Největší otázka ruského vnitropolitického života je vyřešena. Car Putin se vrací. Ve skutečnosti ani neodešel, pouze se jako muž, jenž ctí zákon, stáhl na čas do pozadí, odkud pak dál tahal za nitky. Nyní se tedy obnovil řád dějin, neboť jak známo, ruští carové obvykle neodcházejí ze scény jen tak. Jsou vedeni vědomím poslání a mise, které jim nedovolí, aby je vláda omrzela. A opustit trůn a zradit zemi jen proto, že se někomu snad nezamlouvá jejich styl nebo touží po snadnějším protivníkovi, to už je vůbec nenapadne. Pokud se někdo domnívá, že čas carů patří minulosti, potom se prostě mýlí.
Právě dnes, v dobách krizí zmítajících čím dál více celým světem, jsou potřeba rozhodní a silní vůdci. Carové tedy existují dál, obzvláště v Rusku. Nanejvýš se jim pouze říká jinak. A pokud se kvůli nim někdo obává o osud demokracie, pak těmto neoblomným stoupencům dvojího metru vzkazují, že to, co je zákonné, je zároveň i demokratické. Vzpomeňme například na prezidenta Roosevelta, který byl zvolen hned čtyřikrát po sobě. Protože Amerika to tenkrát prostě potřebovala. A pokud v USA nebyly překážkou rozvoje Rooseveltova čtyři po sobě jdoucí funkční období, nemůže takovýto scénář uškodit ani Rusku, které se ve své historii modernizovalo téměř vždycky pod vedením panovníků vládnoucích mu tvrdou rukou.
Řízená a posléze suverénní demokracie
Zdá se, že Rusko, které dlouho všechny překvapovalo a dovádělo k šílenství svou nevyzpytatelností, se zklidňuje. Mnozí tento klid vysvětlují jako známku ustrnutí a obrácení do sebe, když ho přirovnávají k době brežněvovské stagnace, přičemž zapomínají na to, že velké tankery se zpravidla převrátí, pokoušejí-li se náhle, rychle otočit. Tak tomu bylo také s Ruskem, když v devadesátých letech minulého století v opojení z konce komunistického experimentu sešlo ze své vlastní historické cesty a učinilo pokus zakořenit doma anglosaský model demokracie.
Tankery se zpravidla převrátí, pokoušejí-li se náhle, rychle otočit
Výsledek je dobře znám: země ponořená do chaosu a stojící na pokraji rozpadu se v takzvané demokracii zklamala a zatoužila opět po tvrdé ruce, stabilitě a trochu lepší budoucnosti. To vše jí poskytla vláda prezidenta Vladimira Putina, který vstoupil na scénu na přelomu tisíciletí. Anarchie byla nahrazena řádem, klidem a jistotou, došlo k citelnému zvýšení životní úrovně, navíc nové vedení dovedlo Rusko zpět na hlavní scénu mezinárodní politiky a vrátilo Rusům ztracenou sebeúctu. Podstatným prvkem „obchodu“ uzavřeným mezi Putinem a veřejností je skutečnost, že výměnou za to vše a za blahobyt lidí došlo k omezení jejich svobod. Sama moc nazvala toto uspořádání nejprve řízenou, později suverénní demokracií.
Tato společenská smlouva však funguje pouze do té doby, dokud se zvyšuje blahobyt, nepolevuje vnitřní dynamika systému a fungují strmé kariérní vzestupy. V polovině druhého Putinova funkčního období se systém znatelně a jednoznačně zasekl. Za záviděníhodný růst bylo možné poděkovat v první řadě výjimečně příhodným zahraničně-obchodním podmínkám a vysokým cenám ropy, a jak je v podobných chvílích obvyklé, nedošlo k transformaci hospodářství zakládajícího se na vývozu nerostných surovin. Stoupající inflace nebezpečně zredukovala také reálnou hodnotu dříve zvýšených platů, zatímco čím dál hmatatelnější krize definitivně odsunula modernizaci. Čím dál vážnější zátěž představoval rovněž fakt, že v nastoleném státním kapitalismu došlo k výraznému zesílení vrstvy úředníků, jejichž počet stoupl o 50 procent na celkově půl druhého milionu. Byrokrati se přitom stávali čím dál většími kořistníky systému , a ruku v ruce s tím se rozmáhala také korupce. Dnes dosahuje celková výše úplatků v Rusku dokonce už třetiny HDP.
