Proč se v Česku po revoluci rozšířila kultura podnikatelů „fialových sak“, proč posléze vzbudila odpor většiny veřejnosti a proč nyní vzbuzuje stejný odpor vrstva politiků žvanících o boji proti korupci? Sociologie je pro většinu jen další z mnoha nudných věd. Ve spojení s teorií her však může dávat odpovědi i na zcela všední otázky.
Proslulým příkladem teorie her je takzvané „vězňovo dilema“. Dva vězni se rozhodnou spolupracovat na útěku z vězení. Večer před útěkem se však každý z nich musí rozhodnout pro jednu z alternativ:
- Dodržím-li dohodu a ten druhý ji také dodrží a získáme oba nejvíce – svobodu;
- dodržím-li dohodu, ale ten druhý mě ohlásí, pak dostanu doživotí a ten druhý malé snížení trestu;
- udám-li já toho druhého, který dohodu dodrží, dostanu já malou výhodu a ten druhý doživotí;
- udáme-li se vzájemně, tratíme oba dva.
Řešení tohoto dilematu není snadné, závisí především na posouzení, jak moc se důvěra vyplatí, a jak moc bude bolet ztráta, pokud naletíme. Skutečný vězeň by své dilema asi řešil udáním komplice – to je jediné racionální rozhodnutí v proradném kriminálním prostředí, kde sázka na poctivost je naivním hazardem.
Je výhodné být poctivým v klubu poctivých – všichni pak získají, například tu svoboduV klubu gentlemanů by tomu však mohlo být jinak. Je výhodné být poctivým v klubu poctivých – všichni pak získají, například tu svobodu. Tedy pokud dokážou odhalit ty nepoctivé a vyloučit je ze svého středu. Je také výhodné být nepoctivým v klubu poctivých (dokud mě neodhalí) – mohu je všechny udat, a tím získat. Tedy dokážu-li rozpoznat ty poctivé a pod maskou poctivého se vetřít do jejich přízně.
Klíčem je tedy schopnost rozpoznat, kdo je podvodník a kdo poctivý. Kdo naplní očekávané a kdo zklame. Podobná „vězňova dilemata“ řeší mimoděk každý z nás několikrát denně – při koupi určité značky výrobku, při rozhodování, na který film půjdeme do kina, při pozvánce na rande a podobně. Všude tam, kde sázíme na důvěru a snažíme se podle tisíců vedlejších znaků odhalit, kdo ji naplní a kdo ne.
Mezi Anděly a Ďábly
Sociologové poeticky nazvali ty, kteří hrají za všech okolností podle pravidel, Anděly, a ty, kteří sledují pouze sobecké krátkodobé cíle, kvůli kterým poruší jakékoliv pravidlo, Ďábly.
Společnost samých Andělů je výhodná, avšak velmi nestabilní – jediný Ďábel s andělskou maskou může její důvěřivost zcela rozložit.
Společnost samých Ďáblů je zase nevýhodná – malé kooperující společenství Andělů uprostřed nich bude mít navrch a bude výhodné se k nim přidat.
A tak v reálné praxi dochází k nepřehledné směsi Andělů a Ďáblů, která jde dokonce tak daleko, že uvnitř každého z nás se mísí andělské a ďábelské role podle různých okolností. Při přijímacím pohovoru se maskujeme za anděla, který nabízí maximální loajální výkon. Přitom si však už v duchu klademe podmínky a kalkulujeme výhody, jaké nám to přinese. Zároveň však skutečně cosi poctivého máme v úmyslu ze sebe zaměstnavateli dát. A snažíme se odhadnout, zda i on bude plnit to, co od něj očekáváme.
Andělská pravidla
Přese všechno se hra podle pravidel spíše vyplácí, než nevyplácí – s tím mají lidé intuitivní zkušenost, proto si odpradávna pravidla spontánně tvoří. Jsou to stovky drobných pravidel týkajících se nejběžnějších problémů, která přejímáme spíše intuitivně než vědomě. Ta formální – zákony – nebo méně formální – náboženská či morální přikázání – jsou obrazem jen malého zlomku z nich. Jsou sociálním evolučním motorem, který po miliony let lidské předky učil si pravidla tvořit a rozpoznávat toho, kdo podle nich hraje a kdo to jen předstírá. To podle nových antropologických studií stojí za rychlou evolucí lidského rodu od opičích tlup směrem k rozvinuté a kooperující lidské civilizaci.
Pokud jsou vnější společenské podmínky stabilní, společnost samovolným „sebečistícím“ procesem směřuje k vyššímu stupni důvěryPokud jsou vnější společenské podmínky stabilní, společnost samovolným „sebečistícím“ procesem směřuje k vyššímu stupni důvěry. Odhaluje maskované Ďábly, vylučuje je ze svého středu a odměňuje poctivost Andělů. Problém nastane při změně vnějších podmínek. Tyto změny mohou mít nejrůznější příčiny – přírodní, politické, technologické a podobně – a znamenají, že část pravidel přestává platit a společnost je nucena si tvořit pravidla nová, jež nové realitě odpovídají lépe.
Změna pravidel je proces pomalý, obvykle velmi bolestivý a komplikovaný, neboť miliony různých lidí musejí novou skutečnost rozumově i emocionálně vstřebat, rozlišit, která pravidla jí ještě odpovídají a která již neplatí, stanovit nová, vyzkoušet jejich reálnou platnost, a navíc se naučit rozpoznávat signály těch, kteří podle nich hrají, od těch, kteří hru jen předstírají.
Pravidla socialistických Andělů
Přesně to se stalo i s českou společností v uplynulých desetiletích. Komunismus trval celé dvě generace. Tu první v padesátých a šedesátých letech hrubým násilím odstřihl od norem, které platily v usedlé posthabsburské prvorepublikové společnosti. Ta druhá, v sedmdesátých a zejména osmdesátých letech, už přímou zkušenost s první republikou neměla a začala se pomalu adaptovat na realitu, která byla k dispozici. Například obecné povědomí o nedotknutelnosti soukromého majetku, tak rozšířené v prvorepublikovém měšťanském povědomí a tak trestané v padesátých letech, se spontánně přetvořilo v pravidlo „Osobní majetek je nedotknutelný, z erárního si ale můžeš brát, pokud tě nechytí, protože erár patří komunistům. Komunisté si ho svévolně přivlastnili a navíc ho špatně spravují.“
Reálný socialismus byl ze sociologického pohledu takovým stabilním, neměnným prostředím, v němž nová pravidla začala spontánně zakořeňovat:
- „Když dostanou někde nedostatkové zboží, řekni to hned blízkým přítelkyním. Neříci to a letět tam nakoupit sama – to se mezi kamarádkami nedělá.“
- „Nahlas nadává na komunisty jen hlupák. Nikdy nevíš, kdo tě může slyšet.“
- „Dostal se do problémů, protože musel pořád dělat něco extra. Pořád vyčnívat z řady. Má co chtěl.“
- „Musíš mít známé, když něco chceš.“
Celá generace se v takovém prostředí narodila, mentálně se s ním pomocí tisíců podobných pravidel sžila... a najednou přišel rok 1989 a vnější svět se z mnoha důvodů změnil. Pravidla o nedostatkovém zboží přestala platit, kdo vynášel materiál z fabriky, už nebral z eráru, ale často z osobního majetku někoho jiného, kdo fabriku od státu koupil a jehož majetek by byl podle předchozích pravidel „nedotknutelný“.
Velký přechod
Během porevolučních devadesátých let většina společnosti ještě dodržovala osvědčená pravidla, ve kterých vyrostla v letech sedmdesátých a osmdesátých letech. V tomto smyslu hráli spíše roli Andělů. Flexibilnější menšina, jež se dokázala rychleji zorientovat, z nové situace začala těžit.
Andělé začali tvořit nová pravidla a začali se učit novým signálům těch, kteří Anděly jen předstírají. Fialové sako a řetěz kolem krku byl jen prvním z nich.Byla to ona nová sorta podnikatelů, kteří svoji roli Ďáblů kryli maskou andělské serióznosti poplatnou své době: jakékoliv (byť nepadnoucí) sako, tenká kravata, nízké nazouvací boty bez tkaniček a bílé ponožky platily za povinné „slušné oblečení“ osmdesátých let všech maturit, svatebních hostin nebo školních návštěv divadla. Hráli svou partii vězňova dilematu. Dokázali odhadnout, že před nimi stojí většina poctivých, dokázali je přesvědčit o své serióznosti (oblečením, autem, manažerskou mluvou) a pak dali přednost krátkodobému prospěchu nějakou legální kličkou (na vyložené kriminálníky ani vyložené poctivce teď neberme zřetel).
Opakováním této hry se stala jedna pozoruhodná věc – už ke konci let devadesátých mezi lidmi spontánně vzniklo jedno pravidlo: „Pozor na chlápky v barevném saku, se zlatým řetězem na krku, který často užívá slova profit nebo marketing!“ Andělé začali tvořit nová pravidla a začali se učit novým signálům těch, kteří Anděly jen předstírají. Fialové sako a řetěz kolem krku byl jen prvním z nich.
Ďáblové ovšem hrají svoji hru dále. Vědí, jaká maska už neplatí, a zkoušejí nové. Dnes již nikoho z nich nepotkáme v nepadnoucím saku, přešli z černých triček Armani s lodičkovým výstřihem na bezvadné obleky oxfordského střihu, dnes je potkáme v sympatické kostkované košili s vyhrnutými rukávy a zítra třeba v mikině z eko-friendly vláken.
Každá doba má své rozpoznávací mimikry poctivosti. Když například Vít Bárta vstupoval do politiky s poctivým obličejem Anděla, uvěřily mu jeho rétoriku o vyhánění korupčníků statisíce Andělů. Jeho maskou poctivosti byla image úspěšného milionáře, který si už politikou nepotřebuje vydělávat. Andělé opět naletěli, poznali, že pravidlo „bohatí v politice nekradou, už mají dost“ neplatí a bohatství není automatickou zárukou imunity vůči korupci. Ví to i další boháč usilující o vstup do politiky Andrej Babiš. Proto posílá raději svoje zástupce a vymýšlí jinou strategii, chce-li uspět.
Od Andělů k Ďáblům a zase zpět
Tento bod společenského přechodu se vyznačuje nejnižší mírou veřejné důvěry, znechucením z veřejného života, nízkým respektem k obecným pravidlům, morálce a občanským ctnostemTo, co nyní občané zažívají, je únava ze hry. Neustálým opakováním schématu, kdy několik Ďáblů neustále mění převleky a daří se jim neustále Anděly přehrávat, dochází většina k přesvědčení, že není radno věřit nikomu, že jsou všichni stejní (ve špatnosti) a že je výhodnější se chovat jako Ďábel, tedy sledovat pouze své krátkodobé cíle. Tento bod společenského přechodu se vyznačuje nejnižší mírou veřejné důvěry, znechucením z veřejného života, nízkým respektem k obecným pravidlům, morálce a občanským ctnostem. Zároveň je však toto temné období inkubační líhní pro něco nového.
V prostředí samých Ďáblů se skupinkám Andělů velmi daří. Mají svoje pravidla, která ctí, a jejich úspěch kontrastuje s okolním nihilismem většiny, takže inspirují k následování. V českých podmínkách to může znamenat to, že až mezi roky 2015 a 2025 ekonomicky a politicky dozraje generace narozená po revoluci, nezasažená přímo intuitivními pravidly socialistického realismu, a až svými hodnotovými systémy nahradí generaci předchozí, dokončí onen velký společenský přechod z jednoho břehu na druhý. Ustálení nových pravidel povede k lepší signalizaci, kdo podle nich hraje, a kdo nikoliv. Povede k růstu důvěry a kooperace, včetně důvěry v politiku, ekonomiku a jiné veřejné statky.
Nudná sociologie a matematická teorie her mají tedy nejen co říci ohledně našich pocitů znechucení nad politikou a jejími protagonisty. Přinášejí i povzbuzení a naději, že žádný neřád netrvá věčně a být Andělem se nakonec vyplatí, i když Ďáblové dočasně získávají. Stačí jen vytrvat a hrát svou hru. Anebo být slovy Matouše „bezelstní jako holubice, ale ostražití jako hadi“.
