Postava Figara spolehlivě baví publikum skoro čtvrt tisíciletí. Mimo jiné jízlivými žerty na adresu arogantních mocných, úplatných soudců a jiných parchantů, kteří se umějí přisát jako paraziti. Beaumarchaisův drzý výsměch společenskému marasmu je přesně to, po čem dnes publikum přímo lační a co mu nejspíš chtěla činohra Národního divadla nabídnout, když na samém konci dubna uvedla premiéru jeho komedie Bláznivý den aneb Figarova svatba.
Oblíbený kus se spoustou košilatých zápletek režíroval umělecký šéf činohry Michal Dočekal. A do role hubatého, protřelého Figara obsadil oblíbeného zpěváka a herce Richarda Krajča. Svého času rebela, který se nakonec, stejně jako Figaro oženil, a přizpůsobil.
Text pro inscenaci adaptovala dramaturgyně Daria Ullrichová. Asi jí nestačil před časem hojně komentovaný trapas s jejím „překladem“ Brechtovy Žebrácké opery, a tak se pustila znovu na tenký led. Tentokrát zkompilovala dva svébytné překlady Figarovy svatby, od Jindřicha Hořejšího a od Karla Krause, prý s „přihlédnutím k francouzskému originálu“. A ještě si do toho zacitovala z libreta Mozartovy opery, z Moliéra a Zániku západu Oswalda Spenglera.
Její úprava toho chce hodně říct o naší současnosti, ale schovává se za cizí slova a myšlenky a vlastní nápady jí chybí. Slabým, překombinovaným a svým způsobem „vykastrovaným“ textem problém inscenace „Figarky“ začíná.
Asi tak pět koncepcí
Inscenace sama pak působí dojmem, jako by se režisér během zkoušení neuměl rozhodnout asi tak mezi pěti koncepcemi a z každé na scéně něco zůstalo. Dřevěné pódium z divadla na divadle ve stylu komedie dell´arte, kde si herec vystačí s gestem a kostýmem. Čisté linie zářivek a světlem barvené horizonty z moderní wilsonovské stylizace. Růžový pyj vyskládaný z plechových trub na shazování stavebního odpadu, který visí shůry do prostoru a v okamžicích kýčovitého štěstí z něj stříká záplava růžových kostek; ten přistál do inscenace jako z crazy muzikálu. Na scéně se mihnou i zcela nesmyslné filmové dotáčky promítnuté na zadní oponu a podobně zbytečný pěvecký sbor...
Kateřina Štefková navrhla nepřehlédnutelné a opravdu krásné kostýmy. Spojila noblesní dobovou stylizaci se sofistikovanou komediální nadsázkou. Pouze někteří z herců ale umějí její nápady pořádně využít.
V roli nejisté, podváděné a do sebe schoulené Hraběnky, která se za šaty skrývá jako za brnění, se to výborně daří Kateřině Winterové. Přikrčí se a mizí v mohutném plášti nebo krinolíně vyztužené ve spodní části tuhým válcem jako v ulitě.
Zlatem se blýskající toreadorský oblek a štíhlé tělo naopak vystavuje na odiv Cherubín, když ji dobývá. Miloslav König si užívá afektovanou zženštilost svého perverzního Pierota i hlas kleštěnce, který mu předepisují zpěvní party.
Oba jsou napohled a sami o sobě rozkošní, ale jejich vycizelované postavy jako by neměly s ostatními mnoho společného. Protože každý si tu hraje tak nějak na své parketě.
Richard Krajčo jako Figaro zapadl mezi činoherní elitou Národního jako jeden z mnoha. Na scéně je, podobně jako starý harcovník Miroslav Donutil, především sám sebou. S drzým úsměvem milého fracka, kterému dopředu každou lumpárnu odpustíme, suverénně brázdí jeviště. Jeho Figaro je slušně oblečen a ze všech sil se snaží předstírat loajálního sluhu, protože ví, že se mu takové mimikry vyplatí. Není to špatné, ale ani zajímavé, a těch pár popěvků, které nám Krajčo během večera zanotuje, na tom nic nemění.
Proč vlastně režisér obsazoval do titulní role charismatickou hudební hvězdu, když jí nedal prostor ani k pěvecké exhibici ani k osobněji laděné herecké kreaci, zůstane až do konce záhadou.
Skladatel Aleš Březina, autor hudby a songů, přesně cítí provokativní hravost předlohy a nápaditě pracuje s motivy Mozartovy opery. Také o jeho hudbu se mohla režie opřít, ale neudělala to. Když už se zdá, že se konečně nějaké bláznivé hudební číslo pořádně rozjede, vzápětí mu režie zatne tipec.
Co ve Stavovském nezažijeme
Figarova svatba ve Stavovském zkrátka nešlape a publikum nestrhne, ale není to zas žádný kolosální průšvih, spíš vlažná, pro oko příjemná přehlídka toho, co kdo ze zúčastněných umí, kterou ale, bohužel, nedrží dohromady žádná společná myšlenka ani emoce.
Činohra Národního divadla už delší dobu připomíná smolaře, kterého pokouše i šnek
O tom, že lze dnes „Figarku“ hrát mnohem ostřeji a současněji, svědčí její pár měsíců stará inscenace v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde Beaumarchaisův text po svém přepsal, opatřil originálními hláškami a zrežíroval David Drábek. Hradecké hlediště atakované jeho excentrickými nápady se představením doslova prořehtá. Během Figarova buřičského monologu, jenž je přímočarou výzvou k občanskému vzdoru, pak zvážní, a po něm bouřlivě aplauduje na otevřené scéně. Protože mu herci mluví z duše.
Nic z toho ve Stavovském divadle nezažijeme.
Činohra Národního divadla už delší dobu připomíná smolaře, kterého pokouše i šnek. Sebelepší záměry, dramaturgické hity nebo repertoárové jistoty se na obou jejích scénách záhadně mění v kupu inscenační hlušiny, v níž lze jen občas zahlédnout záblesky něčeho ryzího.
