Oba byli zvyklí, že je na pražské radnici jaktěživo nikdo nevyrušil z jejich klidu na práci, nedej bože, že by je kdokoli veřejně kritizoval. Přestože v Praze sídlí celostátní média, komunální politika hlavního města je popelkou. Specializovaní redaktoři jsou spíš zaujati vyráběním servisu pro čtenáře, politické kritiky se pražskému magistrátu dostává pouze výjimečně. Veškerou politickou agendu zaberou celostátní témata. Zkrátka pod svícnem je tma.
Když je pak politik uvyklý na takovéhle zacházení konfrontován s kritikou, bere ji jako osobní útok a žel jako na osobní útok také reaguje. Vzpomeňme například Jiřího Paroubka a jeho vyjmenovávání žurnalistů coby žoldáků. Ale Jiří Paroubek je alespoň schopen sepsat polemiku, v níž své kroky - tu více, tu méně věcně - obhajuje.
Pražský primátor to nedokáže, což je u politika s ambicí vést momentálně vládnoucí stranu na pováženou. Vezměme události uplynulého týdne jako modelový příklad. Lidové noviny přinesly informaci, že pražští zastupitelé za ODS jsou proti výstavbě Národní knihovny na Letné podle projektu Jana Kaplického.
Pavel Bém to označil za odborný problém a naše noviny obvinil z toho, že vedou kampaň. Žádný odborný argument však jako primátor hlavního města nedokázal během následujících dnů zformulovat, mimo jiné i proto, že celá soutěž za řádově desítky milionů by neměla smysl.
A to nejlepší nakonec: pro včerejší vydání MfD Pavel Bém připustil, že magistrát už hledá tři měsíce novou lokalitu pro Národní knihovnu. Jaká kampaň? Pokud by to řekl dřív, ušetřil by si mnoho energie, a nemusel by psát tolik článků do novin, ve kterých popírá, co řekl či neřekl. Vrcholný politický profesionál by si měl podobnou blamáž ušetřit.
Arogantní klacek
Oblíbeným výrazem pana Béma je přídavné jméno arogantní. Arogantní je Kaplického projekt, arogantní jsou kritici kritiků blobu. A co snaha o utajení záměrů vedení magistrátu před veřejností? Je „pouze“ zpupná či nadutá?
To nevíme, pan primátor to čtenářům LN nesdělí. Podobně jako Jiří Paroubek se urazil a odmítá poskytnout našim novinám rozhovor. Patrně tím chce trestat čtenáře za to, že si nevybrali dostatečně servilní titul.
K vrcholnému politikovi, kromě komunikačních dovedností a určité kulturní úrovně, patří i nějaká ta myšlenka, motto či programová priorita. Zde Česku pražská líheň mnoho nenabízí. Jiří Paroubek se proslavil tím, že jeho programové priority generují průzkumy veřejného mínění. Pavel Bém je na tom v tomto směru lépe. Je zapáleným prosazovatelem a propagátorem pražské kandidatury na olympijské hry. Těžko říci, zda mu to bude stačit na předsedu ODS, na muže s premiérskými ambicemi je to zoufale málo.
Z politických kroků pana primátora přímo křičí, že popularita je pro něj nejdůležitější. Proto si také neví rady v kauze Kaplického projektu Národní knihovny, na který neexistuje jasný většinový názor.
Pro veřejnost možná neviditelná, ale pro ty, kteří s panem Bémem měli co do činění, zcela patrná je politikova psychická labilita. Jeho výbuchy vzteku jsou proslulé. Jako reakci na článek, který se mu nelíbí, píše autorce desítky ukřivděných a výhrůžných SMS zpráv. Z téhle perspektivy vypadá nejmocnější muž hlavního města jako uzlíček nervů.
Co si můžete myslet o tom, když vám v sobotu ve 21.30 přijde SMS: Blahopřeji, pane majore Zvěřino. Bavím se stejně jako jsem to kdysi dělával při četbě komunistického tisku. Chtělo by se mi říci: - „zdařilé dílo mládežníka“. Tužte se, chlapče, máte budoucnost. Pavel Bém.
Lze tomu přiznat vtip, jenže daleko markantněji z toho čouhá, že autor se trápí a nedokáže svou frustraci překonat. Proč s oponentem nekříží zbraň v polemice? Protože na to není zvyklý. Na magistrátu se to tak nikdy nedělalo, názoroví protivníci se „pacifikují“ jinak. Jenže na celostátní úrovni to nejde tak lehce. A hlavně to nefunguje na všechny.
