Od zveřejnění prvních odhadů výsledků voleb do Evropského parlamentu (EP) se v českých médiích objevilo mnoho analýz a komentářů – od kvality předvolební debaty v ČT až po zdřímnutí šéfa TOP 09 Karla Schwarzenberga při povolební oslavě. Téměř žádná pozornost se však nevěnuje hodnocení optikou Evropské unie jako celku. Znovu se tím potvrzuje jeden z dlouhodobých problémů voleb do EP v České republice – politici a média je mnohem více než v jiných zemích považují za vnitrostátní záležitost.
Od roku 2013 jsem na výzkumném pobytu v USA a identifikuji se zde jako Evropan nepoměrně silněji, než když žiji v ČR, a proto se pokusím o jiný pohled na volby do EP. Původně jsem zamýšlel shromáždit a zprostředkovat informace z amerických médií. Na poslední pondělí v květnu však v USA připadá jeden z nemnoha státních svátků – Memorial Day oslavující americké padlé ve válkách a armádu jako takovou. Deníky proto nevycházejí a je třeba si vystačit s internetovým zpravodajstvím.
Navíc, ačkoli před volbami zveřejnily například deníky New York Times a Wall Street Journal o volbách do EP rozsáhlé články, nejde o klíčové téma, větší prostor je věnován třeba situaci na Ukrajině. Proto jsem své americké postřehy pojal spíše jako východiska pro další analýzu, přičemž se soustředím na dvě nejvíce diskutované otázky eurovoleb – nízkou volební účast a úspěch protestních stran.
Nezáviděníhodní „premianti“
Tragická účast voličů se stala hlavním mementem evropských voleb v ČR. Jediné, co mě na tom překvapilo, bylo překvapení jiných. Důvody malého zájmu jsem se pokusil vysvětlit ve svém článku před volbami. Zhruba desetiprocentní pokles v účasti v ČR oproti eurovolbám v roce 2009 lze vysvětlit jednak malým odstupem od sněmovních voleb (lidé nemají důvod volit protestně proti vládě), jednak krizí politického systému vyznačující se mimo jiné oslabováním tradičních stran s pevným jádrem voličů.
Ve srovnání se zbytkem členských zemí EU hrají Česko a Slovensko roli nezáviděníhodných „premiantů“, což zaznamenalo i americké zpravodajství. Údaj je však podáván více ve formě statistické informace („účast spadla k X procentům v XY“), než že by obsahoval hlubší rozbor příčin tohoto jevu.
Z hlediska účasti byly letošní volby do EP zajímavé především tím, že se po dlouhé době podařilo na celounijní úrovni zastavit její pokles a dostat na 43 procent. To je méně než v klíčových vnitrostátních volbách, a proto mnozí hovoří o volbách druhého řádu. Takové označení se však může uplatnit i na volby obecní, regionální nebo do horních komor parlamentů.
Velké rozdíly v účasti
Mnohem zajímavější je zdůvodnění velkých rozdílů v účasti členských zemí EU. Odhlédnu-li od zemí s povinnou účastí, nepodařilo se mi najít žádný vzorec vysvětlující odlišné postoje ve vztahu k EU (dělící linie například euroskeptická versus eurooptimistická veřejnost; stát je plátcem do rozpočtu EU versus příjemcem z něj; člen eurozóny, či nikoliv; malé versus velké státy či bohaté versus chudé ekonomiky).
Navzdory tvrzení, že viníkem je Brusel, je proto třeba hledat příčiny nízké volební účasti v místních podmínkách, přičemž zejména odsud vede cesta ke zlepšení situace. Politologové se nemohou shodnout na vlivu nízké volební účasti na legitimitu voleb a kvalitu demokracie. Patřím k těm, dle nichž neplatí rovnice „menší účast = nižší legitimita = oslabení demokracie“.
