Po pádu vlády jen září. Je ho všude plno. Uráží poslance Evropského parlamentu. Nechce Lisabonskou smlouvu. Na Hradě odmítá vyvěsit vlajku Evropské unie. Pohrdá Ústavním soudem. Provokuje ochránce životního prostředí. Ve vzteku dokáže praštit o zem telefonem dotěrného žurnalisty. Stavbě Kaplického Národní knihovny na Letné by bránil vlastním tělem. Jako hrad z písku rozkope stranu, již sám zakládal. Z mobilu si provokativně maže čísla bývalých přátel. Když vyčerpá politická témata, nechá se vyfotit s mladou blondýnkou. Za každou cenu musí být středem pozornosti. Není problém určit diagnózu. Ničemu to ale nepomůže.
Léta jsem pozoroval Klausovo chování a bezvýsledně hledal odpověď na otázku, co s ním. Pak jsem úplně změnil úhel pohledu. Začal jsem analyzovat chování vlastní. Uvědomil jsem si, že na jeho provokace reaguji emocionálně, osobně. Na jeho negace odpovídám vlastní negací. Hraji jeho hru. Reaguji na to, co říká, a přitom bych měl ignorovat to, co dělá: vyvolává konflikty. Právě o to mu jde: vzbuzovat v lidech negativní emoce a jejich prostřednictvím vládnut. Je to prezident negativních emocí.
Chvalme i za malé pokroky Dá se ale takové chování vůbec nějak ovlivnit? Amy Sutherlandová, autorka světového bestseleru s podtitulem Proč metody výcviku zvířat skvěle fungují u lidí, tvrdí, že ano. Existují totiž univerzální pravidla chování, která platí napříč živočišnými druhy. Progresivní cvičitelé exotických zvířat zjistili, že je mnohem efektivnější odměňovat chování, které je pro ně žádoucí, a ignorovat chování, které žádoucí není. V cirkusovém světě se takovému přístupu říká „zklidňování“, v Hollywoodu je znám jako „laskavý výcvik“. Umožňuje dokonce pracovat i se zvířaty, jež se dříve považovala za nevycvičitelná, a naučit je věci, které se dříve považovaly za nemožné. Výhody progresivního výcviku se nejprve potvrdily u delfínů a kosatek.
Jak ale říká guru všech cvičitelů Karen Pryorová, fungují na kohokoliv - na kytovce, stejně jako na univerzitního profesora. „Technika pozitivního posilování mnohé šokuje, protože stojí v naprostém protikladu k našim instinktům, k tomu, jak obvykle jeden ke druhému přistupujeme. My, lidská zvířata, většinou činíme pravý opak - špatnému chování věnujeme přemíru pozornosti a chování dobrému žádnou. Rodiče si ani nevšimnou, když jsou jejich děti v autě potichu, ale vyletí, jakmile potomek zvýší hlas,“ píše Sutherlandová.
Cvičitelé také zjistili, že některé typy chování jsou tak hluboce zakořeněné, že je prakticky nelze odnaučit. Snaha zabránit velbloudovi, aby plival, holubovi, aby se vracel domů, nebo Klausovi, aby provokoval, je ztrátou času. V takovém případě je mnohem snazší dotyčného přimět, aby dělal něco jiného, než aby přestal dělat to, co právě dělá. Říká se tomu „neslučitelné jednání“. Cvičitel vybere jinou akci, která tu nežádoucí jednoduše znemožní.
Problém v přístupu k provokacím Václava Klause spočívá hlavně v tom, že na ně vůbec reagujeme. Jakákoliv reakce, pozitivní či negativní, totiž takové chování ještě víc podnítí. Pokud kousek nevyvolá žádnou odezvu, obvykle zaniká, nebo, jak říkají cvičitelé, vyhasne. Čím pozitivněji budeme k Václavu Klausovi přistupovat, čím méně kritických komentářů bude vycházet v našich novinách, tím dříve padnou jeho obranné reakce. Nedá se sice očekávat, že se okamžitě a radikálně změní. Musíme být trpěliví a chválit jej i za malé pokroky.
Důležitou roli hraje faktor času. V ideálním případě přichází odměna ve chvíli, kdy udělá něco, co se nám líbí. „Právě proto je potlesk tak báječná věc, není to ledajaká reakce, je to okamžitá reakce,“ tvrdí Sutherlandová. Za článek k osmdesátým narozeninám Milana Kundery si ho Václav Klaus opravdu zaslouží.
***
Snaha zabránit velbloudovi, aby plival, holubovi, aby se vracel domů, nebo Klausovi, aby provokoval, je ztrátou času
O autorovi| Jan Hnízdil, lékař a publicista
