Ve věci švýcarského zákazu minaretů (LN 30.11.) lze argumentovat mnoha způsoby, avšak citace pomatené vesničanky či varování o ekonomickém bojkotu švýcarského exportu jen zakrývají skutečnou podstatou věci. A tou není kampaň populistické SVP, nýbrž ta plíživá, tichá většina sedmapadesáti procent, která se neslyšně dostaví k urnám a odhlasuje plošnou ústavní formuli náboženské intolerance.
Proč se takový zákaz nesetká s větší kritikou? To jsme skutečně podlehli zprávám o teroristických útocích a hrozbách natolik, že na jejich základě paušálně odsuzujeme celé náboženství? Zapomíná snad Evropa na to, jak celá staletí mučila židovské přistěhovalce, kteří v ní podobně jako dnešní Arabové hledali pokojné žití - a také k němu potřebovali synagogy?
Lze jistě namítnout, že zatímco Židé byli národem vykořeněným a nevinně pronásledovaným, klíčové arabské státy a jejich obyvatelé se ne a ne od podpory extremismu odříznout.
Zjednodušovat a zobecňovat je však v případě věcí náboženských nebezpečné. A sedmapadesáti procentní švýcarská většina zase číslo více než alarmující. Dokazuje, že referenda stav naší společnosti ukazují v mnohem větším duchovním rozvratu, než jaký jsme kolikrát předpokládali.
Kdo dvacet let po pádu železné opony stále trpí syndromem "konce dějin”, měl by zbystřit; před desetiletími zasetá semínka nenávisti a fanatismu totiž definitivně vyrašila v první evropskou hrozbu našich časů. Doufat, že se Evropané poučili ze své temné minulosti, by totiž bylo asi stejně naivní jako věřit na konec dějin. Nebo náboženských válek.