Požadavky na liberalizaci cítí i Putin
Za této situace nastal rok 2008, kdy Putinovi vypršelo druhé funkční období, které mohlo být ve smyslu ústavy následováno dalším prezidentským mandátem až po čtyřleté přestávce. Tento problém ovšem vyřešila rošáda, v rámci níž byl do Kremlu poslán nástupce vybraný na toto období, totiž Dmitrij Medveděv, zatímco Putin se postavil do čela výkonné moci. Nastal čas „kremlinologů“. Ožila pseudověda z dob Sovětského svazu, která slídí po zákulisních tajemstvích a pokouší se vyvodit vážné důsledky ze všeho od jednotlivých vyjádření členů tandemu přes barvu jejich kravaty až po záblesky jejich pohledu.
Není zde žádný rozpor mezi „liberálním“ Medveděvem a „konzervativním“ Putinem
Mnozí se často domnívali, že Putin už nemá zájem navrátit se do Kremlu, a naopak o to více si tam přeje zůstat jeho chráněnec. Množily se zprávy o zostřujícím se napětí mezi oběma členy tandemu, načež se přece jenom potvrdilo, co každý věděl, jen tomu jaksi nechtěl věřit: totiž že tato dvojice tvoří jeden tým, rozdělení funkcí mezi nimi funguje perfektně a oba maximálně využili prostor, který se jim nabízel. Není zde žádný rozpor mezi „liberálním“ Medveděvem a „konzervativním“ Putinem, toužebně nastiňované scénáře lze klidně odložit.
Faktem však je, že ve společnosti došlo k zesílení požadavku na určitou liberalizaci, což cítí i Putin. Svědčí o tom rovněž jeho sebekritická slova pronesená na kongresu strany Jednotné Rusko na adresu justice či médií. Jednoznačné je i to, že ačkoliv Medveděv obratně nastínil výzvy, kterým země momentálně čelí, tolikrát zmiňovaná modernizace v praxi přece jen nepostupuje kupředu. Putinovou odpovědí bylo zřízení Agentury strategických iniciativ povolané k posílení malých a středních podniků. Reformy jsou často bolestné, avšak nevyhnutelné. To ostatně naznačuje i jeho na kongresu pronesená věta, podle níž „je stát někdy nucen kápnout občanům do čaje místo sladkého medu hořkou medicínu“. Společenské ustrnutí by měla řešit nová krev zosobňovaná lidovou frontou a rozšíření kariérních možností pro nové kádry. To je také prostorem pro obnovení poslední dobou trochu těžkopádného společenského dialogu a oživení civilní společnosti.
Zastánce evoluce, nikoli revoluce
Všichni, kdo doufali v liberální obrat, jsou pochopitelně zklamáni, neboť Putin je zastáncem evoluce, nikoli revoluce. Nicméně naděje na změny ohlášením jeho kandidatury rozhodně ještě definitivně nezemřela. Nová výměna míst v rámci tandemu sice vypadá ledabyleji než předchozí rošáda provedená před čtyřmi lety a do soukolí se dostalo i několik zrnek písku – viz výpad a následná výměna ministra financí Kudrina – ovšem oznámení výměny s tak velkým časovým předstihem poukazuje na skutečnost, že s blížící se další vlnou globální krize nechce nikdo riskovat nestabilitu.
Budoucímu staronovému prezidentovi je jasné i to, že modernizaci a transformaci Ruska již nelze dále odkládat. Stejně jako skutečnost, že řešení nových výzev, před kterými země v současnosti stojí, si vyžaduje jiné, dosud nepoužívané metody. Nejedna okolnost odkazuje k tomu, že se Putinem stabilizované Rusko pokusí postavit na cestu rozvoje jakýsi nový Putin s obnoveným elánem. Nic jiného mu ani nezbývá, jinak by totiž zbořil svoji image, v jejíchž základech se skrývá právě stabilizace země. Bylo by tedy chybou očekávat zpět Putina, jak ho známe z první dekády nového tisíciletí!
