Britský biolog Richard Dawkins je nesmiřitelný nepřítel náboženství. Nestrefuje se jen do lidí věřících v toho či onoho boha. Dawkinsovým snad ještě oblíbenějším terčem než křesťané, muslimové či hinduisté je jeho kolega – americký evoluční biolog David Sloan Wilson. Ne že by byl nějak zvlášť nábožensky založený. Spáchal ovšem hřích, který je pro Dawkinse možná ještě těžší, než kdyby se denně modlil a četl si v posvátných spisech. Má jiný, a co hůř, příznivější názor na evoluční vznik náboženství než Dawkins.
Dawkinsův názor na tuto otázku není vůči náboženství příliš uctivý. Je to prý jen pouhý vedlejší produkt jiných lidských vlastností, podobně jako je červená barva krve vedlejším produktem toho, že krev obsahuje hemoglobin, jímž je sklon k přehnané reakci v nebezpečí a schopnost vžít se do druhé osoby.
Podle Wilsona se však náboženství v lidské evoluci objevilo, protože přinášelo užitek. Díky náboženskému cítění dokázali lidé efektivněji spolupracovat. Navíc náboženství podporuje schopnost odpouštět, což mohla být také důležitá vlastnost pro přežití.
Sotva přijatelná představa
Oba názory mají přednosti i slabiny. Představa, že něco historicky natolik významného, jako je víra v boha, by mohla být výsledkem pouhé shody náhodných okolností, je pro leckoho sotva přijatelná. Víra po svých oddaných mnohdy vyžaduje účast na časově náročných rituálech, žene je do válek proti „nevěřícím“, případně zavádí restrikce sexuálního chování. Toto chování snižuje schopnost zanechat potomky, takže by evoluce měla s náboženstvím již dávno rázně zatočit.
Představa, že něco historicky natolik významného, jako je víra v boha, by mohla být výsledkem pouhé shody náhodných okolností, je pro leckoho sotva přijatelná |
Wilsonova adaptacionalistická teorie určitou odpověď na tuto námitku nabízí. Ale ani ona nevysvětluje, kde se berou jevy, jako je náboženská řevnivost, nenávist vůči jinověrcům či sklon „sloužit bohu“ v izolaci. Vraťme se o pár set tisíc let – do doby, kdy naši předchůdci žili ve skupinkách v savaně.
Vztahy mezi nimi byly často, i když nikoli vždy, důsledkem nemilosrdných pravidel teorie her. Úvaha zněla: Co udělat, abychom zabránili útoku jiné skupiny? Musíme ji napadnout dříve než ona nás. Nejlépe za úsvitu, jak to i dnes praktikují některé přírodní národy. Vynález genocidy je starší než lidstvo.
Nejhorší predátor
Podle antropologa Lawrence Keeleye zhruba 15 procent dospělých mužů a žen umíralo v pravěkých válkách. Stejný je průměr lidí, kteří přijdou o život ve válkách současných přírodních národů. (Pro srovnání, ve 20. století zahynulo ve válkách „pouze“ pět procent obyvatel.)
Nejhorším predátorem člověka byl člověk, jenž patřil k jiné skupině. Skupina, jejíž členové racionálně hájí vlastní zájmy, je nakonec rozprášena. Převálcují ji skupiny, jejichž členové jsou bojovnější a ochotní se obětovat. |
Nejhorším predátorem člověka byl člověk, jenž patřil k jiné skupině. Víme, že živočišné i rostlinné druhy si proti svým predátorům vyvíjejí ochranu – mimikry, rychlé končetiny, krunýře, bodliny, jedové žlázy, trny. Jakou ochranu „vymyslela“ evoluce pro člověka? Bylo nutné překonat hlavní slabinu, jíž byla roztříštěnost vztahů ve skupině.
Pokud spolu tráví velkou část času několik desítek lidí, jistě ne všichni se všemi vycházejí dobře, někteří mají sklon na ostatních parazitovat, jiní jsou příliš bázliví, další zase nedůtkliví a s ostatními nevyjdou. Muži z takové skupiny budou myslet na to, jak chránit svůj život a zdraví, a to nejen ve svém zájmu, ale i svých potomků, o něž také pečují.
Nebudou motivováni riskovat zranění v útočném či obranném boji s jinou skupinou. Jenže skupina, jejíž členové racionálně hájí vlastní zájmy, je nakonec rozprášena. Převálcují ji skupiny, jejichž členové jsou bojovnější a ochotní se obětovat. Co s tím?
Lidská obdoba trnů či krunýře
Evoluce přišla s nápaditým řešením. Jednotlivec nemůže mít dostatečně kladný emocionální postoj ke všem členům skupiny, protože je příliš rozmanitá a proměnlivá. Proto si naši předchůdci ve své mysli promítli celou svou skupinu do jediného bodu či průmětu. Ten již dokázal milovat, stejně jako uznávat podřízenost vůči němu a obětovat se pro něj.
Průmětem skupiny byl její symbol, jímž může být totem, prapor, ale také božstvo. Podle tohoto pojetí je víra lidskou zbraní proti nejhoršímu predátorovi. Je to lidská obdoba trnů či krunýře. Je odpovědí na smrtelné ohrožení konkurenční skupinou. Mezi vírou a meziskupinovou agresivitou existuje kladná zpětná vazba – vzájemně se posilují.