Účast ve volbách by měla být spojená s nepeněžitými „náklady“ pro voliče – přinejmenším s vynaloženým časem na cestu do volební místnosti. Takový volič pravděpodobně svou účastí dokazuje zájem o výsledek daných voleb a rozhodnutí za plentou náležitě promyslí s ohledem na zájmy své i společnosti. V konečném důsledku může být odraz výběru menší skupiny motivovaných voličů efektivnější než početné skupiny voličů, jimž je výsledek lhostejný.
USA jsou považované za vzor demokracie. Navzdory tomu se v nich v letech, kdy současně není volen prezident, účast ve volbách do Kongresu pohybuje těsně nad 40 procenty, přičemž jeho pravomoci jsou nepoměrně větší než EP. I česká „katastrofa“ nabývá ve zdejších souvislostech jiný nádech.
Ve městě, kde nyní žiji – Ann Arbor, Michigan –, se konalo na začátku května místní referendum o zvýšení daní z nemovitostí k financování rozšíření veřejné hromadné dopravy. Byť se daň týkala takřka všech občanů (i nájemníci zvýšení pocítí v nájmu) a odehrávala poměrně mohutná kampaň obou skupin, účast činila pouhých sedm procent. Nikoho však nenapadlo výsledek interpretovat jako nedostatečnou podporu pro zvýšení daní nebo zpochybňovat užitečnost institutu referenda.
Čtyři zpochybnění
Hlavním tématem před volbami do EP byla v amerických médiích otázka míry úspěchu evropských extremistických stran. Titulky internetových serverů po zveřejnění výsledků „potvrzovaly nejhorší obavy“ a v analýzách se objevovaly názory dovozující debakl tradičních politických stran a možnost posunů v politickém spektru do budoucna.
Scénáře v amerických médiích se neliší od těch v řadě evropských analýz, zejména v „opařených“ státech, jako je Francie nebo Velká Británie – v tomto případě se však hodnocení orientují na vnitrostátní rozměr eurovoleb. A je nepochybné, že výsledky už mají nebo mohou mít z dlouhodobého hlediska vážné důsledky.
Americký pohled dle mne ale nepřesně spojuje vnitrostátní a evropský rozměr výsledků, příliš zjednodušuje a zobecňuje a trpí neúplným pochopením vnitřní institucionální dynamiky EU a evropských reálií obecně. V tom se příliš neliší od českého prostředí. Pro přehlednost rozdělím zpochybnění teze „extremistické revoluce“ do čtyř bodů.
- Obrat k extremismu
Protestní strany získaly okolo 20 procent hlasů. Jde sice o významné posílení oproti roku 2009, s ohledem na vnější podmínky ale můžeme mluvit o nevyužité příležitosti. Téměř celé toto období EU čelila největší hospodářské krizi od konce druhé světové války, mnoho států (kvůli podmínkám domluveným v EU) zavádělo nevídaná úsporná opatření, nezaměstnanost dosahuje rekordních výšin – a výsledkem je zisk pouhé pětiny hlasů pro strany odmítající současný vývoj.
Srovnejme to s nástupem extremistů v době hospodářské krize ve třicátých letech 20. století. Pokud eurovolby něco ukázaly, pak obdivuhodnou stabilitu voličské přízně tradičních sil a to, že volit radikální strany není v dnešní Evropě stále košer. - Kdo je extremista
Ona pětina hlasů byla rozdělena mezi strany, které mají společný snad pouze problém se současným vývojem EU, neshodnou se však na jeho řešení – odejít, rozpustit či reformovat? I v ostatních otázkách se značně liší. Řecká SYRIZA, Podemos ve Španělsku či Hnutí pěti hvězd v Itálii podporují levicové koncepty i za cenu zadlužování, severské nacionalistické strany naopak zdůrazňují nízké daně a malý stát.
