KOMENTÁŘ Bohumila J. Studýnky / Předmětem obav i zájmu politiků a bankéřů se v uplynulých dnech stalo letošní nové heslo eurounijního slovníku – „bankovní unie“. Je jedním ze současných strašáků, i když někdo může doufat, že snad vůbec nepřijde, anebo se dostaví třeba až v roce 2014. On však dříve či později přijde – a je reálný jako reálný socialismus.
Musíme dbát na to, abychom nyní v obtížné historické chvíli podpořili českou vládu v jejím postoji a úsilí se tomuto dobrodružství vyhnout. A také abychom se nenechali uchlácholit krátkodobým hrdinným odporem, jako tomu bylo loni v případě paktu o euru, k němuž se pak stejná vláda nehrdinsky stejně připojila a oběma komorám Parlamentu ČR podstrčila k ratifikování českou účast na stabilizačním mechanismu ESM.
Musíme se také po zkušenostech s nedávnými volbami začít více starat o to, co jsou zač ti lidé, kteří byli nedokonalým volebním systémem zvoleni do Parlamentu. A jak se k takovýmto fatálním věcem vyjadřují jako odpovědní jednotlivci při hlasování. Minimálně územně příslušný senátor je konkrétní jednotlivec.
Jak poslanci, tak senátoři měli ke svému dřívějšímu rozhodování o ESM k dispozici nejen názory svých asistentů, ale i nezávislá stanoviska a pregnantní rozbory iniciativ i neparlamentních politických stran. Doručeno jmenovitě – osoba po osobě. Dnes nejde už ani o to, jestli jsou modří nebo oranžoví. Musejí být především odpovědní. Nemusejí rozumět všemu, ale musejí umět naslouchat a zodpovědně rozhodovat.
Opačné pořadí
Jakýkoli fungující stát se staví od politických konsensů a základů. Federace či supra-státy pak zvláště pečlivě. Tyto celky vznikají napřed politickým souhlasem účastníků – národních států – se vstupem do kompletně definovaného svazku. Samozřejmě při znalosti všech jeho směrů a skutečných záměrů iniciátorů. Pak teprve musejí přijít společné daně, jednotná měna a v daném případě bankovní unie. To se však nestalo.
Bankovní unie je jen zastíracím manévrem, jak prosadit zglajchšaltování ekonomiky EU do nekontrolovatelného mechanismu protékání a mizení penězDěje se to v opačném pořadí. Po neoddiskutovatelné globální havárii nedomyšleného – či naopak promyšleného? – instalování společné měny pro neslučitelné ekonomiky a národy je zpětně formou jakýchsi dílčích, urgentně nutných, havarijních kroků směřováno ke korekci špatného začátku. Ten ovšem již své děsivé a notné škody způsobil. Existuje za ně i účet.
Bankovní unie je jen zastíracím manévrem, jak prosadit zglajchšaltování ekonomiky EU do nekontrolovatelného mechanismu protékání a mizení peněz v jeho jednotlivých národních částech i soukromých bankovních subjektech. Po všech těch ratifikacích a kreacích ESM či instrumentů Evropské centrální banky stále není úplně skousnutelná jedna věc – nechte téci svoje peníze bez vlastního vlivu a nestarejte se. Tedy něco ve stylu: „Nýc sé fám néstané, fýlezté“.
Německá spolková kancléřka Angela Merkelová zatím za vydatné podpory svého ministra financí Wolfganga Schäubleho uhádala na summitu eurozóny minulý týden oddálení francouzského požadavku na bankovní unii od nadcházejícího nového roku. Ale vznikající vlivová „latinská eurunie“ tlačí na její vznik velmi utilitaristicky a už skoro průhledně, rozhodně nikoliv altruisticky. I s vynecháváním pokřiveného a vyčichlého slova solidarita.