Víra je lidskou obdobou trnů či krunýře. Je odpovědí na smrtelné ohrožení konkurenční skupinou. Mezi vírou a meziskupinovou agresivitou existuje kladná zpětná vazba – vzájemně se posilují. |
V rámci psychologického experimentu byly třem skupinám studentů čteny tři příběhy s odlišným závěrem. První skupina vyslechla příběh o ženě, která jde se svým chlapcem navštívit otce, který pracuje v nemocnici, ale cestou ho srazí auto. Je odvezen do nemocnice, operován, navzdory tomu umírá.
Ve druhé verzi příběhu matka s chlapcem úspěšně dorazí do nemocnice. Chlapec navštíví nemocniční kapli a pozoruje modlícího se muže. Třetí, kontrolní, skupině byla představena verze, v níž je chlapec v nemocnici svědkem cvičení záchranné služby, při které pomáhají figuranti s namalovanými zraněními.
Pomocí dotazníků byla zjištěna změna religiozita studentů. Ukázalo, že náboženská horlivost významně vzrostla pouze u studentů, kteří vyslechli příběh, ve kterém figurovala bolest a smrt.
Téma smrti
Příbuzným tématem se zabývá teorie zacházení se strachem. Ta vychází z pozorování, jak se chovají lidí vystavení tématu násilí či smrti. Ukázalo se, že zmínka o smrti vede k tomu, že se skupina více semkne, její členové jsou loajálnější. Kromě toho roste ochota přísněji trestat nekonformní jedince a neuctivé chování k symbolům skupiny.
Zmínka o smrti posiluje víru, a platí to i naopak. Víra, a to jak náboženská, tak politická, používá různými způsoby téma smrti. Nejúspěšnějším náboženským symbolem v historii lidstva je v podstatě popravčí nástroj. |
Zmínka o smrti posiluje víru, a platí to i naopak. Víra, a to jak náboženská, tak politická, používá různými způsoby téma smrti. Nejúspěšnějším náboženským symbolem v historii lidstva je v podstatě popravčí nástroj. Svědkové Jehovovi sice kříž neuznávají, ale kvůli odmítání transfuze je častým tématem v jejich textech krev. Komunismus coby takzvané politické náboženství si liboval v rudé barvě, tedy barvě krve.
Mezi příklady vzájemného posilování víry a tématu smrti je náboženství Aztéků, jež je nutilo obstarat desetitisíce zajatců, kterým bylo na schodech chrámu vyříznuto srdce. Pohled na toto drastické představení – v souladu s teorií zacházení se strachem – zvyšoval semknutost a loajalitu aztéckých bojovníků. Díky tomu vzrostlo jejich odhodlání vyrazit na výpravu a získat další oběti.
Obklopování symboly
Klíčovým poznatkem je, že víra ve své vypjaté podobě nutí chovat se tak, abychom ji v sobě i ve svém okolí posilovali. Lidé, kteří takové víře podlehli, se obklopují jejími symboly – grafickými znaky, vlajkami a hesly. Naši předchůdci ochotně stavěli chrámy, nad jejichž obrovitou nádherou žasneme. Chrámy ovšem nebyly určeny k ničemu jinému, než k posílení či alespoň udržení víry těch, kteří je postavili – od šlechtice, jenž stavbu financoval, až po posledního zedníka – a jejich blízkých.
Víra ve své vypjaté podobě nutí chovat se tak, abychom ji v sobě i ve svém okolí posilovali. Lidé, kteří takové víře podlehli, se obklopují jejími symboly – grafickými znaky, vlajkami a hesly. |
Do tohoto vzorce chování spadají i sebevražedné atentáty teroristů. Ti svým hrůzným činem vystaví spoluvěrce tématu smrti, čímž posílí pevnost jejich víry. A zvýší pravděpodobnost, že se časem objeví jejich následovníci. Nábožensky či ideologicky motivované teroristické činy bohužel již svou existencí podněcují k opakování.
Politické soupeření v evropských zemích se naštěstí bez takových činů obejde. Ovšem i politici v civilizovaných zemích se uchylují k dramatickým výrazům typu „smrtelný hřích“, „prolitá krev“ či „krvavý režim“ a k větám, jako je „naši otcové zemřeli, abychom my mohli žít“.
Smysluplnější dělení
Řada lidí dělí ostatní na „iracionální“ věřící a „rozumné“ skeptiky. Toto dělení je však iluzorní. Sklon k iracionální víře je vlastní všem. I ateisté tíhnou k vyznávání některých hodnot na úkor jiných a k nenávisti vůči skupinovému nepříteli. Smysluplnější je dělení na ty, jejichž víra je umírněná a kteří ji nikomu nevnucují, a na radikály či extremisty. I v politice platí, že chováním mají k sobě blíže levicový a pravicový umírněný politik, respektive levicový a pravicový radikál.
Smysluplnější je dělení na ty, jejichž víra je umírněná a kteří ji nikomu nevnucují, a na radikály či extremisty. I v politice platí, že chováním mají k sobě blíže levicový a pravicový umírněný politik, respektive levicový a pravicový radikál. |
Bylo by mylné považovat víru za něco negativního, protože posiluje vlastnosti, jako je odvaha, obětavost. Je třeba si uvědomit, že víra je neoddělitelnou lidskou vlastností. Všechny pokusy o její „zničení“ nemohou dopadnout jinak než vytvořením dalšího druhu víry.
Můžeme omezit negativní projevy víry tím, že ji budeme poznávat, a také že si každý připustí vlastní iracionalitu. Zneškodnit sebevražedného atentátníka by bylo jistě úžasnější než poznávat sami sebe. Ovšem pro nás, kdo nemáme takové vysoké ambice, může být sebepoznání cestou, jak učinit svět o trochu klidnější.