Strany se v různých kombinacích liší v míře odporu k imigrantům, NATO, volnému obchodu nebo vztahu k Rusku. Dávat do jedné skupiny intelektuální Alternativu pro Německo či konzervativní Dánskou lidovou stranu s maďarským Jobbikem a řeckým Zlatým úsvitem je stejně přesné jako označit všechna zvířata se čtyřma nohama za psy. - Jednotný blok
S 20 procenty mandátů lze za určitých okolností být rozhodující silou v kterémkoliv parlamentu. Tato situace však v EP nenastane. Tradiční politické skupiny se možná na řadě věcí neshodnou, ale proti extremistům se v klíčových okamžicích dokáží spojit a nepřipustit jejich větší vliv. Navíc s ohledem na předchozí bod nelze o jednotném 20procentním bloku mluvit.
Dvě největší protestní strany, francouzská Národní fronta a britský UKIP, se nesnášejí a každá z nich se kolem sebe chystá vytvořit vlastní politickou skupinu. Protože pravidla pro její založení vyžadují europoslance alespoň ze sedmi zemí, povede se boj o každou straničku.
Například u Evropské aliance pro svobodu (Národní fronta a spojenci) není ani dnes jasné, zda se jí vůbec podaří podmínky splnit. V komplikovaných tahanicích o partnery bude ty méně radikální lákat rovněž eurorealistická politická skupina ECR (evropští konzervativci a reformisté), nucená vyvážit ztráty britských konzervativců a ODS.
V EP je možné působit i mimo politické skupiny, jenže za cenu politické marginalizace, a především bez finanční podpory na fungování skupiny. Je paradoxní, že strany, jež ostře kritizují byrokracii a „rozhazování“ EU, se naučily kreativně využívat (ne-li zneužívat) veškeré finanční příspěvky – například předseda UKIP Nigel Farage se nezdráhá z příspěvku EP zaměstnávat manželku. - Složitá mozaika
Stejně jako u účasti pohled na výsledky z jednotlivých států dokazuje neúnosnost jednotného přístupu. Málokoho překvapí stabilita v hospodářsky neotřesitelném Německu, tradiční strany uspěly ale například i v těžce zkoušeném Portugalsku nebo na Kypru. Extremisté možná posílili, jenže Wildersův blok v Nizozemsku vedený jedním z nejviditelnějších kritiků EU, patří k hlavním poraženým voleb.
Asi největším překvapením s nejvýznamnějším dopadem je vítězství Národní fronty ve Francii vyvolané podle všeho nerozhodnou politikou prezidenta Françoise Hollanda a deziluzí ve Francii. Ale i zde volby poskytly „protilátku“. Hollande by se měl odebrat na školení do Říma, nový italský socialistický premiér Matteo Renzi totiž na základě slibů rychlých reforem získal nečekaně více než 40procentní podporu a narušil představu, že bolestivé změny musí doprovázet pokles popularity.
Žhavý střet
Volby do EP jsou pouze jedním dílem skládanky politického systému EU. Nyní přebírá štafetu výběr Evropské komise považovaný za „nejšpinavější a nejostřejší epizodu rozhodování v EU“.
Zavedení konceptu „spitzenkandidaten“ – volebních kandidátů na předsedu EK jednotlivých uskupení v EP – a povolební prohlášení představitelů politických skupin a členských zemí slibují žhavý střet všech proti všem. Z něj se bude formovat kompromis obsahující kromě jiného také posty předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční věci.
Doufejme, že všichni zúčastnění situace využijí nikoliv k politikaření, ale k odstartování střetu o další programové směřování EU (například otázka imigrace) a tlaku na členské státy EU k pokračování v reformách. Voliči o minulém víkendu z různých důvodů vystavili EU velmi mírné vysvědčení, bylo by však chybou výtky nevnímat.
Protestní strany pravděpodobně činnost Evropského parlamentu neovlivní. Mnohem větší nebezpečí pro evropskou integraci hrozí z jejich posilování v některých členských státech EU. A to je hlavní sdělení uplynulých eurovoleb.
