Národní zpravodajská rada USA (National Intelligence Council) sdružující šestnáct civilních i vojenských zpravodajských služeb zveřejňuje každé čtyři roky pro potřeby nově nastupující americké vlády obsáhlou strategickou prognózu „Globální trendy“ (Global Trends). Jejich aktualizovanou výhledovou zprávou do roku 2030 – Global Trends 2030 – loni na podzim vláda prezidenta Baracka Obamy odstartovala své druhé funkční období.
Tato nejnovější prognóza předpovídá návrat mocenské převahy Asie ve světové politice. Dle ní relativní úpadek Západu urychlila finanční krize, zatímco Ruskem záhy otřese nepříznivý demografický vývoj. Hrozba radikálního islámu se prý časem vyčerpá.
Mediálního ohlasu se dočkaly zejména optimistické předpovědi úbytku chudoby a celosvětového nárůstu střední třídy coby důsledku postupující urbanizace, ale vyostří se spory o suroviny včetně vody. Světová populace během příštích 20 let údajně zestárne a vlivem migrace bude čím dál více promíchaná. Významným zdrojem globálního hospodářského růstu se má stát dosud periferní Afrika.
Příliš velký optimismus
Na oficiálních webových stránkách projektu jsou formou blogů zveřejňovány analytické komentáře předních mezinárodních expertů, kteří (mnohdy protikladně) hodnotí pravděpodobnost různých prognóz. Některé scénáře v prognóze sice počítají i s výskytem takzvaných „černých labutí“ – dramatickách zvratů (náhlý rozpad Evropské unie či globální pandemie) –, které významně ovlivní další vývoj, kritici jí však většinou vyčítají příliš velký optimismus.
Američtí zpravodajci nepředpokládají žádný scénář třetí světové válkyAmeričtí zpravodajci se kupříkladu kloní k závěru, že do roku 2030 se islámský extremismus i faktor globální bezpečnostní politiky do značné míry vyčerpají. Nepředkládají ani žádný scénář třetí světové války. Bývalý ředitel pražského Rádia Svobodná Evropa/Rádio Svoboda Jeffrey Gedmin v této souvislosti podotýká, že na začátku 20. století se těšila značné popularitě předpověď, že tehdy kvapně postupující globalizace obchodu zabrání příštím válkám a že k roli hlavního zastánce světového míru je předurčeno Francií a Ruskem obklíčené Německo.
Američtí zpravodajci sebekriticky připouštějí, že jejich předchozí prognóza zveřejněná v roce 2008 zásadně podcenila rychlost mocenského vzestupu Číny a že pozvolné uvolňování politických poměrů na Blízkém východě předpokládali v horizontu několika desetiletí, načež se regionem přehnalo „arabské jaro“…
Index globální síly
Snad aby se zpravodajci pojistili, že je ve čtyřletém mezidobí do zveřejnění další prognózy překotný vývoj opět nezaskočí, vyhlašují už dopředu, že 3,5 století trvající dominance Západu končí. „Nacházíme se v kritickém bodě lidských dějin,“ hlásá v úvodu předseda Národní zpravodajské rady Christopher Kojm s tím, že Asie definitivně znovu – jako ve středověku – nabývá mocenského statutu.
Finanční krize tento trend urychlila, neboť její důsledky ustála většina nastupujících mocností relativně bez úhony. Ochromující zadlužení USA a vleklá krize jednotné evropské měny jsou vlastní góly, které jen potvrdily vývoj utkání. Zatímco Británii trvalo 150 let zdvojnásobit HDP na hlavu, stonásobně lidnatější Číně se to podařilo za desetkrát kratší dobu.
Snad aby zpravodajci vyvážili pro Západ poněkud defétistické vyznění své zprávy, používají nový výpočet pro index „souhrnné globální síly“Snad aby zpravodajci vyvážili pro Západ poněkud defétistické vyznění své zprávy, používají nový výpočet pro index „souhrnné globální síly“. V dřívějším pojetí zohledňoval vedle HDP pouze počet obyvatel, vojenské výdaje a technologickou vyspělost. Nově však zahrnuje i kvalitu zdravotní péče, vzdělání a státní správy.
I podle nového výpočtu sice globální síla Číny vzroste, ale pomaleji než při použití tradičního indexu o pouhých čtyřech proměnných. Podle něj by Říše středu měla mocensky dostihnout USA už v roce 2030, dle nového výpočtu však v té době bude ještě o čtyři až pět procentních bodů zaostávat. Souhrnná síla „rozvojových“ zemí však do roku 2030 předčí tu „rozvinutých“ zemí (včetně USA) podle obou výpočtů. V obou případech také poklesne globální síla Evropské unie, Japonska i Ruska.
Čína se veze
Vzhledem k všeprostupující bázni z Říše středu jsou na nové prognóze zajímavé spíš identifikované slabiny soudruhů v Pekingu. Čína se souběžně s mocenským vzestupem potýká s řadou problémů – od urbanizace, přes životní prostředí až po korupci. Její třicetiletý dvouciferný hospodářský růst by měl okolo roku 2020 klesnout k pěti procentům. Citelné zpomalení dosud dynamicky rostoucí ekonomiky však může vyvolat sociální otřesy.
Američtí stratégové se také zabývají otázkou, zda vzestup Číny nutně ohrožuje současný „liberální mezinárodní řád“ z dílny západních mocností. Mnohé jeho klíčové atributy, jako jsou otevřené trhy či přístupnost mezinárodních vod, koneckonců odpovídají zájmům čínské exportně orientované ekonomiky. Analytik Daniel Kliman z Německého Marshallova fondu si v této souvislosti všímá, že současný Peking nejeví ideologickou oddanost odstranění dnešního mezinárodního pořádku. Bohatnoucí Čína je spíš černým pasažérem, který starost o náklady na zajištění stability námořních tepen ponechává na amerických daňových poplatnících.
V něčem je už dnes Čína větším problémem než svého času SSSR. Kromě vojenské síly totiž disponuje i silou ekonomickou podemílající soudržnost Západu.
V něčem je ovšem už dnes Čína větším problémem než svého času SSSR. Kromě vojenské síly totiž disponuje i silou ekonomickou podemílající soudržnost Západu. Například krize eurozóny skýtá příležitost podnítit spory uvnitř EU a fragmentovat ji coby mezinárodního hráče a partnera USA, neboť Peking v současnosti dokáže nabídnout velkorysejší finanční pomoc než Mezinárodní měnový fond.
Úctyhodné hospodářské výsledky v uplynulých 30 letech by ovšem neměly zastřít skutečnost, že v diplomatické rovině má Peking stále co dohánět. Eskalace sporů o ostrůvky v Jihočínském a Východočínském moři je důvodem k ostražitosti vůči „revizionistickým“ úmyslům Pekingu – obzvlášť s přihlédnutím k narůstajícímu nacionalismu čínských obyvatel. To však prodlužuje dominanci Západu, neboť pro státy na čínské periferii zůstávají i mocensky upadající USA preferovanou protiváhou.
Vábení Indie
Hlavním spojencem Washingtonu v Asii je v současnosti Tokio, jenže v roce 2030 bude čínský HDP už o 140 procent vyšší než Japonska. Roli ekonomického tahouna, jímž je dnes autokratická Čína, však může v té době přebírat pluralitní a demokratická Indie. Pro další vývoj proto bude klíčové, hodlá-li Dillí nadále koketovat s dědictvím studenoválečného Hnutí nezúčastněných, jež si od Západu udržovalo odstup, či zda nahlédne, že je v zájmu samotné Indie plně se přimknout k současnému liberálnímu pořádku.
Zmiňovaný analytik Kliman podotýká, že účast „rozvojové“ Indie dodává řadě kroků „mezinárodního společenství“ větší legitimitu u nezápadní veřejnosti. Dle amerických stratégů je proto třeba Indii trvale zainteresovat na upevňování současného světového uspořádání vedle evropských a východoasijských spojenců, aby liberální mezinárodní normy jednání přetrvaly i po mocenském ústupu Západu.
Vztahy Dillí a Washingtonu těží z flexibility a trpělivosti dané sdíleným pocitem neodvratitelnosti jejich strategického sbližování
Walter Lohman z amerického konzervativního think tanku The Heritage Foundation kvituje, že sbližování názorů USA a Indie na řadu strategických otázek je v plném proudu, přičemž nejde o jednostranný proces. Američané mají po zkušenostech v uplynulém desetiletí čím dál větší pochopení pro bytostnou indickou nedůvěru k Pákistánu, zatímco Dillí prokazuje větší odhodlání uhájit Afghánistán před Tálibánem než NATO. Vztahy Dillí a Washingtonu přitom těží z flexibility a trpělivosti dané sdíleným pocitem neodvratitelnosti jejich strategického sbližování, jež je podepřeno souladem politického systému Indie s liberálně demokratickým Západem.
Ozbrojený konflikt mezi jadernými mocnostmi na indickém subkontinentu je jedním z hlavních katastrofických scénářů budoucího vývoje. Horké hlavy generálů v Islámábádu by však mělo zchladit vědomí, že indická ekonomika je už dnes osmkrát větší než pákistánská, a do roku 2030 by rozdíl mohl být dokonce šestnáctinásobný.
Evropská skleróza
Do roku 2030 také značně postoupí relativní mocenské oslabování Evropy, jež američtí analytici vesměs berou za hotovou věc. Symptomatické v tomto ohledu je, že za příhodnější diplomatickou platformu k nastolování a řešení globálních otázek už nepovažují skupinu zemí G8, již z poloviny tvoří členské státy EU, nýbrž skupinu zemí G20, kde je Evropanů jen čtvrtina. V tradičním indexu „souhrnné globální síly“ navíc současnou evropskou sedmadvacítku podle prognóz amerických zpravodajců předstihne do roku 2030 takzvaná „nastupující jedenáctka“ druhého sledu, včetně například Jižní Koreje, Turecka, Mexika, Filipín, Vietnamu či Indonésie.
Američtí analytici příliš nepočítají se scénářem, že by se Evropě podařilo zcela zvrátit relativní úpadek produktivity, přičemž si všímají nákladnosti evropských států ve srovnání s velikostí jejich ekonomik. Vesměs se však shodují, že EU se do roku 2030 zásadně změní, a předkládají tři hlavní možné scénáře vývoje:
- Nejméně dramatický výhled počítá s pozvolným pokračováním současného relativního úpadku. Evropská unie sice překoná dnešní finanční krizi eurozóny, leč neprovede potřebné strukturální změny. Výsledkem bude další snižování globální role EU, jež přiměje její členské státy k opětovnému „znárodnění“ zahraniční politiky, což nastartovaný proces urychlí.
- Nejkatastrofičtější scénář počítá s živelným rozpadem eurozóny, potažmo EU, doprovázeným obnovou kapitálových a hraničních kontrol. Výsledný hospodářský propad by vedl ke konci sociálního smíru, občanským nepokojům a k rozvratu občanské společnosti.
- Nejoptimističtější scénář „evropské renesance“ předpovídá integrační skok vpřed k federalizaci počínaje eurozónou. Dle většiny analytiků evropské země mají v prostředí globální konkurence nejlepší šanci obstát jako součást jednotného obchodního bloku.
Vůdčí zemí Evropy sice zůstane Německo, ale v roce 2030 se už bude spolu s většinou ostatních členských států EU potýkat s důsledky stárnoucí populace. Zdrojem napětí může být též imigrace – zejména z neevropských zemí.
Rusko na ústupu
V tomto ohledu je však podle amerických zpravodajců na tom mnohem hůře Rusko. To by do roku 2030 mělo zažít demografický propad o deset milionů obyvatel. Na trendu se podílí nízká porodnost, emigrace a kratší průměrná délka života způsobená „epidemií“ alkoholismu a drogové závislosti lidí v produktivním věku. Tento demografický problém umocňuje problematická integrace rostoucí komunity muslimů v důsledku úbytku etnicky ruské populace. Dnes sice představují muslimové 14 procent obyvatel, v roce 2030 už by však měli tvořit téměř jejich pětinu. Potenciálně může jít o výbušný trend.
Politická stabilita Ruska se opírá o hospodářský růst založený téměř výhradně na těžbě energetických surovin. Malá diverzifikace ruské ekonomiky však potenciálně může být vážným nebezpečím pro mocenské postavení Moskvy. Celosvětový rozmach nekonvenční těžby plynu z břidlicových podloží a ropy z dehtových písků totiž může s cenami těchto komodit „zamávat“, což by ohrozilo příjmy ruské státní pokladny.
Na rozdíl od ostatních tří zemí skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Čína, Indie) proto američtí zpravodajci v horizontu roku 2030 předpokládají relativní mocenský úpadek Ruska navzdory jeho ohromnému jadernému arzenálu. Scénáře jeho poměru k Západu jsou dle nich v podstatě tři:
- Moskva bude pokračovat v obojaké politice, kdy se vůči Západu vymezuje a současně usiluje o privilegované partnerství. Vzhledem k jejímu postupnému mocenskému úpadku však bude tento postoj postupně ztrácet na věrohodnosti i relevanci.
- Moskva zaujme jednoznačně protizápadní postoj, zejména poslouží-li nacionalistická politika jako ventil společenské frustraci z nevalných hospodářských výsledků. V tomto případě by Moskva nejspíše usilovala o těsnější sepětí s autoritativní Čínou. V „eurasijském“ protizápadním bloku by se ovšem musela smířit s čím dál podřazenějším postavením vůči Pekingu.
- Moskva zvolí „manželství z rozumu“ se Západem. Nejen obchodní a investiční provázanost s EU, ale zejména odkrytost řídce osídlené a ekonomicky zanedbávané Sibiře před mohutnící Čínou přiměje Rusko hledat strategickou oporu na opačné světové straně.
Už za necelé čtyři roky zveřejní americké zpravodajské služby další prognózu globálních trendů. V té předchozí nepředpověděly „arabské jaro“ a i tentokrát leccos určitě dopadne jinak. Bude-li však opět třeba modelově oddálit mocenské prvenství Číny, můžeme se už dnes těšit na ještě důmyslněji aktualizovaný vzorec pro výpočet indexu globální síly.