Dobře Nečas
Kancléřka to tedy uhrála s odkladem, tedy prozatím jen do prosincového summitu EU. „Latinští“ si myslí, že bankovní unie vznikne od druhého kvartálu 2013, „severští“ doufají, že ne dříve než od 1. ledna 2014. Obojí je však řešením typu „po nás potopa“. Kancléřka to podložila racionálním neutrálním výrokem: „Kvalita musí mít přednost před rychlostí“. Jako odklad je to dobré, nutno však tu přidanou hodnotu v kvalitě napřed skutečně osvětlit „našim národům“.
„Latinští“ si myslí, že bankovní unie vznikne od druhého kvartálu 2013, „severští“ doufají, že ne dříve než od 1. ledna 2014Je to Německo, kdo spěchá se zavedením nejen fiskální unie, ale i super-eurokomisaře pro bankovní unii. Už jsou známi i individuální dobrovolní zájemci o funkci. Eurosummit z uplynulého týdne neposunul uspěchané rozhodnutí tlačící se někam mimo mantinely. Jen se rozhodl, že se nerozhodne – do příštího prosincového summitu. Přeci jen, před koncem roku se hodně lidí věnuje fluidu a mystériu Vánoc; i mocní odjíždějí na dovolené předčasně, aby se začali vzpamatovávat z oddychu až v prvních lednových týdnech.
Má Česko nyní (s potleskem premiéru Nečasovi) odolávat vstupu do toho dobrodružství, a dokonce být s hlasovacím vetem nadále ve střehu? Jistě, má. Zatím nejsme členy Evropské měnové unie (EMU). Nikomu tam nic nedlužíme, ani účetně, ani morálně. Vypomáhat nezodpovědným tím, že obětujeme českou ekonomiku skrze rezignaci na řízení vlastního bankovního sektoru suverénní země s vlastní měnou, není ani státnické, ani zodpovědné, ani historicky obvyklé (tedy až na březen 1939). Petr Nečas již odolal vstupu do takzvané fiskální unie. A dobře udělal!
Objektivní řízení z Bruselu?
Kromě všech nebezpečí, která běžně číší z manipulace se zdravím bank, jejich kapitalizováním či rekapitalizováním (za cizí peníze) a se zachraňováním cizích, tu máme jedno české specifikum. Více než 90 procent zdejších bank jsou buďto dceřiné společnosti nebo pobočky či jinak ovládané subjekty jiných zemí – členů EMU. Dokonce těch, které jsou dnes otevřeně označovány jako rizikové země „latinského“ pruhu. Dejte jim možnost vládnout naší měnou i bankami a jistě jim nebude bližší český kabát, nežli vlastní košile.
Máme dobrý a fungující český dohled (ČNB) nad bankami působícími v Česku. Rozumí věci i propojení těchto bank s osudem české ekonomiky. Žádní euroúředníci, ať už ve struktuře ECB či v Bruselu, nemohou znát a ošetřovat český národní zájem lépe.
Poddané české bankovní dcery jsou stále vystavovány tlakům na odčerpávání svých výsledků i substancí svými některými ochořelými matkami – dividenda, poplatky, outsourcing služeb. ČNB již v normálních dobách musela těmto požadavkům čelit. A nyní si představme v této „moudré“ roli jednoho rutinního kariérního euroúředníka, jak objektivně řídí uchování podstaty českých bank jejich matkami.
Jednoznačný postoj
Do prosincového summitu EU nestačí jen doufat, že ten krátkodobý německý odklad projde. Například Francouzi jsou mnohem dychtivější prosadit opak. Nelze se jen konejšit slovy, že také jiní – Švédové, Poláci, Holanďané – mají výhrady. I Velká Británie. Ta jistě nemá zapotřebí se vzdávat ve smysluplné podobě bankovní samostatnosti. Ale o Británii se my Češi obávat nemusíme.
Sami bychom si měli jednoznačně ujasnit před letošním prosincem, kde v jednoznačném rozhodování stojíme. A s jakým stanoviskem premiér na summit pojede. Ne že se až dodatečně – podle toho, jak to dopadne – podá jakýsi „logický“ výklad či výklad sledu nevyhnutelných přihodivších se nehod.
