Podobně jako si lidé pamatují primátora Němce jako toho, kdo nechal metro jezdit až téměř k zaplavení („situace je nadmíru výtečná,“ zní jeho okřídlený, byť neférově citovaný výrok z té doby), primátora Hudečka si budou pamatovat jako toho, kdo nechal metro zastavit kvůli filmařům.
Ta podobnost je dost okatá. Komu by to snad nedošlo, tomu to připomene náhradní tramvajová linka XB. I ta přece jezdila před jedenácti lety za povodní. A když už jsme zabrousili k politické ceně, ta se může odvíjet i od ceny reálné, kterou na tom pronájmu město vydělá. Známe ji? Zmaterializuje se do něčeho konkrétního tak, aby to Pražan pocítil? To zatím vůbec nevíme.
Praha aspiruje na evropské kulturní město velikosti i významu Vídně, Mnichova či Budapešti. I tato města se někdy prodávají. Ale zdá se, že Praha je v míře své prodejnosti – v ochotě jít s kýmkoliv za jakoukoliv částku – překonává. Kdo nadává na ruské či vietnamské prodavače křišťálu, beranic a všemožných cetek podél Královské cesty, měl by nadávat spíše na ty městské úředníky, kteří ty pronájmy schválili. Ale to je „jen“ estetický kaz.
Pronájem pražského metra filmařům, tvůrcům snímku Child 44, má samozřejmě své finanční plusy či minusy. Ale není to otázka estetického kazu, nýbrž mnohem zásadnější: Tady se soukromníkům pronajímá veřejná služba, placená z našich daní.
