pivo a jdi si sednout jinam. Chováš se fakt strašně, přemejšlej o tom...“ Takže jsem si musel odsednout. A pít v hospodě pivo sám je šílený. Nechali mě v tom dlouho, čtrnáct dní určitě. Bylo to nejhorších čtrnáct dní mého života. Tenkrát jsem si dal závazek, že se budu vždycky chovat tak, abych už nikdy nemusel pít pivo sám.

* V čem je jiné Divadlo na Fidlovačce, kde teď jdete z role do role, než Divadlo na Vinohradech? Nebo na vás lidi chodí, aby viděli Čestmíra Mázla naživo?
Určitě to není jen televizní popularitou, protože ty role jsem dostával od Tomáše Töpfera, principála Divadla na Fidlovačce, už předtím. A vím od inspicienta z vinohradského divadla, že se tam tenkrát na mě chodil dívat do portálu. Tomáš nikdy nic nedělá bez přípravy. Pak mě vyzval do projektu Nadace Fidlovačka. A já jsem moc rád, že jsem členem nadace, jejíž výsledek je opravdu vidět: Budova je opravená, hraje se v ní divadlo, lidi chodí. Už tam dokonce stojí i taxikáři a ti by nestáli někde, kde je mrtvo. Tomáš Töpfer mi taky dal první charakterní roli, Malvolia ve Večeru tříkrálovém, který se hrál na Pražském hradě. Pro lidi to byl šok, říkali mu: „Prosím tě, to nemyslíš vážně? Přece to nebude hrát Rychlý?!“ Protože v té době jsem už byl zaškatulkován za nováckého baviče. No a od té doby jsem dostával další a další role.

* Ještě pořád si myslíte, že herec je „námezdní krysa“?
Když jsem to řekl, nemyslel jsem to zle vůči hercům. Ale herec je opravdu, jako když vypustíte krysu v boxu, běží k cíli, nekouká nalevo napravo. Hlavně že dostane šanci. Já tím ale nechci říct, že by se herec choval jako krysa.

* Veronika Žilková nedávno řekla, že „u herce bývá někdy touha pracovat silnější než charakter...“ Myslíte si to taky?
Tak zřejmě ona má takovou zkušenost. To víte, práce není tolik a je nás hodně. A každý chce samozřejmě hrát ty hlavní role. Ale když se za sebe ohlédnu, vím, že jsem nikdy v životě nepoužil lest nebo vlezdoprdelismus. Vždycky to bylo tak, že mi někdo zavolal, že mě chce. A jsem vlastně rád, že vznikla ta seriálová válka na českých televizích, protože dá zaměstnání hodně lidem, mají šanci i herci z oblastních divadel. Ovšem televize vám sice může pomoct k popularitě, k výdělku, ale nenaučí vás hrát, tam na nic není čas, je to herectví na jedno použití. To vidíte už z toho, jak se hercova paměť brání. V televizi jeden den natáčím, ale když se mě druhý den zeptáte, tak já už vám tu scénu nezopakuju, protože ji můj mozek vytěsnil. Už ji nikdy potřebovat nebudu, přijde další díl sto devadesát osm, sto devadesát devět... Zato kdybyste se mě zeptala na Dona Quijota, začnu vám ho hrát třeba o půlnoci. Profesi vás naučí jen divadlo. Moje máma, když zjistila, že chci jít k divadlu, lamentovala: „Jak ty, prosím tě, můžeš jít k divadlu? Takovej nezodpovědnej!“ Ale protože jsem to s divadlem myslel vážně, tak si mě divadlo vychovalo. Nikdy třeba nepřijdu pozdě.

* Mají z vás rodiče radost?
Tatínek už bohužel nežije, ale maminka radost má, nevynechá jediný díl Ordinace. Hlavně ten první rok se mnou hodně prožívala, a když byl Mázl nemocný, říkala mi: „To ti je takovej zvláštní pocit, já vím, že jsi můj syn, ale stejně mám strach...“

* Herci bývají pověrčiví. Není nepříjemné dostat rakovinu před kamerou?
Můj táta zemřel na nádor na ledvině, byl jsem s ním prakticky až do jeho konce. Takže vím, jaké to je. Vím, jak se takový člověk chová. Navíc to bylo v době, kdy se natáčela první řada Ordinace, takže já z těch kulis vždycky odjel do opravdové nemocnice. A tu roli jsem vlastně věnoval tátovi.

* Chodí herci z Ordinace v růžové zahradě na stáže na gynekologii, jako se svého času chodili z Nemocnice na kraji města dívat na ortopedické operace?
Ne. A ani to není potřeba, protože my děláme všechno za plentou. Vyjdeme ze dveří, maskérka nás mezitím postříká vodou, otevřou se znovu dveře a my se zpocení vracíme z operačního sálu. Ale můj bývalý tchán byl gynekolog a ordinář v motolské nemocnici, takže jsem samozřejmě čerpal z toho, co jsem od něj odkoukal.

* Ordinace v růžové zahradě brzy skončí. Je vám to líto?
No... je mi to líto. U téhle práce je to jako na horské dráze, chvíli jste nahoře, chvíli dole. A tahle role přece jen znamenala zlom v mé kariéře.

* Zbohatl jste na Mázlovi?
Můžu diváky ubezpečit: Nezbohatl. Já totiž nemůžu zbohatnout, protože mám velké dluhy. Bankovky prakticky nevidím, vlastně bydlím v České spořitelně, víte? (směje se) Ale bylo to jenom moje rozhodnutí, chtěl jsem dům, i když jsem netušil, že po roce od postavení domu se rozvedu a znovu ožením, čímž se rozbourá má finanční situace.

* René Zellwegerová musela kdysi kvůli roli přibrat 20 kilo, za což od společnosti, s jejímiž přípravky potom zase zhubla, dostala v přepočtu 100 milionů korun. Televize vás ostříhala dohola. Dostal jste za to příplatek?
Ano, byl za to příplatek, spíš symbolický. Ale já velmi rád překvapuju, tak jsem do toho šel. Sám jsem byl zvědavý, jak budu vypadat. Možná si to i nechám. Problém je trošku s tím, že mi teď táhne na hlavu, takže třeba do kina, kde vane klimatizace, musím jedině s čepicí.

* Vaše žena je profesionální tenistka, bývala 47. na světě. Už se vám někdy podařilo porazit ji v tenise?
To bych ji musel opít, zlomit jí obě ruce i nohy a ještě jí zavázat oči. Pak možná s velkými nervy vyhraju v tie-breaku. Jednou mi řekla strašnou větu: „Rekreační hráč nemůže...“ a ještě to zopakovala, „nemůže porazit závodního hráče.“ Jako chlapa mě teda docela naštvala. Ale fakt to nejde.

  • 21Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz