Prezidentské volby skončily debaklem pravice, tvrdil Václav Klaus. To nejhorší však za sebou česká pravice pravděpodobně nemá. Výzkum, který ve spolupráci s Českou televizí provedla v souvislosti s prezidentskou volbou společnost Median, přinesl pochmurná data. Uveďme některé výsledky ve zkratce:
- Prezidentské volby byly ve druhém kole soubojem levice s pravicí. Voliči ČSSD a KSČM takřka bezvýhradně podpořili Miloše Zemana, voliči TOP 09 bezvýhradně Karla Schwarzenberga, voliči ODS se zhruba v poměru 5:1 rozhodli pro místopředsedu vlády.
- Pravice se ve prospěch Schwarzenberga sjednotila více než levice ve prospěch Zemana. Pro Schwarzenberga nehlasovalo 20 procent potenciálních voličů TOP 09 a 46 procent voličů ODS, Pro Zemana nehlasovalo 34 procent voličů ČSSD a 46 procent voličů KSČM. Třetina sociálních demokratů a skoro polovina komunistů, kteří nešli volit, představují obrovský potenciál, v němž mohou levicové strany při parlamentních volbách lovit. Pravicové strany na tom budou o něco hůře. Navíc momentální nálada ve společnosti je spíše levicová (viz například volební model CVVM z 30. ledna).
To jsou jen základní čísla pro uvedení do kontextu. Následující tři údaje však pro pravici nevyhlížejí vůbec dobře.
- Osoba Schwarzenberga je pro pravici zásadní. Podíl voličů ODS a TOP 09 při volbě „knížete“ nedosáhl ani 50 procent jeho celkového zisku hlasů (48 procent). Významnou část jeho elektorátu tvořili lidé, kteří „nevědí“, koho by volili (29 procent), nebo voliči jiných stran (14 procent).
- Schwarzenberg porazil Zemana jen u mladé generace (18 – 29 let). U všech ostatních skupin prohrál a alarmující pro pravici je, že tato mladá generace dle dosavadních zkušeností neoplývá nejmenší chutí jít k parlamentním volbám (nepřišlo 58 procent těchto lidí). Mladí volby rozhodovat nebudou.
- Voliči Jana Fischera inklinují spíše k levici. Fischerova kampaň byla z hlediska pravolevé škály nevyhraněná, avšak ve druhém kole prezidentské volby 37 procent jeho voličů podpořilo Zemana, jen 19 procent Schwarzenberga, zbytek nešel volit.
Knížecí kouzlo už kulminovalo
Efekt „Schwarzenberg“ sice funguje a nepochybně budeme kampaň ve stylu „buď „kníže“, nebo konec světa“ zažívat nejpozději v řádných volbách do Poslanecké sněmovny znovu, ale z několika důvodů už nebude tak úspěšný:
- Schwarzenberg bude muset bránit vládní politiku TOP 09. Bude muset plně hájit sKartu, daňové zákony, penzijní reformu, církevní restituce, zvyšování daní, obsazení ministerstva kultury a třeba i mytického Miroslava Kalouska a tak dále. Schwarzenberg nebude mít tak velkou přidanou hodnotu tam, kde už nebude možné zamlžovat, že jde o obhájení reálné politiky (a Kalousek ji rozhodně obhájit u většiny společnosti nedokáže).
- Efekt „Schwarzenberg“ má s největší pravděpodobností potenciál získat jen jiné pravicové voliče a mladé lidi. To znamená, že ohrožena bude ODS, nikoli levice. Výsledkem může být primát TOP 09 na pravici a další sestup ODS, nebo nahlíženo z dlouhodobější perspektivy: zárodek zásadního přesunu na pravicovém spektru, což se ale neprojeví úspěchem v nejbližších volbách do Poslanecké sněmovny, ale nejdříve až v těch dalších. Když proto Kalousek říká: „Mohli jsme mít ,Karla´ prezidentem, ale stále ho ještě můžeme mít premiérem!“, pak moc dobře ví, že jde spíše o přeskočení ODS než o reálnou vizi dostat Schwarzenberga do premiérského křesla.
- Podruhé v rozmezí zhruba roku a půl Schwarzenbergova aureola už nebude působit tak intenzivně.
Voliči na vandru
Pro ODS je budoucnost ještě temnější než pro TOP 09. Debakl Přemysl Sobotky sice neukázal zcela přesně reálný stav voličské přízně, ale zato demonstroval, že standardní tvrdé jádro elektorátu ODS propadá těžké depresi. Jak jinak než jako potupné přiznání vlastní frustrace lze vysvětlit, že v prvním kole většinově nepodpořili Sobotku, tušíce, že jeho šance se blíží nule. A čím jiným demonstrovat krizi doposud nejsilnější pravicové strany nežli opakováním faktu, že nebyla s to vlastním voličům nabídnout atraktivního prezidentského kandidáta. Jinými slovy: Voliči ODS začínají vandrovat, jsou k mání pro jinou pravicovou stranu.
ODS by je musela od tohoto vandru odradit nejen změnou politiky, ale – pro Petra Nečase bohužel– též změnou vedení, které za touto politikou stojí. Přitom by to musela být změna dostatečně radikální (přinejmenším by takový musel být její mediální obraz). Takovou změnou není Martin Kuba, ale třeba – a nyní nehodnotím čistě politický obsah jejich případné mise – Václav Klaus nebo Jiří Pospíšil. V případě kontinuity ztratí ODS hlavní slovo na pravici (které z hlediska podpory široké veřejnosti nemá už nyní).
Aby však bylo jasno: ani tím, že ODS by přeci jen zastavila exodus svých voličů, nestane se vítězem voleb, jen si při troše štěstí udrží postavení nejsilnější pravicové strany. Ani to ovšem není málo, naopak by to bylo pro budoucnost zásadní, protože efekt „Schwarzenberg“ se už vzhledem k věku hlavního protagonisty projeví v nejbližších volbách do sněmovny naposledy a TOP 09 zatím byla schopná vygenerovat jen schwarzenbergovskou náladu. Jinými slovy: když to ODS ještě jednou ve zdraví (nebo nejhůře s lehkou nemocí) přečká, TOP 09, tedy Kalouskovi, se patrně rozplyne sen o hegemonii na pravici.
Pravice by si měla přiznat: Takhle to už prostě dál nejde
Pravice jako celek potřebuje čas. A to čas, jehož by mohla využít k podniknutí jednoho z následujících dvou kroků (skandálního a rozumného).
1. Vytvořit prostor pro vznik nové strany
Ta by instrumentálně vedla rétoriku oslovující i část levicových voličů. Chcete-li „Věci veřejné 2“, ale musela by být věrohodnější, protože po původních Věcech veřejných zůstala ve společnosti jen pachuť a nikdo by ničemu podobnému nevěřil. Jednalo by se o populistickou stranu kombinující sociální demagogii s nacionalistickým nádechem, třeba i antiromským. Takový Tomio Okamura by mohl být dobrým reprezentantem tohoto typu strany.
Typ Okamura by mohl být autentický (už se nějakou dobu v politice projevuje) a mohl by oslovit voliče, kteří slyší na levná řešení – ta se přitom vyskytují na levici i na pravici. Podobným typem snad mohla před několika lety být i Jana Bobošíková, kdyby se ovšem její program nevyčerpával kafemlejnkem o Evropské unii. Nyní už je na sestupu. Dříve se o něco podobného neúspěšně pokoušela strana Miroslava Sládka – jenž ovšem nepochopil, že větší důraz je nutno položit na sociální oblast, nacionalismus je jen jakousi třešničkou na dortu (ve zmírněné formě lze totéž říci i o té Janě Bobošíkové).
Kdyby tato strana získala kolem 8 procent hlasů, mohla by se po volbách spojit s kýmkoli (podobně jako tzv. antisystémové Věci veřejné), třeba i s pravicí. Krátkodobě by pomohla udržet, byť skromné, politické pozice. Účelovost takového „obchodu“ by ovšem dlohodobě znamenala pro zúčastněné pravicové strany polibek smrti, navíc ostudný.
2. Nalézt pravicové kořeny a konstruovat příslušné politické vize
Tato cesta by znamenala hlubokou přeměnu pravice, a zde se naskýtá řada možností, jakým směrem se vydat. Například integrací křesťanské politiky po vzoru například CDU – CSU (s důrazem na sociální otázky), což by proměnilo zejména dosud antiklerikální ODS. Mohlo by to být také oživení původních ideálů české pravice (nezbyrokratizované podnikatelské prostředí a vymahatelnost práva), s nimiž se rozešla – a tím ztrácí především tu skupinu příznivců, která je pro ni životně důležitá: živnostníky.
Problém této cesty tkví zajisté v tom, že česká společnost je většinově levicově smýšlející. Pravice (ta opravdová) bude vystavena volebním porážkám, a to do té doby, dokud se bude naše společnost cítit v komparaci se západní Evropou jako chudý příbuzný. Nad vodou by ji mohl držet leda charismatický „vůdce“ (například obdoba polského Donalda Tuska), ovšem ten na obzoru není.
V každém případě si pravice musí vybrat: buď delší, ale smysluplnou restrukturalizaci, na jejímž počátku si přizná, že „takhle“ už to dál prostě nejde, anebo odklad – nikoli už porážky, ale mnohaletého živoření. Pokud si zvolí odklad, pak volby do sněmovny pro ni budou prioritně o něčem jiném než o nějakém vznešeném vítězství, řešit se bude: kdo se stal slepým králem.