Když si představíme Pavla Béma v čele modré strany, případně i státu, těžko se bránit závěru, že to není další Gross.
Když je pak politik uvyklý na takovéhle zacházení konfrontován s kritikou, bere ji jako osobní útok a žel jako na osobní útok také reaguje. Vzpomeňme například Jiřího Paroubka a jeho vyjmenovávání žurnalistů coby žoldáků. Ale Jiří Paroubek je alespoň schopen sepsat polemiku, v níž své kroky - tu více, tu méně věcně - obhajuje.
Pražský primátor to nedokáže, což je u politika s ambicí vést momentálně vládnoucí stranu na pováženou. Vezměme události uplynulého týdne jako modelový příklad. Lidové noviny přinesly informaci, že pražští zastupitelé za ODS jsou proti výstavbě Národní knihovny na Letné podle projektu Jana Kaplického.
Pavel Bém to označil za odborný problém a naše noviny obvinil z toho, že vedou kampaň. Žádný odborný argument však jako primátor hlavního města nedokázal během následujících dnů zformulovat, mimo jiné i proto, že celá soutěž za řádově desítky milionů by neměla smysl.
A to nejlepší nakonec: pro včerejší vydání MfD Pavel Bém připustil, že magistrát už hledá tři měsíce novou lokalitu pro Národní knihovnu. Jaká kampaň? Pokud by to řekl dřív, ušetřil by si mnoho energie, a nemusel by psát tolik článků do novin, ve kterých popírá, co řekl či neřekl. Vrcholný politický profesionál by si měl podobnou blamáž ušetřit.
Arogantní klacek
Oblíbeným výrazem pana Béma je přídavné jméno arogantní. Arogantní je Kaplického projekt, arogantní jsou kritici kritiků blobu. A co snaha o utajení záměrů vedení magistrátu před veřejností? Je „pouze“ zpupná či nadutá?
To nevíme, pan primátor to čtenářům LN nesdělí. Podobně jako Jiří Paroubek se urazil a odmítá poskytnout našim novinám rozhovor. Patrně tím chce trestat čtenáře za to, že si nevybrali dostatečně servilní titul.
K vrcholnému politikovi, kromě komunikačních dovedností a určité kulturní úrovně, patří i nějaká ta myšlenka, motto či programová priorita. Zde Česku pražská líheň mnoho nenabízí. Jiří Paroubek se proslavil tím, že jeho programové priority generují průzkumy veřejného mínění. Pavel Bém je na tom v tomto směru lépe. Je zapáleným prosazovatelem a propagátorem pražské kandidatury na olympijské hry. Těžko říci, zda mu to bude stačit na předsedu ODS, na muže s premiérskými ambicemi je to zoufale málo.
Z politických kroků pana primátora přímo křičí, že popularita je pro něj nejdůležitější. Proto si také neví rady v kauze Kaplického projektu Národní knihovny, na který neexistuje jasný většinový názor.
Pro veřejnost možná neviditelná, ale pro ty, kteří s panem Bémem měli co do činění, zcela patrná je politikova psychická labilita. Jeho výbuchy vzteku jsou proslulé. Jako reakci na článek, který se mu nelíbí, píše autorce desítky ukřivděných a výhrůžných SMS zpráv. Z téhle perspektivy vypadá nejmocnější muž hlavního města jako uzlíček nervů.
Co si můžete myslet o tom, když vám v sobotu ve 21.30 přijde SMS: Blahopřeji, pane majore Zvěřino. Bavím se stejně jako jsem to kdysi dělával při četbě komunistického tisku. Chtělo by se mi říci: - „zdařilé dílo mládežníka“. Tužte se, chlapče, máte budoucnost. Pavel Bém.
Lze tomu přiznat vtip, jenže daleko markantněji z toho čouhá, že autor se trápí a nedokáže svou frustraci překonat. Proč s oponentem nekříží zbraň v polemice? Protože na to není zvyklý. Na magistrátu se to tak nikdy nedělalo, názoroví protivníci se „pacifikují“ jinak. Jenže na celostátní úrovni to nejde tak lehce. A hlavně to nefunguje na všechny.
Když si představíme Pavla Béma v čele modré strany, případně i státu, těžko se bránit závěru, že to není další Gross.
